Část 2. - Hrozba minulosti

Dostal jsem se daleko. Přes veškeré úsilí, které mě to stálo. Přes všechno vyčerpaní. Přes všechny falešné stopy.

Byl jsem tu, na začátku všeho. Minulost kolem mě hýřila neskotečnou rychlostí. Vnímal jsem ji jen okrajově. Quintessoni, Primus, Unicron, Třináctka.

Byl jsem unavený, ale musel jsem pokračovat dál. Rychle jsem si vzpomněl, proč jsem tu.

Hledal jsem určité vodítko. Záblesk pravdy. Důvod.

A našel jsem, co jsem hledal. Třináctka. Primové v nekončícím boji proti Unicronovi.

Život Primů ale nesestával jen z neustálých bojů s Unicronem. Byl mnohem víc.

Hlavou mi náhle zaznívala slova:

Z popela povstane
Válečník statečný
Moci své dostane
Nezkrotný plamen nebezpečný

Vesmíru síly
Nechť mu jsou k pomoci
Duch jeho víry
Ohně ve tmě zažehne

Skrz zkázu a trápení
Vychází ke hvězdám
Temné mámení
Jež nikdo nepozná

Naději v chladu
Nalezne brzy
Jiskřičku mladou
Do nebes vyzdvihne

Temnota noci
Jest jeho strážkyní
Tajemná hudba moci
Kouzelný zpěv zasnění

Anděl zrozen ze smrti
Dávného utrpení
Ve svých spárech drtí
Temný pán zapomnění

Intrik jest mnoho
Nikdo není v bezpečí
Osudy koho
Zloba a strach zpečetí

Vysoký melodický hlas. Svým projevem mi někoho připomínal, i když tento patřil nějaké femme.

Solus Prime. Kovářka těch nejmocnějších zbraní, jaké kdy Cybertron poznal.

Podařilo se mi zachytit, odkud ta slova přišla, a vydal jsem se tím směrem.

Cítil jsem, že mířím správně. Když jsem se zastavil a rozhlédl se, kolem mě se míhaly scény života Solus. Nejčastěji z kovárny a bojů, ale také kde byla s ostatními Primy, hlavně s Megatronusem.

Byli spolu šťastní, rozuměli si. Musel jsem se sám pro sebe pousmát. Ke štěstí občas stačí tak málo. A občas se může dít cokoli a šťastným vás to prostě neučiní. Nebylo to fér.

Projela mnou vlna jakéhosi zadostiučinění a spokojenosti, když se Solus s Megatronusem jednou nepohodli. Vyústilo to až v její smrt.

Ale to už jsem byl zase moc daleko. Ne něco před Solusiným koncem. Tam najdu, co hledám.

A už jsem to viděl. Tyto výjevy však byly temné, že na nich nebylo skoro nic poznat. Akorát jsem si všiml, že Solus nepracovala jen v kovárně, ale i v nějaké dílně. Co tam ovšem dělala, to netuším. Nakonec jsem slyšel jen jakousi prosbu Primusovi, jeho jméno bylo jediné, čemu jsem rozuměl.

A byl zase konec.

No to snad ne!!! Neobětoval jsem tolik energie a času, abych se sem dostal a nezjistil vůbec nic, co bych už dávno nevěděl!

Zkusil jsem pátrat dál. Jenže sotva jsem se odvážil myslí více přiblížit ke kovářce Primů, narazil jsem. Něco mě blokovalo.

"Kdo jsi?" Ozvalo se mi uvnitř hlavy.

"Jen prostá potulná vesmírná existence, která se zajímá o historii všemožných ras." Reagoval jsem rychle.

"Nevěřím ti. Kdybys byl prostý tulák, nedostal by ses sem. Naše minulost je dobře skryta a chráněna." Byla to Solus Prime. Nebo spíše její duch.

Usoudil jsem, že proti ní tu nemám moc šancí. Navíc si může přivolat pomoc. Lepší bude, když řeknu pravdu.

"Jistě. Přišel jsem sem, neboť hledám původ jednoho svého žáka a přítele." Pokorně jsem sklonil hlavu a doufal, že mi uvěří.

"Kdo jsi?" zeptala se znova.

"Záleží na tom?"

"Ano."

Zatracená femme. Mohl jsem se zeptat přímo, ale to bylo příliš riskantní.

"Jsem mistr bojových a elementárních umění. Před nějakým časem jsem učil devět nadějných Transformerů. Mezi nimi byl i jeden, jenž mě velice překvapil a zaujal a jehož minulost by mě velmi zajímala." Cítil jsem, jak se mi Solus snaží proniknout do mysli. Dělal jsem, že o tom vůbec nevím a někam ji i pustil. Jak hloupé to bylo se ukázalo v následující chvíli.

"Ty nejsi obyčejný Transformer. Co jsi zač?"

Zoufale jsem přemýšlel nad odpovědí. V tomto ohledu jsem jí nemohl říct pravdu ani omylem.

"Cítím z tebe chaos Antijiskry. Nejsi ovšem ani součást Unicrona. Můžeš být jeho výtvor..."

"Vy věřítě, že je něco takového možné? Stvořit život dokáže jen Primus." To mě zaujalo.

"Nevím, možná.." připustila. Že bych v té odpovědi zaslechl i něco skrytého.

"Co tedy jsi?"

Primusi i Unicrone, ta je neodbytná!

"Jak jste se mohla přesvědčit, to nevím sám.."

V tu ránu se těsně přede mnou objevila Solus Prime v celé své kráse a nebezpečnosti. V servech svírala meč jehož hrot byl kousek od mých krčních kabelů.

"Chci slyšet pravdu!" zavrčela. V duchu jsem zaklel. Po té vyčerpávající cestě mi to už tak nemyslí, že ani nedokážu ovlivnit jednu femme.

"Tu nemohu říct. Můj pán mě jinak zabije." Snažil jsem se tvářit co nejvíc lítostivě, zoufale a poddaně.

Solus zlehka uvolnila svůj postoj, zdá se že mi uvěřila. "Předpokládám, že kdo je tvůj pán, též nemůžeš říci."

Přikývl jsem a nasadil nešťastný výraz.

"Tak mi aspoň pověz, jaké jsou zájmy tvého pána v tom, že trénuješ nové a velice silné bojovníky."

"Čistě objektivní. Jen chce, abych pomohl rozvést potenciál toho, kdo se jeví vhodným."

"A za takovou záslužnou činnost tvůj pán ani ty nic neočekáváte?"

"Ne, madam. Děláme to pouze z naší dobré vůle. Nikoli pro slávu."

"To se slávě vyhýbáte skutečně velikým obloukem, když ti za prozrazení jména hrozí smrt."

"Toto není naše hlavní poslání. Zabýváme se něčím větším, kde znát pravou totožnost je riskantní."

"Ach tak."

Skvěle, vycházelo mi to. Má slova ji zjevně zaujala.

"A proč se tak zajímáš o minulost svého žáka?"

"Jak jsem už řekl. Byl jiný než ostatní. Lepší. Velice nadějný."

"To ti svoji minulost nemohl říci sám?"

"Ne. Zdálo se mi, že si její převážnou část nepamatuje." Solus se zablesklo v optikách.

"Vskutku? A proč jsi po ní pátral tak hluboko v minulosti. Kdy ještě Primové bojovali proti Unicronovi."

"Protože právě tyto časy skrývají ta největší tajemství."

"Dobrá. Třeba ti pomohu. Jak se tvůj žák jmenuje?"

"Undertaker. Ale já mu říkal Aengïru.. Anděl." Ano! Už jsem vše chápal.

Konečně! Musel jsem se držet, abych se nerozesmál.

Ó ano. Mohla mi pomoci. A také pomohla. Její výraz mluvil za vše. Ona ho znala.

Ona ho stvořila.