Tf: Tajemtví minulosti - Kapitola 17.

Gadget:

Mistr se za necelých čtyřicet kliků vrátil do Arény, doprovázen Stormií, která se už očividně cítila lépe.

Přestali jsme bojovat, postavili se v řadě do pozoru a čekali na nové rozkazy.

"Rekruti," promluvil k nám Undertaker. "Ještě cyklus bude boj na blízko, poté přestávka a následně budeme trénovat v západních sektorech, kde vás čeká nová únikovka." Otočil se na bílou femme.
 

"Stormie, dojdi si pro zbraň a začneme." Přikývla a rozešla se do zbrojnice.

Udivilo mě, že ji Mistr nechá bojovat, ovšem než jsem stačila cokoli namítnout, on se ujal slova dřív.

 "Gadget," oslovil mě posunkem serva mi naznačil ať jdu blíž. Došla jsem tedy těsně k němu a vzhlédla, abych mu viděla do tváře.

"Mohla bys Stormii prosím šetřit? Pokusil jsem se s ní její problém vyřešit, což ovšem neznamená, že jí bude už nyní zcela dobře.

Věřím, že poznáš, kdyby se cokoli dělo a včas mi to řekneš."

"Jak si přejete, Mistře. Ale nebylo by lepší, kdyby dnes trénink vynechala?"

"Ne. Potřebuje se sama přesvědčit o tom, že na to má. Kdyby dnes netrénovala, nedostala by svůj strach dnes už z hlavy. Tedy tě také prosím, abys ji aspoň vědomě přivedla na jiné myšlenky."

"Dobře," přikývla jsem.

Stormia se už vracela se svými zbraněmi v servech. Obě jsme se seřadily do zástupu.

"Hot Rod bude bojovat proti Jetstormovi, Darkrose proti Jetfireovi a Gadget proti Stormii," oznámil nám Mistr. Rozestavěli jsme se po Aréně se svými soupeři proti sobě a zaujali bojové postoje. Své optiky jsem přizpůsobila přímému slunečnímu svitu, neboť mi Hadean svítil přímo do tváře. Sice jsem měla Stormy šetřit, ale to neznamenalo, že budu bojovat poslepu. To mě přivedlo k nápadu zda takto Undertaker umí bojovat - aniž by viděl. Rozhodla jsem se ho na to později zeptat.

"Začněte!" rozkázal Mistr. Všichni jsme se téměř naráz vrhli s prvním útokem proti svým soupeřům. Já jsem proti Stormy vyrazila s připraveným sekem z hora. Ovšem v posledním nanokliku jsem zpomalila a útoku tak značně ubrala na síle. Moje a Stormiiny zbraně se s zařinčením kovu srazily, načež opět okamžitě vzdálily.

"Vypadáš lépe," nadhodila jsem s úsměvem.

"No jo, díky Mistrovi," odvětila má kamarádka. Provedla bezchybnou parádu. Rychle jsem ji vykryla a uskočila pár kroků stranou. Potom jsem se proti ní rozeběhla a sekla z leva proti jejímu servu držícímu dýku.

Stormia servo mírně pootočila a čepel mé katany po dýce jen neškodně sklouzla. Zbylou energii mého útoku jsem využila k téměř okamžité otočce a oběma katanami jsem mířila na Stormiiny hrudní pláty z prava. I tento útok lehce vykryla, ovšem nemohla jsem si nevšimnout, že její reakce jsou pomalejší než bývalo obvyklé.

"Víš, tak mě napadlo," začala jsem naprosto nevinným tónem, z něhož mělo vyplynout, že se nehodlám pouštět do žádných psychologických úvah nad Storminým momentálním stavem.

Femme mě se zájmem pozorovala a mírným kývnutím naznačila, ať pokračuji. "..Že by se to tu, myslím, jako v Pevnosti, mohlo trochu vystajlovat. Třeba víc nějakých ozdob s motivy zavřené skříně, nějaký pěkný nábytek.." Provedla jsem několik rychlých přímých bodnutí. Má protivnice s ubráněním se proti nim měla poněkud potíž, ale zvládla jak dýkou tak mečem odrazit všechny mé útoky.

Stormia na mě překvapeně zamrkala. Pravda, nebylo běžné, aby se na Cybertronu někdo příliš zajímal o 'umění'. Většinou se tu uplatňovala pouze praktičnost, na vzhled se příliš nehledělo. Zdůrazňuji příliš, vlastně spíš většina Cybertronianů měla velmi podobný vkus. Ne že by mi ty hranaté polygonální věci přišly špatné, lae zrovna zde to prostě chtělo neco víc.

Ovšem také se tu našli tací, jako třeba já, kteří zkrátka požadovali něco extra. Tedy když jste se alespoň trochu snažili, mohli jste najít na prodej i vcelku nemálo uměleckých kousků - od účelného nábytku, přes dekorativní sochy častěji stavěné jako poctu dávným hrdinům, až po obrazy, sloužící akorát ke kochání.

"To je zajímavý nápad," připustila nakonec Stormia, serva se zbraněmi spustila podél protoformy a zamyslela se. Zářivě jsem se na ni usmála. "Vážně. Vlastně by to tu mohlo docela oživit a zpříjemnit.
Ale kde chceš nějaké takové věci sehnat?"

"Byl to zatím jen nápad. Chtěla jsem se zeptat Mistra a ostatních, zda by se jim něco takového líbilo," pokrčila jsem neurčitě rameny. Katanou jsem lehce nadzvedla Stormiin meč. Femme pochopila a opět se zaujala bojovou pózu.

"Mě určitě ano," usmála se ještě, načež se jí v optikách podivně zableskli a ona mě začala zasypávat prudkými údery přicházejícími ze všech stran. Její náhlá rychlost mě překvapila.

Kotoulem vzad jsem se dostala z dosahu její čepele. Než jsem se však zmohla na protiútok, ozvalo se tiché zasvištění a já v poslední setině nanokliku odrazila letící dýku, která mířila přímo na moji hlavu.

Udiveně jsem na Stormii povytáhla obočí. Zatvářila se jako nevinnost sama. "Věděla jsem, že to stihneš," prohlásila takovým zvláštním přezíravým tónem a při tom na mě blýskla úsměvem. Její výraz hnad na to zkameněl. "Teď mě přestaň šetřit, je to nuda!" zavrčela

Ale, ale.. tak křehoučká Storminka umí i vytasit drápky. Pobaveně jsem se ušklíbla. Kdybych jen věděla...

Pak se můj výraz změnil v lehce překvapený, to když jsem v hlavě slyšela Mistrů v hlas. Neposlouchej ji. Je zesláblá, jen si neuvědomuje, jak moc. Nemuselo by to dopadnout dobře.

Bezmyšlenkovitě jsem přikývla a poté se s omluvným výrazem zadívala Stormy do optik. "Je mi líto, ale nemohu."

"Fajn. Já tě ale šetřit nebudu," prohlásila rozhodně s odhodláním vepsaným ve tváři. Po těchto slovech se na mě vrhla. Takovou sílu výpadů jsem u ní ještě neviděla, a to ani když bojovala proti Undertakerovi.

V šoku jsem se nezmohla na nic víc než jen její výpady odrážet a vykrývat. Vzhledem k tomu, že jsem jí nechtěla ublížit, byla jsem nucena čím dál víc ustupovat.

Postranním viděním jsem postřehla, že ostatní postupně přestali bojovat, a nyní nás všichni se značným zaujetím a konsernací pozorovali.

Pokusila jsem se o několik chabých pokusů, abych jí vyrazila zbraně ze serv. Stormia je však několika rychlými pohyby vždy odrazila. S pohrdavým úsměvem, který se ani zdaleka nepodobal milému úsměvu, jež jsme u ní vídávali, mě zatlačovala dál a dál.

Nereagovala na Mistrova volání, ať přestane. Místo toho po něm vztekle mrskla dýku, a být to kdokoli jiný, už by ji měl zabodnutou v hrudních plátech. Undertaker ji však bleskovým phybem chitil mezi dlaně, ve vzduchu pár dunteků od míst, kde se pod hrudními pláty skrývala jeho jiskra.

S vyděšeným výrazem jsem si uvědomila, že je něco vážně špatně.

Síla Stormiiných útoků rostla a ona mě zatlačovala stále víc dozadu. Pod jejími smrtícími údery mých vlastních sil rychle ubývalo. Jakoby ze mě navíc i vysávala mou energii. Zmohla jsem se už jen na chabé krytí všech jejích výpadů či jsem se jim snažila vyhnout úskoky a kotouly stranou. Až nakonec nebylo kam uhýbat.

S tváří plnou děsu jsem se na okamžik podívala vpravo od sebe. Dostala jsem se až ke stěně Arény. Zachvátila mě náhlá vlna zoufalství. Neměla jsem nejmenší tušení, co se Stormii stalo. A moc tomu nepřidával ani fakt, že se mě momentláně snažila zabít.

Podívala jsem se zpět do tváře své kamarádky. Nepoznávla jsem ji však. Namísto té obvykle křehkosti a milého výrazu se jí v ní zračilo šílenství společně s odhodláním. Odhodláním ukončit můj život...

Jakmile spatřila, že už nemám kam utéct, děsivě se pousmála. Byla jsem naprosto vyčerpaná a jen zoufale sledovala, jak se Stormia napřahuje k smrtícímu úderu. Otočila jsem hlavu k ostatním, kteří se k nám hnali, aby Stormii zastavili.

Byli už příliš blízko, než aby bílá femme stihla na mě udeřit. Provedla tedy něco naprosto neočekávaného.

Přehodila si meč a během nanokliku jediným máchnutím serva odhodila ostatní tlakovou vlnou zpátky. Ti odletěli dobrých par arnů daleko a v naprostém šoku zůstali ležet na zemi. Mé zděšení ještě vzrostlo a já nebyla schopná se už vůbec pohnout.

Stormia se s mečem drženým oběma servy vysoko nad hlavou opět napřahovala k útoku. Zavřela jsem optiky a čekala, až přijde konec. Už jsem slyšela, jak ostrá čepel za tichého svištění protíná vzduch.

Ovšem namísto ostré bolesti, která by postupně prostupovala celou mojí protoformou, jsem ucítila jakýsi energetický poryv. A v hlavě opět Mistrů v hlas. Ne! Neublížíš jí! A poté ránu.

Odvážila jsem se pomalu otevřít optiky. Stormia ležela v bezvědomí kousek ode mne. Meč jí vypadnul ze serv a nyní byl na zemi za ní. Otočila jsem hlavu. Spatřila jsem, jak k nám kráčí Mistr. Na něco se mě ptal, avšak já nebyla schopná ho kvůli vyčerpání vnímat.

Náhle se pode mnou podlomily kolenní šrouby. V hlavě mi pulzovala pomalu ale jistě roustoucí bolest. A já cítila, že zeď za mnou už mi není oporou, a padám.

Poslední co vím je, že, stejně jako v mém snu, i teď jsem nedopadla na zem. Undertaker u mě byl během nanokliku a dvě rudo stříbrno zlatá serva mě na poslední okamžik zachytila. Ještě jsem zaregistrovala Mistrův ustaraný a mírně vyděšený pohled. Pak mě mé vědomí opustilo.

*****

Tma. Poté hlasy. Z počátku neurčité, ale jak se mé vnímání vyjasňovalo, byla jsem schopna rozpoznat, že jeden patří Mistrovi a druhý medikovi.

Sparksaver se právě beznadějně snažil Mistra přesvědčit, že ho tu není třeba. "..můžete jít. Jsou stabilizované a z nejhoršího venku. Kdyby se jejich stav změnil, dám Vám hned vědět."

"Ne," odvětil Undertaker tónem, který odmítal další dohadování. "Může se stát, že by přišel další šok, s nímž si sám neporadíš. A než přijdu, mohlo by být pozdě..."

Chtěl ještě něco dodat, jenže já si v tu chvíli uvědomila neskutečnou bolest hlavy. Z mého hrdla se ozvalo tiché zasténání. Bylo mi strašně špatně.

"Gadget?" otočil se na mě Mistr s obavami v hlase.

Chtěla jsem mu něco odpovědět, avšak nebyla jsem schopná jediného slova. Pokusila jsem se aspoň otevřít optiky, což šlo sice trochu ztěžka, nakonec se mi to ale podařilo.

Undertaker pochopil, že nemohu mluvit, a s mírným úsměvem přikývnul.

"Předpoládám, že tě zajímá, co se stalo.." odtušil. Posadil se vedle mě na okraj nemocničního lůžka a začal vysvětlovat, co se událo, když byl u Stormy.

"... Energie, jíž jsem Stormii předal, v ní musela spustit její vrozenou schopnost vládnutí elementů. A vzhledem k tomu, že ji ještě neumí ovládat, její moc ji pohltila. Přestala být sama sebou." Pokývala jsem hlavou na srozuměnou.

To jsem ovšem neměla dělat, protože pulzující bolest několikanásobně vzrostla. Bylo to pomalu za hranicemi snesitelnosti. Pevně jsem stiskla optiky. Moje serva bezmyšlnkovitě vystřelila k hlavě. Jenže to vyvolalo bolest ještě větší, i když jsem si myslela, že horší už to být nemůže. Hlasitě jsem vyjekla.

Undertaker mě za serva rychle chytil a s mým reflexivním odporem je vrátil do původní pozice, podél mé protoformy.

Došlo mi, že nejrozumnější bude se pokud možno nehýbat. Snažila jsem se ležet co nejvíc v klidu. Jakmile bolest trochu polevila, znova jsem pomalu otevřela optiky. Chtěla jsem Mistrovi něco říct.

"Když.." zkusila jsem promluvit. Můj hlas zněl poněkud ochraptěle, ale šlo to. "Když na mě útočila, měla jsem pocit, že mi zároveň vysává síly," zamumlala jsem. Mluvení mě příliš vyčerpávalo.

"Tak proto.." zašeptal si Undertaker spíš sám pro sebe. Potom se na mě smutně usmál. "Nebyl jsem si jistý, co bylo příčinou tvého zkolabování.."

Z jeho hlasu a výrazu bylo znát, že měl opravdu strach. Jak ráda bych ho ujistila, že už se nemusí bát. Alespoň mu oplatila úsměv. Ovšem nešlo to, každé slovo mě stálo příliš úsilí a kažký pohyb vyvolával tak nesnesitelnou bolest...

K mému mírnému uspokojení v této situaci byl Mistr naštěstí natolik vnímavý, aby mu stačil můj jediný pohled a věděl.

"Odpočívej," zašeptal něžně a k mému mírnému překvapení mě pohladil po tváři. Samozřejmě se ale neminul účinkem. Uklidnilo mě to. Jeho přítomnost, jeho kouzelný hlas, jeho úsměv.. On přinášel do mé jiskry nikdy dříve nepoznaný mír a jistotu.

Snad poprvé, co jsem se Undertakerem znala, mě napadlo, že náš vztah je dosti neobvyklý.

Zapomněla jsem na bolest hlavy a s pocitem radosti a štěstí jsem přepnula do úsporného režimu.

*****

Probudila jsem se někdy během noci. Bolest hlavy už docela pominula a cítila jsem se už mnohem lépe.

Mé procesory začaly pozvolna pracovat. Pomalu ke mě docházely vjemy z okolí. Nejdříve pípání nějakého přístroje. Poznala jsem tak, že jsem stále na ošetřovně.

Pak jsem na sobě ucítila něčí upřený pohled. Opatrně jsem se začala zvedat do sedu. Rozhlédla jsem se.

Naproti mému lůžku ze tmy zářily dvě jasně tyrkysové optiky a další energonem zářící místa na protoformě.

"Jak se cítíš?" zeptal se mě hluboký sametový hlas, v němž se odráželo tolik soucitu.

"Trošku mě bolí hlava, jinak jsem v pohodě," odpověděla jsem tiše.

"Můžeš vstát? Chtěl bych s tebou probrat několik věcí a nechci vzbudit Stormii."

"Jak je jí?" vyhrkla jsem tlumeně místo odpovědi. Na mysli mi vytanula vzpomínka na to, jak v bezvědomí leží na zemi.

"Odpočívá v úsporném režimu. Před pár cykly se probrala ze stáze.

Mám ti vzkázat, že se ti omlouvá a že jí to strašně mrzí. Ale nepochybuji, že ti to potom ještě nezopakuje několikrát sama.

Teď je relativně v pořádku, jen velmi vyčerpaná. Chvíli potrvá, než se plně zotaví.."

"Relativně?" skočila jsem Undertakerovi do řeči.

"Svým přičiněním jsem v ní probudil její schopnosti, na které ovšem ještě není připravena.

Obávám se ale, že se je bude muset naučit ovládat už teď. Jinak hrozí, že to, co se stalo tobě, se může opakovat," povzdechl si.

"Hmm..

Nemohlo se to přenést i na mě, když ze mě vysávala energii, že ne?" ujišťovala jsem se.

"To, má milá, netuším. Dokud se nic neprojeví, není možné to s určitostí potvrdit ani vyvrátit. Avšak schopnosti se mohou začít projevovat z mnoha dalších důvodů a časem by k tomu mělo dojít u každého z vás."

Zatímco mě Mistr obeznamoval s touto neuspokojivou odpovědí, vstala jsem z lůžka a oba jsme vyšli na chodbu.

Musel si všimnout mého vyděšeného výrazu, protože pak ještě dodal: "Prosím, Gadget, hlavně se neboj. To je to nejhorší, co můžeš udělat.

Říkal jsem to už předtím, ale zopakuji to, kolikrát bude třeba. Slibuji, že se vynasnažím, ze všech sil, abyste to všichni přežili. A budu se vám snažit být oporou v jakékolo bolesti," dodal ještě s úsměvem. To mě uklidnilo. Věřila jsem mu.

Chvíli jsme šli mlčky.

"Zase jsem slyšela v hlavě Váš hlas," vzpomněla jsem si náhle a s otázkou v optikách se na Mistra otočila.

"Kdy?" opáčil překvapeně.

"Prvně, když jste.. říkal, abych Stormii neposlouchala, jak začala s tím, že jí nemám šetřit. A potom těsně před tím než ji smetl ten Váš útok."

"A tebe jistě zajímá, jak je to možné." Ano, odhadl mě naprosto přesně.

"Ano. Vždyť to..." Hm.. Co vlastně to? Popírá veškerou logiku? Není to normální? Když jsem nad tím pořádně přemýšlela, nebyla to první zvláštní a neobvyklá, a to možná až příliš, věc v mém životě.

Mistr mě soustředěně pozoroval a čekal, až budu pokračovat.

"Co?" vybídl mě.

Povzdechla jsem si. "Vždyť to už nemůže být náhoda. Kdyby to byla první, ale je to už několikátá nenormální věc, která se mi kdy stala."

"Nenormální?"

"Víte, jak to myslím. Zvláštní, neobvyklá, možná děsivá, odporující veškeré logice." Mistr se zahleděl někam dál potemnělou chodbou ubytovny, kam jsme mezitím došli.

"Pověz, jaké byly ty další," vybídl mě. Najednou rychle otočil hlavu mým směrem. Doslova mě propaloval pohledem.

Ač jsem byla na Mistrovy pohledy zvyklá. Tento byl obzvlášť nepříjemný. Ošila jsem se, pod jeho tíhou.

"Třeba se mi občas stává, že když má něco špatného přijít, já už mám k té události příslušný nepříjemný pocit nějaký čas dopředu.

Nebo neskutečně silně vnímám pocity ostatních. Víte, proto ta ledová královna. Je to má ochrana, aby ta má přehnaná empatie nezašla až tak daleko, že bych se z toho hroutila. Což se mi stávalo, i na škole, když už jsem moc přepínala síly na zvládání učení, výcviku a tak."

Zamyšleně si založil digity na bratě.

"To také byla jedna z věcí, kterou jsem s tebou chtěl probrat.

Už několikrát jsem tě upozorňoval na to, kolik energie vkládáš do svých útoků. Jak jsi řekla, přepínáš síly. Vlastně máš až působivou výdrž.

V tomto případě je to ale velmi nebezpečné. A jak se náročnost tréninku bude zvyšovat, bude to čím dál nebezpečnější. Pokud nebudeš zvládat sílu útoků naprosto přesně ovládat, může tě to stát život.

Prosím tě, pro tvé vlastní dobro, snaž se to nějak ovládnout." Z Undrtakerova hlasu jsem slyšela až nezvyklou naléhavost. Jak ráda bych mu to splnila, avšak...

"Přemýšlela jsem o tom, mnohokrát od toho, co jste to zmínil poprvé. Ale já nevím.. vůbec mě nenapadá způsob, jakým se to naučit ovládat." Sklopila jsem pohled a s bezradností pozorovala šedou podlahu vzdušné šachty, fialově se lesknoucí ve zdejším osvětlení.

"Zjevně Stormia nebude jediná, kdo bude muset zahájit pozdější část tréninku už nyní." Obrátila jsem k Undertakerovi svůj nechápavý pohled.

"Samozřejmě vás budu učit, jak ovládat vaši novou moc, aby ona neovládla vás. Mohlo by ti to pomoci naučit se ovládat svoji normální energii," vysvětlil mi.

Dveře šachty se otevřely a my vystoupili jak jinak než na střechu obytné části.

"Snad ano," zadoufala jsem. Mistr měl pravdu, bylo to nebezpečné i tak. Jinak nepochopitelné záchvaty náhlé nevolnosti a závratí, které mě přepadávaly, když už mé systémy usoudily, že toho mají dost, byly už tak dost nepříjemné. Nepotřebovala jsem zažít nic horšího. Nadcházející trénink bude i tak dost náročný.

Mistr jakoby znal mé myšlenky, položil mi servo na rameno v povzbudivém gestu a věnoval mi jeden ze svých kouzelných úsměvů. To zvládneme. Věř tomu.

Mě v ten moment div nevypadly optiky z důlků. "Teď mi neříkejte, že Vy mi myšlenky nečtete, protože teď to tak rozhodně vypadalo."

Změna úsměvu na tajemný, z něhož jsem stále sem tam mívala nutkání mu jednu vrazit. Teď se opět dostavilo. Mistr ví vždycky všechno a ostatní samozřejmě nikdy nic!

"Nezlob se, Gadget." Změnil se pak jeho výraz na soucitný. "Prvně se mi to stalo teprve nedávno. ...

Tedy, je možné, že i někdy předtím, ovšem já si myslel, že to byla jen má dedukce.

A potom až teď."

"Kdy, někdy předtím?" chtěla jsem hned vědět.

"Když na nás zaútočila neznámá nestvůra. Nebo když jsme stopovali Texe, přesně, v jeskyni vlkobotů. Nebyly to ale přímo myšlenky, jen tvé pocity.

Vzhledem k tomu, že to funguje jen občas, asi se ta schopnost odvíjí od našeho vnitřního naladění."

"Hm, asi ano.

... 

A to jste nemohl říct dřív?!" zeptala jsem se uštěpačně a naštvaně si založila serva na hrudních plátech.

"Mohl," připustil.

"A proč jste to tedy neudělal?!" pokračovala jsem dotčeným tónem. Hlavou mi probleskla myšlenka, že dovolit si to k jakémukoli jinému 'nadřízenému', asi by mě okamžitě vyrazil.

"Víš, že pro to vlastně žádný racionální důvod nemám," odtušil se svým typickým ledovým klidem.

"Jistě! Jen Vás prostě baví z ostatních dělat tupce," odsekla jsem. Pak mi ale došlo došlo, že to není tak úplně pravda: "Počkat! Vy k tomu máte racionální důvod. Už několikrát jste to zmiňoval. Přeci: abychom se naučili v takových situacích pohybovat."

"No.. Nevím, zda je nejlepší nápad, aby se to vztahovalo i na takové situace. Samozřejmě máš pravdu a právo, říci svůj názor, jen pochybuji, že to tvůj nadřízený přejde bez trestu, byť nespravedlicého."

"Jo, Primusžel..!" zamumlala jsem a sklopila hlavu, v obličeji se mi stále odrážel vztek. Ovšem už ne na Mistra, leč na ten nemožný systém, nastavený v tomto světě.

"Tak mě napadá," začala jsem po chvíli, kdy jsme se posadili na okraj střechy a klasicky pozorovali noční oblohu. "Učíte nás, jak se vypořádat s okolním světem. Učíte nás správné věci. ..Které ovšem skoro nikdo nedělá.

Být tu s Vámi je ... dokonalost. Mohu Vám říct cokoli. Ale tam," servem jsem máchla do vzduchu kolem, "budu narážet, všichni budeme, na omezené hlupáky, kteří akorát vidí svoje postavení a svoji moc.

Bude to bolet."

"Ano, to bude. Přesto, oceňuješ, co vše jsem vám ukázal. Já jen rozvíjím vaši přirozenou podstatu, má milá. Naráželi byste stejně. A když už, není tedy lepší se v tom umět pohybovat pořádně?" S tím jsem nemohla jinak, než souhlasit.

"Ano, je."

"Děkuji," prohlásil potom.

"Nemáte zač," usmála jsem se.

"Jak dlouho jsem vlastně byla mimo?" napadlo mě náhle.

"Teď je to třetí noc," odpověděl mi Undertaker.

"Cože?!" To se mnou znova málem seklo. No nazdar..

"Proto jsem s tebou také chtěl probrat tvoji přílišnou spotřebu energie.

Nečekal jsem, že si to mé doporučení, abys odpočívala, vezmeš tak vážně k jiskře," prohlásil s úsměvem, ovšem já za jeho slovy opět pocítila náznaky strachu.

"Zjevně jsem Vás docela vyděsila."

Undertaker mi vážně pohlédl do optik a přikývnul.

"Úplně ses vypnula a nikdo z nás netušil, co s tebou je." Šokovaně jsem povatáhla obočí. "Snažili jsme se tě nahodit, všemi možnými způsoby. Leč ty nic, nic z toho jsi ani nevnímala.
Vážně se mi ulevilo, když jsi dnes opět otevřela optiky."

Prohlédla jsem své poslední vzpomínky a skutečně. Vybavila se mi poslední Mistrova slova, ať odpočívám. Sice jsem potom přepnula do úsporného režimu, avšak po uplynutí několika kliků jsem se.. prostě úplně vypnula. A to tak, že ani neběžely základní funkce, které by mě udržovaly při životě!

Mezi touto informací a dnešním opětovným příchodem k sobě jsem v procesorech ale ještě našla jednu jakousi vzpomínku. Neměla jsem ale nejmenší tušení, na co. Vždyť jsem byla vypnutá!

Když jsem toto zjištění vylíčila Mistrovi, jen se na mě na pouhý zlomek nanokliku neskutečně vyděšeně podíval. Sice to byl jen kratičý pohled, jež hned na to vystřídal obvyklý kamenný výraz, ovšem stačil k tomu, aby mi došlo, že něco je strašně špatně.

Dál k tomu moc nepřidala další věc, kterou mi Mistr potom oznámil. Říkal, že nám tady noc před tím, než se přihodila událost se Stormy, někdo sabotoval místní generátor.

"Byla bys tedy ochotná mi pomoci se zjišťováním, kdo to byl?"

"Jistě," souhlasila jsem. Velmi mě potěšila jeho důvěra. Vzhledem k tomu, že mi to řekl, mě vyškrtl se seznamu podezřelých.

"Děkuji," usmál se.

"Kdo všechno o tom ví?"

"Corella, Arrony, ty a pachatel."

"Dobrá. A věříte jim?"

"Arrony ano. Corelle nevím. Když jsem jí volal, zda neví, co se děje, vypadalo to, že jsem ji vzbudil. Sama se pak nabídla, že půjde zkontrolovat pohonné jádro, kam jsem po chvíli přišel také. Nic jsme tam nenašli. Jen..

Na okamžik se mi zdálo, že se v záři jádra mihl nějaký stín."

"Hm.. Kdybychom předpokládali, že to byla ona, mohla k jádru nastraži něco s časovačem, pak by mohla v klidu spát.

Pokud byste si toho výpadku všimnul, jakože se tak stalo, věděla, že zavoláte jí, je to přeci její starost. Následně by spěchala k jádru, odklidila přístroj, a aby smetla podezření ze sebe, vymyslela si historku se stímem, míhajícím se na kamerových záznamech," vydedukovala jsem možný způsob.

"Napadá Vás důvod, proč by to Corella dělala?"

"Ne. Ani proč by to dělal kdokoli jiný," odpověděl na moji nevyřčenou otázku. "Neříkám, že by si ostatní sem tam na něco nestěžovali. Ale byly to jen povrchní spory jež jsme vždy vyřešili."

"Ovšem ten, kdo to udělal, tím musel sledovat něco hlubšího," napadlo mě.

"Ano, to si též myslím."

"Nepůjdeme se tam podívat?"

"Ne. Ne dnes, má milá," zavrtěl hlavou Undertaker. "Ještě bys měla odpočívat. Zítra jsi odproštěna od tréninku." Odmítavým pohybem serva zastavil mé protesty, které jsem už už chtěla namítnout.

"Pojď," vybídl mě Mistr. Oba jsme vstali a vykročili ke svým pokojům.

Ještě než jsme ale vůbec vstoupili do kabiny vzdušné šachty, přepadl mě strašně zvláštní a děsivý pocit. Opět mě rozbolela hlava.

"Mistře?" vzhlédla jsem k jeho optikám.

"Ano?"

"Mohla bych teď zůstat přes noc u Vás?" vypravila jsem ze sebe. A vážně jsem doufala, že mě nevyhodí s tím, že jsem se asi naprosto zbláznila.

Naštěstí asi vycítil můj strach. S úsměvem mě totiž pohladil po tváři a přikývl. Pro tebe všechno...