Kapitola 32.

Gadget:

Pomalu jsem přicházela k sobě. Bylo mi strašně. Možná by se to dalo přirovnat ke stavu opilosti, jen asi tisíckrát horší. 'Možná' proto, že opilost neznám. Třeštila mi hlava, jako by mi měla každou chvíli puknout. Bylo mi na zvracení. Nejraději bych se hned na místě rozebrala, ovšem to bych se prvně musela pohnout, což mi také nešlo. Nemohla jsem nic. Dokonce jsem ani neslyšela. Začala jsem trochu pochybovat i tom, v jakém světě vůbec jsem.

Čekala jsem. Pár kliků, nebo snad cyklů. Nevím. Postupně mi opět začínaly fungovat ostatní smysly. Slyšela jsem pípání nemocničních přístrojů. Zkusila jsem aspoň zahýbat digity. Šlo to. Otevřít optiky také. Oslnilo mě jasné světlo nad nemocničním lůžekm.

"To je dost," zabrblal kdosi. Podle hlasu jsem pozanala Sparksavera. "Už jsem myslel, že se neprobereš. Byla jsi na tom snad ještě hůř než předtím. Jak se cítíš?"

"Naprosto příšerně," zamumlal jsem sotva srozumitelně. "Navíc mám pocit, že mě kus chybí."

"Obávám se, že to není jen pocit, Gadget," ozval se vážně Mistrův hlas. "Když už jsi byla mimo dva dekacykly, zkusil jsem tě probrat. Leč nečekaně to způsobilo jen další potíže. Snažil jsem se zjistit, proč. Tvá elementární podstata úplně přestala integrovat s tvojí protoformou."

Jak milá zpráva, hned takhle po ránu... Nevěděla jsem, co si o tom oznámení myslet. Ještě mi nedocházel plný význam. Ale i tak mi bylo jasné, že je to špatné.

"No nic. Tvůj stav je stabilní a z nejhoršího už jsi venku. I když asi chvíli potrvá, než si na tu díru zvykneš," prohodil ke mně Sparksaver. "Tak já vás tu nechám. Kdyby cokoli, zavolejte." Medik odešel z ošetřovny.

"Co se stalo?" zeptala jsem se, hlavně proto, že jsem nevěděla, co jiného říkat. Pamatovala jsem si vše až po okamžik, kdy mě a Mordoa zavalila jeskyně. "Co Mordo?!" vyjekla jsem z náhlého uvědomnění si.

"Je v pořádku."

"Je tady?"

"Ne."

"To jste ho tam nechal?" Snažila jsem se posadit a zápasila jsem se všemi možnými hadičkami.

"Uklidni se a lež. Neměli jsme na vybranou. Kdybychom ho vzali s sebou, byl by to nejspíš únos. Stačilo, že nás viděli."

Poslechla jsem a vzdala sve zápolení s hadičkami, beztak bych se do nich akorát ještě víc zamotala. "Koho vás?"

"Mě a Cania."

"Takže jste se nepozabíjeli. To je dobře."

"Nakonec pro něj mé zabití ztratilo smysl."

"Kde je teď?"

"Kdo ví.. Možná ve své pevnosti."

"Co budeme dělat?" Sice jsem úplně nevěděla, jak tuto otázku myslím, ovšem přišla mi na místě.

"Pokud myslíš, co s tvými ztracenými schopnostmi, to záleží na tobě. Pokud myslíš teď, povídejme si, o čemkoli jen budeš chtít."

"I o Vaší minulosti?" zeptala jsem se napůl v žertu.

"Ano. Popravdě, když jsme tě s Caniem hledali, někdo mi dal příležitost vzpomenout si a vše předtím, než jsem se znovuzrodil v Danaru."

Probudil se ve mně zájem a údiv. "Řeknete mi víc?" zajímala jsem se.

"Býval jsem členem jisté mocné organizace, zasahující od známých míst až do dalekývh hlubin vesmíru. Vzhledem k poslání a struktuře oné organizace, bych neměl prozrazovat nic, i když mě už neváže žádná přísaha, je to pro vlastní bezpečí lepší. Řeknu ti jen tolik, že jedním z předních účelů našeho vzniku je být protipólem něčemu zvanému Foedere in malum. Netroufám si tvrdit, že oni by byli ti zlí a my ti dobří. Nenapadá mě vhodné pojmenování. Obě strany mají něco pro a proti. Myslím, že o to ani nejde. Jde o výslednou rovnováhu."

"Ztělesnění vyšší moci?"

"Spíš její předzvěst. Stále tu je něco, nepojmenovatelné, neuchopitelné, pomalu neskutečné a přesto přítomné v každé a jakékoli částici."

"Je to ještě víc než elementy?"

Mistr se smutně pousmál. "Co znamená víc. Nic o tom nevíš, přesto je to všechno. Tady není víc ani méně. Energie elementů je součástí. Stejně tak, jako jsou nepochybně jiné schopnosti bytostí žijících v tomto, nebo i jiných vesmírech. Nemůžeš je od sebe oddělovat a porovnávat. Na principu porovnávání stojí leda tak cesty do pekel pro ubohé mozky mnohých myslících bytostí, jak se jim velice trefně říká."

"Ano, chápu. Souhlasím. Pak mi tedy vysvětlete, proč Hot Rod může mít drzé poznámky a já ne. Jak jste mi Jendou řekl před nočním duelem. Bylo to snad také porovnávání, ne?"

"Vždyť jsem to řekl už tehdy. Od tebe je to zraňující. Tvé slovo má mnohem větší sílu. A ty slovy zbytečně neplýtváš. Protože tvá poznámka byla jako přesně namířená střela přímo do jiskry. A proto, že tě mám příliš rád na to, aby mi bylo lhostejné něco takového od tebe slyšet.
Teď mi vysvětli ty. Proč jsi neposlechla a nevrátila se s ostatními do Soltroopsova bytu, jak jsem vám přikázal?"

"Nešlo to. Ta síla mě držela na místě.. ať se dívám, ať poslouchám," pověděla jsem vážně.

"Mohlo mě to napadnout," zabručel nevesele Mistr.

"Ehm... Nebudete se z toho celého vinit, že ne?"

Zasmál se. "Jsi opravdu roztomilá, jsi-li na tom jako nyní. Tak zranitelná, až je tvá starost o druhé naprosto upřímně dojemná."

"Pochybuji, že je to jen starost o druhé. Uznejte sám, mě je mizerně, nepotřebuji někoho dalšího, kdo má problém, potřebuji záchranu. Dva topící se nemohou navzájem zachránit. Dva topící si leda přispějí k ještě horšímu konci."

Mistr se pousmál. "Neboj, od svých časů v Danaru si nemyslím, že bych se skutečně topil tak, abych to nezvládl. Objevilo se vždy něco silnějšího, než aktuální problém."

Pokrývala jsem hlavou. "Rozhodnutí v takových situacích je vždy jen na Vás, jak se s nimi vypořádáte." Náhle mi došel plný význam ztráty mých schopností. "...A teď je rozhodnutí na mně. Jak se to mohlo vůbec stát, že jsem je ztratila? Své schopnosti.."

"Ztratila není přesný pojem. Lepší by bylo uzamkla kdesi hluboko v sobě. Nebo to patrně někdo jiný udělal za tebe. Stejně jako s mými vzpomínkami."

"Což znamená, že je šance je dostat zpět?"

"Samozřejmě. Nejsou jako hmotný svět. Záleží na tvé vnitřní síle. Z té plyne vše, co dokážeš. Hmotně o ně nikdy nepřijdeš, neboť ony nikdy hmotné nebyly."

"Také jako se vzpomínkami," zašeptala jsem. Najednou se mi chtělo strašně spát. Mistr to poznal téměř okamžitě a nechal mě odplout do říše snů.

*****

Měla jsem zajímavý sen. Podobný, jako tehdy, když Undertakera zranila ona cizí nestvůra. Opět se odehrával v Danaru. Ovšem tentokrát jsem tam byla sama. A byla jsem to já, kdo zachránil oběť před výpraskem, nebo i smrtí.

Po probuzení jsem se cítila svěže a plná nové energie, přestože stále s dírou uvnitř. Sparksaver usoudil, že jsem na tom dostatečně dobře a mohu vstát. Jak ráda jsem se z toho nemocničního lůžka zvedla. Napadlo mě, jestli na něm neležím příliš často.

"Udělám cokoli, abych svoji pohřbenou moc zase našla," prohlásila jsem odhodlaně Mistrovi, který právě připravoval něco v Aréně. Já jsem jen seděla opodál a povídala si. Ostatní ještě byli v úsporném režimu. Zatím se nerozednilo a okolí zahalovalo příšeří.

"Jak si představuješ cokoli?" zvedl ke mně Mistr pohled.

"Jakoukoli příležitost posouvat se dál. Ať už mě čeká cokoli. Naučit se netopit se. Někde, kde mám zaručeno, že to bude stát za to." S každým slovem jsem cítila, jak se ve mě sbírají veškeré síly. Pocit nevolnosti i bolest teď už naplno ustoupily. Připadala jsem si neskutečně, zároveň tak prázdná, ale přesto jsem věděla, že se dostanu, kam chci. Za poslední dobu jsem hodně zesílila, fyzicky i psychicky. Nadcházela chvíle otestovat skutečnou sílu své vůle.

Undertaker mě upřeně pozoroval. Nepochybně byl jeden z těch okamžiků, kdy jsme si mohli číst myšlenky. Nebo to prostě věděl i brz toho. Mým cílem měl být Danar...

"Tvé rozhodnutí mě těší a děsí zároveň."

"Cítím, že nemám jinou šanci. Buď to zvládnu, nebo pro mě na tomto světě není místo."

"Naprosto ti rozumím. Dám ti aspoň pár praktických rad. Nespoléhej na to, že ti vydrží motivace. Je dost dobře možné, že tě opustí už po prvním kliku stráveném tam. Dbej na disciplínu. Také buď sama sobě světlem. Vyvaruj se přehnanému spřátelená se s někým. Pravděpodobně tě buď zradí, nebo padne. Nebo obojí.

Hledej radost v každé možné příležitosti."

"Radost.."

"Ano. Nechci, aby sis upírala emoce. I když zčásti je to pro zachování zdravého rozumu nezbytné. Dávej si na to pozor. Obávám se, že tam nebude nikdo."

"Bude to peklo. Budu tam sama. Vše bude v temnotách. Tak to vidím. Přesto nemám strach."

"Nikdy nejsi sama. Vše je propojené," Undertaker se na mě zářivě usmál. Tato pravda se nade mnou rozprostřela jako nekonečné nebe plné nových příležitostí a naděje.

"Kdy mohu odejít?"

"Až oficiálně ukončíš ty i ostatní kromě Soltroopse svůj výcvik se zbraní."

"Oficiálně?" povytáhla jsem obočí.

"Obrazně řečeno."

"A to bude?"

"Řekněme za dva dekacykly." Toto oznámení mě nadchlo. Měla jsem na co se těšit. Nepochybovala jsem o působivosti takové akce, na to je zajala Mistra moc dobře. Udělá vše pro to, abych měla ještě dlouho z čeho žít. I tak bylo nezbytné, abych na sobě některé věci změnila, chtěla-li jsem svůj pobyt v Danaru přežít. Měl mě posílit, nikoli zničit. Byla jsem na sebe vážně zvědavá.

*****

Každou chvíli jsem si snažila vychutnat co nejvíc. Svého rozhodnutí jsem se však zřeknout nechtěla. Pokud jsem se chtěla posunout dál, musela jsem pro to klidně projít peklem. Nepochybovala jsem, že pokračování výcviku pro ostatní nebude též nic snadného. Oni však budou mít průvodce, záchranu, aby se neutopili.. budou mít Mistra.. Tato slova mi neustále vyvstávala na mysli. Nebojovala jsem s nimi, byla to pravda. Ať už mi z toho bylo jakkoli mizerně, já jsem musela jít.

"Nechce se ti.." poznamenal Undertaker, když jsme už ze zvyku seděli na střeše a povídali si.

"Ne.. A Vy nechcete a ostatní také nechtějí, abych odešla a stejně... Stejně..." Po tváři mi stekla slza. Bylo snadné plakat, tady, kde jsem byla šťastná. Nic nebránilo mému smutku. Jneže už jsem se znala moc dobře na to, abych věděla, jak to bude vypadat někde, kde bude jen permanentní utrpení.. Aspoň tak jsem si to celou dobu představovala.

"Ztratil se ten prvotní pocit, že musíš, viď?" odtušil Mistr.

Vydala jsem jen souhlasné zamručení a měla tisíce chutí si to rozmyslet. Jaký ten pocit byl? V mysli mi vytanul okamžik, kdy se na mě a Mordoa řítila masa hornin. Něco tam nesedělo. A od toho pramenilo mé rozhodnutí. Undertaker mi už dříve říkal, že při mém hledání zachytil jakousi neobvyklou auru. Bylo to celé až pžíliš podezřelé. Něco nebylo dobře. A já tu nemohla zůstat.

"Vlastně vím. Sice absolutně netuším, co tam budu dělat. Ale vím, proč."

Mistr si mě z pod přimhouřených optik přeměřoval pohledem o síle tisíců rentgenů. "Jsi silná. Na to jak jsi vysoká, mě vždy překvapovalo, kolik toho zvládneš. Na to, jak jsi citlivá, mě nepřestane uchvacovat, co vše jsi schopná uskutečnit."

"Nikdy jsem nemívala s fyzickou zdatností problémy. Akorát v případě mého postižení jsem nic pořádně nesměla. Je tak skvělý pocit zase moci. Od té operace mě to také stále překvapuje. Kolik toho zvládnu..."

Chabý úsměv, který v následujícím okamiku hned povadl. "Může být možné, že po mě teď někdo jde."

Zamyslel se. "Jistě může," souhlasil potom. "A Danar v takovém případě bude znamenat?"

"Možný úkryt. Budu pryč od místa s koncentrací elementů."

"Dobrá... To by však neměl být problém, když jsi o své schopnosti přišla," nadnesl. A měl pravdu, mé argumenty byly nesmyslné. Jak jsem na takový nemožný nápad vůbec přišla?

"Máte nějaké podezření, kdo to způsobil?"

"Samozřejmě."

"A kdo?"

Mistr udiveně povytáhl obočí. "Nic tě nenapadá?" Zavrtěla jsem hlavou. "Jsi si jistá, že tě pro změnu neposedl on?"

Další zavrtění hlavy. Nebyla jsem schopná racionálně uvažnovat.

Náhle jsem se začala ztrácet ve svých myšlenkách. Pryč.. Pryč.....

"Gadget? Gadget!" Mistrovo volání mi bylo na světelné roky vzdálené. Moji jiskru pohlcovala nekonečná prázdnota. Cítila jsem chlad. Ale ne ten, který mě chránil, když spolu Undertaker a Canius bojovali, nýbrž jiný, který mě drtil s každým pokusem získat zpět své vědomí. Tak moc jsem chtěla pryč. Pryč z toho nekonečného utrpení. V pozadí černa se na mě odporně šklíbil Ekherův obličej a vedle něj další. Nepatřil Transformerovi, vlastně nevím, čí byl, neviděl jsem ho. Byl zahalen ve stínu bílé kápě.

Postupně ke mně začal doléhat jejich posměšný chechot. Pomstu.. Pomstu... Nevděční.. zlí.. oškliví.. a přesto krásní.. My je chceme... Potřebujeme je.. jsou náš život... 

Náš.. jen náš... Pomstu.. Nevděční.. My vyhrajeme.. (-Prohrávám---)

Dlouho---

Pojď si taky zahrát... Je to jak šachy.. (-Další má chyba-) Naše velkolepá hra na život... (-Prohrávám-)

Daleko---

Poddej se a padni.. Staň se obětí.. Vítej v našem království.. Kde jsi naše... (-Prohrávám---)

Pryč---

---
Jedna prohra střídá druhou
Pomsta světu, dobré činy, věky květu
Padáš víc jen v utrpení
Na skály, kde láva pění

Ledem krutým lesku dýky
Další vzkážeš, svou oprátku si ve tmě vážeš
Chceš život, svůj zatracený
Ostatní dehtem zlaceny

Vidět více nežli osud

Přehrady, srdce pryč, na místo smrtelné zahrady
Věříš v sebe beze cti
Roucho bílé z příze lsti

Porážka je strach a konec
Za maskou slunce pokrytou falešnou láskou
Znetvořený obraz leží
Duše ta jen dýchá stěží

Slepý bez zraku vidí víc

Pro moc, stržen cizí touhou pomoct
Temnotu mysli kouzla vábí
Jak továrna kopie vyrábí

Záříš světlem falešným, důvěru strháváš
Padáš, bez konce, na dně jiskru máš
Pro radost je smutek cizí
Radost trny pomsty mizí

Není víc než prázdnota
Všude, pustá a nekonečná, navždy bude
Zavržená duše ďáblu jest
A na celý svět padne tvůj trest

Šla jsem s tebou hrát
Prohra staví víc, než vítězství si přát
Prohra a já vím, že nemohu vyhrát

Pokořit vše to není můj styl
Led, ten můj, byť tvrdý vždy byl
Led, ten tvůj, já víc nechci znát

Necítit nic, nevědět, jen hrát
Život každého pod svá křídla brát
Život, strašný, že smrt se zdá jak hrad

Já však nikdy se tu nevzdám
Plamen, který teď dobře znám
Plamen tavící střípky ledů

Meč či šípy z nich ukovat
Ostří břitvy, a přeci nebudu tvůj kat
Ostří, co ledy tvé prolomí

Nic není věčně, nikdy není pozdě

Maska padá, šelma v tobě jak v temném hvozdě
Maska padá, mým ostřím prokláta

---

Jejich otřesný chechot nepřestával. Já jsem však cítila, jak se mi vrací zpět síly a zdravý rozum.

"Myslíš, že nás můžeš porazit?" zeptal se Ekherįß.

"Nikoli. Ovšem mohu zvítězit," odpověděla jsem a vložila do těch slov svou veškerou víru. "Nezáleží na tom, co jste mi provedli. Záleží na tom, co s tím udělám."

"Uposlechneš to, co jsem ti nakázal!" zavrčel temně.

"Neuposlechnu!" odsekla jsem. "Pokud to udělám. Pokud odrejdu, tak to bude z mé svobodné vůle."

Pohrdavé zachechtání. "Myslíš si, že existuje něco jako svobodná vůle?"

"Vzhledem k faktu, který nepopřeš, a to existenci manipulací.. Nemyslím, já to vím."

Odporný úšklebek. "Jsi chytrá. Ale já jsem mistr. Takže, odpusť, nemáš šanci."

"O tom nepochybuji. Neumím hrát, vždy udělám chybu."

Ekherįß zoufale rozhodil serva. "Prosím. Ani neumí hrát. Fakt místy přestávám chápat, co na tobě Undertaker vidí."

"Totéž, co ty. Akorát to vnímá jinak."

"Nu, je pravda, že mě v mnoha ohledech překvapuješ, což se mi zpravidla nestává. Ale pak mě zase zklamává tvá naivita."

"Musíš mít strašný život. Samé zklamání a zrada. O co ti vůbec jde?"

"Cože? Ale já nemám strašný život. Je v něm plno pozitiv," bránil se Ekherįß a vypadal, že jsem ho teď aspoň trochu rozhodila. Usoudila jsem ale, že to pravděpodobně jen hraje.

"To jsem zvědavá, jakých." Založila jsem si serva na hrudi a upřela na toho nehorázného manipulátora pochybovačný pohled.

Odpověď se ozvala z nečekaného zdroje. "Jistě se dozvíš něco ve smyslu, že pachtění se za pomstou a ničení životů druhých je neskutečná zábava."

"Mistře," překvapeně jsem se otočila za hlasem, který mi tu připadal jako hvězda v temnotách.

"Undertakere. Ani mě nepřekvapuje, že tu jsi. Stále se zlepšuješ," prohlásil napůl naštvaně a napůl uznale bývalý mistr.

"Zato ty jsi pořád stejně ubohý," odsekl mu Undertaker. Bylo na něm znát, že by ho na místě okamžitě rozsekal na co nejmenší kousíčky, které by následně předhodil scrapletům, jen kdyby to bylo aspoň trochu reálné.

"Je milé, že sis s námi přišel hrát. Ale bez pozvání?" Lamentoval Ekherįß tónem užívaným na malou sparkling.

"Aspoň si já mám taky s kým hrát," ozvala se poprvé bytost v bílé kápi.

"Ne! Oba dva jsou moji. A Undertaker obzvlášť, kdyžtak si hraj s ní." Začal se vztat Ekherįß a při posledních slovech ukázal na mne.

"Dobrá," odpověděl zahalený. Pode mnou se začala rozevírat časoprostorová brána. Cítila jsem, jak se odsud začínal vytrácet na nějaké jiné místo.

"Počkej! Co to děláš?!" zaslechla jsem vzdalující se Ekherův výkřik. Už jsem tam skoro nebyla, když v tom Undertaker bleskově zareagoval skokem vedle mě. V posledním nanokliku se teleportoval také. Z jiskry mi spadl obrovský balvan.