Kapitola 20.

Stormia:

Ještě pár desítek kliků poté, co Deziree odešla jsem ležela na lůžku, zírala do tmy nad sebou a vstřebávaly všechny ty šokující informace.

Undertaker... Několikrát nám už řekl, že nás zemřít nenechá. Nyní jsem tomu věřila mnohem víc. Byla jsem ráda, že mi to Deziree řekla. Strach ve mě opět trochu polevil na své spalující intenzitě.

Usnula jsem.

*****

Ráno mě probudil melodický zvuk budíku. Tedy, proč v Železné pevnosti řve taková hrůza a tady je taková příjemná hudba?

Vstala jsem a vyšla na chodbu. Mým směrem si to kráčel Arashi.

"Alquo, dobré ráno. Vidím, že tě také probral rheineo.."

"Co?" vypadlo ze mě nechápavě.

"To je jeden druh ptáka, jež zde žije," vysvětlil mi, zatímco došel těsně ke mně.

"Takže to nebyl budík?"

"Ne," zasmál se mech. "Ten zvoní až za jeden a půl cyklu.

Ale Astra už vyšla do nového dne, plného nových příležitostí."

"Jakých třeba?" nadzvedla jsem tázavě jedno obočí.

"Uvidíme." Arashi nasadil velice podobný výraz Undertakerovu tajemnému úsměvu. ..Ano, jsou to kamarádi.

"Pojď se mnou," vybídl mě a už byl na cestě ve z ubytovny.

Následovala jsem ho přes několik luk a skrz podchody v hradbách. Dostali jsme se na opačný konec hory, blízko jezeru s labutěmi. Za jezerem se rozkládal les, do něhož jsme právě vcházeli.

"Chci tě naučit, jak se bránit proti čtení myšlenek." Arashi se na mě otočil s naléhavým výrazem. "Pokud se o tobě mistr dozví cokoli, co by se mu kdy mohlo hodit v případě, že se mu přestaneš zamlouvat, může tě zničit.

U nikoho z nás se mu to naštěstí nepovedlo, protože nás Deziree naučila vystavět proti němu docela účinný štít. A zničení jiným způsobem, než je psychycké týrání mu naštěstí zatím vždy překazil Aengïru."

"Já vím," přikývla jsem. "Deziree mi včera vyprávěla, jak ji poprvé zachránil."

"Ano. A od té doby ho mistr hlídá ještě usilovněji než kdy předtím. Vidí v něm nebezpečného soupeře. I když pochybuji, že by si to sám kdy přiznal.

Sem jsem tě vzal proto, že sem mistrova moc nesahá. Můžeme se tu nerušeně bavit o čemkoli.

Posaď se. Začneme."

Arashi si sednul na jeden větší kámen. Já se uvelebila na lesním podrostu naproti němu, nohy překřížené a serva položená na kolenních šroubech.

"Zavři optiky," přikázal mi hlas, který ovšem nepatřil mému společníkovi. Překvapeně jsem se otočila. Za mnou opřená o kmen stromu stála Deziree.

"Řekla jsem: zavři optiky," zopakovala femme, odpoutala se od stromu a posadila se na menší kámen vedle Arashiho.

Poslechla jsem. Usoudila jsem, že se na cokoli vyptávat je zbytečné.

"Správně," prohlásila Deziree. "A teď - hledej na okrajích svého myšlení něco, co tam nepatří."

Pokusila jsem se o to. Ano, skutečně jsem něco cizího cítila.

"Dobře, že pro to máš také vlohy. S někým normálním by to nešlo.

Soustřeď na to veškerou svoji pozornost. Zapomeň, na hmotný svět.

Nyní je jen tvé vědomí a tvá energie."

Přítomnost něčeho cizího se mi v mysli čím dál tím víc vyjasňovala, až k ní byla upnuta celá má pozornost. Cítila jsem, jak mě to doslova skenuje.

"A teď, postav proti mě bariéru. Zablokuj mě. Odraž mě," přikázala mi femme.

"Nevím, jak," poslala jsem jí.

"Zatni proti mě své vědomí, nenech jediný pocit, aby pronikal ven."

Zkusila jsem to. Bezúspěšně.

Otevřela jsem optiky a na oba dva upřela tázavy pohled. Arashi se na mě povzbudivě zazubil.

"Znova," přikázala Deziree.

Takto to pokračovalo ještě nejméně třičtvrtě cyklu, než se mi povedlo, sic slabou, bariéru vytvořit. Museli jsme se vrátit do pevnosti na začátek dnešního tréninku.

*****

Dopoledne jsem trénovala se zbraní sama akorát za mistrova dozoru, jelikož chtěl vidět, jak na tom jsem. K večeru mě opět cvičili Aengïru s Arashim.

Po několik následujících stelárních cyklů nám tento postup vydržel. Za tu dobu jsem se dokázal zlepšit ve tvoření bariéry proti Dezireeným psychickým útokům. A že mi dávala zabrat.

*****

Asi po dekacyklu jsme měli jednou večer dřív volno. Já, Arashi a Aengïru jsme se vydali na průzkum zříceniny, jíž Aengïru nedávno při svých občasných toulkách po okolí objevil.

Cestou jsem přemýšlela nad tím, jak je to super, že mě oba mechové tak mile přijali. Tedy spíš jsem si lámala hlavu nad tím, jak je něco takového vůbec možné. Ostatní se se mnou, kromě Deziree a pár slov sem tam prohozených s Taniel, vůbec nebavili.

"Za co jim ten čas strávený se mnou vůbec stojí..." zapřemýšlela jsem.. nahlas.

Aengïru se na mě otočil. "To je vskutku zajímavá otázka, Alquo.

Sám pořádně netuším. Svým přístupem k sobě samé mě mírně rozčiluješ. 

Už tak je tu problémů víc než dost.
Ale přesto, ti chci pomoci. Z nějakého mně nepochopitelného důvodu, vím že je to nutné."

"A vždyť jsi to tak i kdysi chtěl, ne?" mrknul na něj Arashi. "Dovoluji si tvrdit, že mě k tomu vedou podobné důvody jako Aengïrua. Avšak v některých věcech je mi tě líto."

Rudý mech si povzdechl. "Ano, chtěl jsem s takovými problémy kdysi druhým pomáhat, snad budu mít ještě příležitost." Aengïru se smutně pousmál. "Neber mě špatně, Alquo, přál bych ti, abys všechny své vnitřní problémy dokázala překonat."

"To je vpořádku," řekla jsem mu. "Chápu tě. Už tak pomáháš osmi dalším a chráníš je před nebezpečím, které váš mistr představuje. Taky bych nebyla zrovna nadšená z toho, že sem ke všemu ještě přibyla nějaká femme s téměř nulovým sebevědomím a dělá tu problémy navíc."

Aengïru nadzvednul jedno obočí a jeho spalující pohled mi propaloval díru až k samému konci mé podstaty. "Jsi ovšem skutečně inteligentní.

Víš, tento rozpor mě na tobě rozčiluje. Jak může být někdo tak všímavý mít zároveň tak nízké sebevědomí?"

Pokrčila jsem rameny. Musela jsem se nad tím ale zamyslet.

"No.. S většinou ostatních se chovám strašně nemožně. Jen s jednou kamarádkou mi bylo vážně dobře a připadala jsem si sama sebou. Mohla jsem jí říci cokoli a ona mě vždy vyslechla. Neodsuzovala mě. Vždy se mi snažila pomoci."

Aengïrovi se zablýsklo v optikách. "Měla na tebe jistě dobrý vliv.

Takovou femme bych velmi rád potkal." A já jak rada bych mu v té chvíli byla řekla, že jeho sen se stane skutečností. Usmála jsem se na něj. "Věřím, že jednou někoho takového potkáš."

"Děkuji," Aengïru si přitiskl servo na brnění na místo, pod nímž bila jeho jiskra, a mírně se uklonil.

"Tvá kamarádka ti to už jistě také říkala," začal Arashi. "Pro své vlastní dobro, přestaň se tak podceňovat. Ubližuješ tím sama sobě a je to vůči tobě samé nespravedlivé. Chovej se přirozeně a nech ostatní, ať sami posoudí, za co jim stojíš."

Přikývla jsem. "Ano, říkala." Ano, ale jakmile jsem se ocitla tady, všechno předtím se schovalo do nejbezpečnějšího kouta mé mysli a mě zůstal akorát strach a prázdnota.

"Tamhle to je." Aengïrův hlas mě vytrhl ze zamyšlení.

Podívala jsem se na skály tyčící se přede mnou. Na nejbližší z nich se stála zřícenina nějakého starého hradu. Strážní věž byla jako jediná relativně celá. Zbytek jednotlivých budov byly jen kusy zdí a částecně pobořené základy. Chvíli nám trvalo než jsme se k zřícenině po strmé skalní stěně vydrápali.

"Proč se netransformujeme a nevyletíme tam?" zeptala jsem se, asi v půlce cesty nahoru.

"Zjevně se ti mistr neuráčil sdělit pravidla," prohlásil Arashi, který byl několik arnů nade mnou.

"Ne. Pouze to se jménem a tajením své minulosti."

Aengïru se pohrdavě uchechtl. "To je mu podobné, neřekne nic, a pak čeká, kdy uděláš nějakou, byť jen bezvýznamnou chybu.

Tedy, máme zakázáno se transformovat a transformace jakkoli využívat. Pokud se chceme někam dostat, musíme po svých."

"Aha," zamumlala jsem.

Překonala jsem posledních pár arnů, jež mě dělily od první rovnější části.

"Aengïru, říkal jsi, žes to tu objevil teprve nedávno. Jak to, když je to tak blízko pevnosti? To jste předtím měli zakázáno chodit ven?"

"Ne, to ne," odpověděl mi. "Předtím to tu.. nebylo. Vím, že to zní zvláštně. Ale byli jsme zde už mnohokrát i s ostatními a vždy tu byly jen holé skály."

Arashi přikyvoval na souhlas. "Teď ale rychle, ať se vrátíme co nejdřív. Nerad bych dostal kázání o tom, jak strašně špatná vlastnost to ta nedochvilnost je." Udělal při tom obličej naprostého zoufalství a řekl to takovým tónem, že se tomu nedalo nezasmát.

Přišli jsme ke straým trouchnivějícím dveřím věže. Arashi je chtěl otevřít, ovšem byly zaseknuté. Tak se do nich pořádně opřel, načež se ozvala rána, jak povolily panty a dveře se navíc rozpadly na dva kusy.

Šedý mech se rozpačitě otočil na nás. Já měla teď co dělat, abych se nerozesmála, jeho výraz opět stál za to. Aengïru jen nevěřícně zavrtěl hlavou. Arashi nevinně pokrčil rameny a odhodil kus dveří, který mu zůstal v servu, stranou. Vstoupili jsme do temného přízemí věže.

Rozsvítili jsme si a rozhlíželi se kolem. Až na zničené zbytky starého dřevěného nábytku tu nebylo nic zajímavého.

S podobným závěrem jsme prošli i všechna ostatní patra věže. Když jsme se opět vraceli do přízemí, Aengïru náhle po cestě dolů ztratil rovnováhu a málem spadl ze schodů.

Já s Arashim jsme už byli dole. Já se akorát stihla vyděšeně otočit, Arashiho reflexy ale byly rychlejší. Bleskově přiskočil ke svému kamarádovi a v poslední chvíli ho podepřel, aby skutečně nespadl.

Aengïru se snažil sám něčeho zachytit, jenže vedle něj byla pouze stěna. Jakmile se však dotkl jednoho kamene, část podlahy vedle dveří se propadla. Všicni tři jsme překvapeně zírali na temnou díru.

"Jsi vpohodě?" zajímal se Arashi.

"Ano." Aengïru se vyprostil z jeho sevření. Tvářil se ještě docela vylekaně, ale zjevně to nechtěl rozebírat. "Podíváme se tam."

"Dobře."

Po žebříku jsme sestoupali dolů do podzemní místnosti.

Byly zde akorát rezivějící kovový stůl a židle. Zvláštní, ve zbytku věže bylo veškeré vybavení ze dřeva. Na stole ležely desky s několika vloženými papíry uvnitř.

Aengïru je vzal do serv a pomalu je otevíral, jako by se bál toho, co uvnitř najde.

A to, co tam spatřil, nikdo z nás nečekal.

Na několika starých svitcích byl úhledným zdobmým písmem sepsán příběh osudu jedné z původní Třináctky Primů. Solus Prime.

(Pozn. autora: mezi Třináctku patří: Prima, Vector Prime, Alpha Trion, Solus Prime, Micronus Prime, Alchemist Prime, Nexus Prime, Onyx Prime, Amalgamous Prime, Quintus Prime, Liege Maximo, Megatronus, Sentinel Prime)

"První femme mezi Transformery. Strážkyně umění tvořit nové věci. Solus Prime. Čtvrtá vytvořená Primusem mezi svými bratry.

U ostatních Primů byla oblíbená pro svou dobromyslnou, veselou povahu a pro svoji vlastnost oživit a rozzářit jakékoli místo, na něž vkročila.

Během bojů proti poslu chaosu, Unicronovi, vytvořila mnoho mocných zbraní. Kladivo schopné, pokud je jeho držitelem Prime, ukovat prakticky cokoli, meč, který se později stane legendou, StarSaber, a prakticky nejmocnější zbraň vesmíru, nepřekonatelný Requiem Blaster, jež se stal nástrojem jejího konce.

Solus tuto mocnou zbraň vytvořila pro Megatronuse s tím, že on, který úspšně čelil svým vnitřním démonům a neodvrátil se na stranu zla, je jí hoden. Ostatní Primové totiž zpochybňovali Megatronusovu kompetentnost.

Solus ovšem se svým názorem uspěla a Megatronus se stal jejím víc než dobrým přítelem.

Boje proti Unicronovi pokračovaly. Bylo třeba vymýšlet a tvořit stále nové prostředky k jeho zničení či aspoň oslabení. Solus úzce spolupracovala s ostatními Primy za účelem co nejvyšší kompatibility jim určených zbraní.

Ve svém království ale femme netvořila jen různé variace nástrojů zkázy, kdyby se snad někdy dostaly do nepovolaných rukou. Možná je jejím největším výtvorem Requiem Blaster, možná je to něco většího nad hranicemi schopností i samotných Primů.

Kvůli dalšímu svému výtvoru, brnění pro Liege Maxima, se dostala do sporu s Megatronusem.

Spor přerostl v boj. Megatronus nejdříve zabil Solusina mazlíčka, který tajně nahrával Primovy činy. A potom v afektu samotnou Solus, nešťastnou střelou z Requiem Blasteru.

Smrt jeho milované Megatronuse zlomila. Stejně tak ostatní. Nic už nebylo jako dřív.

Solus Prime zemřela. Avšak vznikla Prajiskra, z níž vzešly životy nové rasy Transformerů.

Budou čelit mnohým, starým i novým nebezpečenstvím. Zda zvítězí, nebo padnou, bude záviset na jejich smyslu pro dobro, vzájemné toleranci a soudržnosti.

'Dokud nebudou všichni jedním!' "

Aengïru dočetl poslední odstavec. Potom na listy ještě notnou chvíli zíral. Působil jako v transu.

"Vážně jsi v pohodě?" ptal se ho Arashi a přeměřoval si ho skeptickým pohledem.

"Jistě." Aengïru mírně zavrtěl hlavou a podíval se ze mě na Arashiho.

"Co myslíš, proč to tu je? Proč zrovna na starém zničeném místě, na planetě možná statisíce světelných let od Cybertronu, možná v úplně jiné realitě, najdeme spis o Solus Prime navíc s jakousi věštbou budoucnosti Transformerů."

"Nemám tušení," vydechl Aengïru.

"Já taky ne. Ale jednu věc vím určitě a to tu, že bychom se měli okamžitě vrátit. Už jsme tu moc dlouho."

Aengïru schoval spisy v prostoru mezi svými hrudními pláty a vydali jsme se na zpáteční cestu.