III. Rozpolcení

Dva stelární cykly před začátkem výcviku

Nightwish:

S neuvěřitelným vztekem jsem se vracela zpět na základnu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem důvěřovala dalšímu mechovi, který mě posléze zradil. Vešla jsem do temné zapadlé uličky, kde nehrozilo, že mě kdokoli uvidí a teleportovala jsem se. Základna byla jako obvyklé temná. Můj Pán světlo neměl příliš v oblibě.

Právě teď seděl před obrazovkou počítače a na něčem pracoval. Jen se na mě beze slova otočil, načež se zase věnoval své předchozí činnosti. Mlčela jsem a on se na nic neptal. I když prostě musel cítit moji nenáladu a minimálně bylo zvláštní, že jsem se vrátila tak brzy.

Byla jsem mu za to vděčná. Nebudu lhát, měla jsem ho ráda, ať už byl kdokoli. Zjevoval se mi jen jako postava zahalená stíny a kouřem se zářícími rudými optikami. Občas se mezi tím temným závojem zaleskla část brnění. Nepochybovala jsem, že je Transformer, ale netušila jsem, jaký.

Přišel mi velice vnímavý, tedy aspoň ke mně, sic se choval chladně. Nikdy se na nic zbytečného neptal. Skoro jako by už někdy dřív svými slovy někoho ranil.

Mlčky jsem stále neskutečně naštvaná odešla do svého pokoje. Vztekle jsem práskla dveřmi. Věděla jsem, že to pán nesnáší. K mému údivu se neozvala žádná připomínka.

Praštila jsem sebou na lůžko. Nevěděla jsem, co se sebou. Za pár kliků jsem tedy vstala začala pochodovat po pokoji. Pak jsem šla ven trénovat. Vydržela jsem tak pomalu celou noc.

*****

"Night." Brzy ráno mě vzbudilo Pánovo zavolání.

Rychle jsem vstala a šla do velína. "Ano?"

"Doufám, že už ses ze včerejska dostatečně vyvztekala."

Měla jsem neblahé tušení, kam toto směřuje. "Proč?"

"Protože tvůj drahý přítel potřebuje pomoc."

"Už to není můj přítel!" odsekla jsem.

"Na tom nesejde, tak potřebuje pomoci celý Cybertron. Zachytil jsem odněkud vysílání o tom, že ten nový disk má být ukraden a přeprogramován."

"A já mám jít a zabránit tomu."

"Chytrá. Klidně se rozčiluj dál, ale využij ten vztek k něčemu konstruktivnímu." Už jsem se chystala k odchodu.

"Je to tentýž pachatel, kterého hledáme?" zeptala jsem se ještě.

"To nevím. Nedokáži to pořádně rozpoznat. Jeho či její signatura je spíš podobná."

"Takže máme další madam nebo pana neznámého do seznamu," zamumlala jsem ještě, načež jsem se teleportovala.

Vyšla jsem opět z jiné temné zapadlé uličky. Hlavní silnice zatím zela prázdnotou. Procházelo a projíždělo tu jen několik ranních pracovníků. Přišlo mi to zvláštní. Mělo by tu být mnohem rušněji. V jakékoli denní i noční době bývalo na hlavních silnicích rušno.

Zatím se nic nedělo. Ukryla jsem se ve stínu vchodu nedalekého domu. Pravým severvem jsem uchopila jílec meče a čekala jsem.

Z dálky se ozvalo hlasité hřmění mnoha motorů. Vykoukla jsem ven. Poznala jsem Whiteseekerův alt-mód. Jel společně s dvěma dalšími výuzkumníky a doprovázelo je několik příslušníků ozbrojených sil. Disk vezli v obrněném transportéru.

Byli jen pár arnů od domu, kde jsem se skrývala. Ulice se úpně vylidnila a před nimi se zjevila vysoká postava zahalená v černém plášti s kápí přes hlavu.

Konvoj se zastavil. Posatava jim blokovala cestu. Chvíli tam jen stála, jinak nic. Pak to teprve začalo být zajímavé. Pocítila jsem takový zvláštní posun energie a ulicí začaly proudit obvyklé davy. Mířila si to sem doknce policejní patrola.

Zahalená postava byla pryč. Jeden ozbrojenec zkontroloval transportér a něco oznamoval šéfovi výzkumníků, který nevypadal zrovna nadšeně. Napadlo mě, co by to asi mohlo být. Disk byl pryč.

A to byl problém.

"Night, co se stalo?" ozval se mi z komunikátoru Pánův hlas. "Senzory mi tu kolísají jak o život."

"Objevila se tu nějaká postava, zavinila časoprostorovou díru a sebrala disk."

"Cože?! Night, ten disk musí zpět. Pokud je to opravdu ten, koho myslíme, nebo jemu podobný, je to obrovský problém.

Ten disk má čip, že?"

"Ano."

"Nevíš, jakého typu?"

"Myslím, že něco mezi extra neobvyklým a obyčejným."

"Něco přesnějšího.." Zamyslela jsem se. Whiteseeker mi ten čip vlastně ukazoval. Nakonec jsem si vzpomněla na název i číselné označení. Obojí jsem nadiktovala Pánovi. Po chvilce jsem zaslechla spokojené uchechtnutí. "Máme ho. Je pár bloků od místa, kde teď stojíš." Počítač, jež jsem měla zabudovaný v servu se rozsvítil a naskočila na něm mapa oblasti s červeně blikající tečkou našeho cíle.

"Dobře, jdu tam."

"Počekj," zarazil mě Pán. "Nejbližší průchody jsou uzavřené, kvůli nějaké bezpečnostní závadě. Přenesu tě tam."

Připravila jsem se na teleportaci kousek od místa, kde se pohyboval náš cíl. Zablesklo se a já se ocitla v průchodu domu, který spolu s mnoha dalšími lemoval menší náměstí nedaleko od centra Kaonu.

Bylo tu rušno. Vyšla jsem z průchodu a chvíli se rozhlížela, zda neuvidím někoho s černým kufrem v servech. Předpokládala jsem, že tato snaha bude zbytečná, ovšem ukázala se pravým opakem. Tady byl. Převážně temně rudý mech dost výrazného vzezření, který by vynikal i bez kufru. Ten jsem poznala okamžitě, Whiteseeker mi ho též ukazoval. Černý kufřík se čtyřmi zámky zhovený ze slitiny upraveného železa, platiny a zlata.

Rudý mech si klidně kráčel po druhé straně náměstí a tvářil se jako nesvatější osoba na planetě. Několik femme se po něm se zájmem otáčelo, ale kufru nikdo nevěnoval pozornost.

S dostatečným odstupem jsem se jala rudého mecha pronásledovat. Ten si ničeho a nikoho nevšímal a pokračoval přes náměstí dál do jedné z hlavních ulic. Jeho jednání mi přišlo zvláštní. Proč se nesnaží zmizet, když už něco ukradl? Skoro jako by se tu procházel záměrně, aby ho vidělo co nejvíc svědků. Ale proč?

Z úvah mě vytrhlo upozornění komunikátoru. Whiteseeker. S protočením optik jsem hovor přijala. "Ano?"

"Nightwish. Máme problém a vážně moc by se nám teď hodila tvá pomoc. Tedy chápu, pokud nebudeš chtít, ale.."

"Já vím. Někdo ukradl ten disk. Neboj se, už po něm jdu. Zatím to vypadá, že se s kufrem pod paží naprosto úmyslě promenáduje ve vedlejší ulici."

"Co..cože?! Jak..?" na víc se můj šokovaný přítel nezmohl. No jo, všechen vztek mě najednou přešel. Musela jsem tu něco vyřešit. Něco důležitějšího než náš malicherný spor.

"Ano, slyšíš dobře. Pokusím se ho dostat. Ale nevím, co si o něm myslet. Nevypadá zrovna neškodně a to se mi noc často nestává, abych na někoho takového narazila."

Na druhé straně bylo chvilku ticho. To asi jak si Whiteseeker dával dohromady všechny informace. Nakonec se ozval. "Dobře. Buď opatrná a díky."

S "Děkovat mi můžeš, až to bude zmáknuté." jsem zavěsila. Zrychlila jsem krok. Předtím jsem musela zpomalit, aby mě náhodou předmět mého pronásledování nezaslechl. Teď už měl přede mnou docela náskok, že se mi v tom davu občas ztratil z optik. Přiblížila jsem se natolik, abych ho pokud možno viděla stále, a pronásledování pokračovalo.

Mohla jsem k němu prostě přijít se slovy: "Heleď se, nemáš náhdou něco, co ti nepatří?" Pokud to ale skutečně byl ten, po němž jsme s Pánem už tak dlouho pátrali, věděla jsem že bych toho mohla hořce litovat. Navíc jsem chtěla vědět, co s tím diskem zamýšlí. A tak jsem v naivní nevědomosti cupkala za tím drzounem sem tam přes celé měso. Whiteseeker se mi už naštěstí neozval.

Zdůrazňují naštěstí, protože to, co se v následujích chvílích odehrálo, bylo naprosto neskutečné, děsivé, divné a můj osud balancoval na ostří meče.

Totiž subjekt mého zájmu zabočil do jedné slepé ulice na západní hranici Kaonu. Jenže ta ulice byla příliš dlouhá a navíc ještě zatáčela, než abych si toho hned všimla. Tak jsem tam z ním vlezla jak scraplet do pastičky.

Rudý mech zašel za roh a já stále v naivních představách za ním.

"Nemyslíš, že už toho hraní na kočku a myš bylo dost?" zeptal se, zády ke mně, sotva jsem taky zabočila. Kufřík už nedržel a neviděla jsem ho ani nikde kolem. Asi ho někam schoval, i když jsem nechápala, jak by to tak rychle mohl stihnout.

Neměla jsem nejmenší tušení, co je to kočka a myš, ale asi tím myslel to pronásledování.

Náhle se prudce otočil a v nepostřehnutelné rychlosti mě jediným pihybem chytil kolem krčních kabelů, vyzdvihl do výšky a přirazil ke zdi vedle.

Bolestí jsem zatnula denty, podařilo se mi však nevydat ani hlásku. Navzájem jsme se propalovali nevraživými pohledy.

"Kdo jsi?" zeptal se tichým výhružným tónem.

"Kdo se ptá?" zachraptěla jsem. Mluvení bylo s drceným hlasovým modulem poněkud obtížné. Mecha zjevně naštavlo, že jsem nedávala najevo ani špetku strachu. Podrážděně zavrčel a smýkl se mnou podél zdi k zemi.

Klečel nade mnou, obličej nepříjemně blízko mého a stále mě pevně svíral. "Dej si pozor na to, co říkáš. Kdybych chtěl, mohlo by být okamžitě po tobě. A teď mi odpověz!"

"Trhni si!" Jeho stisk ještě zesílil.

"Cítím z tebe podivnou sílu, kterou nedokážu k ničemu přiřadit."

"Tak to tak bude muset zůstat. Protože já ti nic neřeknu," zachrčela jsem se značnými obtížemi.

"Proč chceš ten disk?" Změnil najednou téma.

Tak fajn, zahrajeme si hru. "Jaký disk?"

"Ten v tom kufru. A nedělej, že o ničem nevíš, všiml jsem si, jak se rozhlížíš kolem."

"Pořád nechápu, o jakém disku to mluvíš. Rozhlížím se, jestli někde neuvidím nějaké tvé komplice, nebo naopak záchranu." Překvapením toho dne ještě nebyl konec tu jsem za pár nanokliků opravdu uviděla. Prvně jsem si tedy myslela, že je to komplic.

"Proč jsi mě tedy pronásledovala?"

"Protože máš prapodivnou energetickou signaturu, tak jsem tě potřebovala prověřit." Základ hraní, neříct příliš moc a nedělat ze sebe největšího podivína nebo hlupáka. To pak nevyjde. Slova mého učitele. Snad by na mě byl hrdý. Aspoň on, který mě vždy ve všem podporoval..

"Takže jsi členkou nějaké tajné organizace pro ochranu obyvatel planety?"

"Možná.." odtušila jsem. Koutkem optiky jsem zahlédla pohyb, zbytek zorného pole mi zakrýval hezký obličej toho drzouna. I ten si něčeho všiml, posuzováno podle bleskové změny a změny zpět jeho výrazu.

Události začaly nabírat nových obrátek. "Dlouho jsme se neviděli, mistře," promluvil kdosi hlubokým sametovým hlasem.

"Undertakere, pokaždé se mi musíš do něčeho přimotat a překážíš čím dál tím víc!" Můj věznitel se náhle proměnil v temnou neforemnou stínovou postavu a vznesl se pár arnů nad zem. Mým krčním kabelům se konečně ulevilo.

Zvedla jsem se ze země a absolutně zmateně jsem zůstala zírat na ten výjev přede mnou. Naproti sobě stála stínová postava a.. Mech, který se v ní právě proměnil??!

"Jo, dlouho jsme se neviděli a přál bych si, aby to tak bylo zůstalo," prohlásil Stín.

"Proto na sebe bereš moji podobu a snažíš se pošpinit mé jméno. A myslíš si, že ti to projde aniž bych o tom věděl.." Aha, záhada vyřešena. Stejně by mě ale moc zajímalo, kdo ti dva jsou. Jejich vzájemná nenávist z nich sálala na všechny strany.

"Nečekal jsem, že na to přijdeš tak rychle. Jsi čím dál lepší."

"Děkuji," pousmál se mech nazvaný Undertakerem. Napětí mezi těmi dvěma rostlo. Doslova jsem cítila jak se kolem nich sbíhá energie. V blízkosti  Stínu se začalo blýskat zatímco Undertakerův lak vypadal, že hoří.

"Nesnáším, když se mi motáš do cesty!" zavrčel Stín a poslal proti němu několik blesků najednou. Mech se jim obratně vyhnul a z jeho serv vyšlehl ohnivý plamen, Stínu se však ani nedotkl.

"Zase začínáš tady tím útokem? Možná jsem tě přechválil."

Undertaker na to neřekl nic. Dál posílal na Stín jeden plamen za druhým, jako by ho to nestálo nic. Ovšem já musela odstoupit notný kus pryč, jinak bych se vážně hodně spálila. Takovou sílu Undertakerovy útoky měly. Stínu ale vůbec nevadily, prostě u něj mizely a on se jen ďábelsky chechtal.

Pak přešel do protiútoku. Na obloze nad námi se začala stahovat mračna. Blesky ji křižovaly sem tam. Některé z nich začaly dopsat na Undertakerovo brnění. Minuly se však účinkem. Mech je bez problémů pohltil. Takto to probíhalo ještě nějakou dobu. Oba protivníci proti sobě vysílali zbytečné útoky.

Mně z té koncentrované energie začalo být zle. Co si počít? Rozhodování, zda odejít, nebo zůstat nebylo vůbec dlouhé. Dělo se tu něco divného a mojí povinností bylo zjistit, co to je.

"Konec hraní," prohlásil Stín, "už mě to dost nudí."

"Nápodobně."

"Aspoň v něčem se shodneme, můj drahý žáku." Stín se náhle zhmotnil v Transformera. Kontrastní bílo černý lak použitý tak, že to přímo bilo do optik. Ty jeho byly rubínově červené a nebezpečně se v nich blýskalo. Byť to nerada přiznávám, pohled na něj ve mně vzbuzoval strach.

Začaly se dít věci. To, co jsem viděla doposud, nebylo nic, ve srovnání s tím, co mělo ještě přijít. Oba protivníci si z energie vytvořili meče. Jeden úžasnější než druhý. Meče, to je moje vášeň. Na základně jsem jich měla pěknou sbírku.

Undertaker vyrazil do útoku první. Mohutným nápřahem mířil na hlavu toho druhého, zůstanu u pojmenování Stín. Jemu však stačilo pouze zvednout servo, aby meč zastavil, zabral za něj a útočníka odhodil stranou. Rudý mech přistál s kotoulem dozadu a rychle vstal.

"Ale Undertakere, snaž se přece trochu víc. Zklamáváš mě, opakovat své chyby. Je to, jako kdybys snad zapomněl," Stín se na Undertakera vyčítavě podíval.

"Právě, že nechi zapomenout."

 

Dál se vše seběhlo v takové kadenci, že se v tom stále spíš ztrácím. V tak rychlém sledu, že to nešlo pomalu rozetnat, útok střídal útok. Čepele se nebezpečně blýskaly a míhaly vzduchem. Očas některá z nich s řinčením zasáhla soupeřovo brnění. Plameny, blesky a další formy energie protínaly prostor. Já sama jsem se jim tak tak stíhala vyhnou, když náhodou nějaký letěl špatným směrem, a to si nemyslím, že bych byla jaký břídil.

Co mě překvapilo bylo, že oba mechové si dávali pozor, aby neponičli nic okolo. Docela se jim to i dařilo.

Tlak energie nejvíc naakumolované v těsné blízkosti těch dvou, kde jsem se já pohybovala a teď tam stála jak socha, mě doslova rozmačkával na místě. Kdybych se byla já trouba vzpamatovala dřív a utekla do bezpečné vzdálenosti, ale já né, já se asi prostě musím nechat zabít v boji, který už ani není můj. Undertaker si mé nešťastné maličkosti naštěstí všiml a tlakovou vlnou mě odhodil do bezpečnější vzdálenosti. Neříkám, že to bylo Primusví jak příjemné přistání, ale pořád lepší, než se nechat rozmačkat.

Chtěla jsem kontaktovat svého Pána, jenže jakmile jsem se o to pokusila, z komunikátoru vyprskla sprška jisker. Tak nic, ten tlak nemohlo holt přežít vše. Nedělala jsem si tím starosti. Vše mu řeknu potom, až mě sám kontaktuje. On totiž mohl prostřednictvím mysli, ikdyž to dělal nerad. Ale pokud to jinak nepůjde..

Množství energie nepřetržitě stoupalo. Oslnivé záblesky bílého světla, intezity srovnatelné se supernovou. Nepříjemné zvuky. To vše otupovalo a zároveň burcovalo moji mysl.

Ve chvílích, kdy mi pohled nezakrýval žádný útok, jsem mohla vidět jasně modré stružky energonu, působící jako pěst na optiku na Undertakerově rudém brnění. Bylo vidět jak ho boj čím dál víc vyčerpává. Zatímco Stín se jen potutelně ďábelsky usmíval a vypadal stejně svěže, jako na začátku.

Tento boj se zdál míti jasného vítěze. Aniž bych si to uvědomovala, v hloubi jiskry jsem fandila Undertakerovi, a najednou jsem měla nutkání mu jít na pomoc. Ať už mě to prostředí zraňovalo, nebo ne.

Automaticky, pohybem tolikrát opakovaným, že se z něj stal reflex, jsem vytasila svůj meč. V připravovaném útoku jsem se rozeběhla vstříc Stínu. V nejvyšší rychlosti, jíž jsem byla schopna, jsem z běhu přešla do skoku. Ostří meče namířené přímo na Stínovu hlavu.

Undertaker si všimnul mého úmyslu. Snažil se držet Stínovu pozornost stále na sobě a jeho pokud možno na jednom místě.

K mé smůle, náš nepřítel měl až příliš dobrý šestý smysl. Nejen, že najednou zvládal útočit, odrážet Udnertakerovy útoky a ještě při tom myslet na všechny jiné možnosti, ale dával si dobrý pozor i na okolní podněty.

Takže když mě dělilo pouhých deset dunteků od úspěšného útoku, bleskově se mu vyhnul. Mě v tu chvíli posílila nějaká vyšší moc. Nestačil se vyhnout úplně. Moc mi dodala na rychlosti a já byla schopna bodnout ho aspoň do odkryté části mezi zadními pláty.

Ozvalo se děsuplné zavrčení a Stín mě máchnutím serva smetl pryč. Notný kus jsem odlétla vzduchem. Přistání způsobila až stěna daleké budovy. Můj meč s řinkotem dopadnul vedle.

Bolelo to. Na druhou stranu mě těšilo vědomí, že můj útok byl úspěšný. Stínu ze zasaženého místa vycházela podivná temně fialová hmota. Něco mi připomínala, v tu chvíli jsem si ale nemohla vzpomenout, co. Na nepříteli se konečně projevilo aspoň malé zmožení.

Undertaker neváhal ani nanoklik jal se uskutečňovat to, co nejspíš zamýšlel od začátku. Jeho vzhled se začal měnit, kromě toho, že mu optiky nyní plály jasným ohněm, nevím konkrétně v čem, jen vím, že vypadal jinak. Na tváři se mu usadil záhadný úsměv.

Dlaněmi k nebi s digity mírně pokrčenými napřáhl směrem ke Stínu obě serva. Stín se zatím marně snažil utišit otevřenou ránu a házel po mně nepříčetné pohledy, na které jsem odpovídala úměvem. Mám zkrátka dobrý meč.

Stín se opět začal měnit do své nehmotné podoby. V tu chvíli Undertaker provedl cosi, co zapříčinilo, že plameny, jež po něm posílal na začátku boje a Stín je nejspíš pohlcoval, se sápaly ven. Utvořily kolem něj neproniknutelnou clonu.

"Tak vidím, že ses přece jen něco naučil, Undertakere," zazněl zpoza plamenů Stínův hlas.

"Nedovolil bych si Vás zklamat, mistře," odvětil Undertaker a do tónu dal tolik jízlivosti, až mě z toho zamrazilo. Ozvalo se zlostné zařvání.

"Ne to ty samozřejmě nikdy," šeptal teď Stín. Zdálo se, že Undertakerova past funguje. "Tos dělal pouze celou tu dobu!" Kdybych v tu chvíli nebyla mimo a zraněná, chtěla bych vědět víc o tom, co se mezi nimi stalo. Teď jsem se především zajímala o sebe. Stín mi tou uštědřenou ránou způsobil vnitřní energonování. Nějaké tenké rozvody to nevydržely a praskly. Systémy hlásily přetížení. Bylo mi zle, na zvracení a omdlení. Nejraději bych v tu chvíli umřela. Choulila jsem se u zdi domu.

Undertaker přistoupil o několik arnů blíž k plamenům pohlcujícím ho. Soustředěně pokračoval v destrukci svého protivníka.

To jsme si aspoň oba mysleli, avšak Stín se ukázal býti mnohem vytrvalejším, než by bylo u Cybertroňana běžné. A vzhledem k tomu jakou signaturu předtím vykazoval to ani žádný Cybertroňan nebyl.

Plameny, které ho doteď svazovaly, se náhle rozprskly a zmizely. Stín byl volný. A já věděla, že tohle je konec.

Stín sepjal serva a začal odříkávat jakousi mantru. Okolo nás vznikla téměř čirá lesklá kopule. Undertaker se šokovaně rozhlédl. Dle jeho výrazu mi bylo jasné, že tohle je hodně špatné.

Za pár kliků mi začalo neskutečně třeštit v hlavě. Takový zvláštní pocit. Jako by se mi do mysli snažily dostat tisíce střepin. Chytila jsem se za hlavou a bolestí se prohla a zkroutila. Snažil se zničit moji mysl, snažil se zničit mě.

Na předchozí zranění jsem zapomněla. Začala jsem ztrácet ponětí o světě. Byla jsem to jen já a bolest. Vše ostatní se ztrácelo v nekonečném víru chaosu. Paralyzovaná. Přestávala jsem si uvědomovat i samu sebe. Nevěděla jsem už ani, zda ještě vůbec žiji.