VI. Bloudění

Nightwish:

Nechtěla jsem tam Undertakera nechat, ale nic jiného mi nezbylo. Scrapleti by nás dostali oba. Utíkala jsem dál. Ty mrňavé kovožíznivé potvory letěly za mnou. Najednou vzduch kolem pročísla energetická vlna, kterou mé systémy vyhodnotily jako neškodnou, ovšem scrapleti se na místě zastavili a jejich mrtvá tělíčka se s řinkotem sesypala na podlahu.

Oddechla jsem si. Undertakera rozhodně nebylo radno podceňovat. Zase nás zachránil. Čekala jsem, že se za chvíli objeví. Kliky ubíhaly a on stále nikde. Znervózněla jsem. Něco se stalo.

Zapátrala jsem po jeho mysli. Smůla. Mé psychoschopnosti byly i tady u bodu mrazu. Vyrazila jsem tedy zpět s úmyslem Undertakera najít. Problém byl, že když jsem utíkala před scraplety, ztratila jsem povědomí o směru. Teď jsem vůbec nevěděla, kde jsem.

Někdo tu chybí, došlo mi. Duch byl pryč. Skvěle! Jsem ztracená v nekonečné spleti chodeb a pokojů se oživlými mrtvolami, pidiscraplety, otřesnými zvuky a depresivními pocity. Ztracená v pekle...

Zabočila jsem za roh. Mezi vrzáním a hučením jsem zaslechla hlas. Zprvu bylo těžké mu rozumět. Pak se slova stávala čím dál víc zřetelnými.

Poznala jsem Undertakerův hedvábný bas. "Nightwish, pojď sem. Potřebuji pomoc."

Jeho volání se stále opakovalo. Snažila jsem se přijít na to, odkud vychází. Postupovala jsem dál. Další dveře. Prosby nyní zněly zcela jasně. Otevřela jsem.

Tma. Naprostá tma. V tu chvíli mi došlo, že to byla past. Bylo už však pozdě. Něčí serva mě strčila dopředu. Marně jsem se snažila něčeho zachytit. Padala jsem. A padala. A padala. Kolem nekonečná temnota.

Přistání bylo tvrdé. Skončila jsem v malinkaté místnůstce se stolkem. Žádná okna, jen nade mnou poblikávala slabá žárovka. Stolek měl šuplík. Otevřela jsem ho. Byl v něm revolver a cedulka s nápisem Cesta pryč.

Trpce jsem se pousmála. Sice mi bylo mizerně, ale sebevraždu vážně páchat nehodlám. Otočila jsem se ke dveřím s úmyslem je klidně rozmlátit, pokud to bude třeba. Jenže dveře byly pryč. Přísahala bych, že jsem je tu předtím viděla. Nebo vlastně.. raději ne, nepřísahala. Jak odsud pryč?

Chtěla jsem se opřít o zeď. Která se ukázala býti pouze holografickou projekcí. Zase jsem někam padala.

Tentokrát jsem skončila nejspíš ve výtahu. Než jsem se nadála, prudce se rozjel dolů a v plné rychlosti zastavil o konečnou zemi. Takový fofr a rána. Vyhodilo mě to pár desítek dunteků do vzduchu. Znova jsem se válela na podlaze.

Dveře výtahu se otevřely. Vedly do čtvercové šedozelené potemnělé místnosti se třemi dalšími dveřmi. Nad každými z nich svítila červená kontrolka.

Absolutně jsem netušila, kudy kam. Vybrala jsem dveře naproti. Stejná čtvercová místnost a stejné troje další dveře. Jak milé překvapení! Bludiště.

Po asi tak celé věčnosti strávené plahočením se po tom monotóním prostředí jsem už i absolutně netušila, zda vůbec ještě žiji, nebo sním, nebo co to vlastně dělám.

Po další věčnosti se na mě usmálo štěstí a místo dalších dveří jsem narazila na schody.

Zprvu mě oslnilo jasné bílé světlo. Zdi kolem, zábradlí i schody samotné byly bílé. Poštelovala jsem si filtr optik a s novou špetkou energie jsem se po nich vydala nahoru.

Zdály se mi nekonečné. Motala se mi hlava. Motal se mi celý svět. Všechno se kolem mě točilo. Z posledních zbytků sil jsem se plahočila dál. Energie mě rychle opouštěla.

Svezla jsem se podél zábradlí. Už nemůžu. Už nemůžu. Potom mi došlo, že vlastně celou dobu s sebou nesu revolver. Cesta pryč.

Měla jsem jasno.

Optiky se mi samy od sebe zavíraly. S námahou jsem zbraň zvedla k hlavě. Nic víc jsem nestihla.

Vědomí mě opustilo.

Zamrkala jsem. Ležela jsem v jedné z ponurých chodeb. Vstala jsem. Byla jsem v pořádku. Revolver byl pryč. Taková nepopsatekná úleva, kterou hned na to vystřídalo zděšení, když jsem si na vše vzpomněla. Undertaker!

Znova někde zavrzaly dveře. Lekla jsem se. Pozorně jsem se rozhlížela na obě strany a čekala, že se na mě za chvíli vrhne reznoucí Transformer. Meč jsem nechávala v pochvě. "Zabít" dotyčného se ukázalo jako hodně špatný nápad. Snad se po omráčení taky nerozpadne.

Nic se nedělo. Stále nic. Chtěla jsem se vydat dál, když v tom něco opět vrzlo. S určitostí to přišlo zleva. Teď jsem už i byla schopná rozeznat kroky. Ta nemrtvá předtím žádné nevydávala. Aspoň myslím.

Vytasila jsem meč. Kroky zaznívaly blízko za rohem. Za pár nanokliků mi do zorného pole vstoupila bordo oranžovo zlatá femme skoro stejně vysoká jako já. Vypadala docela sešle a smutně. Zdálo se mi, jako by byla na půl duchem nepřítomna. V tu chvíli mi bylo naprosto jasné, kdo to je.

"Supernova?" otázala jsem se, jakmile mě femme zaregistrovala. Meč jsem sklonila k zemi.

Zastavila se na místě a překvapeně, šokovaně, nechápavě a v neposlední řadě taky vyděšeně na mě koukala. Snažila se mi dostat do mysli. Nechala jsem ji a na uvítání jsem nasadila myšlenku: Konečně jsem ji našla. Možná ta záchranná mise nebude naprostým selháním.

"A..ano," odpověděla Supernova. 

"Záchranná mise?"

Přikývla jsem. "Přišli jsme ti pomoci. Nejdřív tě ale prosím, abys pomohla ty mě. Můj ..přítel je asi v maléru. Přepadla ho nějaká nemrtvá femme, která se pak proměnila v tisíce scrapletů. Řekl mi, ať uteču a sám ty scraplety zničil. Doufala jsem, že mě dožene, jenže se neukázal a já se ztratila."

Supernova se tak zvláštně zatvářila. "Jak jste se sem dostali?"

Vylíčila jsem jí průběh událostí, od toho, co mě můj Pán poslal, abych získala zpět ukradený disk, až po náš vstup do tady té monumentální pevnosti plné děsu.

"Říkáš, že ten disk ukradl bývalý mistr tvého přítele?" zeptala se Supernova.

"Ano."

"A.." Zarazila se. "Pojď. Pomohu ti ho najít."

Její náhlé rozhodnutí mě trochu překvapilo. Na nic jsem se ale neptala a prostě ji následovala. Obejmul mě častečný pocit bezpečí. Liege měl pravdu, Supernova se skutečně nejevila jako někdo, kdo se nachá jen tak zlomit. I teď kráčela jistě vpřed. Ať už byla jakkoli ponižována, mučena a zastrašována, necítila jsem z ní strach. Napadlo mě, že ji Liege může mít natolik ve své moci. Nějak jsem tomu ale nechtěla věřit.

Vracely jsme se už asi po třetí do jedné hlavnější chodby, z níž odbočovalo mnoho jiných. Pokračovaly jsme v prozkoumávání. Na čtvrtý pokus se na nás "usmálo štěstí". Našly jsme Undertakera. Byl v bezvědomí a zraněný. Naštěstí energon kolem vstupu do rány na krku ztuhnul, a mech tak nevyenergonoval.

Poklekla jsem k němu a se slovy "Co s ním budeme dělat?" jsem se podívala na Supernovu.

Femme mě vůbec neposlouchala a jen zírala na nehybného mecha. "Pomož mi s ním do nějakého bezpečného pokoje."

Tak jsme Undertakera společnými silami dotáhly za několik mnoho rohů, než jsme se dostaly do pusté šedivé místnosti, kterou Supernova nazývala bezpečným pokojem. Snad to myslela tak, že nás tam neohrožovali žádní nemrtví ani scrapleti a nemělo tu moc co podivně vrzat.

"Ustup," přikázala mi Supernova a klekla si vedle mecha doprostřed místnosti. Zavřela optiky. Serva nejprve zdvihla nahoru, v gestu podobném "vzdávám se". Na dlaních se jí vytvořily dvě zářivé opalizující oranžové kuličky energie. Pak dlaně přiložila na Undertakerovy hrudní pláty. Během chviličky je zase odtáhla a prohlížela si mechovo zranění.

Jak se mi tak skládaly myšlenky dohromady, něco mě napadlo. "Vy dva se asi znáte, že?" nadhodila jsem. Začínalo mi vadit to podivné ticho. Po všech těch příšerných zvucích to bylo snad ještě horší. Zlověstné. Ticho před bouří, která teprve měla nastat.

Supernova se na mě podívala. "Ano," odvětila bez sebemenšího náznaku překvapení. V optikách se jí mihl neskutečný smutek. "Myslela jsem, že už jsem o něj dávno přišla. Viděla jsem, jak ho mistr zabil. Hádám, že v jeho případě není nic takové, jaké se zdá."

I když vypadala neskonale nešťastně, její slzy jsem čekala marně. "Ty už mi dávno došly," odpověděla na mou myšlenku. "Takové projevy emocí si tu nemohu dovolit, jediné, co mi zbývá, je vzdor."

Ušklíbla jsem se. "Ano, to znám." Zavzpomínala jsem na doby ještě před tím, než jsem se stala nerk'gami. Tehdy, nedlouho po mém vzniku, byl pláč na mém denním pořádku. Mizerná minulost. Nebyla jsem ničím než jen zoufalým opuštěným sirotkem, kterého každý odmítal. Primusví proč se mě všichni neskutečně báli. Kradla jsem, což se mnohdy neobešlo bez výprasku. Každou noc jsem trávila v jiné díře a pro všechno své utrpení jsem byla schopna cykly a cykly proplakat.

Tak to vypadalo ze začátku. Časem, já jsem rostla a sílila, jsem se naučila rychle běhat a konečně i něco ukrást nikým nepozorována. Mé umění nebýt spatřena ani vycítěna zašlo tak daleko, že jsem si i mohla dovolit přespat v obydlených útulných teplých domech aniž by o mě kdokoli věděl.

Problém nastal v okamžiku, kdy mi tyto úspěchy stouply do hlavy. Byla jsem v té době youngling (teenager, pozn. autora), takže se asi není čemu divit. Dávala jsem si za cíl čím dál tím víc hlídané objekty, kde jsem se snažila vydržet co nejdéle.

Jeden z těchto pokusů se mi stal osudným. Měl to být můj mistrovský úspěch. Mým cílem byl.... dům Sentinela Prima.

Nejspíš si říkáte, co mě to napadlo, taková ztřeštěnost. Ano, to si teď říkám taky.

Nevyšlo mi to. Špatně jsem odhadla senzitivitu alarmu. Spustil se poplach. Snažila jsem se dostat pryč. Ale ochranka mě chytila.

Dva mechové mě vedli za Sentinelem jak na popravu, která, jsem si myslela, mě taky čeká. Jenže ještě dřív, než jsme vůbec stačili dojít k výtahu, se odněkud vynořil kouřově šedý mech, optiky mu kryl vizor v téže barvě a od brady do půli obličeje mu tvář kryla maska. V servech držel nablýskanou katanu.

Mechové mě pustili a nabili pistole. Nic víc nestihli. Hlavy obou dvou skončily na zemi dřív než jsem se já vůbec vzpamatovala z prvotního šoku. Postříkaly mě sprchy energonu a mrtvé bezhlavé protoformy padly k zemi.

Ani jsem neměla čas na to, aby se mi udělalo zle. Přišel další šok.

Můj zachránce mi řekl, že už mě sleduje delší dobu, velice ho totiž zaujaly mé schopnosti. S poukázáním na jejich výjimečnost mi nabídl, abych se stala členem jejich organizace. Víte čeho.. špiónů, nájemných vrahů a tak.

Souhlasila jsem téměř okamžitě. Pravdou bylo, že v té době jsem ten svět nesnášela. Nemohlo mě potkat nic lepšího. Od té chvíle jsem byla Kharra, mé předchozí jméno upadlo v zapomnění. Ne snad, že by ho stejně někdo předtím znal a užíval, takže to bylo jedno.

Ovšem tento nový dokonalý život - mně tak aspoň přišel, měla jsem střechu nad hlavou, energon, přátele, mezi nimi jiskru, která mi byla ze všech nejdražší... - nemohl trvat věčně. Jak to skončilo též víte. Nebudu to znova rozebírat.

Po hádce s Shadowstormem a vyhazovu to byl opět jednou po dlouhé době, kdy jsem se pláči nubránila, nic jiného mi nezbylo, než slzy, a pak nic. Potom však přišel vztek, podivné okolnosti a další záchrana. Když nad tím tak přemýšlím, můj osud je zajímavý a sem tam i přívětivý.

Undertaker:

Jakmile jsem otevřel optiky, myslel jsem si, že sním. Vůbec jsem si nespojovalo to, co se stalo, s tím, co jsem viděl nyní.

Ležel jsem na podlaze ve skromně zařízeném pokoji. Dovnitř skrz poškrábané a zmatnělé okno pronikalo mdlé světlo. Zprava se nade mnou skláněla Nightwish. Zleva... Taniel?!

Chtěl jsem se posadit, ovšem ohnivě zbarvená femme, s níž jsem se seznámil v dobách společného výcviku mě zadržela.

"Co.. Co tu děláš?" zašeptal jsem.

Nightwish odpověděla namísto tázané: "Snažíme se tě tu se Supernovou zachránit. Potom, cos ty zachránil mě."

"Viděl jsem tě zemřít. Jak..?" ptal jsem se stále nevěřícně. Nechápal jsem vůbec nic. Bolelo mě úplně vše a dělalo mi značné problémy logicky uvažovat.

Nightwish se opět chystala k nějaké odpovědi, ale Taniel byla rychlejší.

"To, co jsi viděl, Aengïru, přeci neznamená, že je to pravda. I když bych byla tisíckrát raději, kdyby mě byl mistr býval zabil, než tohle. Navíc, já jsem naopak viděla umírat tebe." Po této větě mi začalo svitat. To mistr, zmanipuloval nás ostatní, abychom si mysleli, že vidíme Taniel umírat, zatímco on ji poslal sem, aby se stala Liegovou hračkou. "Správně," přikývla femme smutně. Taky mi tu četla myšlenky.

Pohled na ni mě neskuetčně bolel. Byla z ní troska. Pouhý stín toho, kým bývala dříve. Vždy usměvavá a zářící radostí. Plná optimismu a ochotná pomoci za jakkoli hrozné situace.

Stávala se svým vlastním přízrakem. Duchem...

"Kde je?!" vyhrkl jsem a prudce se posadil. Projela mnou ostrá vlna bolesti. Zatnul jsem denty a zavřel optiky. Taniel mě přitiskla zpět k zemi.

"Kdo?" ptala se.

"Ten modrý prcek někam zmizel," odpověděla Nightwish a do hlasu se jí vloudil tón zloby.

"Ah, vy myslíte jeho. Prosím, nezlobte se na něj, pokud vám pomáhal. Bojí se, strašně moc se bojí. Je to tu tak děsivé. Taky bych zmizela, kdybych mohla. Ale já mám, na rozdíl od něj, stále ještě hmotné tělo."

"Právě proto tu jsme," začala Nightwish.

"Já nemohu pryč. Nejde to." Taniel smutně svěsila ramena. "Stalo by se něco příliš zlého."

"Jako co třeba?" vyštěkla Nightwish, pro níž slovo nejde zřejmě neexistovalo.

"Vybíjí si na Supernově hněv patřící všem Transfornerům. Leč přesto, nebylo by pravděpodobnější, že si najde jinou oběť?" zauvažoval jsem.

"Ne, Aengï..."

"Undertaker," sdělil jsem jí své pravé jméno.

"...Undertakere. Myslím, že pokud bych se odsud dostala pryč, Liege se pokusí zničit celou rasu."

"Jak by to mohl dokázat?"

"Je teď mnohem silnější, než býval. A má armádu bojovníků s vymytými procesory. Pokud uteču, zaplatí všichni."

"Ty ale přece nemůžeš trpět za všechny!"

"Už trpím dost dlouho a zatím žiji. Vydržím to dál. Závisí na tom mnohem víc, než si myslíte. Já tu musím zůstat."

Trpce jsem se pousmál. "Paličatost ti stále zůstává. Můžeš nám aspoň prozradit ten další důvod?"

"Přesně sama nevím," odpovídala Taniel, "párkrát jsem zaslechla Liege s někým mluvit o něčem jménem Stínová hra. Řekla bych, že odtamtud vycházejí jeho bojovníci. On nás nechce jen zničit. Potřebuje nás k něčemu jinému. Společně s kýmsi, kdo vždy chodí skrytý v šedé kápi a mluví přes reproduktor. Aspoň to tak zní. Netuším, kdo to je."

"V šedé kápi? Ne v bílé?" podivila se Nightwish.

"Bílého jsem taky jednou zahlédla. Vlastně poslední návštěva byla jeho. S ním se Liege ale na ničem nedomlouval. Akorát šli něco zkontrolovat. Vůbec nemluvili."

"Takže máme navíc ještě šedého. Nemůže to být váš bývalý mistr?"

Taniel mě s odpovědí předběhla. "Nene, náš bývalý mistr to určitě není. Ten se tady nikdy neobjevil. Od doby, co mě prodal Liegovi jsem ho viděla jen jednou a to na nějakém srazu, kam mě Liege vzal, abych mu tam dělala služku."

"V čem spočívá ta Stínová hra?" zeptal jsem se a pokusil se posadit. Překvapivě to již šlo.

Taniel se pousmála. "Co bys řekl?"

"Něco podobného, jako celé toto místo, jen koncentrovanější?"

"Také si myslím. On jim po nějakém čase stráveném tam nabídne cestu ven. Jsou už na pokraji šílenství, neznají nic jiného než svůj strach. Přijmou. Nic jiného nechtějí, než se dostat z té pasti. A Liege je drží zkrátka pod záminkou, že pokud mu budou jakkoli odporovat, pošle je tam znova."

"Horší než smrt."

"Ano. Stanou se z nich přízraky. Tělo živé, ale duše mrtvá."

"Coto?" nerozuměla Nightwish.

"Protoforma živá, ale jiskra mrtvá," vysvětlila Taniel.

"Liege by naši rasu nevyvraždil. Udělal by z ní novou armádu," usoudil jsem.

"To zní pravděpodobně."

Mlčeli jsme a přemítali, jak by to asi poté vypadalo. K čemu by Liege tak obrovskou armádu potřeboval? Něco mi říkalo, že v jeho případě to nebude pouhé ovládnutí celého vesmíru.