Undertaker:
Všemi tolik očekávaný den konečně nadešel. Už od příchodu předcházející noci jsem v éteru cítil napětí větší než obvykle. Dokonce mě navštívila Solus. Upřímně řečeno, mě to přehnané očekávání trochu znervózňovalo. Jistě to měla být velká akce, ovšem z pohledu vesmíru ne tolik. Jak jsem si doposud aspoň myslel, ovšem u toho nečekaného zájmu zejména ze strany mé stvořitelky jsem přehodnotil své představy a mentálně se připravoval na něco mnohem většího.
Začátek byl plánován ještě před úsvitem. Chtěl jsem, aby všichni bojovali postupně a mohli tak vidět, jak si vedou ostatní. Možná to bylo trochu nefér, neboť tak muselo být určené pořadí v jakém půjdou a poslední mohl čekat dlouho, než na něj dojde řada. To však také bylo součástí výcviku.
Jakmile se noc začala nachylovat ke svému konci, vydal jsem se zkontrolovat vše potřebné a dochystat, co ještě zbývalo. Všechny zápasy se měly odehrávat v nové obrovské aréně hluboko v hoře, ještě pod sklepeními s pohonným jádrem. Tuto podzemní arénu jsme s pomocí všech pracovníků upravili, aby byla kompatibilní se zařízením na čtení podvědomí. Aréna se mohla transformovat prakticky na cokoli a díky přidání temného energonu jste mohli bojovat proti svým oživlým nočním můrám.
To mi připomělo, jak si asi vedla Styx se svým nelehkým úkolem. Včera mi oznámila, že má na dnešní noc připravený geniální plán a už ten bude jasně dokazující, jak na tom rekruti jsou, jestli vůbec ráno vstanou.
V nové aréně jsem zkontroloval správne zapojení všech přístrojů a vydal jsem se ven. Solus mi oznámila, že tam bude čekat překvapení. A vskutku. Před branou ve vzduchu levitovalo šest kovových krabiček zdobených elementárními ornamenty. Uchopil jsem jednu z nich a pomalu ji otevřel.
"Doufám, že se budou tvým rekrutům líbit," ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se. Kousek ode mě se vznášela zářivá postava s vlajícími vlasy a pláštěm - Solus Prime.
"Myslím, že velmi," odpověděl jsem a prohlížel jsem si oválný kamínek ve kterém jako by přetékaly odstíny oranžové a červené. Kamínek byl uvnitř složený z různých plošek, které se mírně leskly. Za pořádného světla se nejspíš budou třpytit. Dojem ještě umocňovala slabá záře, kterou kamínek vydával.
"Je to takový ochranný štít a zdroj síly. Když jeho nositel nebude mít dostatek sil, nebo bude v bezvědomí, kámen to pozná a vytvoří vlastní obrannou clonu, zároveň udrží nositele při životě. Dá se samozřejmě dobít, když jeho energie dojde."
"Může ho dobýt i někdo jiný, nebo odpovídá jen na nositele?"
"I někdo jiný. Záleží na tom, kdo ho má na sobě."
"Na sobě?"
"Uvidíš." Solus na mě spiklenecky mrkla. "Rekrutům řekni, že ho mají podržet blízko u jiskry. A vyřiď jim mé pozdravy a přání hodně štěstí." Usmála se na mne a zmizela.
Opravdu velmi by mě zajímalo, co to mělo znamenat. Bylo mi naprosto jasné, že její návštěvy nebyly jen tak. I přes ten úsměv vypadala rozrušeně. K něčemu se nepochybně schylovalo. Nyní však nebyla vhodná chvíle se tím zaobírat. Posbíral jsem všechny krabičky a odnesl je do arény. Poté jsem se vrátil ven a vyčkával na určenou dobu.
Po pár klicích se brána otevřela a ven vyšla Stormia. "Mistře.." vydala ze sebe trochu překvapeně. Vmžiku se však vzpamatovala. "Dobré ráno, tedy skoro."
"Zdravím, Stormie. Co tě sem přivádí?"
"Jen jsem se chtěla trochu protáhnout, než to začne," odpověděla.
"Nejsi nervózní," odtušil jsem.
"Ne. Popravdě tomu nemohu uvěřit. Přijde mi to skoro jako sen."
"A to vám Styx měla připravit noční můry.." zabručel jsem tiše.
"Noční můry?" zatvářila se nechápavě. "Když o tom teď mluvíte, vlastně si vzpomínám..."
"Ano?"
Přikývla. "Ale teď se mi o tom nechce mluvit. Měla bych se soustředit na to, co mě čeká."
"Jak myslíš." Nechal jsem Stormii osamotě a vrátil jde se dovnitř. Nadešel čas. Z rozhlasu se ozval Joyerův milý budíček.
"Vstávat! Vstávat! Dnes vás všechny čeká přetěžký úkol, tak koukejte zvednout tu línou hydrauliku a VSTÁÁÁVÁÁÁT!!" Joyer vreštěl do mikrofonu, že by to vzbudilo i mrtvého. Už po několikáté jsem si kladl otázku, jak je možné, že tu mrtvolu někdo neudělal z něj a především, jak se to vůbec stalo, že tu pracuje.
"Dobré ráno, Aengïru." Za mnou se ze dveří svého pokoje vynořila Styx, na tváři potutelný úsměv.
"Dobré. Spokojená se splněním svého úkolu."
"Ani nevíš, jak nádherný pocit to byl, zase jednou využít své schopnosti, byť tak trochu zapovězené."
"Co přesně jsi jim provedla?" zajímal jsem se.
Femme na mě tajemně mrkla. "To je tajemství, můj milý Aengïru. Nemůžeš vědět všechno. Navíc je to trochu zdlouhavé na vysvětlovnání. A my, pokud vím, máme práci."
Na to jsem nemohl nic namítat. S Arrony po boku jsem se vydal do nové arény. Rekruti se tam shromáždili do pěti kliků od našeho příchodu. Stejně jako předtím Stormia a teď už na rozdíl od ní, vypadali až podezřele klidně.
"Zdravím vás, mí drazí," začala Styx. "Snad jste se dobře vyspali. Čeká vás totiž představení s jedinou hvězdou a tou jste vy, tak ať z toho není noční můra." Sotva řekla poslední slovní spojení, výrazy všech podstatně potemněly. Usuzoval jsem, že na ně tedy použila jakýsi způsob hypnózy, ale jak to se asi nikdy nedozvím.
"Na začátek vám všem přeji hodně štěstí za sebe i za Solus, jež se o dnešní událost podezřele zajímala."
"Byla tu?"
"Ano. A nechala vám tu překvapení."
"Kdo jde první?" zeptala se Arrony netrpělivě. Snad aby něco nenarušilo ony nuční můry.
"JetFire," oznámil jsem.
JetStorm ho povzbudivě poplácal po rameni. "Hodně štěstí, brácho." Ostatní mu rovněž popřáli. Mech se chvilku tvářil trochu polekaně, pak ovšem zaťal pěsti a vykročil vpřed. Zapnul jsem potřebné přístroje. Jakmile JetFire vkročil za ochrannou průhlednou zástěnu a zavřela se za ním brána, aréna se začala transformovat.
Nové prostředí mělo podobu Moře rzi, i když se v detailech lišilo. Holá pustina se topila v úmorném poledním žáru a v dohledu se neskýtalo nic vhodného za přístřešek. JetFire se pozorně rozhlédl. V tutéž chvíli ze země začaly šlehat plameny. Překvapeně jsem pohlédl na Styx. Ta si mého znepokojení všimla a pokrčila rameny. "S obsahem jejich můr nemám nic společného."
"Ne!!" ozval se nečekaně JetFirův výkřik. "Kde jsi? Ozvi se mi! Prosím. Prosím.. JetStormeee!"
Na tváři jmenovaného se objevilo značné znepokojení a obavy. "Je to jen projekce noční můry, že?"
"Ano, je. Nemusíš se obávat, JetStorme."
JetFire se mezitím rozešel dál reznoucí pustinou, přes veškeré plameny, které mu stály v cestě. Napadlo mě, že pokud je to projekce skutečné vzpomínky, může to být odpověď na původ JetFirových schopností. Netvrdím, že ta vzpomínka musí být nutně z tohoto světa, Ekerovy dimenzionlání manipulace jsou toho jasným důkazem. Může to být něco, o čem ví jen JetFire sám.
Mech se pomalu posouval vpřed. Ohně kolem něj pálily a tavily brnění. Energetická hodnota mu značně klesala. Náhle JetFire zakopl a upadl. S námahou se zvedal. Přidušeně zakašlal. Musel mít problémy s rozvodem energonu.
"Tak kde jste, vy lotři?!" zavrčel. "Ukažte se a řekněte, co jste udělali s mým bratrem!!" S hlasitým svistem vytasil meč a zaujal bojový postoj, přičemž veškerou váhu těla přenášel na špičku pravého pedálu, levou nohu nataženou.
Mezi plameny se vynořily tři vysoké temné postavy. "S tvým bratrem?" zachechtala se jedna z nich. "Nic moc. Byl jen lákadlem, abychom tě sem dostali, maličký." Postava se sehnula a provedla gesto ve vzduchu, jako kdyby někoho laskala po halvě.
"Byl?!" zopakoval nevěřícně JetFire. Oslovení maličký zcela ignoroval. Znamenalo to, že toto se odehrálo někdy, když byl ještě youngling?
"Možná stále je." zašeptala vábivě další postava.
"KDE je?!!"
"Však tam brzy půjdeš taky. Není důvod se rozčilovat."
"Vy..!!" JetFire už na nic nečekal a zaútočil. Předešlé vyčerpání po průchodu plameny z něj opadlo. Postavy byly překvapivě hbité a jeho úderům se hravě vyhýbaly, leč ani jedna z nich útoky neopětovala. Konečně jednu zasáhl. V tutéž chvíli se celým prostředím zablesklo. Postavy jakoby procitly z hypnózy, začaly samy útočit, ne se pouze vyhýbat. JetFire měl nyní opravdu co dělat, aby se ubránil útokům ze tří stran, navíc až nezvykle silným.
Nezvládal to. Ovšem nevzdával se. "Máš fakt páru," prohlásil jeden z protivníků. "Vybrali jsme správně."
"Eh.. Cože?"
"To je pravda, myslím, že šéf by nebyl moc šťastnej, kdybychom ho přivedli moc pochroumanýho." Zbylí dva mu dali zapravdu. Pak přetáhli nebohého JetFira po hlavě. A než se stihl v bezvědomí skácet k zemi, jeden ho popadl jako pytel energonu a přehodil si ho přes rameno.
"Co by se stalo, kdybych tam šel?" zeptal se JetStorm, zrak upíraje na tři postavy mizící v plamenech i s jeho bratrem.
"V poslední řadě by mohlo dojít k přetížení systémů." JetStorm jen přikývl a dál se mračil na plameny.
Prostředí se během chvilky proměnilo na místnost, v něčem připomínající nemocniční sál. Podél stěn postávalo několik měřících přístrojů a počítačů, uprostřed byly téměř kolmo k zemi postavené dvě desky. Na jedné z nich byl jako na skřipci připoutaný JetStorm.
Hlavu měl sklopenou a zdálo se, že nevnímá okolí. Překvapivé bylo, že měl podobu youngling. Tak proto to předešlé oslovení "maličký".
Bylo to tedy skutečně prožité dávné trauma? Skutečný JetStorm stojící vedle mě zalapal po dechu.
Sotva věznitel vstoupil do místnosti, malý JetStorm sebou začal škubat ve snaze se vykroutit, či vyrvat z pout.
"Je mi líto tvýho zklamání, prcku. Ale tvůj brácha se ukázal být stejně naivním."
Nejspíš proto, že byl JetFire v bezvědomí a ztrácel se realitě, začal se i on sám díky projekčnímu zařízení měnit v youngling. Věznitel ho připoutal k další nakloněné desce hned vedle JetStormovy.
"Myslíte si, že jste vyhráli. Ale to se tedy pletete. My se nevzdáme! Nikdy!" vyjekl malý JetStorm a zdálo se, že vlastním slovům naprosto věří.
Věznitel se zachechtal. "Ó.. Opravdu? A co budete dělat, co? Heleď se, my vám nechceme ublížit. Právě naopak. Chceme vám pomoct. Máte v sobě takový skrytý potenciál, který si ani nedokážete představit. My vám ho pomůžeme rozvinout."
"Opravdu?" zeptal se JetStorm podezíravě a bylo znát, že mu nevěří ani slovo.
"Přesně tak. Opravdu?" ozvalo se náhle ze všech stran a zároveň odnikud. "Ale víte vy co, obávám se, že jste ty dva trochu přecenili a podcenili zároveň."
"Cože?" Věznitel nechápal nic a marně se snažil v místnosti najít původce hlasu. Já jsem v tu chvíli nemohl uvěřit vlastním audioreceptorům.
Nebylo těžké pozant, čí to je hlas. A všechny obvody se ve mě převracely. Patřil Ekherovi.
"JetStorme, takto se to skutečně stalo?" zeptal jsem se mecha stojícího vedle mě.
"Ano. Chvíli byl klid, jen se ozýval ten hlas. A pak se spustil alarm a celý areál, jak jsme později zjistili, kde jsme, zaplavily takové divné kreatury.
Jsem si jistý, že se mu to zdá proto, že to tehdy nebyl on, kdo nás zachránil. Zě mě nedokázal ochránit."
JetStorm měl pravdu. I tentokrát se rozezněl alarm. O chvilku později se rozletěly dveře na hromadu střepů a dovnitř se nahrnula smečka stvůr podobným, jaké na nás zaútočily před tím, než jsme s Gadget dostali do staré pevnosti a k Arashimu. Stvůry zaútočily na věznitele, než se ten vůbec stačil vzpamatovat z prvotního šoku. Další překousaly pouta, která držela oba mechy na deskách. Když byl jejich úkol splněn, všechny do poslední zmizely. JetFire vyklouzl z uvolněných pout a stále v bezvědomí skončil na kovové zemi, jeho bratr k němu rychle přiskočil a snažil se ho probrat.
"Mistře, kdy vlastně bude konec?" zeptal se mě Hot Rod.
"Až noční můra skončí."
"Já se na to nemohu dívat," zamumlal Darkrose a dlaněmi si zakrývala výhled.
"JetStorme, co vám chtěli udělat?"
"Ja nevím, Gadget. Ten hlas nás zachránil dřív, než vůbec s čímkoli začali."
"Probere se?" zajímal se Hot Rod.
"Jo, vlastně právě teď by měl..."
"Kde? Co? Storme! Jsi v pohodě? Co se stalo?" zmatený JatFire se rozhlížel kolem, načež jeho zrak padl na mrtvéh věznitele.
"To nic, bráško, je po nich," prohlásil malý JetStorm a pevně bratra objal.
"Do..dobře."
V tu chvíli se prostředí změnilo. Místo zdemolované laboratoře nyní JetFire, ve svém původní věkové podobě, stál uprostřed nějaké jeskyně.
"Nedokázal jsem ho zachránit.. Zklamal jsem.. To už se nikdy nesmí stát. Nikdy!"
"Neboj se, nestane. To ti slibuji." ozvalo se JetFireovým hlasem, přestože mech neřekl vůbec nic. Polekaně zvedl skloněnou hlavu a rozhlížel se po temném prostoru.
"Neuvidíš mě. Ale můžeš, jestli chceš." Před ohromeným JetFirem se zformovala ohnivá postava, která mu byla siluetou vcelku podobná.
"Kdo jsi?"
"Já jsem ty."
JetFire se uškíbl. "Rád tě poznávám, Ty."
"Zjevně jsi mě nepochopil, JetFire. Jsme jedním. Jediným tělem i jiskrou.
Nevěříš sobě, já přesto vím
Jak moc si přeješ překonat ten stín
V myšlenkách selhání se denně utápíš
Skutenčost před sebou tak jen těžko zříš
Věř mi a uvidíš
Však věř mi.. si, vždyť jsme jedním
Já padnout nás nenechám či poklonit se těm dním
Vstaň a pohleď na pravdu svou
Pravou tvář pod maskou strachu tvou
Já už nechci vídat víc"
"Jedinou pravdou je, že jsem selhal
Dopustil se chyby a v tom jsem nikdy nelhal
Říkáš, že pravdu před sebou skrývám
Však myšlenky temné reality každou noc mívám
Pochybuji, nevěřím"
"Pověz mi, proč jsi tehdy měl sám
Bratra zchránit? Volbou tvou kam
Nás dostat chceš? Do pekel viny
Přísahy zrazené.. Proč pro jejich činy
Umíráme my.."
"Ne! Říkáš, že jsi já. Však mě
Tvá mysl není podobná. Vně
Rozdíly do optik bijcí. Lžeš!
A jiskra má tak trpící. Přeš
Se se skutečností.."
"Nepopírám skutečnost, nechápu jen
Jak můžeš nést břímě viny a na něm stavět sen
Pokud sis nevšiml, je naším okovem
Žadná myšlenka na to, co kdysi bývalo domovem
Jsme ztraceni"
"Ztraceni?! Teď vzdáváš se snad?
Před chvílí tedy jsi mluvil jako lstivý had?
Podsouváš mi pravdu, které sám nevěříš
Tak kdo z nás sám sobě staví kříž
Věřit ti by byl hřích"
"Zdá se, že je to mé slovo proti tvému
Nejsi zbabělec na to, vyhýbat se všemu zlému
Vyslechni mě konečně však
Nač stavět pomník, nač činit tak
A ničit se
Vždyť on žije, a díky tobě
Mnohokrát poté neskončil v hrobě
Jenže tvé neuvážené zachraňování
Nás stálo čest a věčnosti kání
A to je správné?"
"Ano, je. Není nic správnějšího
Než chránit ho před hrozbami světa vnějšího
Znamená tolik, snad i víc
Než život vlastní. Prostě nic
Nevyrovná se tomu pocitu"
"Pocitu strachu, který jsi dávno překonat měl
Abys věděl, já ti vždy jen pomoci chtěl
Aby život druhého důležitější nad vlastní byl
Jak sobecký sám sobě. Leč vždy snil
O volnosti od toho proklatého strachu"
JetFirovo já k němu přistoupilo a do dlaní uchopilo jeho tváře. JetFire neuhnul pohledem, jen chvilku mlčel a přemítal.
"Upřímně přiznávám, to je má největší touha
Nyní začínám vidět jaký jsem jen vlastních temnot slouha
Ochránit ho jsem si vždy přál
Nyní vidím, že jsem se v plamenech pekelných hřál
Bolest sobě i jemu dál a dál
S tím už je konec! Čas přestat!
Chci víc, jako fénix z popela vstát
Slibuji ti.. si, už není více
Jeho život nad můj a mně ve stínech zhasínala svíce
Jak jsem někoho mohl ochránit?
Když jsem byl sám zraněný a zlomený
Těžko! Jen na cesty všech sypal kameny
Omlouvám se
Už cítím
Vše"
Projekce náhle skončila. Přístroj se sám od sebe vypnul a JetFire stál uprostřed prázdné arény.
"No, boje jsme si tedy moc neužili, ale tohle bylo asi tak tisíckrát drsnější," prohlásil Hot Rod.
JetFire se otočil čelem k nám. "Co se to právě stalo?"
"Zdá se, že jsi úspěšně složil zkoušku," řekl jsem.
"Vždyť skoro nebojoval." poznamenala Darkrose.
"Jak bystrý postřeh.." odsekla Styx. "Nu, ano i ne. Ne mečem, ovšem duší ano. To snad znamená mnohem více, ne?"
"Ne!" vykřikl JetFire. "Boj jsem prohrál. A to, co se stalo potom, se jen těžko může počítat. Prosím, Mistře, nechte mě bojovat znova."
Styx se připravovala k nesouhlasným argumentům, které rozhodné byly na místě. Pohybem serva jsem ji zarazil. JetFireovo brnění hyzdilo několik popálenin a sám vypadal docela vyčerpaně, leč ve tváři se mu zračil odhodlaný výraz. "Dobrá. JetStorme, budete bojovat proti sobě."
"Jak si přejete, Mistře."
"Aengïru, víš, co se může stát, že ano?"
"Samozřejmě."
JetStorm vstoupil do arény. JetFireovo předešlé odhodlání vystřídaly nové pochyby. "Zdá se, že nadešel čas. Kdy jsme každý sám.. proti sobě."
"Před okamžikem jsi něco slíbil. A tvá slova byla pravdivá. Snad jsi se konečně odprostil od té zoufalé snahy."
"Omlouvám se. Teď už jasně vidím, jaká bolest to pro tebe musela být, když jsem já bral všechnu okolní sobecky na sebe."
"Odpouštím ti."
"Taky jsi někdy ale mohl něco říct, když ti to vadilo."
"Provokuješ mě?"
JetFire se ušklíbl a vyrazil proti svému bratrovi. Jejich meče se s řinkotem střetly.
Za celou tu dobu poprvé bojovali s naprostou vážností a jasným cílem svého soupeře porazit. Kdykoli předtím, kdy měli bojovat proti sobě, se naprosto zjevně šetřili. Jednou jsem je na to upozornil. Dostal jsem odpověď, že to ale přece není ani trochu pravda.
Jejich síly byly dlouhou dobu vyrovnané. JetFire překvapoval, vydržel opravdu hodně.
Zvítězil JetStorm. JetFire se přeci jen dříve unavil, kvůli svému předchozímu zápřahu. Ovšem oba předvedli souboj hodný filmového plátna. Nevynechali snad jediný útok působivý v provedení.
"Gratuluji, uspěli jste," oznámil jsem prostě. Bratři vylši z arény. Oba zářili nadšením a radostí.
"Další Stormia."
Femme vstoupila. Aréna se proměnila v rozlehlou místnost se stěnami z šedého kamene. Trochu mi to připomínalo naši starou pevnost. Po tom, co jsem zjistil po znovushledání s Arashim, jsem se tomu ani nedivil.
Jen tak z ničeho se proti Stormii rozeběhl temně fialový pableskující mech tvořený převážně nahuštěnou mlhou. Nic nečekajicí femme popadl pod krkem a v plné rychlosti s ní narazil do zdi. Pustil ji. Stormia se okamžitě složila k zemi. Hned na to ji však opět popadl za krk a zvednul nad zem v drtivém sevření.
Stormia se mu ze všech sil snažila vykroutit, ovšem zdálo se, že se může sotva pohnout. Chytila jeho servo, kterým ji držel, do svých a provedla něco, co tedy nikdo z nás nečekal.
Blesky prohánějící se ve zvláštní fomrě jejího nepřítele se přenesly na její dlaně a začaly do nich vstupovat. Stormia pohlcovala jeho energii, stejně, jako to jednou udělala Gadget.
Nepřítel Stormii rychle pustil. Nabyl podoby Arashiho, poklek na jedno koleno a upřel na ni prosbený pohled. Femme zalapala po dechu. "Prosím, ne, Alquo. Nedělej to. Nechceš mě znova ztratit. Nebo se snad mýlím?"
"Arashi. Ty..? Proč? Proč jsi mě chtěl zabít."
Arashiho výraz se změnil v pohrdavý. "Tak ty si to pamatuješ. Myslel jsem, že to ty tvé ubohé procesory dávno vytěsnily."
"I kdyby ne. Právě ses o to pokusil znova. ...Ale víš ty co? Ty nejsi on. Ani tehdy, ani teď. Cítím to.
Celou tu dobu jsem v sobě skrývala pochyby a dusila se neznámou pravdou. Teď už ale vím."
"Tak ty víš? Jak bys jen mohla.." Ozval se pohrdavý smích.
"Společně s tebou se mi vrací i on, skutečný Arashi. Vím, že není mrtvý, i když nevím, jak. Na tom však nesejde."
Podvodník temně zavrčel. Postavil se s nohama široce rozkročenýma, lehce v předklonu a serva rozpřazená do stran. V rozevřených dlaních se mu zformovaly dvě pableskující koule.
"Myslíš, že máš proti mě šanci? Znáš ho vůbec? Věříš v pouhou iluzi, Alqo."
"Ne! Možná to celé byla manipulace. Ale to neznamená, že všechny ty pocity nebyly skutečné."
"Nemáš nejmenší tušení, o čem mluvíš. Pronásleduješ iluzi pouhého ubožáka. Věř mi, není o co stát."
"Nevěřím ti."
"To je mi jasné. Nech mě tvé trápení tedy ukončit jinak." Arashiho dvojník už na nic nečekal a vystřelil obě energetické koule a za nimi pálil další a další. Storima se několika z nich stačila vyhnout, ovšem další ji zasáhla.
Dvojník se ušklíbl. S další koulí připravenou k útoku k femme významě dokráčel. Povědomost té chůze mě zaskočila. Nebyl jsem si jistý, jak dlouhý čas s námi Stormia v té zinscenované vizi minulosti strávila, leč Arashiho si nyní vybavovala až mrazivě přesně.
Zatímco se femme pokoušla zvednou, Dvojník jí jedním pedálem dupl na hrudní pláty. Stormia bolestně zaskučela a zůstala přitisknutá k zemi.
"Aengïru?" Styx se na mě nejistě obrátila.
"Vydrž," odvětil jsem. Věřil jsem Stormii. Vždy jsem věřil, že je v ní mnohem více, než se zdá.
"Jak myslíš," vydechla femme.
Stormia se mezitím snažila vyprostit, což se jí nevedlo. Zkusila tedy totéž, co předtím. Hmátla po dvojníkově noze, která ji tiskla k zemi. On byl však rychlejší a podpatek pedálu do Stormiiných hrudních plátů zaryl ještě větší silou.
"Au!! Ne...!"
"Copak? Bolí to? Ale není to ve srovnání s tou psychickou bolestí jen jako drobná promáčklinka?"
"Jak to můžeš hodnotit?" vyštěkla Stormia. "Nevíš o tom vůbec nic."
"Že ne? Má drahá, já jsem stínem tvé pochybnosti a žalu, které v tobě každým dnem rostly."
"Ale teď znám pravdu. I když to ten jejich prohnaný mistr zmanipuloval a zprostředkoval, prostě se to stalo. A Arashi stále žije. Vím dokonce jaký slib mu dala Gadget a kde teď je.
Abys věděl, nemám důvod dál pochybovat!" Stormia bleskově vytasila meč a sekla jeho noze. Dvojník však zareagoval rychle, a tak o něj jen zlehka zavadila. Možná ho škrábla. To ovšem v jeho fomrě nebylo poznat.
"Ó, ale to bys měla. Jak už jsem řekl. Neznáš ho. Myslíš, že mu můžeš věřit, ale v tu nejméně vhodnou chvíli tě krutě zradí. Obrátí se proti tobě. Nechá tě nepospas. Tak, jako už to udělal jiné."
"Cože?!" Femme se pomalu zvedla a do druhého serva si připravila dlouhou dýku. Zaslechl jsem Styxino úlevné vydechnutí.
"Vlastně nic. To by ti měl nepochybně povědět on sám. Jaká škoda, že k tomu nikdy nebude mít příležitost."
"To si nemyslím!" zavrčela. Dřív, než se dvojník vzmohl k útoku, po něm vystartovala. Vyskočila, nohama se odrazila od zdi za sebou, obě čepele zkřížené a namířené na protivníkovo hrdlo.
Dvojník si jen tak tak stačil krk a hlavu skrýt za servem. To však Stormia zasáhla v plné síle. Rána překvapivě nebyla tak strašná, jak se od síly jejího útoku dalo očekávat, přesto z poměrně hlubokých řezů tvar X vytryskla temně fialová lepkavá substance. Temný energon. Pár kapiček ulpělo femme na tváři. Svůj výpad zakončila kotoulem na zemi za protivnikovými zády. Zběžně vstala.
Dvojník si chvíli zaskočeně prohlížel poranění, poté se pobaveně rozesmál. Jeho smích se během nanokliku změnil v poněkud šílený. Pomalu se na femme otočil.
"Vidíš, cos provedla? Tvůj meč je otrávený. Je ze mě netvor!"
"Lituju, ale myslím, že to není mým mečem. Abys mohl mít hmotnou formu, byla vyrobena speciální hmota, ze které jsi mohl vzniknout."
"Hmotnou formu? Temný energon.. Já.." Dvojník byl nanejvýš zmatený. Potom se opět ozval ten šílený smích. "Víš drahá, co by bylo ještě lepší řešení tvého problému?"
"Co?"
"Když tě zabiji, bude tvá protoforma kontaminována Unicronovou krví. Osvobodím tě od tvého utrpení, ale budeš stále žít."
Stormii téměř doslova spadla čelist. "A to má jako být lepší řešení?"
"No samozřejmě. Upřímě nechápu, proč se se mnou vůbec snažíš bojovat. Jako by to nebylo naprosto pošetilé. Já tě chci zachránit."
"Já o tu tvou záchranu ale ani trochu nestojím." Stormia se rozeběhla proti svému nepříteli. Za běhu po něm mrštila dýkou, které se obratně vyhnul. Odrazil rovněž i útok mečem, ale nezpozoroval druhou dýku, kterou femme vytáhla ze schránky na předloktí. Dýka dvojníkovi zajela hlubokou mezi pláty téměř uprostřed zad. Kdyby nějakou měl, dýka by jen o kousek minula jiskru.
Dvojník sebou prudce trhnul, čímž Stormii svírající dýku odhodil pár arnů stranou. Se zavrčením si vyškubl dýku ze zad a vztekle jí mrštil o zem. Femme se opět sbírala z tvrdé podlahy. Bylo na ní poznat, že toho začíná mít dost a docela s úlevou by na podlaze zůstala ležet. Pokud jsem věděl, měla u sebe ještě druhou skrytou dýku. Zatím ji tak nechávala a k dalšímu útoku se připravila pouze s mečem.
Dvojník po ní mrštil několik energetických koulí. Všem se obratně vyhnula, a když byla dostatečně blízko, začala ho zasypávat salvou rychlých seků mečem. Mnohé z nich zasáhly, byť ne příliš vážně, svůj cíl. Musel jsem jí přiznat, ze všech rekrutů byla jednoznačně nejrychlejší. Nyní to byla její výhoda. Hmota poháněná temným energonem, která nyní formovala Dvojníka, se stejně jako běžní nemrtví, pohybovala pomalu. I když nikoli tolik. S Whiteseekrem a Sparksvaerem jsme usilovně pracovali na přiblížení rychlosti zde se formujících nepřátel co nejvíc živým Transformerům.
Další energetická koule se rozplynula zpět do okolí. Stormia právě provedla svůj finální úder. Ustoupila pár kroků zpět, načež provedla naprosto bezchybnou piruetu z výskoku a mečem drženým obouruč dvojníkovi sťala hlavu. V pokleku přistála vedle poraženého protivníka.
"Ať už provedl cokoli, já mu věřím," zašeptala Stormia, zatímco se dvojník zhroutil k zemi a hmota se rozpadala na nanočástice. Vstala a došla si pro své dvě zahozené dýky. Potom se otočila na nás. V optikách se jí zvláštně zablesklo. Či se mi to možná jen zdálo, kvůli všem sětlům, která prozařovala celou arénu. Prostorem se rozezněl všeobecný potlesk.
Jakmile Stormia vyšla zpět k nám, oznámil jsem jméno dalšího na řadě: "Darkrose."
"Jak si přejete, Mistře," zamumlala femme. Ze všech vypadala asi nejhůř, bylo na ní vidět, jak není ani trochu psychicky v pořádku. Přilšo mi to zvláštní, musela mít v mysli něco opravdu hodně krutého.
Aréna se přeformovala v potemnělou ulici nějakého města. Darkrose stála před ústím do postranní uličky. Najednou kolem ní profrčela pětice aut a za nimi policistka s houkajíci sirénou.
Ukázalo se, že ona ulička je slepá. Zanedlouho dorazil druhý policista a došlo k přestřelce mezi nimi a těmi pěti. Potom dorazily posily a všechny je pozatýkaly. Vše vypadalo, že je v nejlepším pořádku, policisté odcházeli, ovšem jedna z nich. Ta, která je sem předtím pronásledovala jako první, v uličce zůstala. Stála na místě jako přikovaná a jen zírala kamsi nad sebe. Darkrose společně s ní.
Nastavil jsem kamery tak, aby snímaly uličku celou a zapnul promítání. Sotva se obrazovka vedle skla rozsvítila, všichni přítomní, včetně mě, zůstali zírat jako u vytržení.
Na zdi na konci slepé uličky stála postava mířící blasterem na nehybnou policistku. A ta postava vypadala přesně jako... já?!
Ozval se výstřel a policistka s dírou v břiše padla k zemi. Darkrose vydala zděšený výkřik a rovněž se skácela. Co to má znamenat? Odpovědi jsem skutečně dočkal.

Noční město se změnilo v odpudivou špinavou a reznoucí stoku. Můj obraz i mrtvá policistka zmizeli. Darkrose zaskuhrala a začala se pomalu zvedat. Na konci stoky se objevilo několik svítících bodů a přidávaly se k nim stále další a další. Přibližovaly se, ovšem až na zářící optiky nebylo ve tmě vidět vůbec nic. Dunivé kroky se v ozvěnách rozléhaly celým tunelem.
Darkrose polekaně vyjekla a začala před nimi couvat, až neměla kam dál a zády narazila do stěny stok.
"Co to dělá?" kroutil hlavou Hot Rod. "Snad ví, že se jim musí postavit."
"Možná ji tolik vyděsilo to předtím," podotkla Gadget.
Mech kývl. "Co to asi mělo znamenat? Mistře?"
"Opravdu netuším. Třeba to byla skutečně pouhá smyšlená můra."
"To Vás ovšem musí, nebo musela asi docela nenávidět, nebo jste ji natolik děsil. Když z toho vznikl sen, že jste někoho zabil," usoudila Gadget.
"Snad. Každopádně rozumější vysvětlení nemáme. Potom se jí na to zeptám."
Styx zavrtěla hlavou. "Když dovolíš, Aengïru, promluvím s ní o tom já. Nejsem si totiž úplně jistá, že tě po tomto bude chtít i jen vidět."
"Dobrá." Jakou pravdu v tu chvíli Styx měla.
Darkrose se v mezičase vzchopila. S vytasenou šavlí provedla pár prázdných výpadů, snad aby zastrašila nepřítele. Boj jsme sledovali, snímaný kamerami a upravený počítačem pro lepší viditelnost, na obrazovkách.
"Nezdá se vám nějaká divná?" Hot Rod si zjevně nemohl odpustit dál to komentovat. "Sice chápu, že právě utrpěla šok, ale stejně, přijde mi jak vyměněná."
"Jakondivne to fakt je, mám pocit, že ta policistka měla úplně stejné držení těla. A prosté na ní bylo něco stejného." poznamenal JetStorm.
Přitakal jsem Hot Rodovi. "Máš pravdu. Je taková ztuhlá.. Jako by si nevěřila."
"No, má to být její největší noční můra. Takže to je pochopitelné," dodala Gadget.
Darkrose sekala do svých nepřátel halva nehlava. Nesoustředila se na jeden cíl, naopak se snažila zranit jich co nejvíc. Ticho narušovalo svištění meče a vrčení nepřátel.
"Nakonec si vede docela dobře."
"Až na to, že vypadá, že zabije každého, kdo jí přijde do cesty, aniž by si prvně uvědomila, zda se jedná o nepřítele, či ne." Gadgetina poznámka byla na místě. Darkrose skutečně vypadala jako pouhý stroj ovládaný jednoduchým programem zabít vše, co se dostatečně přiblíží.
JetStorm svraštil obočí. "Nechci znít nepřejícně. Ale podle toho, co jste nás vždy učil, Mistře, v boji přítomen celým svým duchem i tělem. Má šanci takhle uspět? Nepřátele porazí, to ano, jenže jakým způsobem."
"Nevím. Momentálně je ještě brzy na nějaké hodnocení. Navíc když nemáme nejmenší představu, jak se zachová, až přijde zpět do reality. Podle toho, co vidíme nyní, to s ní po psychické stránce vypadá opravdu zle."
"Pravda. Možná to tu prostě zabalí a Sprimusem, už ji nikdy neuvidíme."
"Prosím, odpusť si ty domněnky, JetFiree."
"Pardon."
Darkrose už porazila téměř všechny nepřátele. Scházelo jen pár posledních ke zdárnému konci.
Jaký omyl to byl, si toto myslet. Jakmile vyhasl poslední pár očí. Stoka se opět proměnila, tentokrát v oslnivě bílou chodbu.
Po čistém zářivém stropě se začaly plazit prameny černé lesklé hmoty. Přibývaly stále další a další. Různě se proplétaly a kroutily, až ze stropu visel obrovský černý kokon.
"Co to...?" zamumlal Hot Rod.
"Proč už neskončila?" nechápala Stormia.
"Jak si jistě vzpomínáte, je to projekce jejího podvědomí. Může skončit, až s ním bude v rovnováze. Což teď není ani zdaleka," objasnila Styx.
"Takže může bojovat klidně až do úplného vyčerpání.. Sama se sebou?"
"Ano a v jejím momentálního stavu s tím nic nenadělá. Je jako smyslů zbavená."
Ozvalo se prasknutí a kokon se začal rozevírat. Ze vznikající praskliny se vynořila velká slizká černá hlava, jíž následovaly čtyři páry končetin na hrudním článku, a potom obrovský, na konci rozeklaný zadeček. První pár končetin byl největší a zakončen klepítky. Na hlavě se děsivě blýskaly temně fialové složené oči a z otevřených úst zářily ostré stříbřité tesáky, z nichž odkapávaly světélkující fialové kapky možná nějakého jedu.
"To je technoorganik?" ptala se Gadget.
"Nyní ne. Ale kdo ví, co je jeho předobrazem."
Darkrose ohromeně zírala na stvůru před sebou. Šavli měla spuštěnou k zemi. Zůstávala tak, i když stvůra, nyní již celá venku z kokonu rozevřela křídla ulepená od fialového slizu, a párkrát s nimi ve vzduchu prudce máchla, aby se lepkavé hmoty zbavila.
"Na co čeká?"
Namísto odpovědi jsem se na popud nhálého impulzu rozběl do arény. Z okolní energie jsem si vytvořil ohnivý meč. Před Darkrose jsem se ocitl právě včas, ve chvíli, kdy na ní stvůra stříkla podobnou lepkavou hmotu, jejíž zbytky měla stále na křídlech a těle. Jedová bomba se rozprskla na mé čepeli. Periferním viděním jsem zaznamenal, jak sebou Darkrose trhla.
"Mistře? Co tu..? Proč jset ji zabil?"
"Nezabil. Nevím, kde jsi k takové můře přišla, ale opravdu jsem to nebyl já."
"A teď jste? Jaktože můžete jen tak vstoupit do mého snu? Neměly by se projekce našich podvědomí nějak promíchat?"
"Věř mi, stojí to docela vyčerpávající vypětí vůle."
"Aha.. Proč tu ale jste?"
"Protože, tě nechci mrtvou," odvětil jsem klidně a odrazil další slavu jedových bomb.
"Když jste mě předtím klidně zabil?"
"Cože?"
"Co?"
"Promiň, ovšem nerozumím, kdyže jsem tě měl předtím klidně zabít."
"Já.. Já nevím. To jsem vážně řekla?"
"Ano." Stvůru jedové bomby omrzely, vznesla se do vzduchu a snažila se nás seknou klepety. Několika úderům jsme se vyhnuli, několik jsem jich odrazil mečem. Při tom posledním se čepel roztříštila jako by byla ze skla. Stvůra měla sílu větší než jsem předpokládal. Zhmotnil jsem si novou a vymýšlel efektivnější strategii obrany. Krýt se mečem bylo vyčerpávající a pod posledními několika ranami jsem měl co dělat, aby se pode mnou nepodlomila kolena.
"Darkrose, je ti jasné, že tohle je tvůj boj?"
"Ach.. ano.. Jistě, Mistře." Jejím slovům se dalo leda slepě věřit. Celou dobu stála stranou a upřeně zírala skrz podlahu někam, kam za ní nikdo nemohl.
"Byla bys tedy tak laskavá a aspoň trochu se do toho boje zapojila." Rozhořčení v hlase jsem se nesnažil skrýt.
"Omlouvám se. Nerozumím tomu, víte.. Co to mělo znamenat. A co má být tohle? Vlastně, nepomohlo by, kdybych myslela na něco jiného?"
"To tězko. Tvůj nepřítel je momentálně tady a ty ho musíš porazit, jinak se odsud nehneme."
"Takže když tu, tu věc porazíte Vy, nebude to fungovat?"
"Nebude to konec, Darkrose. Aréna se opět transformuje a boj začne nanovo. Tvé nevědomí musí uznat tvé a své vítězství. Čemuž vskutku nepomůže myšlení na něco jiného.
Pokud sis nevšimla, tak boj tady není ani tak fyzický, jako psychický. Neboť ve chvíli kdy myslí zvítězíš nad svojí můrou, její projekce tady nejspíš bude oslabena, ovšem především, bojovník bude posílen vlastní vírou."
"Toho jsem si tak nějak všimla. Jenže jak mám tohle porazit, když ani nevím, co to je?"
Odrazil jsem další výpad klepetem. "Nesouvisí s tou první můrou?"
"Já nevím.. Jak?"
"Inu, předtím jsi vypadala docela naštvaně, když ses ptala, proč jsem zabil tu policistku. Což možná stále jsi, vzhledem k tomu, že ta stvůra útočí i na mě."
Femme mlčela. Nechal jsem ji být rozhodl se s tou přerostlou černou sršní zkříženou se škorpionem zkoncovat sám.
Vyskočil jsem, odrazil jsem se od stěny a přemetem jsem přistál stůře na zádech. Ta vydala chrčivé zařvání a snažila se mě setřást. Darkrose jsem věnoval jeden krátký poheld. Zdálo se, že se potápí hlouběji a hlouběji do svých temných myšlenek. Možná jsou stvůra i ty předchozí hordy nepřátel jen zástupné loutky. Možná jediným nepřítelem jsem tu já, jak by vyplývalo z první můry. O pravdivosti svých úsudků jsem se brzy dozvěděl.
Obouruč jsem uchopil svůj meč. Co mi bylo známo o organických sršních, tělo měli složeno z několika destiček, mezi nimž byly mezery s ničím nechráněnou tkání. Pokusil jsem se trefit do mezery vlevo nahoře, neboť ta vypadala nejvíce roztažená. Sotva se však špička meče dotkla lesklého černého povrchu, opět se ozvalo tříštění na tisíce střepů.
Na překvapení nebyl čas. Seskočil jsem zpět na zem. Darkrosina šavle ležela na podlaze pár arnů dál. Kotoulem jsem se k ní dostal, a poté dalšími dvěma zpět pod stvůru. Druhý a poslední poznatek byl, že mají slabiny na tříslech. Dost možné ovšem bylo, že kvůli původu tohoto tvora a sloučenině kyberhmoty s temným energonem nemusí nic z toho platit. Rozhodl jsem se proto obětovat ještě jednu ohnivou čepel. Předpoklad se splnil. Byť stvůra zařvala víc než předtím, na tříslech nezůstalo ani škrábnutí.
Už po několikáté jsem ji pozorně skenoval a snažil se najít aspoň malé viditelné slabé místo. Na těle bezvýsledně. Nakonec mi to přeci jen došlo. Její chřtán!
Stvůra se začala sklánět. Proklouzl jsem až za ni a v momentu, kdy po mě, těsně na zemí, plivla další jed, jsem jí opět vyskočil na záda. Hlava vystřelila vzhůru. Než ovšem stihla další pokus o to, mě setřást. Do obou očí jsem jí zapíchl další ohnivé meče. Tentokrát prošly hladce, skoro bez odporu. Jakmile se hlava v bolestech zaklonila a z hrdla vyšer další řev, vyskočil jsem do výšky a co největší silou jsem zamířil do rozevřeného chřtánu.
Darkrosina šalvle prošla krátkým krkem až do přední části hrudi. Stvůra se chvíli v bolestných impulzech cukala a zmítala. Poté klesla mrtvá k zemi.
"Darkrose, teď jsi na řadě ty," oznámil jsem femme a hodil jí šavli, kterou jsem nejdříve dekontaminoval ohnivým plamenem.
Darkrose šavli bez problémů chytila. Pomalu zvedla sklopenku hlavu. "Ne. Teď jste na řadě Vy."
Prostředí se opět změnilo. Namísto bílé chodby jsme stáli v uprostřed kruhového kamenného sálu. Její pohled měl sílu, jakou jsem si s ní zřídkakdy spojoval. Většinou dlela ve lži a přetvářce, leč teď to bylo jiné. Vůbec na tom nezáleželo. Byl to odhodlaný pohled někoho, kdo ví všemi svými smysly, co musí být uděláno, bez ohledu na to, jaké to je.
"Z temnoty září pouhý stín
Ve světle stáří odchází pryč
Na křídlech smrti život nese
Pravdu drtí ve spárech svých
Živící strach prokletí dávné
Pouhý vrah zmítán osudem
Prý nebyl tak strašným zlem
V nocích jak kdysi zářivých hvězd"
"Tvá slova mír v jiskře ničí
Jak, jen jak vír času udává
Starou minulost, zapomenutou
Kde dříve zlost pramenila
Vzpomínky vyvstávají tak jasné
Dříve pohřbené dávají nový tvar
Událostem, jež ty nemáš znát
V sázce, kdež o život nemá smysl hrát"
"Jste vrah, je teď více než jasné"
"Vím, že cenu nemá se tvým obviněnín bránit"
"Jste zrádce, a světlo pro nás všechny pomalu hasne
"Však loutkou jsi. Já nejsem ten, před kým se chránit"
"Lžete! Beztak spřádáte sítě celou dobu"
"Jen další obětí jeho hry"
"Co vlastně chcete? Snad ne jen nás dostat do hrobu"
"Čím starší, tím víc ta pachuť prohry"
"Ne, Darkrose, už mnohokrát jsem říkal, že jsem ten poslední, kdo by vás chtěl mrtvé. A je mi vskutku líto, že mi stále nevěříš. I když jak vidím, není to tvá vina.
Zdá se mi, že je to další z Ekherových manipulací. Mám vzpomínku, nevím proč jen matnou, že to nebylo poprvé, co předstíral, že je já."
"A to si myslíte, že Vám jako budu věřit," odsekla femme a s bojovým křikem se na mě vrhla. Prvně mečem, proti němuž jsem se jen kryl. Poté, co jsem ho odklonil takovou silou, až odletěl pár arnů daleko, tak jen pěstmi.
Její odhodlání na mě dělalo vážně dojem. Měla docela sílu, na tak drobnou postavu. Nutno podotknout, že většina jejich výpadů se mnou nehnula, ovšem některé rány nemálo bolely. Chvíli jsem tam do sebe nechal bušit. Nakonec jsem toho měl dost a chytil Darkrose za drobná zápěstí, načež jsem jí zkroutil ruce za záda.
"A proč bys mi to nemohla věřit?" zašeptala jsem těsně u jejího audioreceptoru.
"Protože.." Femme zaváhala.
"No?"
"Protože jste lhář a podvodník!" vyjekla, kopla mě do nohy a vyprostila se ze sevření.
"Tak já jsem lhář a podvodník. Je opravdu skličující vidět, jak jeho plán vychází."
"Možná proto, že si to zasloužíte."
Zahleděl jsem se Darkrose do optik. Nikoli se záští, jak by snad v takové situaci bylo pochopitelné. Leč s určitým souhlasem. Měla pravdu. Za některé své činy jsem si trest neoddiskutovatelně zasloužil.
"To nemohu popřít."
Femme takovou odpověď nečekala. Své překvapení však hned zamaskovala. "No tak vidíte."
"Je ovšem fascinující, jak najednou s nálepkovaným kriminálníkem všechi mluví zpatra, i kdyby předtím udělal já nevím jak záslužný čin. Třeba zachránil tento svět před hrozící zkázou."
"To asi fakt je. Počat! To jste fakt udělal?"
Ušklíbl jsem se. "Jak důvtipná."
"A o jakou zkázu má jít?" Darkrose si založila serva na hrudi.
Povzdechl jsem si. Představa, že teď budu muset nevyhnutelně prozradit část své minulosti, se mi ani trochu nelíbila. "Říká ti něco Závod Hureggonů?"
"Trochu.. To bylo ještě před Titaniovou érou, ne?"
"Ano."
"Vzpomínám si, že to byli nějací nájezdníci. Vesmírní piráti. Závod se prý to jmenuje proto, že nakonec v bojích pobili sami sebe."
"Správně. Ovšem přesvědčit je, aby se postavili bratr proti bratrovi nebylo ani trochu snadné. Chvíli vypadalo, že budeme muset obětovat kus planety."
"Neříkejte mi, že jste se toho účastnil. Vždyť to bylo víc jak před 10 miliardami stelárních cyklů."
"Jak se to vezme. V té době jsem měl jiné tělo, ovšem životní esence už po eony i předtím zůstává stejná."
Darkrose na mě zůstala nevěřícně zírat. Chvíli vypadala, že na mě začne ječet, co si to tady vymýšlím za nesmysly, potom se začala nezadržitelně smát.
"To nemyslíte vážně, že ne.. Protože jestli ano, tak si tu čím dál víc připadám jak v bandě šílenců. Občas jsem si říkala, kde jste vzal ty své pracovníky, jak Vás někdo takový vůbec mohl napadnout. Pak ta Vaše náklonnost k Arrony a Gadget, mám pocit, že obě trpí nějakou psychickou poruchou vnímání reality. Vážně jeden cvok vedle druhého a Vy tomu dáváte korunu." Femme se nepřestávala smát, ovšem pobavení vystřídala taková zášť a pohrdání, které jsem v jedné bytosti už dlouho neviděl.
"Tak to už jsi vážně přehnala."
"Co?! Vždyť je to pravda! Abyste věděl. Všichni abyste věděli," ohlédla se ven z arény, "mám toho tady tak akorát dost. Neustále jen slyším o manipulacích nějakého Ekhera, o kterém pochybuji, že vůbec existuje. Nevím, kdo byla ta policistka, ani nevím, proč jste ji zabil, a je mi to upřímě jedno.
Já tady končím!
Zkoušku jsem řekla bych splnila. To mi stačí. Nenechám se tu dál pohřbívat až zabít. Odcházím!"
Jak řekla, tak taky udělala. Darkorse se otočila na pedálu a důstojně odkráčela z arény a ven z hlediště. Mechové se ji pokusili zastavit. Posunkem jsem jim naznačil, ať ji nechají, a vyšel jsem za nimi.
"Mistře.."
"Nechte ji."
"Vyloučil byste ji.. že?" zeptala se Stormia.
Podíval jsem se na ni, načež jsem všechny přelétl pohledem. "Nezáleželo by to jen na mě. Ovšem sám za sebe, ano."
"A vzhledem k tomu, že odejde sama, nemusíme to vůbec řešit." konstatovala Arrony. Ve tváři se jí zračil hněv smíšený se smutkem.
"Co teď?"
"Pokračujeme. Hot Rode, nyní ty." Mech kývl a vstoupil do arény. Transformovala se.

Temnota. Velkoměsto. Mdlá světla s obtížemi prozařující hustý déšť. Davy mechů a femme spěchající do svých prací a domovů. Hot Rod stál uprostřed hlavní frekventované ulice a zmateně se rozhlížel. Sem tam do něj někdo vrazil.
"Hej, zelenáči, dávej bacha!" uzrhl se na něj postarší rozložitý mech.
"Uhni mi z cesty!" zaječela vzápětí jakási nóbl panička.
"Co se to děje? Kde to jsem?" Slyšeli jsme Hot Rodův šepot zesílený přes reproduktor. "Co tu dělám?"
"Hej, ty!" křikl na něj kdosi. Hot Rod se vyděšeně ohlédl za voláním. "Já?"
"Jo, ty." Přistoupil k němu menší mech, mladý, zhruba stejného věku jako on. "Jsi v pohodě? Stojíš tu už nějakou dobu a vypadáš docela mimo."
"Já.. no.. ehm.." koktal Hot Rod.
"Kdo jsi?" zeptal se mech, vida, že k Hot Rodově výskytu tam nedostane řádnou odpověď.
"Kdo jsem?" zopakoval Hot Rod jak ve snách. "Kdo jsem..."
Mech si povzdechl. "Raděj pojď stranou, než nás tady udupou." Hot Rod poslechl a nechal se odtáhnout do blízkého parčíku, kde se oba usadili na lavičku. Kousek od nich stála fontána, z níž prýštil jasně modrý energon mísící se s kapkami deště.
"Takže teď. Jak se jemnuješ? Já jsem Zeff."
"Já jsem.." Hot Rod se zarazil. "Já.. Já nevím. Nevzpomínám si. Nevím, kdo jsem," vypravil ze sebe neschopen uvěřit vlastním slovům.
"Cože?"
"Já vím, že to zní fakt hodně divně. Ale absolutně nemám tušení, co tu dělám. Něco mi říká, že tu nemám být. Ale, kde mám být? Kdo jsem? To nevím."
"To jako vážně? Kámo, neunesli tě a nepíchli ti něco?"
Hot Rod pokrčil rameny. Jeho výraz ze z nechápavého měnil na zdrcený.
"No, můžeme jít na policii. Oskenují si tě tam, a pak uvidíme, kdo jsi." Zeff mu povzbudivě položil servo na rameno.
"Proč bys mi pomáhal?"
"Protože mi něco říká, že musím. Navíc teď jasně vidím, že pomoc opravdu potřebuješ. Tak pojď."
Hot Rod Zeffa následoval. Policejní stanice se nacházel jen pár bloků od centra. "Co je tohle za město?"
"Crystal City," odpověděl Zeff.
"Cože? To není možné. Vždyť Crystal City.."
"Co?"
"Nevím."
"Aha. No neboj se, pokud se tvoje totožnost hned neprokáže, můžeš na pár orbitálních cyklů zůstat u mě."
Hot Rod se pokusil o vděčný úsměv, z čehož vyšla trochu nepovedená grimasa.
"Tak jsme tu," prohlásil Zeff a automatické dveře policejní stanice se otevřely.
...
"Lituji, Zeffe, ale v systémech nikoho jeho vzhledu nemáme." oznamoval straší strážník, který měl právě službu. Zdálo se, že Zeffa přinejmenším zná.
"Aha. Je mi líto, kámo," smutně se na Hot Roda usmál. Hot Rod si ho nevšimal a tupě zíral do země.
"Řeknu o tom ostaním, a kdyby něco zjistili, dáme vám vědět."
"Díky."
...
Zeff dodržel svůj slib a nechal u sebe Hot Roda bydlet. Snažil se s ním sblížit, ovšem z Hot Rodovy strany se dočkával převážně apatie. Když se tak zase jednou pokusil zahájit konverzaci, bezúspěšně, přihodilo se něco zajímavého.
"Víš ty co? Já chpáu, že to musí být strašné, nevědět kdo jsi. Ale to přece neznamená, že se musíš chovat jak chodící mrtvola."
Když ani na to Hot Rod nezareagoval, Zeff se otráveně svezl na pohovku ve svém obývacím pokoji a zapnul televizi.
"Jé, hele! On je vlastně šampionát závoďáků. S tebou bych na to byl málem zapomněl." V televizi právě běžela upoutávka, která hlásila, že již za pár kliků začíná živý přenos prvního kola Crystal Trail - jednoho z největších závodů na Cybertronu.
Hot Roda program zřejmě zaujal. Posladil se na pohovku vedle Zeffa a výraz apatie byl tatam, i když se stále tvářil zničeně.
Živý přenos začal. "... A nyní prosím potlesk pro naše hvězdy. Dámy a pánové přivítejte účastníky. Číslo jedna - Smokescreen. Dva - Sunstreaker. Tři - Sideswipe. Jakmile uvaděč došel k číslu sedm, s Hot Rodem to málem seklo. "Číslo sedm - Hor Rod..."
"To.. To jsem já.." zamumlal mech. Vypadal, že ho vlastní slova dostala.
"Cože?" zeptal se Zeff, snad aby se ujistil, že slyšel dobře.
"To jsem já," zopakoval rozhdoně. "Já jsem Hot Rod."
"To mylsíš vážně?" Zeff se na Hot Roda pochybovačně díval serva založená vbok.
Aréna se náhle změnila. Hot Rod už neseděl na gauči v Zeffově obývacím pokoji, leč stál kus od startovní čáry, proti sobě mecha, kterého uvaděč závodu nazval Hot Rodem. Byli si v některých rysech možná překvapivě podobní.
"Kdo jsi?" zeptal se Hot Rod.
"Phoenixi!" vyjekl tázaný překvapeně. "Co tu děláš?! Tady nemůžeš být!" Popadl Hot Roda za servo a odvlekl ho do stínů průchodu pod tribunami. Z davů diváků se přesto ozývaly výkřiky překvapení.
"Phoenixi? Jmenuju se Hot Rod!" procedil mech skrz zaťaté denty.
"Co to tu povídáš, brácho? Hot Rod jsem přece já." Přistoupil k němu blíž, chytil ho kolem ramen a do audioreceptoru mu zašeptal. "Tak přece zněla dohoda."
"Jaká dohoda?" zeptal se Hot Rod rovněž šeptem.
Druhý mech se na něj nechápavě podíval. "Přece dohoda, kterou jsme uzavřeli, když jsem tě potkal. Byl jsi na mizině. Nikdo tě nechtěl. Od každého odmítnutý. Já v tobě však viděl potenciál. Říkal jsi mi, že strašně chceš být závodníkem, a tvé schopnosti na mě tehdy udělaly dojem. Tak jsme se domluvili, že občas budeš závodit místo mě. Ukázalo se, že jsi daleko lepší. Ovšem," druhý mech se prohnaně zaškelbil. "Všichni si myslí, že jsem to já.
Díky tvým vítězstvím jsem se dostal až sem, do Crystal Trail. Tobě se splnil sen o závodění a mně se splnil sen o vítězstvích." Poplácal Hot Roda bratrsky po zádech. "Ani nevíš, jak moc ti děkuju." Jeho výraz se náhle změnil v nepřátelský. "Za předpokladu, že bys právě všechno nezkazil. Lituji, Phoenixi, ale ty jsi právě prohrál..svůj život."
Druhý mech se do Hot Roda pustil. Několikrát ho trefil pěstí do hlavy, až se Hot Rod kácel k zemi. Dřív než však mohl úplně upadnout, druhý ho popadl pod krkem a několikrát s ním narazil do protější zdi, kde ho nakonec pustil.
Hot Rodovi z koutku úst vytékal energon. Hned se však sebral ze země a s řevem na druhého mecha zaútočil. Netasil meč. Vzhledem k neozbrojenosti druhého by to bylo nefér. Pěstní souboj. V tom Hot Rod vynikal.
Sázel druhému jednu ránu za druhou. Ten se jen bránil, bylo ovšem jasné, že vyčkává, až se Hot Rod unaví. A Hot Rod to velice dobře věděl. V jednu chvíli začal zpomalovat, aby druhého zmátl. Druhý mech zaútočil, čehož Hot Rod využil. Vyhnul se útoku a ještě ho zezadu kopl, aby zvýšil jeho hybnou energii. Druhý mech setrvačností plnou silou narazil do zdi, která byla jen pár kroků od nich, tedy neměl příliš šancí aspoň zpomalit.
"Abys věděl," zavrčel Hot Rod temně. "Ná žádnou takovou vyděračskou a podvodnou dohodu bych v životě nepřistoupil.
K závodění jsem se dostal sám, svými vlastními úspěchy a tvrdou prací. Všechny mé výhry i prohry jsou mé a ničí jiné. A vesmír ví, že jediný Hot Rod jsem já!"
"Ty? Pchá! Nenech se vysmát. Totožnost Hot Roda, jsou jen vzpomínky a přesvědčení z interakce ostatních. Jak víš, že jsou pravé?"
Hot Rod zaváhal, hned však prohlásil. "Pleteš se. Je to jiskra, která udává vše. A ta jiskra jsem já. To se NIKDY nezmění. Ať je jméno jakékoli, ať jsou vzpomínky jakékoli, ať je smýšlení světa jakékoli. Tady je pravda. Ve mě. A to mi ani ty. Ani nikdo jiný - nikdy - nevezme!"
Hot Rod zasadil druhému tak silný úder, až se plechy na hrudi zprohýbaly. Hned na to ho do stejného místa kopl. Druhý mech klesl k zemi. Aréna se transformovala zpět do základní podoby. Hot Rod z ní s úsměvem vykráčel.
JetFire uznale pokyvoval hlavou. "Působivé. Vskutku působivé, milý Hot Rode, nebo kdože valstně jsi."
Hot Rod po něm blýsknul úsměvem. "Úspěšný účastník zkoušky, řekl bych."
Dal jsem Hot Rodovi za pravdu. Ztráta osobnosti.. Jak zajímavé.
"Gadget."
Femme s ledovým neurčitým výrazem, který se od rána téměř nezměnil, vykročila do arény. Nevěděl jsem, co si o tom výrazu myslet. Co se pod ním skrývalo? Odhodlání? Strach?
Aréna se proměnila v temnou černou místnost, možná jeskyni, po stěnách se sem tam míhaly zlatavé odlesky. Odlesky postupně nabývaly realistických obrazů, nejspíš vzpomínek a pocitů. Gadget si je chvilku prohlížela stále se stejnou ledovou maskou.
"Přestaň!" vykřikla potom. Její výraz se konečně změnil na rozzlobený.
"Proč?" ozvalo se odkudsi hlasem jednoznačně patřícím mechovi.
"Od rána mě štveš."
"Nemohu za to, že do mě támhleta čarodějnice celou noc hučela nějaké své kejkle." Z temnoty vystoupila černá neurčitá silueta skutečně patřící mechovi.
"To ale neznamená, že tím musíš pohřbít celý den."
"Já tedy nevím, kdo se to tady snažil Primusvíproč vydržet až do tohoto okamžiku."
"Víš proč."
"Pche.. No tak možná jo. Ale stejně, zase to děláme. Myslel jsem, že už jsme se toho dávno zbavili."
Gadget se zasmála. "Nebuď tak naivní, toho se nikdy nezbavíme."
"Krutá pravda ovšem..
There's no going back
What we used to be
Yet still a slave
For the world we see"
"There's no room for us
No place for me
Yet dying again
For them nor thee
Have we seen the greatest wonders
Have we ever met before
The time is already up
But we're fighting on for more
Can we one day find our freedom
Can we ever learn to fly
Cold hands pointing out
For our journey to die"
"We are slaves for no reason
Liberty won't set us free
When I'm gone, only than
Maybe you shall flee
Now we're bounded to the life
That they say 's so precious
Cannot stand the way of living
Always racing for something gracious
I don't care about anyone, but you
Love to hate and hate to love
Nothing right left to do
The innocence inside searching only everything"
"What is right when nothing's wrong
Cycling ourselves in eternity
Falling, rising, again and again
Pathetic or strong to reach serenity"
Ze stínů vystoupila druhá postava, zlatavá. Hlas měla velice podobný, téměř totožný s hlasem první. Přesto v nich bylo něco tak rozdílného.
"You, our spark, will be untamed
One day you can find the peace
Even if we're gone in rain
The finale to overcome with ease"
"Sky lost from Heavens
Trapped in Hell in the shell of ours
Thus your love has been broken down
Searching for new countless hours
Yet you never let anything fall
The strength that fills our heart
Redeeming the sorrowful past
Every moment the possible new start"
"We'd be gone and you as well
And yet I can think with no worry
Maybe cause you without chains
Maybe I don't need to be sorry"
"Demon from the deepest sea
Prisoned to this Hell as well
You, you to ever bow
Don't believe you're to sell
But now this is us for true or false
Trapped in this form we have to find ourselves
Doing the best for one and only absolute
Life gives the reason for any other chance
Diamonds in the northern sky
Show me the way to my home
Where I belong I'm longing to find
As the truth lies where I know
Army of quartet ruling night
Beaten down to the dust of war
Screaming the name, the only freedom call
Lurking in the darkness surrounding all
Angels in heavens, voices singing
The lullaby of the silver flight
Starish shining where true love hides
Nor me nor you getting closer now"
"We are stronger than we've ever been
Watch, just watch our remedy
Form dust and ashes dancing in the wind
Rise above this endless scenery"
"Insenity will no longer be
Possesing our destiny
Lights the darkness where lives a beast
The halls of glory, the elven feast"
"Slave to the world, I refuse to keep
My faith grounded within cruelest greed
Like a phoenix on the ice of storm
As the flowers finding their strength to grow
Who would find this piece of doom
Transforming into something new
Within temptation in the burning spark
Wishes of night glowing through the past
Whispering my name I now hear your voice
Guiding me to the paradise
I believe you the new sun shall arise
Queen or goddess but now still in disguise
I'll go"
Aréna se dnes již po tolikáté začala měnit. Černá postava zmizela. Zůstala jen zlatavá aura možná někoho jiného, možná ne. Jeskyně byla tatam a na místo ní se Gadget s aurou nacházela uprostřed temného lesa. Ten les umíral. Z větví stromů visely zbytky splihlých listů. Kmeny a kořeny nepřirozeně zkroucené, vypadaly jako nějaké bytosti. Nebylo slyšet žádné zvuky živočichů. Jen vítr hvízdající skrz dutiny a chřestění listů s nimiž si pohrával.
Gadget se rozhlížela. Relativní klid okolí náhle proťal vysoký táhlý řev. Asi jako když někoho napínají na skřipec, nedalo se však s určitostí říci, zda zvuk pocházel od nějaké bytosti, či ho způsobilo něco jiného.
Zlatavá aura ve zvláštním gestu naznačovala Gadget, ať jde za ní. Femme neprotestovala. "Kde myslíš, že je?" zeptala se naopak. Aura jí ukázala na hlavu.
"Jasně. Tak co se stalo?" Aura opět ukázala, tentokrát s naprostou přesností na místo za sklem arény, kde stála Styx. Ta se nepříjemně ošila. Jak je možné, že ta aura zná rozdíl mezi arénou a realitou?
"Já vím, že za to může Arrony. Ale ptala jsem se spíš, co vyvolala. Tedy strach, pochopitelně. Ovšem čím?"
Aura rozpřáhla paže a zatočila se ve vzduchu. Gadget se zamračila. "Na žádný takový les si nevzpomínám. Nepochybně mám hromadu podmíněných nočních můr. Proč zrovna něco tak neurčitého?"
Aura jí ukázala na hrudní pláty v místu, kde pod nimi bila jiskra.
Gadget povýtáhla obočí. "Nerozumím... Počkej. Je toto další vize?" Souhlasné gesto. "V tom případě..." Femme vykřikla a jen tak tak se zachytila nejbližší větve, jinak by se byla zřítila do propastneho srázu. Jenže větev se zlomila. Gadget se s nepopsatelně vystrašenmý výrazem podívala na auru, a potom padala.
Zavládla temnota. Naprostá. Poté v ní sem tam začaly probleskovat paprsky světla. Bylo slyšet první tóny klavíru. Světelné paprsky se zformovaly v obrazy postav. Tak rozdílných, přesto na nich bylo něco podobného. Jakási vnitřní síla, která z nich vyzařovala. Z každého zvlášť, jedinečná.
Píseň se brzy rozšířila v majestátní symfonii nástrojů a snad i zpěvu. Tichého, zastřeného, skomírajicího.
Postavy tančily, každá sama, přesto dohromady vytvářely naprosto dokonalou souhru.
Nad matným prostředím sálu se objevil pár zářivých optik. Gadgetiných optik. Byly velké. Zdály se jako strážci tohoto dokonalého okamžiku rovnováhy. Ovšem poté se obraz změnil. Optiky se zmenšily a objevil se k nim i zbytek femme. Byla v kleci, tak malé, že jí sotva stačila. Klečela na kolenou a zoufale se snažila na něco dosáhnout. Nejspíš na ten předchozí obraz tanečníků.
Křičela. Ten křik byl plný bolesti a zloby. Mezi tím občas zazněla slova: "Já nechci! ... Už ne!"
Klec i s femme se potápěla do čím dál větších temnot. Na křik už jí nezbývaly síly, tak jen plakala. Schoulená do klubíčka na kovové podestě. Hlavu skloněnou, takže tvář clonily vlasy. Plakala dlouho. Měl jsem pocit, že věčnost. A klec se potápěla. Rvalo mi to jiskru. Z nějakého důvodu, jsem se nedokázal odstřihnout od její bolesti. Chtěl jsem jít za ní. Vysvobodit ji z té klece. Připomenout jí, že tam nemsuí být její místo. Ovšem to nepřipadalo v úvahu. Byla to její zkouška a jiná má část mi říkala, ať jí dám čas. Zvládne to. Sama.
Gadget náhle zvedla hlavu a zahleděla se kamsi nahoru. Skrze temnotu prozařovala opět ona zlatavá aura. Zdála se mi silnější, nežli předtím. Ozval se tříštivý zvuk a klec se rozpadla na tisíce střepů a ty pak v jemný prášek, třpytící se v záři aury. Femme k auře natáhla servo a poháněna nějakým novým nábojem vstala. Postavu hrdě vzpřímenou a ve tváři vepsáno odhodlání.
"Jdeme, Skyi. Musíme zachránit Braina."
Aura kývla.

Obě znova stanuly v temném mrtvolném lese. Nyní však něco bylo jinak. Vedle hučení větru a šustění listí bylo slyšet i jakési skřípání. Nejdříve jen velice slabounké. Později silnější a silnější až mezi stromy začaly problikávat oranžově žnoucí páry optik. Desítky. Stovky. Další a další. Tvorové z ledu s ohněm uvnitř. Stavbou těla připomínaly organické opice. Neměly však ocas a srst připomínaly různě velke trčící krystaly. Jejich ledová těla se leskla v mdlém měsíčním svitu.
Gadget tasila katany a vrhla se na nepřítele. Vypadala skoro, jako když tančí. V tu chvíli mi došlo, že ty postavy předtím.. ony netančily, ony bojovaly. Rychlostí uragánu kosila jednoho ledového tvora za druhým. Prostředí lesa využívala ve svůj prospěch. Tu se odrazila od kmene stromu, tu předvedla kop s přemetem na větvi. Tříštění ledu neustávalo. Počet nepřátel se úctyhodně zmenšoval.
Femme pokračovala dál lesem. Zlatavá aura zmizela, leč chvílemi se mi zdálo, že její záblesky vidím v katanách, jindy zas zlatý třpyt v jejích jinak tyrkysových optikách.
Náhle se za napřáteli namísto dalších stromů objevila hladká lesklá kovová stěna. Byla kolmo k zemi, i když u paty byla lehce prodloužná a prohnutá. Ledové stvůry tu téměř nebyly. Gadget skolila poslední z nich a vydala se podél stěny. Brzy došla k hradní bráně. Monumentální, zdobené různými tepanými ornamenty.
Brána se sama od sebe otevřela a Gadget vešla. Za branou byl příkop, plný vypařující se šedé kapaliny. Most přes něj byl zvednutý, ovšem hned, co se první brána zavřela, se dal do pohybu. S úpěnlivým vrzáním a hlasitou ránou dosedl na břeh. Femme pokračovala z mostu, přes hradní nádvoří až k největším dveřím, které se v kruhovém prostoru nádvoří nacházely. Ty se rovněž samy otevřely. Naskytl se tak pohled do trůnního sálu.
Na trůnu nikdo neseděl. Pokud to femme překvapilo, nadávala to na sobě znát. Místo toho se rozešla do jedné z postranních chodeb vedoucích hlouběji do hradu.
V křivolakých hradních uličkách bloudila už jakou dobu a stále narážela jen na další a další rozcestí a odbočky. Orientovat se v temných chodbách asi nebylo lehké, všechny vypadaly naprosto totožně.
Když Gadget narazila na další, trojité rozcestí, chtěla se vydat cestou vpravo. V půli kroku se však zarazila. Z prostřední chodby se ozývalo povědomé skřípání. Femme se vrhla do chodby, obě katany připravené. Brzy narazila na první vlnu nového odporu.
Jakmile se femme prosekala dalším zástupem ledových stvůr jako zázrakem vyšla zpět do trůnního sálu, kam na začátku vstoupila. Ovšem tentokrát na trůnu seděla ona černá postava z první vize. Ta, které na začátku Gadget vpálila, že ji od rána štve.
"Je čas," řekla Gadget.
"Ano. Je čas. Víš, co je ale nefér.. Zrovna ve chvíli, kdy by tě tu nikdo neštval, musíš odejít. No nenaštve to jednoho."
"Myslím, že Rosie vadila mnohem víc tobě, než mě."
"To je fakt. I když musíme pryč, jsem docela rád, že odsud vypadne. Celou dobu mi přišla divná."
Femme obrátila optiky v sloup. "Co tobě aspoň jednou nepřijde divné? Tak pojď."
"Měla bys poděkovat Skyovi, že ti pomohl."
"To ty bys měl poděkovat nám oběma, že jsme tě opět vytháli z propasti. Nezdržuj. Nezakecávej. Jdeme. Ještě toho musíme docela dost stihnout."
"No jo, Gadget. Ale jestli toho budu moc litovat, tak si mě nepřej."
"Ty v takovém případě mě rovněž ne.
Ale neboj. Ať to bude jakkoli strašné. Nevzdáme se."
Gadget k němu vztláhla servo a postava ho pevně uchopila. Zdálo se mi, že jsem zahlédl třpytící se slzu kanoucí po černé siluetě tváře. "Ne. Nevzdáme." Femme postavu objala. Byla o hodně menší, takže se ztrácela v černém náručí.
Aréna nabyla své základní podoby.
"Ráda jsem tě potkala, Braine.." zašeptala Gadget ještě a vydala se směrem k nám. Doslova zářila radostí. Jako by ji každou část její protoformy a brnění prozařovala ona zlatavá aura.
"Tak to bylo epický," rozhorloval se Hot Rod. "Ty postavy byly tak strašně intenzivní. Prostě neskutečný."
Femme se něj zářivě usmála.
"Gratuluji vám všem. Úspěšně jste absolvovali zkoušku. Přijměte prosím tyto malé dárky od Solus."
Ke každému z nich se vznesla zdobená krabička, v níž byl uložen elementární kámen.
"Wohou! To je úžasný." Všichni rekruti si kameny se zalíbením prohlíželi.
"Co to?" vyjekla Stormia, když jí kámen vyklouzl z digitů a připnul se k jí na hrudní pláty. Nejenže se v tu chvíli transformovala do vzhledu strážce elementu. Kámen přidal ještě další vylepšení a ozdoby zároveň.
"Hustý!" Ostatní si přiložili kameny k hrudním plátům a během pár nanokliků byli všichni vybavení speciálními vychytávkami. Stormia jediná však byla transformována úplně. Gadget nemohla a nikdo jiný zatím k transformaci kvůli síle elementů nedospěl.
"Solus říkala, že nositeli, kterým může být kdokoli, kdo si kámen vezme, slouží jako štít či clona a rovněž rezervní zdroj energie. Když je nositel zraněn nebo vyčerpaný. Funguje nezávisle na něm."
Gadget se usmála. "Vzkažte Solus, ze moc děkujeme." Zdálo se, že i když nemůže používat svůj element, aspoň malý kontakt s ním jí rozhodně pomůže.
*****
Gadget:
Další ráno po zkouškovém dni mě čekala snad daleko větší zkouška. Loučení, cesta, a nové zabydlování v naprosto neznámém prostředí.
Vzbudila jsem se brzy, pár cyklů před mým plánovaným odjezdem. Darkrose se odporoučela už včera večer. Mistr se jí to ani nesnažil rozmluvit, prestože všichni věděli, jak jsou Železné skály v noci nebezpečné.
"Dobré ráno." Pozdrav jsem nečekala a nadskočila jsem leknutím. Myslela jsem, že na střeše budu aspoň chvilku sama. Sbaleno jsem už měla, bylo to jen pár cenných věcí, jež jsem tu za tu dobu získala.
Chtěla jsem se prvně rozloučit s tímto místem, teprve pak se všemi ostatními. Nebylo to tak, že bych se sem už v životě nesměla vrátit, přesto moji jiskru svíral takový zvláštní pocit.
"Dobré, Stormy," usmála jsem se na svoji nejmilejší kamarádku.
"Tak co?"
Zašklebila jsem se. "Pro Arashiho, neboť pro sebe to je leda sebevražda."
"Jsi jedna z nejsilnějších botů, které znám, ty to zvládneš," Stormy na mě povzbudivě mrkla. "Z celé jiskry ti přeji štěstí. A doufám, že se sem jednou vrátíš i Arashim.. Ještě předtím, než tu skončíme.
Ale do té doby, žádná velká překvapení. Věřím, že jsi připravená na vše."
"Díky," vydechla jsem a obajala ji. "Budete mi chybět. Ty a Undy a osatní."
"Že odcházíš, ještě neznamená, že mi budeš říkat jak se ti zlíbí," ozvalo se mi za zády. Trochu jsem otočila hlavu, ovšem Stormy jsem nepouštěla. Namísto toho jsem.. tedy Mistra, no, přitáhla do hromadného objetí a bylo mi úplně jedno, co si o tom mé oběti myslí.
"Já vím.." zamumlala jsem a pohlédla mu do optik. "Že jste to nemyslel ani z poloviny vážně." Konečně jsem oba pustila.
"Tak na to opravdu nemám co říci, Gadget. Gratuluji, právě jsi mě zavraždila a to rovnou třikrát; jedním slovem, jedním obětím a jednou větou.
Má šmoji plnou důvěru, že v Danaru dosáhneš cíle a vrátíš se silnější než kdy dřív."
Blýskla jsem po něm úsměvem. "Z celé jiskry děkuji."
"Stormie, pověz, jak dobře znáš Arashiho?"
Femme se zamyslela. "Řekla bych, že ke mě byl hodně upřímný. Povídal mi toho hodně. Ale nevím, nakolik tomu mohu věřit, vzhledem k tomu, že to vlastně nebyla skutečnost."
"Říkal ti něco o tom svém hmotném problému?"
"Myslím, že jednou něco takového okrajově zmínil. Ale nerozebíral to dál a já nemám ve zvyku se vyptávat."
"Záleží ti něm?"
"No.. Ano. Záleží mi upřímě na každém, s kým se kdy sblížím. Každý je tak svůj, zajímavý, originál. Baví mě vnímat je, jejich životní sílu." Stormia se pousmála.
"Fascinuješ mě. A je mi naprosto jasné, že Arashiho taky.
Myslím, že tě potřebuje. Občas má problémy se sebereflexí a já pro něj v tomto ohledu nikdy nebyl vhodným přítelem, skoro vždy jsem nastavil to nejtemnější možné zrcadlo. V závažných situacích, které špatně snáším, když někdo uměle zlehčuje." Undertaker se tiše zasmál. "Ano, věřím, že ty bys mu v tom mohla hodně pomoci. Arashi je silný. Ovšem skrývá něco, co mu občas zakaluje úsudek. A vzhledem k tomu, že já jsem před ním sám skrýval mnoho věcí, odmítal mi říci, co."
"Většina mechů je strašně tvrdohlavá," povdechla si Gadget.
"Divíš se?"
"Ne. Právě naopak mě fascinujete Vy, neboť Vy ani nějak nejste.
Ale Arashi na mě přehnaně tvrdohlavě taky nepůsobil. Hádám, že jinak byste asi nebyli nejlepší kamarádi.
Vynasnažím se co nejlépe dokáži, abych uspěla." Oba zároveň se na mě usmáli takovým způsobem, že mi dolšo, že neúspěch absolutně nepřipadá v úvahu. Včetně toho, že byť jsem s ním mluvila polomrtvá a chvíli, Arashiho jsem si sama hodně oblíbila.
***
Rozloučila jsem se s Arrony, Hot Rodem, JetFireem, JetStormem i Soltroopsem. Všem jsem jim popřála hodně štěstí. Co jsem nečekala bylo, že mi přijde dát sprimusem i personál. Joyerovi stékaly po bílých tvářích s černými linkami olejové slzy. Tehdy jsem ho viděla snad úplně poprvé. Vypadal jako kombinace kovové loutky a klauna, ale vůbec ne ošklivě, spíš právě naopak. Zajímalo by mě, co se mu kdy stalo, že mu přeskočilo.
Všichni vypadali méně či více zkroušeně. Jen Mistr si zachovával svoji ledovou masku a mě napadlo, že teď ji ostatní budou vídat mnohem častěji. Věnovala jsem jim poslední smutný úsměv a zamávání. Pak jsem se otočila a vykročila jsem pryč, vstříc svému novému cíli. Optiky se mi zalily slzami. Byly olejové, což mě zklamalo. Líbila se mi ta čirá bezbarvá verze, voda. Působilo to na mě mnohem více posilujícím dojmem.
Přísahala jsem, že za tohle Ekherovi jednou pořádně vrazím.
Na cestě se ke mně brzy přidalo pár vlkobotů a i jedna strážná nestvůra. Byla jsem za ně vděčná. Vycítili tíhu toho okamžiku a šli spořádaně kolem mě. Občas do mě někdo šťouchl čumákem na povzbuzení a dodání sil.
Snad díky nim mi slzy brzy uschly. Budou mi chybět. Vlkoboti, equoboti i nestvůry. Cítila jsem k nim tak silné nepopsatelné pouto. Pocit mnohem intenzivnější než veškeré manipulace a lži a problémy tohoto světa.
Má cesta vedla přímo k východu. Hadean jasně a oslnivě zářil přede mnou. Jako by mě samotná hvězda vedla kupředu. V tu chvíli jsem věděla, že to zvládnu.

....
Salve,
Vítám vás u poslední kapitoly z Pevnosti.
Omlouvám se, že trvala tak dlouho, ale abyste snad neměli pocit, že jsem ty dva měsíce nic nedělala, má skoro 11000 slov :D.
A neboť je toto opravdu velice speciální kapitola, vyhlašuji již druhý AskTime. Takže jakékoli otázky, na jakékoli z postav, prosím do komentářů či zpráv. Čím více tím lepší, takže kolik vás jich jen napadne, sem s nimi ;).
~ Eanylis
Žádné komentáře:
Okomentovat