Svět zkázy - Kapitola 3.

Mladá femme tiše otevřela zadní vchod sídla jejího otce. Ano, tak to vnímala, nic tu nebylo její, vše patřilo otci, dokonce i ona sama si čas od času přišla jako jen další část z jeho ohromného majetku. Právě v takových situacích utíkala. A právě taková situace nyní opět nastala.

Svůj zrak upřela do úzké škvíry mezi pootevřenými posuvnými křídly dveří a pátravě se rozhlédla po potemnělé postranní uličce. Nikde nikoho neviděla, rychle se tedy protáhla deřmi ven a co nejtišeji za sebou opět zavřela.

Vydala se dál temnou uličkou cestou, kterou již dobře znala. Na cestu jí svítily pouze dva měsíce a daleké hvězdy, jež se sem tam začínaly objevovat na večerním nebi.

Hlavou jí vířily desítky myšlenek. Převážně se o slovo hlásila otázka, proč ji její otec nemůže brát vážně. Neustále ji jen srovnává s její matkou. Dávno mrtvou, což byla také jeho vina. Ostatně jako veškeré další špatné věci v jejím životě.

Nechá snad zemřít i ji? Tuto myšlenku femme rychle zaplašila. Nenáviděla otce za to, co dělá, leč nevěřila, že by někomu dovolil jí ublížit. On sám jí ubližoval dost, ovšem nevědomě. Vědomě by to snad nedopustil.

Femme náhle do něčeho vrazila. Ozval se zvuk něčeho těžkého narážejícího do kovové země, následováno zachrastěním nějakých předmětů. Zatřásla hlavou, aby se vzpamatovala, a pohlédla na věc, jež se jí připletla do cesty.

Před ní se tyčila pyramida navršená z mnoha krychlových krabic. Jedna z nich nyní ležela zpola vysypaná na zemi a kolem ní se válely nějaké podlouhlé úzké předměty. Když si je femme pozorněji prohlédla, s úlekem zjistila, že se jedná o desítky pistolí stejného typu.

Vystrašeně se rozhlédla kolem. Ulici, v níž se právě nacházela, nepoznávala. Já hlupák, kdybych se tak neděsila svých pošetilých představ, neztratila bych se. ..Musela jsem někde špatně odbočit. Napadlo ji, ale to už se z otevřených vrat vedle krabicové pyramidy vyhrnulo několik převážně mladých mechů. Okamžitě si všimla znaků na jejich ramenou. Členové gangu.

"Hej, ty! Co tady vyvádíš?! Vidíš, cos způsobila?!" rozkřičel se na ni jeden, pravděpodobně vůdce skupiny.

"Já..já se omlouvám," vykoktala femme vyděšeně, "posbírám to."

"Cože?! No to teda ne! Ty už se toho ani nedotkneš. Je to důležitá zásilka a já nenechám nějakou mizernou femme nám ničit věci. Víš ty vůbec, jak jsou ty zbraně cenné?"

Femme mlčela a zírala do země. Neodvažovala se vůdci pohlédnout do optik.

"Ha! To jsem si mohl myslet. Nevíš," ušklíbl se. "Longsoule! Hardbite! Posbírejte to!" přikázal dvěma členům skupiny.

Oba oslovení mechové se bez zbytečných řečí jali provést rozkaz a během chvilky byla krabice s úhledně srovnenými pistolemi opět na svém místě v pyramidě.

"Tak. A teď, co s tebou?" vůdce se zahleděl na drobnou femme stojící před ním." Netvař se tak vyděšeně! Ubírá ti to na půvabu," zachechtal se. "O nějaké nadmíře inteligence se tu asi mluvit nedá, vzhledem k tomu, žes shodila krabice postavené u zdi. Asi se ráda procházíš ve svém vlastním světě a na realitu zapomínáš, že? Každopádně teď jsi tvrdě narazila. A nemluvím jen o té bedně.

Ale.. jsi vlastně docela hezká. Třeba by z tebe byla zábavná hračka," mech se při vyslovení poslední věty děsivě pousmál. Femme se vyděsila ještě víc. V duchu si nadávala za to, že aspoň nedávala pozor na cestu, když už zase utekla.

Mohla tomu mechovi říct, že je dcerou jejich nejvyššího šéfa - Deathstorma, ovšem pochybovala, že by jí uvěřil. O této skutečnosti vědělo jen několik Deathstormových nejvěrnějších velitelů, kterými většinou byli, podobně jako její otec, vysloužilí vojáci. Mech v čele této skupiny rozhodně nevěděl nic o onom tajemství.

"Hoši, vezmeme ji s sebou do skrýše. Spoutejte ji a dejte jí nějakou pásku přes optiky!" přikázal vůdce svým kumpánům. Ti tak ihned učinili.

Dva z nich přinesli z budovy ocelový provaz a začali jím femme spoutávat serva. Uvnitř ní se vzedmula vlna vzteku a vyděšený výraz vystřídala zlost.

"Máš strach, že by snad ta mizerná a nepříliš inteligentní femme dokázala uprchnou, a dokonce ještě nějakému strážci zákona nahlasit polohu vaší skrýše?!" zeptala se pronikavým hlasem a zpříma pohlédla vůdci do optik. Všichni mechové na nanoklik strnuli překvapením. První se vzpamatoval vůdce.

"Ale, ale. Takže holubička není tak hloupá, jak se zprvu zdálo. Umí i překvapit. O to je to lepší.

Smím se tě tedy zeptat na jméno, když už tě nemusím považovat za něco podřadnějšího, než jsem já?" Femme měla v tomu chvíli sto chutí mu jednu, nebo rovnou několik vrazit.

"Thesea," odpověděla okamžitě, bez váhání.

Vůdce se usmál. "Těší mě, Theseo. Já jsem Blackrider.

Řekněme, že máš pravdu. Ikdybys utekla, kolem je spousta dalších skupin, které by tě jistě dostaly. A strážce zákona nemáme. Takže, ano, nebudu paranoidní a budu věřit tvému zdravému rozumu. Pokud se byť jen náznakem pokusíš o útěk, je to tvůj konec."

Thesea nyní s ledovým klidem čelila Blackriderovu výhružnému pohledu. Nakonec to byl on, kdo uhnul optikami první.

"Longsoul a Hardbite tu zůstanou. Vy ostatní, utvořte kolem ní kruh, ať ji pokud možno nikdo nevidí! Nerad bych o svoji novou kořist přisel." Thesee se z něj a jeho chování dělalo zle, ale aspoň to vypadalo, že jí nehrozí zmlácení. Plány k útěku se raději ani nesnažila vymýšlet, moc dobře věděla, že Blackrider má pravdu.

"Pojďme!" Rozešli se temnou ulicí do rušnějších částí města. Thesea uvězněná mezi vysokými mechy mohla leda tak zírat na večerní nebe a proti němu se rýsující osvětlené vrcholky různých budov. Když to ovšem zkusila, nevědomky zrychlila a párkrát narazila do mecha před sebou. Ten na ní zavrčel pár nevybíravých nadávek, se slovy, jestli by nemohla dávat pozor, kam šlape.

Thesea se tedy chvíli dívala pod nohy, avšak poté znova upřela svou pozornost na temné nebe, které ji toho večera až příliš vábilo. Tentokrát šla pomaleji. Po pár klicích se jí dostalo neurvalého postrčení dopředu od mecha za ní s další várkou nevybíravých slov. Přinutila tedy své procesory, aby se soustředily na cestu před ní a zbytečně nedráždily už tak nevrlé mechy.

****

"Zase jsme na hlídce zkejsli my, zatímco ostatní si budou hezky užívat v doupěti. Šéfik navíc ještě s tou svojí krasotinkou," prohlásil naštvaně Hardbite a nakopl úlomek kovové rudy válející se na zemi.

"No jo, máš pravdu. I k té fembotce se nakonec choval líp, než se kdy choval k nám," utrousil dotčeně Longsoul a zklamaně se zahleděl na nebe.

Longsoul a Hardbite byli nejstarší z Blackriderova týmu. Poznali se ještě za Války, kdy proti sobě stanuli na bitevním poli. Ovšem snad díky náhodě se z nich stali spojenci a nakonec i dobří přátelé.

Ani jednomu to nemyslelo zrovna rychle, ovšem byli věrní své věci. Pod vedení Blackridera se dostali díky svým předešlým bojovým zkušenostem a také díky tomu, že ostatním velitelům týmů už občas lezli na procesory.

Mladý ambiciózní mech s nimi naložil po svém. Udělal si z nich své sluhy, ne-li pomalu otroky, a tak je i odměňoval.

Ovšem oni byli na podobné zacházení již zvyklí. Navzájem si řekli, jak je to všechno štve, ale před veliteli by si v životě nic nedovolili. Stejně to nemělo cenu.

****

Blackrider se ostražitě rozhlédl po postranní uličce, u jejího ústí se pohledem na okamžik zdržel, aby se ujistil, že je nikdo nesleduje, poté vvyťukal přístupový kód na zámku dveří jejich skrýše. Ty se s tichým zasupěním otevřely.

Skupinka mechů postupně vstoupila do úzké chodby. Vůdce šel jako poslední a neopomněl za sebou dveře opět pečlivě uzamknout.

Mechové prošli chodbou a vstoupili do centrální místnosti jejich skrýše. Předposlední člen skupiny zaváhal.

"Pokračuj!" zavrčel tiše Blackrider. "Nikdo kromě nás tu není, pokud ti jde o to."

Femme neochotně opět vykročila vpřed. Jeden ze členů zmáčkl vypínač a místnost se ponořila do mdlého bílého světla. Thesea se rozhlédla. Kromě velkého stolu uprostřed místnosti a několika beden sloužících jako židle, zde žádný další nábytek nebyl.

Na stole se nacházel radiový přijímač a nějaké další vybavení. Na levé straně bylo vyrovnáno asi deset kovových pohárů a pod stolem bylo několik barelů engexu. Další člen vzal jeden barel a do šesti pohárů nalil. Potom se otočil na Blackridera.

"Šéfe, dá si vaše nová hračka taky?" zeptal se.

Thesea rozhdoně zavrtěla hlavou v odmítavém gestu.

Vůdce jen pokrčil rameny. "Zřejmě ne."

"Fajn," ušklíbl se mech, "aspoň zbyde víc pro nás." Barel zase uklidil pod stůl a ztěžka se posadil na jednu z beden.

Ostatní následovali jeho příkaldu. Jen femme zůstala nerozhodně stát a zpod přivřených víček pozorovala vůdce.

"Na co čekáš," pronesl k ní Blackrider, "sedni si!"

Thesea se posadila na volnou bednu vedle něj. Po chvíli se v místnosti rozpoutal uvolněný hlasitý hovor. Členové Blackriderova týmu se otevřeně bavili o všemožných problémech v rámci gangu i mimo něj a se smíchem vzpomínali na dávné příhody. Drobné femme si vůbec nevšímali, což docela uvítala.

"..co ty, Theseo? Jaký byl tvůj život?" Blackrider na ni tajemně hleděl. Jako by se jí snažil dostat až na samé dno její jiskry.

Femme téměř nepostřehnutelně zavrtěla hlavou, aby se probrala. "Nic moc," odpověděla upřímně.

"Opravdu?"

Pomalu přikývla. "O matku jsem přišla ještě jako sparkling. A můj otec je většinu času nesnesitelný. Jen zahleděný sám do sebe a pocity ostatních ho absolutně nezajímají. Je těžké s ním vydržet."

"Proto ses dnes potulovala sama pozdě večer v nebezpečných temných uličkách.. Utíkala jsi před otcem.." neznělo to jako otázka, spíš jako jasná dedukce.

Thesea opět přikývla.

Blackrider se zahleděl někam do neurčita. "Svého otce jsem také neměl rád. Byl to hlupák a zbabělec.

Naštěstí už je jedním s Prajiskrou a nekecá mi do mého života."

Femme na něj zaraženě pohlédla. Pravda, často na svého otce zuřila vzteky a nesnášela ho za to, co dělal. Ale nikdy by ji ani nenapadlo přemýšlet o otcově smrti, natož z ní mít radost.

Atmosféra v místnosti začínala houstnout. Mechové už v sobě měli několikátý pohár engexu, což se na jejich chování začínalo projevovat. Řev se stupňoval, docházelo k ostré výměně názorů, a dokonce si někteří svoji pravdu hájili i pěstmi.

Jediný Blackrider se spokojil s jediným pohárem, a když bylo třeba, své podřízené v jejich plamenných projevech umírňoval.

****

Postava nehybně stojící ve dveřích se po několika klicích konečně pohnula. Starší mech přistoupil rovnou k jejich vůdci nevšímaje si nepatřičného pokřikování ostatních.

"Vidím, že už se výborně bavíte, na rozdíl od ostatních týmů, které stále běhají po městě a hledají svou kořist, jako bandy insecticonů," pronesl k Blackriderovi.

"To víš, Grossi, my už naši kořist totiž chytili. 

A žádný strach, zásilku hlídá Longsoul s Hardbitem," odpověděl vůdce přátelsky příchozímu mechovi.

Gross se nyní zadíval na mladou femme sedící vlevo od něj. Femme ho pozorovala od chvíle, kdy přistoupil k Blackriderovi, a pozorně poslouchala každé jejich slovo. Grossův výraz se na nanoklik změnil z ledového klidu do naprostého šoku.

"Říkala, že se jmenuje Thesea," oznamoval vůdce týmu, Grossovi. Ovšem ten ho vnímal jen částečně. Opět nasadil ledovou masku lhostejnosti, leč hlavou mu vířilo mnoho myšlenek. ...Často utíká z domu... ...Dnes zase utekla. Neví, co ji venku čeká. Musíme ji najít, pánové, dřív než ji najde někdo jiný a něco se jí stane... V hlavě Grossovi rezonoval Deathstormův hlas.

A on ji našel.

Přemýšlel, jak Theseu dostat z Blackriderových spárů. Pravda, vždy ráno po nočních lovech se kořisti jednotlivých týmů představovaly nejvyšším důstojníkům, kterým Gross byl. Ovšem ráno bylo už pozdě. Kořisti bývaly často tak zubožené, že nakonec většina skončila na Pohřebišti. Potřeboval něco udělat hned.

Věděl, že si Blackrider libuje spíš v psychickém týrání, po fyzické stránce tedy mohla Thesea vyváznout bez újmy. Ovšem nebylo nemožné, že by si nakonec sama nějakou způsobila.

Prozradit vůdci, kdo ve skutečnosti Thesea je, také nemohl. Složil přísahu, že tuto skutečnost bude strážit jako optiku v hlavě a dotyčnou i svým životem.

"Hej, Grossi! Posloucháš mě vůbec?!" zeptal se rozčileně Blackrider.

"Promiň, zamyslel jsem se. Co jsi říkal?" Gross svůj pohled stočil k mladému mechovi. Thesea ocenila, že přesunul svůj pohled jinam, cítila se pod ním totiž dost nepatřičně.

"Říkal jsem, že se ti má kořist očividně líbí, když tu na ni zíráš dobrých pár kliků."

"Ach ano," přikývl. "Můžu se zeptat, co s ní hodláš dělat?" Femme, která stále vše poslouchala, při této otázce ještě víc zpozorněla.

"Nevím," odvětil vůdce prostě. "Byla by škoda jí jakkoli ublížit..."

"Také si myslím," přikývl důstojník.

"...Asi bych tě požádal, aby ses za mě přimluvil. 

Chtěl bych si ji nechat. Třeba jako osobní služku."

Gross si oddechl. Přeci jen se našla příležitost na Theseinu záchranu. "Blackridere, víš, že to nemůžeš. Kdo kdy viděl, aby měl vůdce týmu sluhy. Navíc máš Hardbita a Longsoula. 

Až se dočkáš povýšení, tak snad. Ale teď to opravdu nejde."

"No jo," zamumlal mladý mech zklamaně.

"Ale, měl bych pro tebe návrh." Blackrider zpozorněl. "Zatím si ji nechám jako služku já. A až dosáhneš postavení, což se ti jistě podaří, na toto privilegium, dám ti ji. Jako poctu k úspěchu, řekněme."

"Skutečně, i to bys pro mě udělal," vydechl Blackrider. "Jsi mnohem lepší otec, než ten můj kdy byl.

Tak fajn, přijímám," usmál se na Grosse a postavil se. Nabídl mu své servo na stvrzení jejich dohody.

Gross ho trochu rozpačitě přijal. Svému slibu nebude moci dostát, to moc dobře věděl. A ze všech ostatních musí zrazovat zrovna mecha, kterého po smrti jeho otce přijal za svého syna.

"Mohl bych ji odvést už teď? Vše pečlivě zapíši a potvrdím, že jste se dnešní noci neflákali.

Já jen, aby nepřišla ještě nějaké úhoně, jak tak pozoruji tu tvoji divoukou bandu."

"Jistě," přikývl Blackrider.

Gross napřáhl servo směrem k femme. "Tak pojď, Theseo."

Femme se pomalu zvedla, chytila důstojníkovo servo a vykročila za ním

"Budu se těšit na naše další setkání.. Theseo," pronesl Blackrider, když procházela kolem něj. Pak se otočil ke svému týmu a okamžitě se zapojil do jejich konverzace.

****

"Neboj se, vím kdo jsi. Odvedu tě domů," řekl jí Gross, jakmile se ocitli venku, před dveřmi do skrýše. Snažil se vyznít co nejvíc mile a přátelsky. Moc dobře věděl, proč utíká z domu. Věděl, co její otec dělá, však i on sám toho byl součástí. Ovšem on to, na rozdíl od Deathstorma, nepovažoval za dobrou věc. Nedělal to pro své dobro, jak jejich šéf s oblibou odůvodňoval své zločiny, ale pro své přežití.

Vlastně mu bylo té mladé femme líto, žila jako ve zlaté kleci, opuštěná, sama a nepochopená. Přál by si jí pomoct, ovšem svého šéfa, svoji alfu, přes všechno choval ve velké úctě, také za to, co dokázal vybudovat, především mu ale vděčil svým životem. Přísaha svému pánovi byla silnější.

Femme se náhle pokusila vytrhniu z Grossova sevření.

"Co to vyvadíš?!" křikla na ni mech tlumeně.

"Raděj bych dělala služku tamtomu Blackriderovi, než se vracet k té zrůdě, která je Primusžel mým otcem!" vyštěkla rozčileně trochu moc nahlas. Několik Cybertronianů procházejících kolem se za nimi zvědavě otočilo.

"Klidně bych se nechala zajmout znova," pokračovala Thesea tišeji. "I někým horším, než je Blackrider. Klidně bych se nechala zabít. Jen abych se tam nemusela vracet.

Tam.. tam není můj domov."

Gross ji soucitně pozoroval. "Já tě chápu. Věř, že mi tě je líto. Ale ty zase pochop, že já mám své povinnosti, mezi něž spadá tvá ochrana.

Kdybych před tvého otce přišel s tím, že našli tvoji mrtvou protoformu, moc bych si na tomto světě už taky neužil."

Thesea si povzdechla. Nechtěla svými sebevražednými náladami ohrožovat životy ostatních. I když byl Gross členem gangu a příslušníkem Deathstormových nejvyšších důstojníků, byl jí vlastně docela sympatický.

"Sice jsem neznala Blackriderova otce, ale naprosto chápu to, co řekl. Věřím, že i mě byste byl lepším otcem, než ten můj kdy byl." Chabě se na Grosse usmála, ovšem myslela to naprosto upřímně.

Mech jí úsměv opětoval. Theseina slova ho zahrála u jiskry.

Rozhodl se. Pokud této mladé femme bude schpen jakkoli pomoct, udělá to.

****

"Sarien!" celým přízemím Deathstormova sídla se nesl rozzlobený výkřik.

Gross a Sarien se před chvílí vrátili. Nyní oba čelili rozzuřenému otci a vděčnému šéfovi.

"Grossi, moc ti děkuji, žes ji našel a přivedl zpátky," Deathstorm se na svého důstojníka pokusil mile usmát. Vyšel z toho spíš děsivý úsměšek.

"Pane," Gross se mírně poklonil.

"Mohu vědět, kde byla?"

"Našel ji Blackrider se svým týmem. Šel jsem si pro pár věcí do jedné skrýše a tam na ně narazil."

"Ach, žehnejme Primusovi, že zrovna Blackrider. Je to mladý a nadějný vůdce se slušnými morálními zásadami. Za což vděčí převážně tobě, nemýlím-li se?"

"Ne. Máte pravdu, pane," přikývl důstojník.

"Přesto by mě zajímalo, jak se ti povedlo moji dceru odtamtud dostat."

"Blackrider si ji chtěl nechat jako služebnou. Slíbil jsem mu, že by zatím sloužila mě, a jakmile by můj adoptivní syn dosáhl příslušného postu, přidělil bych mu ji, jako dárek," vysvětlil Gross po pravdě.

"Hm. Měl bych ti být ještě vděčnější. Lhal jsi, navíc svému synovi. A já vím, jak ty lži nesnášíš.

Ještě jednou ti velice děkuji. Věř, že budeš patřičně odměněn a Blackrider po pár drobných zásluhách též."

"Děkuji, pane," usmál se důstojník a znovu se uklonil.

"A teď, co s tebou, má dcero?" Deathstorm se z pod přivřených optik zadíval na Sarien. Chvíli přemýšlel. Sarien zírala do země. S obavami očekávala otcovo rozhodnutí.

"Tvé neustálé protesty a útěky mě začínají unavovat. Navíc tu pro tebe není bezpečno a já bych nerad, aby se nějaký incident, podobný dnešnímu, opakoval, či dokonce skončil hůř.

Pro obě strany bude nejlepší, když odsud odjedeš. 

...
Železné skály. Ano, jediné relativně bezpečné místo. Věří se, že je stráží jeden z nejmocnějších Transformerů, jací kdy žili. Nikdo se neodváží zdejší vsi napadnou a podmanit si je. Je to jediné svobodné území na planetě.

To oceníš asi víc, než být neustále zavřená zde, viď?"

Sarien neváhala. "Ano, otče," prohlásila rozhodně.

"Výborně. Konečně jsme se domluvili."