Herodes of the War - Kapitola 9.

Seděla jsem s Hot Rodem na střeše. V hlavě mi vířily desítky negativních myšlenek... Co když to Mistr nepřežije? Co se s námi potom stane? Nejspíš bychom se museli vrátit tam, odkud jsem přišli. Ale já se do Iaconu přeci nemohu vrátit. ...A se zachmuřeným výrazem jsem zírala do dáli.

Ohnivák na tom byl podobně, ale na rozdíl ode mě se mohl vrátit někam, kde mu nehrozilo zatčením.

Seděli a zírali jsme ještě nejméně patnáct kliků, než se na střechu přiřítila dvojčata se zprávou, že už všichni dorazili a že nestvůra už je bezpečně pod zámkem. Teprve tehdy mi došlo, jak dlouho byli pryč. Byla skoro půlnoc.

"Asi bychom se měli jít uložit do úsporných režimů," zamumlal Hot Rod.

"A nepůjdeme ještě za Mistrem?" zeptal se Jetfire.

"Můžemd to zkusit, třeba nás k němu Sparksaver pustí," souhlasila jsem.

Vydali jsme se tedy na ošetřovnu.

Před dveřmi operačního sálu postávali ostatní a zjevně se nebyli schopni rozhodnout, zda tam mají či nemají chodit.

Rozhodla jsem se vyřešit jejich dilema a zaklepal jsem na dveře. Ty se trochu pootevřely a zpoza nich vykoukl medik. Když nás všechny spatřil, s povzdechem nás pustil dál.

"Jak je na tom?" položil Jetstorm otázku, jíž měl na mysli každý z nás.

"Undertakerův stav se ani nezlepšil, ani nezhoršil," odpověděl medik.

Pohlédla jsem na Mistrovu nehybnou protoformu. Sparksaver mu už všechny škrábance a rány spravil, takže Undertaker nyní vypadal, že je pouze v úsporném režimu. Kéž by to byla pravda...

"Je stále ve stázi," zamumlala jsem si pro sebe. Nebyla to otázka, spíše jen konstatování faktu.

"Prosím, povězte nám, jak jste se s Mistrem seznámil," požádala medika Stormie a upřela na něj pohled malého vlkobota toužícího si hrát.

"Neměli byste si jít odpočinout po tak náročném dni..."

Všichni jsme se zatvářili jako nevinnost sama a roztomile na medika zírali.

"Tak dobře, dobře... Povím vám to.

Pracoval jsem jako doktor, ale po nějaké době mě z nemocnice vyhodili.
Pak jsem se tedy stal výzkumným pracovníkem jedné ne úplně legální organizace. Spolu s dalšími výzkumníky jsme prováděli pokusy s elektromagnetickým výboji.

Ovšem jedné noci se nám to vymklo ze serv. Způsobili jsme jednu z největších elektromagnetických bouří, jaké kdy Cybertron zažil. 

V epicentru se veškeré přístroje uškvařily nebo vybouchly... a to, jak jsem později zjistil, včetně mých spolupracovníků.
Naštěstí jsme měli oddělené středisko výzkumu v Moři rzi, takže k nejbližším městům dolehla jen slabší vlna.

No, já jsem byl jediný, kdo se odtamtud dostal živý. Nepamatuju si jak se mi to podařilo.

Za několik stelárních cyklů od té pohromy mě našel Undertaker, jak v bezvědomí ležím na hranicích Moře, a vzal mě sem, do Pevnosti.

Po několika dalších cyklech jsem se probral.

'Kde - kde to jsem?' zeptal jsem se, ale nečekal jsem odpověď. Myslel jsem, že v místnosti kromě mě nikdo další není.

'V Železné pevnosti,' odpověděl mi neznámý sametový hlas, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.

Začal jsem si vybavovat, co se stalo. Znervózněl jsem. Neznámý si toho všiml.

'Ne, toto není vězení,' uklidnil mě.

'Kdo jste?'

'Jmenuji se Undertaker.'

'Já j...'

'Já vím, kdo jsi, Sparksavere. A také velmi dobře vím, co se stalo... s čím jste nelegálně experimentovali.

Mám pro tebe návrh. Zůstaneš tu, budeš mi pomáhat a neskončíš na popravišti.'

'T-to je šlechet-ná nabídka,' vykoktal jsem vrozpacích. 'Ale nedostali policisté ostatní? Co když mě prozradí!'

'Ostatní... nepřežili. Můžeš být v klidu.'

'Ale já už jsem zaevidovaný. Nevyhlásí pátrání, když tam nenajdou moji mrtvou protoformu?'

'Ten váš přístroj se přetížil a explodoval. Z celé budovy i toho, co bylo v ní, je teď pouze velká přetavená hromada šrotu. Nepoznají, že tam nejsi.'

To mě uklidnilo.

'Ale jak vím, že můžu věřit Vám?'

'Bude ti muset stačit mé slovo,' odpověděl prostě.

'Proč si neseženete někoho s čistým rejstříkem?'

'Protože potřebuji někoho schopného se zkušenostmi a někoho, kdo se již poučil ze svých chyb. Ty jsi ideální kandidát,' pronesl s tajemným úsměvem na tváři.

Zvažoval jsem jeho nabídku. Může mi lhát, ale něco mi říkalo, že tady tomu mechovi můžu věřit.

'Tak fajn. Přijímám Vaši nabídku. ...Pane.'

...

A tak jsem tu začal pracovat. Přede mnou už tu byli Skyree - ten azurově zelený poslíček, a Whiteseeker - vědec. Později Undertaker někde našel Blastraye, Joyera - toho šílence, co každé ráno řve do rozhlasu, a taky jednu femme, ale teď si nevzpomínám, jak se jmenuje, ta dělá tak nějak vše, co je zrovna potřeba."

"Problém se jmény máte od té exploze?" zeptala jsem se.

"Hm, jo. Nakonec to dopadlo dobře, ale hrozila mi úplná ztráta paměti. Naštěstí mě Whiteseeker, ještě před tím, než jsem se probral, dokázal opravit."

"A nevíte, kdo postavil tady tu pevnost?" vyptával se dál Ohnivák.

"Vy jste nějací zvědaví..." zabručel medik. "Nevím. Ptal jsem se na to, jenže Mistr je hrozný tajnůstkář, pokud to ovšem vůbec ví.

Myslím ale, že tu bude z dob původní Třináctky (pozn. autora: prvních třinácti Primů, kteří se také stali prvními obyvateli Cybertronu, poté co porazili Unicrona - posla chaosu)."

"To o ní nikdo zvenčí neví?"

"Pevnost má nainstalovaná krycí zařízelní, takže se nedá zaměřit. A můžeme spustit štíty, které ji zneviditelní, pro případ, že by se sem někdo zatoulal. Ale zatím se nic takového nestalo."

Všichni jsme chvíli mlčeli.

"Budete se mě dál vyptávat? Nebo se konečně půjdete uložit do úsporných režimů a necháte mě ještě něco dodělat?" vyštěkl trochu podrážděně medik.

Zaraženě jsme se po sobě podívali.

"Pardon," lehce jsem se na Sparksavera usmála. "Už Vás nebudeme rušit. Děkujeme za Váš čas."

Nějakým zázrakem jsme se v šoku vymotali na chodbu a pomalu jsme odcházeli.

"Co to mělo znamenat?" zašeptala Stormia.

"Nevím," odpověděla jsem jí. "Mám z něj rozpolcené pocity. V jednu chvíli, jako by se nic nedělo, klidně se s námi baví, a pak je najednou zase protivný."

"Hm. Zajímalo by mě, jakou minulost mají ostatní zdejší pracovníci. A proč si Mistr vybírá zrovna takové."

"Slyšelas, ne? Potřebuje někoho, kdo se již poučil ze svých chyb."

"Co budeme dělat teď?" zamumlal unaveně Jetstorm.

"Půjdeme si lehnout," rozhodl Hot Rod.

Během cesty Chodbou ke mě přistoupila Darkrose.

"Gadget?" začala nervózně. To mi k ní nějak nesedělo.

"Hm?"

"Počkej. Nechci, aby nás ostatní slyšeli."

Zůstaly jsme stát na místě a vyčkávaly, dokud ostatní nebudou z doslechu.

"Nevíš o čem se mnou chtěl Mistr mluvit?" Tato otázka mě překvapila. Nečekala jsem, že by se Rosie ponížila k něčemu takovému, jako je ptát se mě o čem s ní chtěl Mistr mluvit.

"Vím," snažila jsem se jí odpovědět co nejklidnějším hlasem. "A myslím, že ty to víš také."

"O tom, jak se hádáme..."

"O tvé příčině toho, proč se to vůbec děje," opravila jsem ji. Zaraženě se na mě podívala.

"Co?"

"On TI říkal, co si o mě myslí?!" Darkrose si založila serva v obranném gestu na hrudních plátech.

"Ne," ubezpečila jsem ji. "Mistr nad věcmi ovšem přemýšlí. Tak jsem to taky zkusila a toto mi přišlo, jako nejpravděpodobnější důvod.

A jestli mě tu zdržuješ jen proto, žes na mě zase chtěla řvát, tak to máš smůlu. Já odcházím," procedila jsem skrz zaťaté denty a otočila se na patě.

"Počkej! Prosím... Já - já se omlouvám," špitla Rose.

"Cože," zarazila jsem se v půli pohybu, otočila na ni hlavu a nevěřícně nadzvedla obočí.

"Říkám: omlouvám se," zopakovala zelená femme teď už hlasitěji.

Chvíli jsem přemýšlela, zda to myslí vážně, nebo si ze mě dělá legraci.

"Popřemýšlím o tom," prohlásila jsem nakonec a pokračovala jsem v cestě.

I přes Rosino volání, abych počkala, jsem se nezastavovala. Nevěděla jsem, co si o jejím počínání myslet... Bylo to upřímné, nebo ne?