Přízemím velkého sídla připomínajícího mimozemský palác se rozléhal naštvaný hlas. Po širokém schodišti v jeho středu, přesně naproti vchodové bráně, sbíhala dolů mladá, drobná femme bílé a levandulové barvy se zlatými detaily.
"Slíbils, že už to nikdy neuděláš!" křičela femme na černo zlatého mecha, který právě stanul u horního okraje schodiště.
"Sarien, pochop," oslovil ji s naléhavostí v hlase, naprosto přesvědčený o své vlastní pravdě. "Bylo to nezbytné, pro naše vlastní dobro."
"Jistě," odsekla femme, zastavila na jednom schodu a prudce se otočila. "To říkáš stále, vše je pro naše vlastní dobro. Ale je to pravda? Ne! Myslíš jen na sebe.
Mnohokrát jsem tě prosila, ať toho konečně necháš, a tys ten slib pokaždé porušil.
Napadlo tě někdy, jak se musejí cítit přátelé a rodiny tvých obětí, když jim vezmeš někoho, koho milovali?!
Napadlo tě někdy, jak se pak cítím já, když ty se domů vrátíš s další zmařenou jiskrou na už tak dost dlouhém seznamu tvých obětí, a jen mi zopakuješ naučenou frázi, že to bylo nezbytné a pro naše dobro.
Ne! Vše děláš jen pro sebe. Víš totiž, co cítím já?
Vinu, křivdu, zlost, lítost a soucit za všechny, kteří jsou tvým přičiněním mrtví a za všechny jejich blízké, kteří s tím nyní musejí žít dál.
Jsi jen arogantní, sobecký, nečestný, sebestředný hlupák, jenž akorát touží po moci.
Od smrti tvé sparkamate ti už ani na mě, na tvé vlastní dceři, nezáleží.
Tak abys věděl, já toho mám dost! Odcházím!"
Sarien přeskočila několik zbývajících schodů, s tichou ránou dopadla na podlahu a se zlostným výrazem vyběhla z domu.
Její otec za ní jen konsternovaně hleděl, neschopen jediného pohybu. Velmi rychle se však vzpamatoval, leč místo, aby šel za ní, otočil se na pedálu a vracel se do své pracovny.
"Jako její matka," zamumlal si pro sebe, aniž by v něm Sarienina slova vzbudila alespoň špetku empatie či pochopení, "neustále jí něco vadí a jen si stěžuje. Vůbec si neuvědomuje, co vše pro ni dělám."
Žádné komentáře:
Okomentovat