Pohled Undertakera:
Pomalu jsem přicházel ke dveřím pokoje jedné z rekrutek. Byl již večer a všichni odpočívali po náročném dni. Přestože jsme trénovali kratší dobu než obvykle, trénink byl o to víc vyčerpávající.
Zlehka jsem zaťukal na kovové dveře.
"Dále," ozvalo se z pokoje a dveře se otevřely. Vstoupil jsem.
"Dobrý večer, Mistře," pozdravila mě Darkrose. Obrátila na mě celou svoji pozornost. Seděla na lůžku a v servech nyní položených na nohou svírala zapnutý datapad. Zběžně jsem pohlédl na zářící obrazovku. Postřehl jsem, že si zrovna pročítala nějaký článek o smrti policistky. Zabita během služby, zněl titulek článku. Zjišťovat víc jsem si nemohl dvolit. Naštěstí si Darkrose mého krátkého pohledu, netrvajícího déle než polovinu nanokliku, na obrazovku datapadu nevšimla.
"Dobrý večer, Darkrose," oplatil jsem jí pozdrav a optikami jsem vyhledal ty její. "Je čas splnit svůj slib," řekl jsem poté. Femme se zatvářila nanejvýš otráveně a rozhodně nevypadala, že by se jí ještě dnes chtělo cvičit. Tuto tvář nechuti ovšem rychle zamaskovala nuceným úsměvem a pomalu přikývla.
"Jak si přejete."
"Doporučoval bych ti co nejdříve přepnout do úsporného režimu. Přijdu tě pak vzbudit," řekl jsem ještě, načež jsem se otočil na pedálu a opustil Darkrosin pokoj.
Kráčel jsem chodbami osvětlenými tlumeným fialovým světlem. Mé kroky se rozléhaly mezi zdmi a v ozěně se nesly daleko přde mě i za mě, prakticky po celém patře. Tento efekt působiosti jsem si rád vychutnával. Přemýšlel jsem. Bylo na čase pokročit s našimi nočními duely, jež zatím absolvovala jen Gadget. S Darkrose jsem si chtěl promluvit už dlouho. Byla, stejně jako Gadget, uzavřená, ovšem na rozdíl od ní, Darkrose mi nedůvěřovala. A já jsem si její důvěru potřeboval získat. Pro přežií tohoto tréninku až do konce to bylo nezbytné.
Vzpomínal jsem na náš první rozhovor krátce poté, co jsem se probral ze stáze. Vyhýbala se přímým odpovědím. Neprozradila o sobě téměř nic, avšak i tento přístup řekne hodně tomu, který ví.
Měl jsem zamířeno do svého pokoje, nacházejícího se ve třetím patře ubytoven na samém konci chodby. Prošel jsem kolem pokujů pro hosty, které se zde převážně nacházely, a také kolem několika místností sloužících jako skladiště. Ve druhém patře byly pokoje rekrutů a v prvním pokoje mých zaměstnanců.
Můj pokoj byl nejprostornější v celé obytné části, v půli rozdělen průsvitnou zástěnou, za níž se nacházel prostor určený k meditaci a malá svatyně elementů. Před zástěnou jsem měl stejně jako v ostatních pokojích lůžko, stolek a skříň. Ovšem stěnu naproti lůžku navíc zdobil meč. Má první zbraň nyní roztříštěná na tři kusy.
Odsunul jsem posuvné dveře zástěny a vstoupil jsem před svatyni, kde jsem se usadil na čtvercovou vyvýšeninu. Zavřel jsem optiky a cykly zbývající do duelu s Darkrose jsem meditoval.
*****
Když jsem vstoupil do Darkrosina pokoje, femme seděla na lůžku a v zamyšlení nepřítomné zírala do protější zdi.
"Připravena?" zeptal jsem se. Překvapilo mě, že už nebyla v úsporném režimu, přeci jen za sebou měla náročný den, po němž vypadala skutečně vyčerpaně. Což vypadal více méně stále.
Darkrose sebou polekaně trhla. Teprve teď vzala na vědomí moji přítomnost.
"A..ano, Mistře," vykoktala po chvíli a rychle vstala. "Můžeme jít," řekla, jako by se nic nedělo a rozešla se ven z pokoje.
"Jsi v pořádku?" zeptal jsem se. Namísto abych ji následoval, jsem se jen otočil směrem ke dveřím, ovšem zůstal jsme stát na místě.
"Jistě," přikývla rychle. Zněla docela přesvědčivě, a tak jsem to prozatím nechal být.
Vydali jsme se do Arény, vzali si zbraně a stanuli jsme v bojových postojích naproti sobě v tréninkovém prostoru.
"Boj!" vykřikl jsem. Darkrose se proti mě okamžitě rozeběhla s prvním úderem. Několik kroků ode mě vyskočila a provedla téměř bezchybnou piruetu.
Ovšem její útok v sobě neskrýval příliš síly, já ho tedy bez problémů odrazil. Napadlo mě, proč plýtvá náročnými údery hned ze začátku, navíc ještě když na ně nemá dostatek energie.
"Začněme otázkou, odpočinula sis vůbec? Vypadalo to, že ses z polohy v sedě na lůžku od toho, co jsem u tebe byl předtím vůbec nepohnula," to byla první věc, která mě momentálně zajímala nejvíce.
"Um.. meditovala jsem. Ale myslím, že jsem na chvíli stejně přepnula do úsporného režimu," zamumlala Darkrose v odpověď. "Chtěla jsem vyzkoušet tu Vaši speciální meditační techniku. Jak jste nám jednou říkala, že při jejím zvládnutí se dá rychle doplňovat nová energie." Ach.. nonprávě, při jejím zvládnutí.
"Víš, má milá," sklonil jsem meč a upřeně se na ni zadíval, "udělala bys lépe, kdyby ses mě na to předem zeptala. Jak tě pozoruji, zjevně se ti zvládnutí oné techniky nezdařilo ani zdaleka." Co toto její chování asi znamená? Jsem snad její Mistr, může se mě zeptat na cokoli, co jsem je neučil. Navíc mi nepřišlo, že by si Darkrose natolik věřila, aby něco, čemu očividně příliš nerozumí, zkoušela sama. Musel jsem si přiznat, že tato femme pro mě představuje nemalou záhadu.
"Ano, máte pravdu. Příště se Vás rovnou zeptám, zda něco takového vůbec zvládnu," prohlásila s jízlivostí v hlase.
"Prosím?" byl jsem její změnou chování šokován, ovšem nenechal jsem se vyvést z rovnováhy a ponechával si svou kamennou masku.
"Oh.. Promiňte. Asi jsem trochu mimo," pokusila se o nevinný úsměv a omluvně sklonila hlavu.
Začínal jsem trochu pochybovat, že ty noční duely byl dobrý nápad, vzhledem k tomu, že jak Gadget, tak nyní Darkrose znevažovaly moji autoritu a drze mě urážely.
"Jsi alespoň schopna pořádného boje?" zeptal jsem se. Její předchozí poznámku jsem se rozhodl přejít.
"Ano," přikývla a připravila se k útoku.
"Dobrá. Pokračujme tedy," řekl jsem. Meč jsem uchopil oběma servy a vyčkával jsem na Darkrosin útok.
Ten přišel téměř okamžitě a tentokrát do svého úderu shora femme dala více síly. Ozvala se rána, jak se obě čepele střetly. Odklonil jsem její meč stranou, nažež jsem prudce bodl před sebe.
"Čeho se bojíš nejvíce?" zeptal jsem se. Darkrose zareagovala překvapivě rychle a můj výpad zablokovala.
"Co myslíte?" oplatila mi stejnou mincí, jako jsem se často já ptal jich. Sekla z leva.
"Vyhýbáš se přímé odpovědi," odtušil jsem s klidem. Zbraně jsem nechal na sebe narazit v plné síle.
"To Vy děláte taky," prohlásila a snažila se znít vyrovnaně. Několik armů se vzdálila, pak se co nejrychleji rozeběhla proti mě meč připravený k bodnutí. Doufala, že setrvačnost její ráně dodá víc energie, kterou ona sama nyní postrádala.
"Tedy uznáváš pravidlo, že pokud může jeden může i druhý?" Začínal jsem tušit, kam celý rozhovor směřuje. V posledním okamžiku jsem uhnul stranou. Darkrosina setrvačnost, která jí měla pomoci, jí teď spíš ublížila. Femme můj úskok nepředvídala a v očekávání, že její útok narazí na odpor, nyní zavrávorala a málem skončila na zemi.
"Jistě. Jsme si rovny, nebo snad ne?" rychle se na mě obrátila a tázavě pozvedla obočí. Přestala se ale soustředit na boj a vyčkávala na moji odpověď.
"Samozřejmě," přikývl jsem. Uvažoval jsme, zda využít její nepozornosti.
"Já jen, že to tak občas nevypadá.." zamumlala. Nebyla si jistá, jestli si může něco takového dovolit říci, to bylo zjevné.
Usmál jsem se, alespoň něco dokázala přiznat. I když odváděla téma na něco jiného. Vyřešit toto bylo jistě důležitější než mé záměry polemizovat o tom, čeho se bojí. I když to spolu bezpochyby souviselo.
"Prosím, omluv moji slepost a nevědomost, ale kdy třeba?" zeptal jsem se.
Překvapeně zamrkala.
"Nenápadná mě přesně situace. Jen.. při tréninku, občas, když se na ni podíváte, je to takový jiný pohled. Někdy mu chybí ta nadřazenost, s jakou se díváte na nás ostatní," řekla nesměle.
"A někdy ne?"
"Ne, někdy se na všechny díváte stejně," uznala.
"Zajímavý postřeh. Jeho důvod?"
Mlčela. Znova jsem se po ní ohnal mečem. Darkrose útok nečekala. V posledním okamžiku se zaklonila, avšak ztratila rovnováhu, tentokrát nadobro, a skončila na kovové zemi.
"Au!" zamračila se. Zůstávala sedět se skloněnou hlavou.
"Žárlíš," odtušil jsem. Přistoupil jsem několik kroků k ní a nabídl jí své servo. Avšak Darkrose hlavu sklopila ještě víc a ignorovala nabízenou pomoc. Sváděla vnitřní boj sama se sebou. Vyčkával jsem na její další reakci, která rozhodne o průběhu nadcházejících událostí. Buďto se urazí a odejde, možná nadobro. Nebo uzná svoji chybu a napraví ji.
"Jo, asi jo!" odsekla a hodila po mě naštvaný pohled. Zašel jsem u ní až příliš daleko, přesto si zvolila druhou možnost.
"Nechápu, co na ní vidíte," pokračovala nakvašeně a digity zarývala do kovem tvořené země pod námi. Z optik jí sršely jiskry hněvu. Kdekdo by si rozmyslel, jak nyní bude volit svá slova. Já ovšem nikoli. Rozhodl jsem se pro upřímnou pravdivou odpověď, přestože, jak už jsem pochopil, hrozil výbuch zatím jakž takž potlačovaného vzteku v Darkrosině mysli.
"Přesně to, co tobě chybí..." začal jsem, leč Darkrose mě přerušila.
"A to je?!" zavrčela a rychle chytila mé servo, které jsem pomalu začal stahovat. Pomohl jsem jí postavit se. Nyní nás dělilo pouhých několik desítek dunteků.
"Její přístupnost a otevřenost. To, že dokáže uznat své vlastní chyby a nebojí se toho. Nemá problém s tím, je přiznat sama sobě." S očekáváním na její rekci jsem femme propaloval svým pohledem.
"Otevřenost?" podivila se. V jejím hlase se nyní společně se vztekem odráželo také nepochopení. "Větší ledovou královnu jsem v životě nepotkala. A Vy tu mluvíte o její otevřenosti?"
Samozřejmě jsem si všiml, že se Gadget ve společnosti více jak dvou Transformerů příliš neprojevuje. To byla zase její maska a já jí v tom nechtěl bránit. Navíc za předpokladu, že mlčení se jí jednou bude v budoucím zaměstnání hodit. Pokud vím, chtěla se stát speciální agentkou, což se k ní dokonale hodilo.
"To víš," pokrčil jsem rameny, jakoby o nic nešlo. "Se mnou si povídá, dovoluji si říci, že ráda a ano, otevřeně a upřímně," dovolil jsem si i mírný úsměv, což jak jsem záhy zjistil, byla chyba.
"Ach tak," zavrčela tiše Darkrose, "takže jí rovní jí nejsou dost dobří. Jediný, koho se uráčí uznávat jako důvěryhodného přítele je pravděpodobně jeden z nejmocnějších Transformerů nyní kráčejících po Cybertronu. A tento Transformer ji navíc přijímá s otevřenou náručí a pohledem, že by jí nejradši snesl klidně oba Cybertonské měsíce k nohám, kdyby o to požádala."
Tak dost! Už si dovolila příliš! Narovnal jsem se do své plné výšky, nasadil kamenný autoritativní výraz a Darkrose jsem propaloval co nejvýhružnějsím pohledem.
"To už vážně přeháníš.."
"No jistě, a když trefím krutou pravdu, tak to přeháním," odfrkla femme dotčeně a úspěšně vzdorovala mému pohledu.
"Darkrose, uznávám, že mám Gadget z vás nejraději. Ovšem to nic nemění na jejím postavení a na skutečnosti, že bude odměňována stejně jako vy ostatní. A tím, co jsi řekla jsi skutečně zašla příliš daleko.
Nevím, zda se mi příčí víc, že jsi to řekla tak drze nahlas, nebo že tě něco takového vůbec napadlo. Žárlivost ti zejvně zaslepila zdravý úsudek.
Nemyslím si, že bych Gadget nějak nadržoval. Pokud jde o mé osobní sympatie, nehodlám je nějak potlačovat jen proto, že to někoho dalšího prakticky bezdůvodně uráží. Stejně jako všem ostatním je mi někdo svým charakterem bližší, než jiní. Což je naprosto přirozené, ovšem konkrétně v Gadgetině případě to nijak nezvýhodňuje její pozici v této Pevnosti," dokončil jsem svůj monolog a počastoval femme pohledem, který naprosto jasně říkal, že pokud se byť jen v náznaku pokusí pokračovat s dalším nepravdivým obviňováním či odporovat, je toto jedna z jejích posledních okamžiků v Železné pevnosti.
Darkrose se na mě ještě chvíli nepříčetně dívala, tvář staženou do zlostné grimasy. Pak uhnula pohledem a veškerou svou pozornost věnovala zdem Arény. Mlčela.
Po několika nanoklicích se jí ve tváři začal odrážet i jiný pocit. Smutek.
"Darkrose.." oslovil jsem femme tlumeným hlasem. Hlavu nepatrně natočila směrem na mě a zpod přivřených optik mě propalovala ublíženým pohledem.
"Máte tedy nejradši ji?" zašeptala s neskrývaným zklamáním v hlase.
Ach tak... kdyby jí jen vadilo mé chování ke Gadget, že ji snad upřednostňuji před ostatními rekruty, nepředváděla by takové scény. Ovšem jí vadí, že jsem si vybral Gadget, nikoli ji. Darkrose chce být v mém středu pozornosti. Proto ty nepatřičné lži - částečně její vysněné představy, částečně přikrášlená skutečnost.
"Jak jsem řekl, ano," odvětil jsem s klidem. Ovšem příliš jsem si nebyl jistý, jak se z této situace dostat, aniž by se Darkrose urazila natolik, že by odešla a mě by už nejraději v životě neviděla.
"A mě teď musíte ještě víc nenávidět..." pronesla zoufale spíš sama k sobě. Neunikla mi olejová slza, jež se Darkrose objevila v koutku pravé optiky. Rychle ji setřela.
Jak jí jen vysvětlit, že to není pravda. "To si, prosím, přestaň myslet. Upřímě nechápu, jak tě něco takového napadlo. Choval jsem se tak k tobě snad někdy?"
Opět mlčela. Pokračoval jsem tedy.
"Já věřím, že ne. A skutečně doufám, že to tak bude i nadále. Veř mi, nemám důvod tě nenávidět. Pokud by ho měla zavdat dnešní hádka, věz, že ti odpouštím vše, co jsi předtím řekla. A doufám, že ty odpustíš mě, že mi to nedošlo dříve."
Darkrose na mě nyní zírala docela překvapeně. "Vy mě žádáte o odpuštění?" nechápala. Chvíli přemýšlela. Poté si hluboce povzdechla a věnovala mi posmutnělý úsměv. "Já jsem ta, která by se měla omluvit. Teď vidím, že jsem se vážně hodně spletla. Já Vám rozhodně nemám co odpouštět.
Moc Vám děkuji a strašně moc se omlouvám."
"Omluvu přijímám," usmál jsem se a položil Darkrose servo na rameno. Zpříma jsem jí pohlédl do optik.
"Víš, přeci jen jste si v něčem podobné.."
"V čem?" povytáhla obočí. Povšiml jsem si drobné změny v jejím hlase i v jejím pohledu. Nikdy předtím se nepodívala tak, jako právě teď. Její projev nyní postrádal jisté napětí, které se v něm předtím neustále zračilo. Nyní ono napětí vystřídal klid.
"Umíte přiznat svoji chybu během jednoho rozhovoru. Někdo ji nedokáže uznat za celý svůj život." Stáhnul jsem servo z jejího ramene a zahleděl se kamsi do dáli. Na mysli mi vyvstala jedna nešťastná vzpomínka z minulosti.
"No, možná to bude taky Vámi. Že jednoho nějakým nepochopitelným způsobem donutíte, aby se nad sebou vážně zamyslel a pohlédl až na samý konec své jiskry."
"Myslíš?" Její slova mě potěšila. Byla jako znamení toho, že mezi námi bude na dlouhou dobu vše v pořádku. Nová naděje.
"Já to vím," prohlásila rozhodně. Rty se jí zvlnily do šťastného úsměvu. "Jste zkrátka Mistr."
Žádné komentáře:
Okomentovat