Svět zkázy Kapitola 5.

Eskorta pěti mechů, válečných veteránů, mladých velitelů i úplných zelenáčů, se shromáždila uprostřed malého nádvoří Deathstromovy vily. Vůdce zde, se svojí dcerou po boku, už čekal.

Paprsky Hadeanu byly skryty za šedými mraky. Sarien připadalo, že veškerá radost tohoto světa dávno zmizela. I prvotní nadšení z toho, že se konečně dostane z dosahu svého nesnesitelného otce, ji opustilo. Všechny pocity vystřídal strach a smutek. Z toho, že opouští svůj domov, i když jí to tak už dlouhou dobu nepřišlo. Z neznáma, jež pro ní její cíl představoval. Z obav, co ji tam čeká.

"Sarien, posloucháš mě vůbec?" Teprve teď si všimla, že na ní Deathstorm už nějakou dobu mluvil.

"Omlouvám se, otče. Cože jsi říkal?" Zlato černý mech si povzdechl. Sarien byla vděčná, že dnes měl neobvykle dobrou náladu. Většinou by jakoukoli ignoranci nepřešel jen tak, a to ani od své dcery. Nebo spíš a to obzvláště od své dcery.

"Tvému doprovodu jsem zdůrazňoval, ať na tebe dají pozor. A tobě jsem říkal, že je budeš poslouchat v případě nebezpečí na slovo. Je to jasné?!"

"Jistě, otče."

"Fajn. Teď už jeďte! Já mám ještě hromadu další práce." Deathstorm se otočil a bez rozloučení odkráčel za svými povinostmi. Sarien bodlo u jiskry. Prosté 'ahoj' by snad neuškodilo...

Pětice mechů se transformovala. Samozřejmě neměli v plánu jet celou cestu po svých kolech. Potřebovali se ovšem dostat do astrálního přístavu, kde dokovaly lodě určené k meziplanetárnímu i planetárnímu cestování.

Sarien stála a s nepřítomným výrazem zírala na dveře, za nimiž zmizel její otec. 

"Paní," oslovil ji jeden z mechů, oranžovo modro černě zbarvený.

Femme sebou trhla. "A-ano," vypravila ze sebe tiše. Transformovala se a všech šest se rozjelo. Projeli zadní bránou Deathstormova sídla. Zahnuli do postranních uliček, aby se vyhnuli dopravní špičce panující na hlavní silnici. A co nejvyšší rychlostí směřovali k přístavu.

Když dorazili na místo, loď už byla připravená. Měla špičatý předek, jež se postupně rozšišřoval v prostornou palubu s kosodélníkovými okny. Zadní část celá působila, že je poskládána z jednotlivých kosodélníků. A díky jejím barvám, ocelové šedé a černé vypadala i v mdlém osvětlení hangáru jako temný diamant.

Loď patřila Genrecovi, jednomu z Deathstormovývh důstojníků. I on byl součástí Sarienina doprovodu. Právě teď se na nečem zběžně domlouval se správcem doků, načež celá skupinka nastoupila do lodi.

Sarien se rozhlédla po vnitřku hlavní kabiny. Měla půlkruhový tvar, po celé délce prosklený mnoha menšími onky různých geometrických tvarů, která mohla případně sloužit jako displeje. Pod okny se nacházely ovládací panely. Ve středu rovné stěny byly umístěny dveře, jimiž vešli. Různě v prostoru stálo šest židlí, dvě z nich blízko u panelů.

Posadili se na židle. Modro bílý mech, o němž Sarien tušila, že se jmenuje Tæwon, usedl k řízení. Ladnými pohyby uvedl loď do provozu. Obrazovky a kontrolky na panelech se jedna po druhé rozsvítily. Motory se zahučením nastartovaly. Loď se na vzdušných polštářích vznesla z přistávací plochy. Dveře hangáru se mezitím otevřely. Proletěli ven.

Cesta se Sarien zdála nekonečná. V hlavě se jí opakovaly stále ty samé myšlenky, které už jí sžíraly mysl předtím, a ona nevěděla, jak se jich zbavit. I mezi ostatními panovalo napjaté ticho.

Až po dvou cyklech se někdo odvážil zahájit konverzaci. "Nevíte, co je pravdy na tom, že ty Skály chrání někdo mocný?" zeptal se nejmladší člen jejich skupiny. Zero. Byl sotva dospělý a na tuto misi letěl místo svého otce, který usoudil, že jeho potomek potřebuje nasbírat zkušenosti.

Sarien na něj pohlédla. Upřímně ji to také zajímalo, ovšem ve tváři mladého mecha spatřovala spíš strach. Pocítila k němu náznak lítosti. Této mise se rozhodně neúčastnil dobrovolně.

"Jó, to nikdo neví, chlapče," zadrnčel Farron. Válečný veterán se značně poškozeným hlasovým modulem. "Teda, něco na tom pravdy rozhodně bude, poněvadž Skály jsou jediné svobodné místo na planetě. Každý pokus o jejich ovládnutí skončil tragédií. Ale kdo za to může, to nikdo neví.

Možná by ti víc prozradili místní. Ale to jsou uzavření a neradi s kýmkoli cizím cokoli rozebírají.

Třeba tady Sarien tam jede jedině proto, že tam má nějaké příbuzné, se kterými šéf domluvil její nový azyl."

Zmíněná sebou při jeho slovech trhla. Otec jí neřekl, že má v Železných skalách příbuzné. Myslela si, že má akorát jeho. Zároveň v ní vzplál vztek i naděje.

"Aha," zamumlal mladík a dál mlčel. K jeho klidu mu taková informace příliš nepřidala.

Letěli poměrně nízko nad zemí. Krajina se pozvolna měnila. Roviny začínaly mizet a nahrazovaly je čím dál vyšší kopce.

Tæwona už to ticho nudilo, tak naladil na příjimači správnou frekvenci a zapnul rádio. Z reproduktorů se začaly linout tóny elektrických kytar. Mech začal podupávat do rytmu a i ostatní se celkem uvolnili.



Sarien se ta písnička líbila. Naprosto přesně vystihovala její pocity. Ráda poslouchala pozemskou hudbu. O to raději, že se příležitost k tomu naskytla jen jednou za dlouhou dobu. Otec jí to z nepochopitelných důvodů zakazoval. Prý že jí to kazí. To sotva, jediný, kdo Sarien kazil, byl on.

Deathstorm ovšem nesnášel Zemi. V posledních orbitálních cyklech Války tam operoval pod vedením svého drahého vůdce Megatrona, který se pak stejně nechal zabít. Hlupák jeden, říkával si Deathstorm.

Jedna písnička střídala druhou cesta rychle ubíhala. Tæwon si musel zapnout navigaci. Do blízkosti Skal ještě trefil, ale najít v nich jednu konkrétní prťavou vesničku, v níž v životě nebyl, a v jejímž okolí bylo mnoho dalších -i když tato vesnička se podle Deathstormových slov vyznačovala velice specifickou architekturou- na to přinejmenším neměl čas.

Zadal do navigace souřadnice. Jejich cíl se nacházel asi šedesát cersí severozápadně. Mohl zapnout motory na plný výkony, tak by tam byli během pár kliků, ale Tæwon osobně těm povídačkám o zdejším strážci věřil a nerad by přišel přítelovu krásnou loď, kdyby strážce náhodou naštval překračovaním rychlosti.

Přiměřeným tempem tedy letěli dál. Loď se díky zkušenému pilotovi elegantně proplétala mezi nejvyššími vrcholky skal. Hudba dál rozptylovala tu ponurou náladu, která mezi osazenstvem na můstku ještě stále panovala.

Zpoza příkrého horského štítu se postupně objevovala vesnice, do níž mířili. Když byli dostatečně blízko, aby rozeznali detaily jednotlivých staveb, všichni užasli.

"Páni.." vydechl konsternovaně nejmladší člen výpravy. I ostatní vyjadřovali své překvapení. Sarien fascinovaně skenovala jednu budovu za druhou. Byla to vskutku působivá architektura, nic takového by si snad ani nedokázala představit.

Stavby z rozličných slitin kovů. Se v odpoledním světle jasně leskly a pableskovaly. Paprsky se odrážely od neobvykle tvarovaných střech, jež vypadaly jako vyskládané z šupin nějakého zvířete do jehlanů či hranolů. Odrážely se také od různých zdobných ornamentů na stěnách domů i na jejich balkónech.

Ovšem to, co Sarien zaujalo nejvíce, byly organické rostliny, pnoucí se po sloupech arkád, zdech a zábradlích nebo jen tak rostoucích z prostorů mezi budovami, vyplněnými jakýmsi hnědo šedým substrátem.

Některé z nich měly jen zelené až modré listy, jiné dokonce kvetly. Růžově, fialově, bíle, nachově či žlutě. V mnoha odstínech a intenzitách.

Ať už Sarieniny pocity byly předtím jakkoli protichůdné, vše teď vystřídala čirá radost a nadšení. Toto místo si zamilovala na první pohled a doufala, že i jeho obyvatelé budou přívětivější než co říkal Farron.

"Tak jsme tady," oznámil Tæwon a přistál na nezastavěné části skalní plošiny, na níž vesnice stála.

Vystoupili. Skupina sedmi vesničanů se jim vydala naproti.

"Vás posílá Deathstorm?" zeptal se zjevně nejstarší z nich strohým tónem hlubokého lehce chraplavého hlasu. Byl vysoký, přesto poměrně štíhlý.

"Ano," přikývl Tæwon.

"Jmenuji se Kyrëll a jsem vůdce též vesnice.
Tady to musí být Sarien," kývl hlavou na femme. Tæwon přikývl a postupně představil zbývající členy jejich skupiny.

"Dohodu znáte," podotýkal potom. "Nesmí se jí nic stát."

"Jistě že známe!" ohradil se na Tæwona Kyrëll. "Ale nepočítejte s tím, že bude mít ostrahu na každém kroku. Tady jsou všichni svobodní a svobodně si mohou dělat, co chtějí, pak za to samozřejmě nesou zodpovědnost.

Sarien je od teď pod naší ochranou. Ale pokud sama něco vyvede, může si za to taky sama."

"Ano. Věřím, že to by neměl být problém." odvětil kldině Tæwon a nevšímal si jeho rozohněného tónu.

"To doufám. I když jak vás tu vidím, trochu o tom pochybuji." Tewon jeho poznámku přešel mlčením.

Kyrëll dal servem znamení a obě skupiny se rozešly do vesnice. Sarien se snažila uklidnit, ale jak se o ní všichni bavili, jako by tam nebyla, nebo jako by byla malá Sparkling, ji vážně štvalo.

Došli až na náměstí. Bylo lemováno nejhonosnějšími budovami vesnice, které kromě zlato měděných tónů nesly i stříbřité a namodralé odstíny. Celá skupina 'cizinců' se okouzleně rozhlížela kolem.

"Tak pojďte," vyzval je Kyrëll. "Na kochání se budete mít dostatek času potom." Nečekal a vykročil směrem k největší stavbě naproti nim.

"Toto je mé sídlo," prohlásil s úsměvem, který naznačoval, že je na něj patřičně hrdý.

A že bylo na co. Cestu k hlavní bráně po obvodu lemovalo pět párů stromů. Samotná brána vypadala, že je spletená z kovovych větviček, které se různě kroutily a proplétaly, na nich sem tam byly vytepány rozeklané listy a půvabné květy. Když vstoupili dovnitř obklopila je bohatě zdobená síň, která přesto nepůsobila přeplácaně a přes svoji velikost ani neútulně.

Pokračovali dál do obrovské haly. Jakmile vešli, někteří měli pocit, že jim jiskra vynechala pár úderů. Ve výklencích podél celé levé a pravé stěny se tyčily monumentální sochy Primů a dalších osobností, které ani neznali.

U zadní stěny stál dlouhý stůl s dvaceti židlemi, kde sedávali členové vesnické rady a rokovali o nových událostech a akcích. Deska stolu i sedadla a opěradla židlí byly z leštěného kamene, hladké na povrchu, ovšem pod ním jako by byl kámen roztříštěný na miliony drobných střepů, které se bíle, modře a zlatě blýskaly a třpytily.
Stůl i židle měly rámy a nahoy ze zlatého kovu.

Z obou rohů haly vedly dvoje dvoukřídlé dveře. Jedno křídlo na kraji zadní stěny a jedno na krajité boční.

Podlaha byla zdobena mozaikou složenou do různých ornamentů. Strop se zvláštně propojenou křížovou klenbou podpíraly tenké proudy zářivé čisté energie.

Světlo do haly proudilo i skrz velké okno, které zabíralo většinu zadní stěny.

"Vítejte ve Zlatém sále." Kyrëllův zvučný hlas se rozlehál místností a mech se zařívým úsměvem rozmáchl serva do stran.

"Strýci," ozvalo kousek od nich. "Nemyslím si, že je dobrý nápad ukazovat jim zrovna tuto místnost."

Všichni se ohlédli za hlasem. U jedné ze soch stála mladá vysoká štíhlá femme. Brnění laděné do černé, temně fuchsiové a tyrkysové. V jejím postoji a zjevu byla spíše nezkrotná divokost, než nějaká elegance. Přesto na ní bylo cosi půvabného.

"Lyry, jsou to naši vzácní hosté a..."

"A tys neměl dlouho příležitost se nikomu novému pochlubit." přerušila ho femme.

"Ano," zavrčel si Kyrëll spíš sám pro sebe. Pak se otočil na své hosty. "Pánové a slečno, seznamte se mojí neteří Lyryiel'lou.

Femme se zlehounka usmála. "Těší mne. Doufám, že nám během večeře budete vyprávět, jak to tam venku vypadá. Máme tu zoufalý nedostatek informací."

Kyrëll už už chtěl Lyry napomenout, avšak Tæwon byl rychlejší. "Také nás těší, Lyryiel'lo." Mírně se uklonil. "Já jsem Tæwon a to jsou Dephsterr, Genrec, Asem, Farron, Zero a Sarien." Představil postupně všechny, přičemž na ně ukazoval. "Určitě vás s nějakými aktuálními událostmi obeznámíme."

Sarien byla Tæwonovi vděčná, že řekl jen její jméno a nic jako 'naše paní', nebo podobné věci, ze kterých by měla chuť se propadnout.

Lyryiel'la se na femme vesele usmála. Sarien napadlo, že pobyt zde by mohl být vlastně docela příjemný.

"Kdy odlétáte?" zeptala se Lyry Tæwona.

"No, když už jsme tu, rádi bychom se trochu porozhlédli po Horách, pokud by to tedy bylo možné.." 

Lyryn výraz rázem ztvrdnul a femme ledovým tónem odvětila: "To nepřipadá v úvahu. Už tak jste viděli dost. Teď vám ukážeme pokoje a jídelnu, kam večer přijdete. Nic víc. Stačí, že můj stýrc vám za každou cenu musel ukázat Zlatý sál.

Pokud o tom, co jste tu viděli, kdekoli řeknete byť jen jediné slovo, nepřejte si Vesmíru!"

"Ji..jistě, slečno," vykoktal překvapeně Tæwon. Lyryn výraz se hned na to opět změnil v přátelský.

"Tak pojďte. Vaše pokoje jsou v levém křídle." Prošli tedy levými dveřmi a po schodišti hned vedle nich vystoupali do prvního patra křídla.

"Tady ty tři pokoje jsou vaše," ukázala Lyryiel'la na troje dveře na konci chodby, jíž právě prošli. "Rozdělte si je jak chcete. Sarien půjde se mnou, ta má pokoj jinde. Večeře je za dvacátého cyklu. Dostavte se přesně." Dál si mechů nevšímala a kráčela chodbou pryč. Sarien rychle za ní.

"Teda ta je milá," zamumlal Zero, když byla z doslechu. "Nějak nevím, jestli to tu vede ona, nebo její strýc."

"Podle mě je úžasná," prohlásil až zasněně Tæwon. Ani si neuvědomil, že to řekl nahlas. Nikdo na jeho slova nereagoval.

*****

"Sar.. Mohu ti tak říkat?" Lyryiel'la otočila hlavu na femme kračící vedle ní.

"Ano," přikývla ta. "Je to hezké."

"Dobře, takže Sar, máš pokoj hned vedle mého, takže kdybys cokoli potřebovala, stačí říct. Moc personálu tu nemáme, tak ho neobtěžuj."

Sarien přikývla. Vytušila, že důvod toho, oč ji Lyry žádá, je v tom, že ji chce mít pod dohledem. Ovšem nevěděla proč, tak usoudila, že nejlepší bude na nic se neptat a souhlasit.

Za chvilku dorazily k cíli. Lyry otevřela dveře do Sarienina nového pokoje a nechala ji vejít.

Útulná místnost přiměřené velikosti s balkoném, ze kterého bylo vidět celou východní čáts vesnice. Pokoj byl skromně vybavený. Jeho styl byl už mnohem víc vesničtější než Zlatý sál.

Sarien byla ráda, že tomu tak je. Vypadalo to tu úplně jinak, než v jejím bývalém domově, což ji uklidňovlo. Nic jí tu nebude připomínat její předchozí život. Jejího otce, kterého den ode dne víc a víc nenáviděla.

"Zavazadla už tu máš. Teď si odpočiň. A platí pro tebe totéž, co pro tvé bodyguardy." Lyryiel'la jí ještě věnovala rychlý záblesk úsměvu a zmizela za dveřmi.

*****

Jiná část Železných hor

'Ne, ne, ne, ne, ne!' Rozčiloval se,poté co si od svého poskoka vyslechl hlášení.

'To není možné! Jak?! Proč?! Ona tu vůbec nemá být! To mi hatí všechny plány.

Ale nevadí. Vlastně ji mohu využít ve svůj prospěch. S její pomocí je zničím!' Ozval se ďábelský chechot.

'Potřebuji ji nalákat do pasti. Nějaký důvod, aby do ní spadla...'

"Reme!" zavolal na svého poskoka. Ten se hned objevil.

"Běž a připrav jim tam nějaké překvapení. Něco, co bude vypadat, že za to můžou ti druzí. Ale moc to nepřežeň. Nechceme je vyděsit, jen naštvat." Rem přikývl, roztáhl křídla a rozletěl se splnit, co mu jeho pán nakázal.

Během cesty přemýšlel, jak nejlépe svůj úkol provést. Nakonec přistál uprostřed náměstí a vykročil k vile vůdce vesnice. Její obyvatelé ho nemohli vidět. Spoléhal na to. A jeho pán ho nevaroval, že ona by mohla.

Aby se dostal dovnitř, nemusel si Rem otevírat. Jako duch prošel bránou a uprostřed síně se zastavil. Bylo něco po dvacátém cyklu a z levého křídla vily se ozýval veselý hovor.

Rem se šel podívat, co se tam děje. Sotva vstoupil, věděl naprosto přesně, jaká bude první fáze úkolu.

Rozhlédl se. Vybral pár nedůležitých stolovníků. Potom rozvázal jeden váček, který měl připevněný na popruhu táhnoucím se od jeho levého ramena přes záda a hruď k pravému boku.

Každému ze svého výběru nasypal trochu bílého prášku do pití. Pokaždé když se Rem přesunul k další své 'obeti', aby jí také napomohl do říše snů, neboť to, co bylo v sáčku, byla uspávací látka, cítil na sobě upřený pohled páru optik.

Byla to ona femme, kvůli které se jeho pán tak rozčiloval. Vida, možná to bude jednodušší, než jsem si myslel, blesklo mu hlavou a zmizel z jídelny.