V. Vítejte v pekle

Undertaker:

Můj prvotní úmysl shánět nové pracovníky se poněkud zkomplikoval, když se do toho přimotal můj byvalý mistr. Kvůli němu jsme teď já a Nightwish byli uvězněni v interdimenzích. Navíc takových, jež si mocní vesmírného podsvětí sami vystavěli. Plmy nebezpečí, strachu a mučení.

Nightwish se pokusil mistr vzít či uzamknout část vzpomínek na to, co se dělo těsně před tím, než nás sem poslal. Převyprávěl jsem jí ony události a myslím, že mi uvěřila. Zajímavá femme, vskutku. Schopná v boji a snad i v mluvě. Krásná. Dominantní. Tajemná. Kdyby to bylo bylo možné, nabídl bych jí, ať se přidá ke mně. Leč vzhledem k tomu, že už měla svého Pána, měl jsem smůlu.

Pozitivní bylo, že se během přenosu zacelila veškerá naše fyzická zranění, aspoň po této stránce jsme byli v pořádku.

Nejprve jsme se ocitli na rozcestí, kde jsem hledal místo, které vypadalo, že by nám mohlo být něčím užitečné. Skočili jsme do ohromného labyrintu kolem temné svatyně. Tam jsme vyslechli rozhovor kohosi, po němž prý Nightwish se svým Pánem už dlouho pátrají a zrádce Liege Maxima.

Co nám bylo dovoleno slyšet, věřím, že předtím komunikovali psychicky, byl běžná konverzace mezi přáteli. Až na to, že tito dva probírali mnohem drsnější věci, než bývá obvyklé.

Supernova. Rozhodli jsme se ji zachránit. Může to znít v naší situaci trochu přehnaně, leč považte, stejně by nám nezbylo nic jiného, než pátrat po cestě z této pasti, kdy bychom se stejně dostali do nebezpečí. Nyní jsme aspoň měli přesný cíl.

Skutečně jsem doufal, že v Liegově panství nalezneme cestu pryč. Uvidíme. Zatím jsme úspěšně -Nightwish se neutopila, i když byla celá od bahna - překonali nástrahy zahrad. Před námi se do výše i šíře rozprostírala ohromná temně ocelově šedá stavba. Zajímavý styl. Sestávala z mnoha menších i větších částí na první pohled neuspořádaně poskládaných k sobě. Různé hlavní budovy, věže, výčnělky, balkóny a pilíře vše v jednom a tomtéž pochmurném odstínu jasně oznamovaly, že pánem domu nebude nikdo milý.

Všechny smysly jsem měl nastražené. Ucítil jsem závan varování nepřátelského prostředí. Nebyli jsme tu vítáni. To, co Liege prohlásil o zahradách, že mohly ryvhle zradit, byla rozhodně pravda. Strašlivé na to byly dostatečně. Ovšem ze sídla jsem pociťoval mnohem víc nebezpečí.
"Čeká nás peklo."

Nightwish sevřela pěsti a nasadila odhodlaný výraz. "Tak jdeme na to." 

Sprintem jsme vyrazili vpřed. Tráva na mýtině byla z větší části suchá a šustila nám pod pedály. Za příznivějších okolnoatí bych mu nevěnoval přílišnou pozornost, nebo naopak by byl součástí něčeho radostného. Nyní, neskonale iritující zvuk.

Doběhli jsme k nejbližšímu výčnělku a rychle se přitiskli k chladné stěně. Doufal jsem, že o nás zatím nikdo neví.

"Kde to má dveře?" zeptala se Nightwish a skenovala stavbu v našem dohledu.

"Nevím."

"Takže další hledání." Zabočila za roh. 

"Půjdu tudy. Ty běž z druhé strany. Když něco najdu, ozvu se ti."

"Nemyslím si, že je dobrý nápad se rozdělovat."

"Já taky ne. Ale stejně tak nevím, zda je dobrý nápad zůstávat pohromadě. A nebaví mě to tu, takhle vchod snad najdeme rychleji."

"Jak myslíš." Otočil jsem se a vydal se opačným směrem. Možná měla pravdu, zůstat pohromadě je taky riskantní.

Skenoval jsem stěny, podél nichž jsem kráčel, ovšem po několika stovkách arnů stále bez úspěchu. Napadlo mě, zda to má vůbec nějaký fyzický vstup, nebo je jediný způsob, jak se dostat dovnitř, teleportace. Či se vchod nacházel někde nahoře. Možností byl příliš mnoho.

Záblesk pocitu nebezpečí. Náhlé upozornění. Něco bylo špatně. Zastavil jsem a pokusil se myslí vyhledat Nightwish. Byla daleko. To sídlo muselo být vskutku obrovské. Zatím se jí nic nedělo, ale jakoby ji něco sledovalo. Musel jsem si pospíšit. Opatrnost byla nyní vedlejší, transformoval jsem se a se zavrčením motorů jsem bleskem vyrazil.

Cestu, jíž jsem původně šel asi čtvrt cyklu, jsem teď urazil za pouhých pár okamžiků. Když jsem usoudil, že jsem dostatečně blízko, transformoval jsem se zpět do robot-módu. Rozhlédl jsem se. Nikde nic.

Poté jsem ho spatřil. V dáli mezi stromy se vznášel duch. Téměř průhledná energetická kometa, s ocasem svěšeným k zemi. Svoji veškerou pozornost upíral na Nightwish, která byla kousek přede mnou. Mě si vůbec nevšímal, ač o mně musel vědět.

Najednou duch vyrazil jako střela na femme. Vůbec jsem nestihl zareagovat. Akorát jsem uslyšel polekané vyjeknutí. Dál bylo ticho.

Rozeběhl jsem se. "Nightwish!" zavolal jsem. Neodpovídala. Za několika dalšími rohy jsem spatřil femme ležící bezvládné na zemi. Nad ní se lačně skláněl duch, který postupně získával foremnou podobu. Podobu Transformera.

Na nic jsem nečekal a vypálil po něm ohnivý paprsek. Duch ho beze zbytku pohltil a podíval se mým směrem. Hleděl na mě stále průsvitný obličej malého Transformera. Jeho optiky byly zvláštní, bylo v nich tolik touhy, žalu a hrůzy.

Zkusil jsem vyhledat jeho mysl. Tady aspoň to, co z ní zbylo. Většina osobnosti byla pryč, zůstala jen nejzákladnější pudová část. Část lačnící po energii. Byl jako divoké zvíře. Hladový, vystrašený. Cítil jsem jeho utrpení. Škoda, že jsem nemohl zjistit jeho příčinu.

Natáhl jsem k duchovi servo a shromáždil v něm ježatou pableskující kuličku energie. Pěkně koncentrovanou. "Kdo jsi?" zkusil jsem. Polekaně sebou trhnul. Dobrá, myslí raději ne. Neodpověděl, jen těkal pohledem ze mne na nabízenou potravu.

"Neboj se," řekl jsem nahlas co nejpřívětivějším tónem, "vím, že máš hlad. Tak pojď, vezmi si." Duch zavrtěl hlavou a pomalými krůčky se rozešel mým směrem. Ano skutečně šel, celý se zformoval do Transformera podobného miniconovi. Nebyl jsem si jistý půvidní barvou. Celý byl teď bledě modrý až bílý a lehce zářil.

Poklekl jsem na jedno koleno. Duch stále nedůvěřivě šťouchl do ježaté kuličky. Obličejem. Byl opravdu jako divoké zvířátko. Uvažoval jsem, co se mu asi mohlo stát. Mohl to být předchozí Liegův mazlíček. Jeho stav by tomu odpovídal. Z kdysi jistě silného mecha Liege udělal pouhý záblesk. Mlhavý zbyteček, v němž se sotva odráželo něco z toho, kým kdysi býval.

Usmál jsem se na ducha, jenž stále pozoroval energii. Zvedl ke mně zrak a strčil do kuličky příliš prudce. Spadla na zem a kousek se po nakloněném povrchu kutálela pryč.

Duch po ní vylekaně vystartoval. Chytil ji pozoruhodně rychle a stejně tak rychle ji pohltil. Spokojeně si poklepal na hrudní pláty a v optikách mu zajiskřilo.

"Jsem rád, že ti přišla vhod," pověděl jsem mu. Zaslechl jsem zasténání. Nightwish se pomalu zvedala ze země, přičemž si třela spánky.

Podívala se naším směrem. "Ty...!" zavrčela. Duch neváhal a schoval se mi za nohy. "Co si myslíš, že jsem?! Nějaká čerpací stanice?" rozčilovala se a svižně kráčela k nám. V duchu jsem se pousmál. Nenechá si nic líbit.

Rozzuřená vytasila meč, mě ignorovala a ducha vykukujícího zpoza mých nohou propalovala zlostným pohledem.

"Nightwish. Ne," přikázal jsem jí. Femme naštěstí byla zvyklá poslouchat a mě uznávala. Zastavila se. "Proč?"

"Protože je to zřejmě předchozí oběť Liegovy dojemné péče a mohl by nám pomoci."

Chvíli mlčela. "Dobře."

Duch si stoupl mezi nás a upřel na Nightwish roztomilý pohled. Femme se zamračila. "Nekoukej tak! Takové pohledy nemám ráda."

Duch zesmutněl a chvíli se mi zdálo, že se na místě rozbrečí. "No jo, no jo. Promiň. Já to tak nemyslela," zamumlala Nightwish. "Přestaneme to řešit, ano?" Nečekala na odpověď a změnila téma.
"Undertakere, našel jsi něco? Já totiž ne."

"Nikoli. Možná by nám mohl pomoci tady nový přítel. Víš, jak se dostat dovnitř." Duch se zamyslel a snažil se ve své prázdné hlavě najít, co po něm chci.

Nakonec překvapivě na něco přišel a vyrazil zpátky, odkud jsme přišli. S Nightwish jsme si vyměnili nadějný pohled a ducha následovali.

Duch zastavil, my též. Rozhlédl jsme se po stěně, ovšem nikde nic.

"Jsi si jistý, že se tudy dostaneme dovnitř?" zeptala se Nightwish. Náš malý přítel uraženě dupnul. Nebyla slyšet žádná rána. Byl tedy z větší části nehmotný. Zajímavé. Ukázal digitem do výšky asi tří arnů.

Nic tam nebylo. Aspoň tak to vypadalo. 

Když jsem však změnil zrakovou frekvenci, spatřil jsem naprosto jasně díru. "Přeci jen je tu vchod," poslal jsem Nightwish. "Část zdi je jen holografická projekce."

"Už to vidím. Tak jdeme. Ale co s ním?" Femme ukázala na ducha poskakujícího kousek od nás.

Vytvořil jsem kolem nás tří štít. Duch, polekaný, co to je, málem zakopl, poté ale dál poskakoval.

"Poslyš, kamaráde," oslovil jsem ho. "Očividně se tu vyznáš. Mohl bys nás doprovodit?" Napadlo mě, že duch může odmítnout. Ze strachu před tím místem. Třeba už tam nikdy nechce vkročit. Důvodů měl jistě mnoho. Ikdyž vezmu v potaz jeho prázdnou mysl, stále měl strach. Primus ví, z čeho všeho.

Duch překvapil. Zastavil se ve svém poskakování a v následujícím nanokliku se objevila vykukující hlavy z díry nad námi.

Usmál jsem se. "Díky." Vyskočil jsem za ním. Díra byla příliš malá, abych mohl rovnou dovnitř. Zachytil jsem se okraje digity a vytáhl se nahoru. Nightwish následovala mého příkaldu.

"Kamaráde," oslovil jsem ducha. Budu mu tak říkat. "Odteď komunikace jen takto. Promiň mi to, vím že ti to vadí. Přestože si zjevně nevzpomínáš, musel sis toho mnoho vytrpět." Duch jen kývnul a rozešel se černo černou chodbou, v níž nebylo vidět na krok.

Tma mu nedělala sebemenší problémy. Šel, jako by tudy chodil nesčetněkrát, což asi i byla pravda. Díky slabé záři, kterou vydával, jsme ho byli schopni následovat. I když chůze ve tmě v neznámém prostředí nebyl závažný problém, toto místo na mě působilo velice depresivním dojmem.

Procházeli jsme temnotou. Nevím, kam nás duch vedl. Bylo to tu ještě větší bludiště než v předchozí interdimenzi kolem svatyně. Ač jsem napínal smysly sebevíc, snažil jsem se najít Supernovu, nebo aspoň Liege, necítil jsem přítomnost ničeho živého.

Zvláštní. Nejspíš si tvořil silný štít. Nebo jsme vybrali špatnou dimenzi. Moji mysl přikrýval stín pochybností. Duch nás může vést do pasti. Dál a dál bludištěm, z něhož se nikdy sami nedostaneme. Budeme tu bloudit na věky. Či nás vede přímo k Liegovi, zastírajícímu jeho mysl prázdnotou, a my se nechali nalákat. Čeká nás strašný konec.

Nightwish jdoucí přede mnou náhle zpomalila. Vrazil jsem do ní. Zavrávorala. Včas se mi ji podařilo zachytit. "V pořádku?" zeptal jsem se.

"Mám pocit, že jdeme do pasti."

"Mám úplně stejný. Toto místo si hraje s naším vědomím i podvědomím."

"Jsme teprve na začátku a už to chci otočit. Undertakere, co nás ještě čeká?" Femme se už ani nesnažila skrýt svůj strach.

"Nevím. Necítím nic. Jen děs. Přesto myslím, že se tu skrývá mnohem víc. Musíme vydržet. Teď není cesty zpět."

Stáli jsme na místě a hleděli jeden na druhého. Duch se po nás podezřívavě ohlížel. Možná to bylo starostlivě. Těžko říci.

"Máš pravdu. Musíme dál. Jednou jsme řekli. Bylo by proti veškeré naší cti se vzdát. Navíc se nám vlastně nic neděje. Je to jen iluze pocitů. Aspoň zatím."

"Ano." Souhlasil jsem s ní. Věřil jsem jejím slovům. Nebylo to nic víc než jen hra. Snad s lehčí myslí jsme pokračovali.

Začínal jsem se obávat, že to bloudění nebude mít konce. Právě ve chvíli, kdy se před námi po zaboční objevila světla na konci chodby. Mihotavá, skomírající, přesto tehdy byla tím nejjasnějším bodem, který nám dal nové síly. Zrychlili jsme.

U prvního světla se duch zastavil a tak zvláštně se ohlédl. Něco cítil, něco, co já nebyl schopný zaznamenat.

Odbočili jsme doprava. Světel přibývalo a prošli jsme dokonce kolem několika dveří. Slyšel jsem zpoza nich podivné zvuky. Vrzání, skřípění a sténání. Sem tam i hukot větru a naříkání čehosi zrezlého. Raději nevědět, zda stolu, nebo kdysi živé bytosti. Zvláštní stíny beroucí se odknikud tančily na zdech a podlaze ve vlnících se plamenech světel.

Usoudil jsem, že nejlepší bude si ani jednoho nevšímat. Snažil jsem se namluvit si, že to není skutečné, jinak bych z toho asi začal bláznit.

Proto když jsem zaslechl další zavrzání, nevěnoval jsem mu pozornost. Ozvalo se za námi. Pouhé vrznutí, jinak nic. Avšak potom se něco chladného kovového dotklo mého ramene. Na místě jsem ztuhl. Co teď? Rozum odmítal pracovat, jak měl. Měl jsem v hlavě úplně prázdno.

Nightwish se ohlédla, nejspíš proto, že už za sebou neslyšela mé kroky, a zůstala s otevřenými ústy zírat na někoho za mnou.

"Kdo to je?" zeptal jsem se.

"Zdá se, že si tě chce ulovit nějaká femme," odvětila sarkasticky.

Trochu jsem natočil hlavu, abych viděl dozadu. Stála za mnou o dvě hlavy menší reznoucí femme se splihlými kabelovými vlasy. Celá byla ve značně zuboženém stavu. Některé části brnění zcela chyběly. Jiné byly proděravělé rzí. Oblicej měla samou vrásku a jizvu. Její optiky zely prázdnotou. Pouze ve středech svítily dva téměř nepostřehnutelné červené body. Ústa roztáhlá v děsivém šklebu. Špičaté denty se jí v mihotavém světle nebezpečné zaleskly. Rozpraskané rty si přejížděla úzkým černým jazykem. To bylo hodně divné. Transformeři totiž jazyk nemají.

Chvíli mě propalovala a hypnotizobala těmi dvěma červenými světýlky, načež se mi zakousla do krčních kabelů.

"Au!" vykřikl jsem, dřív než jsem se stačil ovládnout. Snažil jsem se tu potvoru ze sebe setřást. Měla však větší výdrž, než se zdálo.

Nightwish mi bleskurychle přispěchala na pomoc. Femme kopem z výskoku odrazila stranou. Zatímco ona narazila do zdi, Nightwish vytasila meč. S otočkou provedeným výpadem jí uťala hlavu.

Femme, ještě dřív než se skácela k zemi, se proměnila v hromadu miniaturních scrapletů, měší než optická čočka. Okamžitě po nás vystartovali. Byly jich tisíce.

"Pryč!" zavelel jsem. Prozatím jsem si nevšímal kousance na krku, z něhož mi unikalo čím dál víc energonu.

Kličkovali jsme chodbami, scrapleti za námi a my se je marně snažili setřást. Mnohým se podařilo zakousnout se do nás. Ožírali z nás lak a části protoformy nekryté brněním, které pro ně nejspíš bylo příliš tvrdé.

Znenadání mi vystřelil nesnesitelný impulz bolesti z krčních kabelů do procesorů. Málem jsem zakopl a upadl. Rychle jsem zjišťoval diagnózu ve svých programech. Jeden z těch malých kovožroutů se mi prokousal do rány na krku. A hrnuli se za ním další. Zatímco ostatní mě obsypávali ze všech vnějších stran. Táhli mě k zemi.

"Undertakere!!" vykřikla s otočením se Nightwish.

"Jdi... dál," zaskuhral jsem.

"Ne!" I k ní se rychle dostávala další část scrapletů.

"Běž! A nezastavuj se!" poslal jsem jí.

Zakašlal jsem. Vyšel ze mě jeden mrtvý scraplet, s nímž si už stačil poradit imunitní systém a trocha seschlého energonu.

Nightwish ještě nanoklik otálela, poté se konečně rozeběhla dál. Bylo na čase se těch miniaturních příšer zbavit.

I když mě to stálo nemálo úsilí, zmobilizoval jsem veškeré zbytky sil, které mi zůstaly. Z okolí jsem nemohl načerpat nic. Byla tu velice křehká rovnováha, kterou jsem nechtěl porušit. Zaželh jsem v sobě plamen. Doslova. Má protoforma byla na takové počiny relativně zvyklá. Nutno však podotknout, že jsem něco takového neprováděl v tak zuboženém stavu. Nebylo to tedy nic příjemného.

Plameny uvnitř se dostaly i na povrch. Celý jsem hořel. Není snad více vysvobozující pocit, napadlo mne přes veškeré vyčerpání. Scrapleti jeden po druhém umírali. Jak se oheň šířil dál a dál a vytlačoval je pryč. Pryč z mé blízkosti.

I ti, kteří utekli, měli smůlu. Z posledního zbytku sil jsem na všechny strany i za Nightwish vyslal vlnu energie. Dostatečně silnou, aby to scrapleti nepřežili, ale Night to nic neudělalo. Pak už jsem jen vnímal, jak padám na zašlý temně rudý vzorovaný koberec překrývající celý tento úsek chodeb.