VII. Změny

Undertaker:

"Stejně nechápu, proč tu musíš zůstat," nadhodila Nightwish.

"Říkám, já taky ne," odtušila Taniel. Druhá femme nechápavě povytáhla obočí. "Já na Liegově chování svým způsobem nechápu vůbec nic. Myslím si však, že by ho to prostě natolik rozzuřilo, že je zkrátka lepší, abych tu zůstala."

Chvíli jsem studoval tuto informaci převracel ze všech možných stran. "Ty odsud sama nechceš," napadlo mě.

Taniel blýsklo v optikách. "Pravdu díž, milý Undertakere.
Ne nechci. Chci znát odpovědi."

"Odpovědi na co?" zeptal jsem se.

"Kolik tajemství může skrývat jediný život? ... Na všechno. Jsem už blízko. Cítím to."

"Blízko čemu?"

Taniel se na Nightwish prudce otočila. "Odpovědím přece," odsekla netrpělivě již řečenou skutečnost. Její výraz se kompletně změnil. Kdepak, ještě nezešílela. Jen se podrobila nějké šílené posedlosti.

"To není pravda!" ohradila se na mě. "Pojďte. Ukáži vám, co jsem zatím zjistila.

Proklatě! Vytvořit psychickou bariéru nemohu, nevím, jak by na to mohla reagovat. Ale nechat ji, ať si volně čte v mé hlavě se mi též příliš nechtělo.

"Neklej, nemáš to ve zvyku. A nemusíš se bát. Nic zlého vůči vám nezamýšlím. Jinak bych nepomohla. A jestli necheš, abych se ti hrabala v hlavě, stačí říci. Tedy za co mě teď máš, to mě vážně uráží."

Přeci jen jsem ten štít vytvořil. Otázka je, zda to myslela upřímně, nebo se mě jen snaží zmanipulovat. Učitele by na to měla dobrého.

Chudák Nightwish, byla ze zvratu událostí mimo.

"Neboj se," poslal jsem jí. Trochu se uklidnila.

Taniel mě propalovala podivným pohledem. Netušil jsem, co si o něm myslet.

"Skutečně mě moc mrzí, co si o mě teď asi myslíš, Undertakere. Víš, vždy mi na tvém názoru záleželo a toto mě zraňuje."

"Vím. Leč femme, které na mém názoru záleželo kdysi, je téměř pryč. Z tebe samotné se stává přízrak také."

Smutný výraz. "Vskutku. Taková je hádám oběť. Naše rasa je v bezpečí a já jsem tak blízko pravdě."

Cítil jsem z ní tu posedlost. Náhle jsem k Liegovi pocítil obrovskou nenávist. Co to z ní udělal?! "Ukaž nám tedy své objevy," uvolil jsem se.

Femme se rozzářila. "Věřím, že vás budou zajímat."

Následovala další procházka tímto domem hrůzy. Taniel se tu naštěstí nejspíš mohla pohybovat dle libosti. Po cestě nás nic nepřepadlo, jen ty strašné zvuky se ozývaly bez ustání.

Zahnuli jsme za další roh. Zvuky náhle ustaly a vzhled chodeb se úplně změnil. Po starém rezivějícím a rozpadajícím se prostředí nebylo ani památky. Místo toho chodby blýskaly vyleštěnými pilíři pod dopadajícím světlem barev od zelené po fialovou. Nejspíš jsme prošli nějakým portálem do jiné verze tohoto domu.

Asi jsme se museli dost tvářit, protože Taniel nás přejela velmi pobaveným pohledem a prohlásila: "Co? Přece jste si nemysleli, že v takové hrůze bude někdo jako Liege žít."

"My jsme si spíš nemysleli vůbec nic," odpověděla jí Nightwish.

Po několika dalších zatáčkách jsme se ocitli v dlouhé a široké chotbě. Z jedné strany do ní proudilo světlo skrze okna po celé její délce. Na sraně druhé byly troje dveře.

Výhled z okna mě překvapil. Hleděl jsem do zahrad, ovšem vůbec ne takových, jakými jsme prve přišli. Tyto byly rozkvetlé, plné barev a života. Připomínaly mi místo kolem naší dávné pevnosti.

"Poslyš Supernovo, Liege se zmiňoval, že mu utíkáš do zahrad. Myslel tím tyto, či onu ponurou mrtvou pustinu, jíž jsme prošli my?" zeptal jsem se.

"Jak kdy. Když má špatnou náladu, což je častější, mohu jen do té umírající přírody. Je to tam nebezpečné. I když mnohdy stále lepší, než tady.

Liege mě občas bere sebou, abych se s ním dívala na průběh Stínové hry. Detaily si nepamatuji, vždy potom uteču ven, kde se mi je snáze podaří vytěsnit. Ale ta neskutečná hrůza, ta se nedá zapomenout." Na Taniel bylo vidět, jak těžko se jí o tom mluví.

"Promiň," omluvil jsem se. Musel jsem se držet, abych ji neobjal. Bývala pro mě jako sestra. Měl jsem ji chránit. Kde jsem byl já a kde ona? V tomto směru jsem vážně selhal.

Zvláštní pocit, když ztratíte někoho, na kom vám záleží. Přestože stále žije, pro vás je mrtvý. To jsem převážně k Taniel.. k Supernově nyní cítil.

Femme, kterou jsem znával kdysi, byla pryč. Proto jsem neudělal nic. Nechce odsud. Nechce pomoci. Je pryč. Nazývat ji jménem od našeho mistra byla jen naivní naděje úspěchu.

Supernova mé zaváhání nejspíš vycítila, napovídal tomu zklamaný výraz jejího obličeje, trvající pouhý zlomek nanokliku. Hned na to se usmála se slovy: "Vítejte v mém skromném pokoji."

Otevřela první dveře v řadě a vešla. My za ní. Užasle jsme se rozhlíželi.

"Je tedy cokoli jen ne skromný. Takový bejvák nemá ani Delta Vero," prohlásila Nightwish. Pro informaci Delta Vero je jedna ze členek Nejvyšší Rady. To by mě zajímalo, jak to Night mohla vědět. Se skromností ovšem měla naprostou pravdu.

Supernovin pokoj byl obrovský. Leštěný mramor se tu vkusně střídal se stříbrno modrým kovem. V protějším rohu se za odhrnutým závěsem nacházela olejová lázeň. Uprostřed pokoje byla velká postel s nebesy. Na druhé straně bylo vyvýšené pódium obehnané průhlednou stěnou. Stál na něm stůl s mnoha spisy, záznamy a knihami. Další desítky knih byly uložené ve skříních nalevo i napravo od pódia.

"Vážně, takový luxus, to se nedivím, že se ti odsud nechce," poznamenala Nightwish.

"Může to tu vypadat stejně staršně, jako zahrady a zbytek domu," odvětila Supernova. "Což jsem i čekala. Asi o vás dvou Liege ví a chce se předvést."

Udiveně jsme se na sebe s Night podívali. 

"Ví o nás..."

"A nic moc nám zatím neudělal. Respektive on vůbec nic. Nemrtvá femme a scrapleti byl jen běžný bezpečností systém."

"Hraje si s námi." V tom jsem s Nightwish souhlasil jen částečně. Mohl svým počínáním sledovat mnohem víc, než jem vlastní pobavení.

Supernova se netrpělivě otočila. "Pojďte, musíte vidět, co jsem všechno zjistila."

"A co jsi vůbec přesně zjišťovala?" zeptala se se zájmem Night. Došli jsme k pódiu a koukali na tu hromadu papírů a znaků.

"Původ našeho vzniku."

Že mě to nenapadlo hned. I kdysi jsme od ní čas od času slyšeli otázky, odkud pramení naše schopnosti a k čemu by to mělo celé být dobré a tak podobně.

Většinou byla odbyta prohlášením, že jsme se zrodili z Prajiskry jako Outlieři. Transformeři s neobvyklými schopnostmi, velmi odlišní od ostatních.

Já sám jsem o takovém vysvětlení trochu pochyboval. Zeptal jsem se tedy jednou mistra, jenž mi to potvrdil jako nejpravděpodobnější možnost. Což nevylučuje původ a důvod zcela jiný. Až doteď jsem se tím však nechal upokojit a dál se tím nezabýval.

Supernovino prohlášení ve mně zažehlo plamen nového zájmu. "Povídej, prosím," vyzval jsem ji.

Femme se na mě usmála. "Některé spisy z dob kolonizace a starší zachycují mnohé dávné legendy. Znáte třeba tu o Rytířích Cybertronu nebo o energonové fontáně, že?" Oba jsme přikývli.

"Takových nepotvrzených jsou desítky. Já v nich ale narazila na jisté reálné indicie, které naprosto jasně směřují k původu našeho vzniku." Odmlčela se, rozevřela jednu z knih a ukázala nám několik obrázků.

Pečlivě jsem si oba prohlížel. "Poznávám symbol Caelinu. Co značí obrázek vedle?"

"To je cejch klanu bojovníků, kteří kdysi opustili Cybertron a vydali se dál do vesmíru pátrat po vlastní spravedlnosti," odpověděla zasvěceně Nightwish a pohledem skenovala oba znaky. "Co je to Caelinus?"

"Jeden z elementů života," odpověděl jsem. "Odkud znáš ten druhý?"

"Moje práce."

"Je tu ještě pár podobných symbolů ve spojitosti s elementy." Supernova nám všechny ukázala. Nightwish většinu z nich poznávala jako další klany. S určitostí mi potvrdila, že skutečně všechny dříve či později opustily Cybertron.

"Možná mohli sloužit jako poslové, nebo prostředníci," napadlo mě.

"Čeho, koho?"

"Vesmíru a elementů. Mohli je užívat ke změně světů. Či jimi celé světy tvořit."

"Ano," připustila Supernova. "To se i částečně shoduje s tím, co jsem zjistila já. Totiž...."

Byla přerušena ohlušující ránou. Jako když vybuchne bomba. Polekaně jsme se rozhlíželi.

"Pane!" vyjekla Nightwish zírající na stín u protější zdi. Stín se náhle zhmotnil ve forermnou postavu obklopenou černou mlhou. Právě ve chvíli, kdy se rozletěly dveře a do pokoje vpálil Liege. Z optik mu sršely blesky.

"Nemám tušení, kdo jsi!" řval, "Ať už jsi ale kdokoli, jak se opovažuješ tak drze vtrhnout do mého domu?!!"

"Omlouvám se za svoji neohlášenou návštěvu. Nedělal bych to, kdyby má svěřenkyně nebyla v průšvihu," odpověděl zcela klidně Nightwishin Pán.

Ozvala se další rána. A v pokoji se objevil náš bývaly mistr ve své černo bílé podobě Transformera. Podíval se mým směrem. Naše pohledy se střetly a já z toho jeho cítil nekonečný vztek a zlobu.

"Ty!" vyjel, "Ty mi přestaneš kazit všechny plány! Jak je u samotného Unicrona možné, že jsem se vy dva dostali až sem živí."

"Asi jsi je příliš podcenil," odpověděl mistrovi Pán.

"Ty se do toho nemotej!" odsekl mistr. "Sice daleko, ale konečně jste v pasti. Liegei," oslovil bývalého Prima.

"Ano?"

"Asi ti bude vadit, když ti to tu trochu zdemoluji, že?"

"No to rozhodně bude. Umíš si vůbec představit, co to dá práce?!"

"No jo, no jo. Nerozčuluj se, jen jsem se zeptal. Samozřejmě si dám na to tvé mistrovské dílo pozor. Ale tu svoji hračku by sis měl někam odvézt, mohla by jinak přijít k úrazu." Mistr se na Supernovu falešně usmál.

Cítil jsem, jak se vedle mě femme napjala a málem na mistra vystartovala s holými servy. Chvíli se přemáhala. Nakonec zvítězil zdravý rozum a jen ho propalovala pohledem o síle tisíců laserových paprsků.

"Tak je hodná. Vidíš, Taniel, jak jsi najednou poslušná. Asi bych měl Liegovi poděkovat, jak tě krásně vychoval. Jako svého mazlíčka k poslušnosti. I když ten předchozí byl ještě lepší."

Tedy teď jsem měl co dělat já sám, abych mu na místě nerozmačkal ten jeho falešný škleb. Velmi dobře jsem ovšem věděl, že bych neměl šanci nad ním zvítězit. A i kdyby, pořád tu byl Liege.

"Supernovo, odejdi!" přikázal bývalý Prime. Femme neváhala. Nedivil jsem se jí. Chtěla tu zůstat. Musela tu zůstat. Kdyby zaváhala, jistě by ji čekal trest. Tomu se i tak nejspíš nevyhne. Vyšla ze dveří následována svým trýznitelem. Já ji odsud jednou dostanu, přísahám, pomyslel jsem si rozhodně.

"Víš, Aengïru, vzhledem k tomu, že jsi zjistil něco, co jsi neměl, nezbude mi nic jiného než tě taky zbavit části vzpomínek."

"Aengïru?" podivil se Nightin Pán.

Mistr se na něj zběžně otočil. "Nu, ano. Znáš ho snad?"

"Ne, neznám. Jen mě to jméno zaujalo."

"Víš, co znamená," odtušil mistr.

"Nejspíš ano."

"Zajímavé. Nečekal jsem, že kdy potkám někoho dalšího, kdo porozumí."

"Aengïru?" pronesla ke mně polohlasem Nightwish. "Supernova to tak vlastně skoro řekla. A ty jí Taniel."

"Správně. Jaká to všímavá femme, ta tvá svěřenkyně," zasmál se mistr. "Jména osudu. Každý nějaké má. Třeba tvé.." Víc už říci nestihl. Nightin Pán po něm vystřelil. Zároveň i na Liege, který se v tu chvíli vrátil.

Střely byly nepostřehnutelně rychlé. Trefily oba dva. Než se mechové vzpamatovali z šoku, Nightwishin Pán nás dva i sebe obsáhnul energetickým polem a teleportoval. Ocitli jsme se opět na rozcestní stezce. Ovšem dláždění a pilíře nebyly bílé, jako předtím, nýbrž temně šedé až černé.

Vzápětí se před námi objevili bývalí mistr a Prime.

Než jsme se nadáli, teleportovali jsme se dál. Jenže tentokrát nás něco zadrželo. Zasekli jsme se v prázdném nekonečnu. Ani tma, ani světlo. Nic a zároveň vše.

Kolem se rozlehl Liegův ďábelský smích. "Odsud se nedostanete!"

"Aengïru," oslovil mě Pán, "dokážeš se teleportovat?"

"Ne. Předtím se mi to podařilo jen náhodou na malou vzdálenost z energeticky bohaté a blízké interdimenze zpět ne rozcestí."

"Ten černo bílý očividně půjde nejvíc po tobě. Zadržel bych jeho i Liege, a vy dva byste uprchli, teď musíme vymyslet něco jiného."

"Proč byste mi pomáhal?"

"Protože jsi zachránil Night.
Jsme v tom tedy všichni společně, pokusím se nás odsud co nejrychleji dostat. Bude ale těžké zvládat teleportaci a ještě obranu navrch."

"V tom bych snad mohl pomoci." Snad, neboť mě zmáhalo vyčerpání a všechno možné i nemožné okolo. Doslova.

"Dobře."

Krátkými skoky jsme pokračovali pryč. Naši rivalové si s námi ze začátku jen hráli. Leč bylo naprosto zjevné, že jsme uvězněni v jejich světě, kde nemáme příliš šancí.

Prázdné nekonečno se znenadání změnilo na věznici. Stáli jsme u výtahové šatchty. Obrazovka hlásila nejspodnější patro, načež praskla, vylétl z ní roj jisker a pak celý panel počítače pod ní explodoval.

Tlaková vlna nás tři odhodila pár arnů do temného průchodu s nízkým stropem. Za ním jsme viděli ve velmi sporém osvětlení řadu cel, oddělených od sebe pouze mřížemi.

Hned z první z nich na nás lačně zírala zafačovaná bytost, která by se beze všech těch obvzaů nejspíš hned na místě rozpadla.

V rohu cely byly jediné dveře dál. Výtah byl zničený a žádná jiná cesta nebyla.

"Jdeme," zašeptala Nightwish. V hlasu se jí neodrážel strach ani pochybnosti. Jen zatvrzelost pokračovat až do zdárného konce. "Dostaneme se odtud za jakoukoli cenu."

Zafačovaný natahoval skrz mříže vychrtlé hnáty. Až k prstům byly obmotány obvazy. Prsty měly sinavý odstín a byly značně vychrtlé. Jen kosti potažené svrasklou kůží. Nehty měl zažloutlé, různě dlouhé a olámané. Jakmile jsme došli k prvním dveřím, zafačovaný k nám prudce zvedl hlavu. Měl jen jedno oko. Hledělo na nás s podivnou záští a nenávistí. Pokusí se nás zabít, o tom nebyl pochyb.

"Nejsou zamčené?" ptal se Nightin Pán.

"Ne, nejsou," odpověděla femme.

"Dobrá. Snad nebudou ani ty další."

"Zvláštní, že ty mumie nenapadne zkusit kliku," zauvažovala Nightwish.

"Zvláští, že něco takového vůbec existuje, když už. Jiná realita, jiná pravidla. To je Liegovi podobné. Vždy si rád vymýšlel své vlastní zázraky."

"Znáte se.." odtušil jsem se zaujatě.

Pán si mě přeměřil důkladným pohledem. "Ano," přisvědčil. Naprosto zjevně očekával, zda budu dál pokračovat ve vyptávání se. Mlčel jsem. Vytušil jsem, že více by mi neřekl. Další dotazy by byly zbytečné, akorát bych ho mohl podráždit.

"Kdo jsi?" zeptal se potom a vyznělo to z části ohromeně.

Zajímavá otázka. Dotkla se mě mnohem více, než bych byl čekal. Kdo jsem....

Cítil jsem.. něco. Jako bych si něco nemohl vybavit. Bylo to tam, uvnitř mé mysli, ale skryté hluboko. Zapovězené. Nesměl jsem tam. Sžíralo to. Když jsem se pokusil do toho proniknout, celou mojí protoformou projelo cosi, působící jako kyselina rozleptávající zevnitř. Nepříjemné. Otřásl jsem se.

Pocítil jsem překvapení. Veliké překvapení, jenž nebylo mé. Jen setinu nanokliku, poté bylo hned pryč.

"Jdeme," přikázal ledově Pán. To je ono. Sledoval mé vědomí a možná se dostal dál, nežli kam jsem mohl já. Co asi zjistil? Docela neurvale odstrčil Night ode dveří a sám je otevřel.

Mumie (trefný název, Nightwish) se k němu okamžitě vrhla. Byla překvapivě rychlá. Leč Pán byl rychlejší. Nepostřehnutelným pohybem vytasil meč a mumii usekl jednookou hlavu. Šel dál.

Dveře, zabití. Dveře, zabití. Takto to šlo ještě nějakých deset cel. V té následující byl její obyvatel několikanásobně silnější a hbitější, než ti předchozí. Zatímco předešlé měly pomalé, trhané pohyby nemrtvých, tato mumie byla až příliš schopná.

Pán s useknutím hlavy neuspěl a málem ho to stálo tu jeho. Naštěstí pro něj jeho svěřenkyně měla pohotové reflexy a zabránila mumii v útoku dříve, než se ona ve svém skoku dostatecně přiblížila.

V následující cele k našemu překvapení nikdo nebyl. "Co to má znam.." chtěla se zeptat Nightwish. Leč ani to nestihla doříct a už jsme se opět řítili někam prázdným nekonečnem jinam.

"Zdá se, že naše malé vězení vám nestačilo," zaburácel se smíchem mistr.

"To opravdu ne. Budete se muset víc snažit, abyste nás dostali," prohlásil Pán.

Povytáhl jsem obočí. Snaží se je vyprovokovat? To mi nepřišlo jako dobrý nápad.

"Vidím, vidím. Dobrá, vymyslíme na vás něco lepšího. Abyste se náhodou ještě nezačali nudit."

Padali jsme dál. Ovšem to, co přišlo nyní, byla nesrovnatelná hrůza i s pobytem v Liegově domě.

Prázdno kolem se změnilo v zešeřelý výjev něčeho neurčitého. Na mihotavém temném pozadí se začaly odehrávat ty nejhorší situace života, na než jsem si pamatoval.

Vnímal jsem je jen okrajově a podvědomě.

"Undertaker, že?" ozval se mi v hlavě vtíravý Liegův hlas. Nečekal na odpověď. 

"Ekh mi o tobě vyprávěl. Že prý jsi ho zradil. 

Víš, zajímalo by mne, kde je pravda. Nejspíš někde na půli cesty..."

"Nezradil jsem ho!" pomyslel jsem si trpce. 

"Postavil jsem se mu, protože na tom záležely životy mých přátel a můj."

"Hlavně ten tvůj, viď?"

Neodpověděl jsem.

"Ale no tak, Undertakere. Sám přece moc dobře víš, že pokud bys nežil ty, tak nikdo, sebe jsi musel ze zákona věci postavit na první místo. Tak je to správné. V životě každého by měl být nejpřednější jeho vlastní život. Oba moc dobře víme, jak to potom vypadá, pokud tomu tak není."

"Já to nezpochybňuji."

"Ale ani nevyvracíš. Pročpak? Copak se kvůli tomuto upřednostnění stalo něco zlého? Něco..."

Myslí mi probleskal vzpomínka na to, jak jsem zabil svého nejlepšího přítele. Přišla jako blesk z čistého nebe. Arashi... Převracel jsem ji ze všech stran. Připadal jsem si jako omráčený. Nemohl jsem tomu uvěřit. Pozdější události ale jen potvrdily to zapomenuté.

"Ach, jak lítostivé," poznamenal soucitně Liege. "Ale já chápu, proč jsi to udělal. Musel jsi. Nic jiného ti nezbylo. Buď ty. Nebo on. A tys věděl, že bez tebe, by to nakonec byli všichni. Takhle jsi aspoň někoho zachránil." Vnímal jsem jeho slova jen napůl, ale uklidňovala mě.

"Nebo sis to jen sobecky myslel?"

Počkat. Cože?!

"Ne. ... Já..... Já nevím," připustil jsem nakonec.

"Já si ale myslím, že to tak bylo. Vždycky to tak bylo. Nevzpomínáš si?"

Další vzpomínka. Tentokrát na můj nešťastný život ještě před tím než jsem se stal bojovým učněm.

Byla to vzpomínka na první a poslední kamarádku, kterou jsem v té době měl. Byla ve městě nová a zrovna šla požádat o místo v sektoru elektrotechnického průmyslu, kde jsem pracoval i já.

Přidělili ji na stejnou přepážku a tak jsme se seznámili. Byla milá a upřímná, na tváři vždy drobný úsměv. Připadala mi tehdy jako drahokam v hromadě obyčejných kamenů.

Jednoho večera, během cesty z práce na ubytovny - bydlela o tři bloky ode mě - nás přepadla skupinka mechů, patřících mezi ty, kteří tehdy Danar ovládali. Tatáž skupinka o několik stelárních cyklů později v podivném snu či vizi šla po Gadget.

Vystoupili před námi ze stínů. Já i má kamarádka jsme zamrzli na místě a jen odevzdaně čekali, co přijde dál.

"Undertakere, koukám, že sis našel společnost. Jak roztomilý. Jen škoda, že já bych chtěl zrovna taky takovou. Jen si s ní trochu pohrát. Pak ti ji možná vrátím. Pokud to přežije." Jejich vůdce se odporně zašklebil. Myslím, že to měl být pokus o úsměv.

"Co.. Co chcete dělat?" vykoktala má kamarádka zděšeně.

"Uvidíš." Vůdce jí ne příliš něžně zvedl bradu, aby se mu dívala přímo do optik a s obličejem těsně u toho jejího polohlasně pronesl: "Asi se ti to nebude moc líbit, ale věz, že nám to udělá velkou radost. To je přece fér ne? Pět šťastných a jeden ne. Naopak by to bylo horší..."

"Ne, to tedy není fér!" odsekla femme a vlepila vůdci facku. Ten se nachýlil do prava. Zatvářil se na okamžik šokovaně a bezděčně se dotkl své pravé tváře. Poté se křivě zašklebil a hned na to má kamarádka skončila na tvrdé zemi, po ještě tvrdší ráně pěstí do středu hrudních plátů. "Tos neměla!" zavrčel vůdce.

Všichni ostatní se začali neskutečně chechtat. Mě si nikdo nevšímal. A já stál na místě jako přibitý, neschopen jediného pohybu nebo slova.

Vůdce úkosem pohlédl na své kumpány. Ti okamžitě zmlkli. Ukázal na femme, s tichým sténáním se pomalu zvedající ze země. Všichni došli až k ní a začali do ní vztekle kopat a bušit, přičemž pokřikovali rozčilené poznámky.

Mezi bolestným vzlykáním zasténala mé jméno.

Jeden z nich na chvilku přestal a podíval se na mě. "Co s nim, šéfe?" zeptal se hlasem, z jehož tónu tupost a omezenost jen čišely.

"Jen ho nech, ať se dívá. Přijde na řadu hned po ní."

"Undertakere.." zaskuhrala, "prosím.."

Ale já nemohl. Měl jsem obrovský strach, který mi znenadání přerostl přes hlavu. Napadlo mě, že nás oba určitě zabijí. Ne! To nechci!

Tehdy jsem se zachoval nejsobečtěji v celém svém životě. Nohy, přimrzlé k zemi se najednou jakoby samy rozhodly a já se dal na zběsilý útěk pryč.

Má kamarádka vyvázla živá. Ale už byla někým jiným. Od té doby její úsměv povadl. A ke mně se chovala, jako bych neexistoval. Nedivil jsem se jí. Připadal jsem si jako největší sobec a zbabělec v celém vesmíru.

"No, ano. To je vhodná sebekritika," přitakával Liege. "Ale přece nebudeš takový ubožák i dál, ne? Měl jsem o tvém nynějším já tedy lepší mínění. Pověz, jak se jmenovala. Nebo jsi už snad zapomněl?"

"Nezapomněl."

"No, tak..?"

"Leč tobě to nehodlám říkat!" odsekl jsem.

"Vážně? Nebo se toho prostě jen bojíš? Stejně tak, jako ses bál před tím."

"Ne.."

"Ale ano," zašeptal Liege. "Ano a ty to moc dobře víš. Jen si to přiznej. Chceš zapomenout. Máš strach a chceš zapomenout."

"Mám strach a chci zapomenout," zopakoval jsem veden intenzivním podvědomým impulzem.

To byl konec.

*****

Probral jsem se v ulici, kam jsem pronásledoval zloděje nového disku sloužícího k řízení základních bezpečnostních systémů asi poloviny planety.

Neskutečně mě bolela hlava. Ovšem když jsem se pokusil vybavit si, co se stalo, pokus přišel vniveč. Vůbec nic jsem si nepamatoval. Jak je to jen možné?

Rozhlédl jsem se. Několik arnů přede mnou se na zemi válel pohozený kufr. Byl stále zapečetěný a senzory detekovaly, že jeho obsah je uvnitř nepoškozený. Po zloději nikde ani stopy.

Velice by mě bylo zajímalo, co se to u všech Primů stalo. Vzpomněl jsem si však až o mnoho stelárních cyklů později.

Prohlédl jsem se. Neměl jsem na sobě nic, co by nasvědčovalo fyzickému útoku. Pozastavil jsem se nad barvou svého laku. Předtím, jako člen ochranky, jsem ho měl celý přebarvený na černo. Nyní byl opět rudý a zlato stříbrný. Vyhledal jsem záznam požadového skenu barvy a spustil jsem transformaci. Ani ne za nanoklik jsem byl opět černý.

Vrátil jsem se s diskem na hlavní třídu, kde netrpělivě čekali vědci a technici, kteří ho sestrojili. Když mě uviděli s kufříkem pod paží, rty se jim roztáhly do úlevných úsměvů.

"Ach, tys ho dostal zpátky! Ale kde máš zloděje?"

"Zmizel," odpověděl jsem popravdě. Rozebírat to do větších detailů jsem nehodlal.

"Hlavně, že disk je zpátky. Mockrát díky. Rozhodně nepřijdeš o odměnu," usmál se na mě jejich vedoucí a poplácal mě po rameni.

Zbytek cesty a instalace disku proběhly bez sebemenších potíží.

Následujícího dne jsem se stavěl výzkmném centru, neboť jsem měl jistou neodkladnou záležitost na prodiskutování s jedním z vědců - Whiteseekrem.

Příjal mě okamžitě.

Pohodlně jsme se usadili v jeho kanceláři. Po přednesení mého návrhu o určité vizi (technoorganici a další nápady) , kterou bych rád uskutečnil, jsme mluvili dlouho o možné realizaci i mnohých dalších věcech. Vědce mé návrhy očividně nadchly, přestože byl zprvu skeptický, jak je něco takového vůbec možné.

Whiteseeker se na mě nakonec vědoucně podíval. "Zní to opravdu moc zajímavě. Ale rád bych věděl, proč mi to všechno říkáte."

"Protože bych rád, abys to byl ty, kdo něco takového dokáže," odvětil jsem s úsměvem.

"To má být nabídka k práci?" zeptal se napůl nedůvěřivě.

"Ano."

"Kdokoli normální by Vás nejspíš vyhodil s tím, že jste se úplně zbláznil, že přece nemůže jen tak z níceho nic přijmout takovou šílenou nabídku."

"Ovšem Vy, Whiteseekre, se za normálního nepovažujete, nemýlím-li se."

"Vy jste na to spoléhal."

"Možná" připustil jsem.

"Co když odmítnu?"

"Vy ale neodmítnete," prohlásil jsem, jako by to bylo nad slunce jasnější. Tento mech byl opravdu sympatický a za těch pár cyklů společné konverzace jsem ho téměř dokonale poznal.

Usmál se. "Fajn, přijímám Vaši nabídku... pane."