Tf: Tajemství minulosti - Kapitola 16.

"Dobré ráno, Styx," pozdravil jsem svou přítelkyni, jež právě vycházela ze dveří vedlejšího pokoje.

"Dobré, Aengïru," oplatila mi pozdrav a pousmála se. "Mohu vědět jak dopadl včerejší duel s Hot Rodem?"

 "Nijak," odtušil jsem suše bez jakéhokoli náznaku emocí.

Femme udiveně povytáhla obočí. "Nijak? Děje se snad něco?"

Váhal jsem. Nevěděl jsem, zda jí říci pravdu o tom, co se včera v noci stalo, či nikoli. Ale přeci jen, znali jsme se už tak dlouho. Jako jediná se mnou byla již na začátku a zůstala se mnou až do konce. Arrony mohu věřit, vždy jsem mohl.

"Zdá se, že někdy během včerejšího večera až noci někdo sabotoval pohonné jádro zdejšího generátoru. Na chvíli došlo k výpadku energie.

Když jsem to šli s Corellou prozkoumat, nic jsme nenašli a vše opět normálně fungovalo.

Nikoho jsme včera neviděli, leč Corella říkala, že předtím několikrát na kamerách zahlédla nějaký stín postavy, která zjevně něco hledala."

"Máš nějaké podezření?" položila mi Styx otázku, na níž jsem neuměl řádně odpovědět.

"Nemám nejmenší tušení," přiznal jsem mírně zoufalým tónem. "Popravdě vůbec nevím, co teď mám dělat.

Pochybuji, že když se zeptám, viník se mi dobrovolně přizná," dodal jsem trochu jízlivě.

"Možná najít nějaké důkazy, jež by někoho usvědčovaly," navrhla Arrony.

"Můžeme to zkusit," přikývl jsem. "Pokud svolíš mi pomoci."

"Jistě," usmála se femme. "Vlastně bys o pomoc mohl požádat ještě někoho.."

Tázavě jsem nadzvedl obočí, aby pokračovala.

"Gadget. Studovala policejní akademii, že ano? Třeba by nám mohla poradit.
Tedy za předpokladu, že jí věříš natolik, abys jí vše prozradil."

"Ano," souhlasil jsem. "Ty víš, že věřím. Po ranním tréninku se jí zeptám.

Teď pojďme. Nakonec přijdeme jako poslední." Vykročili jsme bok po boku vpřed.

"Ty si to můžeš dovolit," zasmála se Arrony, "jsi přece jejich Mistr."

****

Do Arény jsme překvapivě poslední nepřišli.

Přelétl jsem pohledem řadu rekrutů stojících v pozoru.

"Kde je Stormia?" zeptal jsem se. Nebylo obvyklé, že by se ona zpozdila.

"Není jí dobře, Mistře," odpovědi se mi dostalo od Gadget, s níž, jak jsem si stačil povšimnout, se Stormia nejvíce sblížila.

"Není jí dobře?" zopakoval jsem nanejvýš udiveně. Modrá femme přikývla, poté pokračovala.

"Říkala, že půjde za Sparksaverem, aby ji prohlédl." Její výraz naznačoval, že chce ještě něco dodat.

"Ale?" vybídl jsem ji.

"Ovšem pochybuji, že on něco zjistí," řekla Gadget po krátkém zaváhání.

Pochopil jsem. Sparksaver byl sice doktor, avška nikoli přes psychiku. A Stormii podle Gadget nebylo dobře psychicky.

"Dobrá. Děkuji za informace," usmál jsem se na modrou femme.

"Dojděte si pro své zbraně a začněte trénovat.

Styx, dohlédni na ně prosím.

Později se k vám se Stormií přidáme." Otočil jsem se a spěšně odcházel z Arény.

Vydal jsem se rovnou do Stormiina pokoje. I kdyby tam nebyla, rozhodl jsem se tam na ni počkat.

Na zaklepání nikdo neodpovídal. Vstoupil jsem dovnitř a rozhlédl se. Stormiin datapad ležel na okraji nočního stolku a neměl daleko k pádu. Trochu jsem ho posunul, aby skutečně nespadl. Na stolku dál stály dvě naprosto nedotčené nádoby s energonem.

Stormia zjevně ještě byla u Sparksavera. Posadil jsem se na konec jejího lůžka a vyčkával.

Dveře se po chvíli opět otevřely a dovnitř doslova vpadla zkroušená femme.

Když si mě všimla, lehce nadskočila a stanula na místě. "Mi..Mistře.." vykoktala v rozpacích.

"Stormie," pohybem serva jsem jí naznačil, ať se posadí. Učinila tak a pořád lehce vyděšeně na mě hleděla. "Gadget říkala, že se necítíš dobře," začal jsem.

"Byla jsem za Sparksaverem a ten říkal, že jsem v pořádku," prohlásila tiše.

"V pořádku po fyzické stránce, jak to vypadá," doplnil jsem ji.

Chvíli jen němě civěla někam skrze mne, potom přikývla. Doslova jsem ji skenoval pohledem a zvažoval, co se v ní momentálně odehrává.

"Co tě trápí, má milá?" zeptal jsem se, i když jsem začínal tušit.

Femme váhala. "Můžete mi pomoct..?" zeptala se na místo odpovědi spíš sama sebe. Přesto jsem jí odpověděl.

"Můžeš mi věřit, že se o to přinejmenším pokusím, jak nejlépe budu umět," usmál jsem se na ni.

Stormia mi úsměv, sic mdlý, oplatila. Hned na to však stáhla tvář do bolestné grimasy a servem se chytila za hlavu. Rychle jsem přiskočil k ní a podepřel ji.

"Mám pocit, že mi asi vybuchne hlava na tisíce kousíčků," zamumlala femme mezi bolestným skuhráním.

"Lehni si," řekl jsem tiše, abych ji příliš nedráždil.

"To mi moc nepomůže..." zaprotestovala.

"Lehni si," zopakoval jsem a mírně jí zatlačil do ramenních plátů. Stormia tentokrát uposlechla a pomalu se položila a na lůžku.

"Věříš mi?" zeptal jsem se potom. Nepotřeboval jsem, aby se ještě víc vyděsila.

"Ano," zašeptala s mírným zaváháním. "Co chcete..?"

"Tak zavři optiky a ničeho si nevšímej." Místo uposlechnutí, jsem v její tváři zahlédl nejistotu.

"Neboj se," řekl jsem tiše. Stormia tedy zavřela optiky a snad se i trochu uvolnila.

Bylo na čase si vyzkoušet několik triků, jež jsem se naučil během svého výcviku, v praxi. 

Nezbytně potřebovala novou energii, kterou minimálně od včerejšího rána nedoplnila. Nechtěl jsem ji však nutit, aby vypila ony dvě plné nádoby energonu. Pravděpodobně by většinu stejně vyzvrátila.

Vztáhl jsem nad ní jedno servo a druhé jsem si přiložil na hrudní pláty na místa, pod nimiž tloukla má jiskra. Začal jsem pronášet slova formule.

Během několika uplynulých kliků jsem cítil, jak mi zlomek mé vlastní energie prostupuje nataženým servem až do konečků digitů. Skrz digity jsem tuto nashromážděnou energii ve formě bílého zářivého paprsku vyslal na hrudní pláty ležící femme. Ozvalo se tiché zajiskření a pláty po pár nanoklicích se zvukem transformujících se kovových částí odkryly zdroj života, jež chránily.

Stormiina jiskra zářila ledově modrým světlem a pomalu přijímala mnou vysílanou energii.

Všiml jsem si, že femme s sebou při prvním střetu její jiskry s cizí energií lehce trhla. Omdlela.

Ještě chvíli jsem nechal energetický paprsek proudit přes mé servo do vyčerpané femme. Potom jsem se opět posadil na lůžko, vyčkával jsem, až se Stormia probere, a hlavně ji hlídal pro případ, že by by se u ní projevil nečekaný šok.

Naštěstí netrvalo ani deset kliků a Stormia opět otevřela své optiky. Rozhodně vypadala lépe, přesto stále tak křehce a zranitelně. Možná měla Gadget pravdu, že by byl pro Stormii tento výcvik příliš tvrdý. .. Leč mě se ta mladá femme jevila jako dostatečně schopná a při tréninku se málo kdy stávalo, aby podala ne příliš dobrý výkon. Věřím, že v mém mínění nebylo zaslepení strachem z toho, že bych se v ní přeci jen mýlil. Byl jsem smířený s tím, že dříve či později, s přibývající náročnosti výcviku, začnou mí rekruti odcházet.

"Jak se cítíš?" zeptal jsem se s náznakem obav v hlase. Snad bylo mé darování energie aspoň trochu užitečné.

"Už mě ani moc nebolí ta hlava," odpověděla Stormia, "ani už nemám závrať."

"Dobře..."

"Co to bylo?" zeptala se femme zvědavě a pomalu se posadila.

"Daroval jsem ti část své energie," odtušil jsem s klidem.

 

Stormia na mě vyvalila optiky a párkrát překvapeně zamrkala. "To jste nemusel, Mistře.."

Zvednutím serva jsem ji umlčel. "Ale ano, musel. Přeci se nebudu dívat, jak jedna z mých rekrutů trpí."

"Ale co..?" snažila se dál protestovat mladá femme.

"Já?" přerušil jsem ji se zdviženými koutky úst. Její dohadování se působilo docela roztomile. V případě někoho jiného už by to ovšem bylo k vzteku. Někomu pomůžete a on se s vámi ještě hádá za to, že jste tak ublížili sami sobě. Leč když vám ubližují druzí, činí tak zcela nevědomně a je jim to naprosto jedno. Naštěstí Stormia nebyla takový případ

"Má milá, věř, že jsem si toho ani nevšiml," což nebyla tak úplně pravda, ovšem nebyla to tak zásadně velká část energie, aby mě oslabila na déle než pár kliků.

"Tak dobře." Stormia vypadala po mém prohlášení klidnější.

"Teď mi pověz, co tě trápí," vybídl jsem ji.

"Já pořádně nevím," nešťastně svěsila ramenní klouby a prohlížela si podlahu.

"Tak přemýšlej," vyzval jsem ji co nejmírnějším tónem. Nechtěl jsem na ni příliš tlačit. Nikam by to nevedlo a její stav by se mohl opět zhoršit. Ale něčeho dobrat jsme se přeci jen museli.

"Skutečně netuším," vyjekla femme. Přitáhla si nohy k sobě a servy je objala.

Vědomě neví, podvědomě mi dala jasné potvrzení mé prvotní domněnky.

"Máš strach," odtušil jsem. Stormia to kupodivu nepopřela.

"Ano," zamumlala po krátkém mlčení.

"Z čeho?"

Na tuto otázku jen pokrčila rameny.

Přisedl jsem si blíže k ní a upřeně se jí zadíval do optik. Doufal jsem, že v nich zahlédnu alespoň náznak odpovědi.

Po pár klicích tichého přemítání jsem ovšem nedospěl k uspokojivému závěru.

"Já také nevím," prohlásil jsem. "Přemýšlejme tedy spolu.

Studovala jsi medicínu. Úspěšně jsi složila závěrečné zkoušky.. na výbornou.
Poté jsi dostala nabídku na pozici zdravotní sestry či něčeho takového. Tak se událo přibližně ve stejné době, kdy jsi obdržela pozvání ode mne." Na okamžik jsem se odmlčel a pozorně si prohlédl Stormiinu tvář. Nespatřil jsem v ní žádný další náznak odpovědi. Snad jen překvapení z toho, co vím o její minulosti.

"A přijala jsi ho.

Po cestě sem tě téměř smrtelně zranila nestvůra na stráži ve skalách. Ovšem po pár dekacyklech ses probrala, zesláblá, ale živá.

S výcvikem jsi začala s pomocí ostatních, kteří tě celkem obstojně dokázali naučit to, co já předtím je. Později jsme doladili drobné chyby.

Upřímě řečeno je radost s tebou pracovat. Jsi přizpůsobivá a učíš se rychle, stejně tak se dokážeš rychle přeučit většinu chyb. Podáváš skvělé výkony.

S ostatními rekruty, pokud vím, vycházíš dobře. S Gadget se z vás staly blízké přítelkyně.
Se zdejšími pracovníky problém nemáš, Arrony sis oblíbila a ze mě máš patřičný respekt, ovšem nikoli strach.

Tedy problém bude někde jinde.."

Stormia mě upřeně pozorovala. "Hm, Vaše dedukce jsou vážně působivé," prohlásila nakonec s mírně zdviženými koutky, ovšem nanejvýš zkroušeným pohledem. "..Škoda, že něco takového taky nedokážu.

Říkáte, že podávám skvělé výkony, přesto mám sama ze sebe pocit, že se s ostatními nemůžu srovnávat.. Jsou mnohem lepší než já

Omlouvám se, pokud to vypadá, že Vám nevěřím. Já jen nevím, co si o sobě vlastně myslet.

Možná jsem měla přijmout tu nabídku z nemocnice, bylo by to tak lepší.." řekla smutně a hlavu si položila na kolenní klouby.

"Stormie.. Co na tom, že nevěříš mě, ovšem ty nevěříš ani sama sobě.

K umění deduktivního myšlení se s jistými předpoklady dá dopracovat. A ty ty předpoklady bez debat máš.

Ze sebe máš naprosto nesprávný pocit. Pokřivený strachem.

Nebudu se s tebou hádat o tom, co by bylo a nebylo lepší. Ale ujišťuji tě, že jsem váš šest vybíral skutečně pečlivě a nerad bych se nakonec mýlil. Ne kvůli sobě, leč kvůli osobě, jež by díky mému špatnému závěru přišla k úhoně.

Stále ale věřím, že jsem se v tobě nemýlil. I přes své křehké vzezření jsi dostatečně silná na to, abys překonala své strachy.

Cožpak jsi neměla strach, když na tebe zaútočila ta nestvůra? A přesto ses jí postavila, prakticky bez bojových zkušeností a bez jakékoli zbraně. I jsi jí uštědřila zranění.

Tak mi tu, prosím, pro své vlastní dobro neříkej něco o tom, že na to nemáš. Samozřejmě, každý se občas obává, že něco nezvládne, jenže ty tohoto strachu v sobě zjevně udržuješ až příliš."

"Ale.." znova se femme snažila protestovat. Položil jsem jí serva na ramena a natočil ji k sobě a zpříma jí pohlédl do optik.

"Žádné ale, Stormie. TY na to máš," prohlásil jsem rozhodně, tónem, jež nedovoloval žádné námitky. Femme uhnula pohledem někam za mě. Dlouhou chvíli mlčela a srovnávala si v hlavě myšlenky, potom pomalu přikývla.

"Děkuji," zašeptala a na tváři se jí objevil náznak úsměvu.

"Nemáš zač," oplatil jsem. "Snad se nyní cítíš lépe."

"Ano."

"To jsem rád.

Poslyš, Stormie, kdybys kdykoli potřebovala pomoc, nebo se cítila příliš vyčerpaná, neboj se a řekni mi to. ... Nerad bych na to sám přišel až příliš pozdě..."

"Ano.. jasně," souhlasila femme. Potom s úsměvem plným úlevy prohlásila: "Teď vidím, že kdybych Vaše pozvání nepřijala, připravila bych se o nejméně dvě skvělé osobnosti.."

Přikývl jsem na znamení, že je mi naprosto jasné koho myslí. Její slova mi vykouzlila na tváři široký úsměv.

"Asi začínám chápat, co na Vás Gadget vidí," zašeptala asi spíš sama pro sebe. A nejspíš to ani nechtěla říct nahlas, soudě dle jejího následného vyděšeného výrazu. Tomu jsem se musel upřímě zasmát. Stormia se ke mě překvapivě po pár nanoklicích přidala.

..Ano, myslím, že jsem se v ní vskutku nemýlil.