Undertaker:
Nějaký pocit mi říkal, že tam, kam jsem měl právě namířeno, konečně najdu místo, jež hledám už téměř tři solární cykly.
Letěl jsem ve svém
jet-módu vzduchem, poměrně vysoko nad povrchem, pro lepší rozhled. Měl
jsem vypnutý komunikátor a zapnutou rušičku, abych unikl nechtěnné
pozornosti. Běžnými přístroji mě nemohli zaměřit a používat v této době
silné radary bylo vcelku zbytečné.
Přesto jsem nepolevoval
na ostražitosti. Dlouhá léta výcviku mě jen utvrdila v tom, že mě byť
jen kratičká ztráta soustředění může stát i život.
Už jsem křižoval
atmosféru planety a pátral po 'Elementy posvěceném místě', jak ono místo
nazýval jeden starý rukopis, téměř dva cykly. Pokud neuspěji ani v úseku přede mnou, vracím se do svého prozatímního bydliště. Mám ještě hodně jiné práce.
Vletěl jsem do husté
mlhy, jež se přede mnou náhle a nečekaně objevila. Neviděl jsem ani arn
před sebe, přesto jsem pokračoval dál.
Tuto oblast Cybertronu
jsem vůbec neznal, což už samo o sobě něco vypovídalo. Jak jsem také
zjistil, nebyl tu signál. Ta mlha musela zabraňovat průniku rádiových
vln.
Na okraji své mysli jsem
zaznamenal povědomé vibrace energie. Něco přede mnou mě doslova
přitahovalo. Podvědomě jsem zrychlil a řítil se vpřed.
Mlha kolem se začala rozplývat a v neurčité dáli přede mnou jsem zahlédl temný stín s mnoha špičatými vrcholky. Hory, došlo mi.
Čím blíže jsem jim byl,
tím byl obraz zřetelnější. Skuetčně to byly hory - vysoké a rozlehlé.
Ohnivě se lesknoucí železem pod paprsky Hadeanu, jež sem tam pronikly
skrze prořídlou mlhu.
Ocitl jsem se nad
prvními vrcholky. Energie, kterou jsem předtím cítil jen okrajově,
pomalu ale jistě začala prostupovat celou mojí protoformou a sílila na
intenzitě.
Ano! Tady je to místo.
Po uplynutí několika
kliků, když jsem se dostal, jak jsem později zjistil, do samého středu
skal, jsem pod sebou spatřil.. pevnost.
Obrovskou, rozkládající
se na mnoha náhorních plošinách (na největší z nich stála hlavní část a
na menších mezi okolními vrcholky hor několik dalších staveb), s mnoha
budovami, věžemi, dokonce i arénou. Byl to vskutku úchvatný pohled.
Celá pevnost se všemi svými částmi byla vyzdobena mnoha tepanými ornamenty a zářila jasným bílým světlem.
Slétl jsem níž, ve vzduchu jsem se transformoval a přistál kousek před hlavní bránou.
Energie, nyní jsem už
věděl, že vycházela z pevnosti, ve mě doslova pulzovala. Dostala se do
každého konce mé protoformy i brnění. Prohlédl jsem se a shledal jsem,
že zářím, stejně jako stavba přede mnou.
Takové výboje energie jsem nezažil ani za svého tréninku, kdysi..
Přistoupil jsem k bráně
blíž a ona se sama od sebe otevřela. Já neváhal ani na okamžik a
vstoupil jsem. Zkrátka jsem věděl, že tady se mi nemůže nic stát.
Brána se za mnou
opětovně zavřela. V ten samý okamžik se začaly ozývat první tóny hudby
(nutno říci, velice působivé). A mě se naskytla jedna z nejúchvatnějších
podívaných mého života.
Tento moment byl, jak občas říkával můj bývalý mistr, dechberoucí. Hudba dokonale podtrhávala atmosféru podívané přede mnou.
V prostorném sále po
stranách asi jeden a půl arnu od stěn stály elegantní podpůrné sloupy,
ke stropu se mírně zužující, bohatě zdobené mě velmi dobře známými
motivy elementů. Strop, tedy spíš klenba vymalována nádhernými obrazy
mlhovin, hvězdných soustav, zářících supernov a dalších vesmírných
pokladů. Stěny z jakýchsi krystalů, jejichž hrany se různě střetávaly
uvnitř nich (z venku ti byla souvislá, rovná, hladká plocha) a duhově se
leskly pod dopadajícím světlem. Na obě strany od brány a naproti nim a i
jedno uprostřed se nacházelo celkem pět oken tvaru lomeného oblouku, s
drobnými střípky různě barevných skel vyskládaných do složitých mozajek.
Skrz barevná sklíčka dopadalo různě barevné světlo na podlahu skládanou
z drobných pětiúhelníků z nějaké černé lesklé horniny. Ve středu
místnosti se skvělo sedm trůnů, taktéž lesklých černých, ovšem v oné
hornině navíc zářily tisíce drobných pestrobarevných třpytek, či
světýlek, takže to vypadalo, jako pohled do nekonečného vesmíru.
Trůny byly postaveny do
podkovy, otevřené ze strany, z níž jsem na ně hleděl. Byly v podstatě
jednoduchého provedení. Opěradla na serva měla tvar trojbokého hranolu,
stranou mezi dvěma hranami ležela a o něco přesahovala užší boční stěnu
trůnu a třetí hrana se tyčila vzhůru. Zadní stěna byla řešena podobně.
Místo hranolu se na jejím vrcholku blýskal šestiboký jehlan, zepředu a
zezadu zploštělý asi do jedné čtvrtiny své původní šířky.
Pod špičkou každého z
jehlanů zářily okrouhlé kameny, na každém trůnu jiná barva, respektive
kombinace barev. Všiml jsem si, že se jejich odstíny měnily a různě
míchaly.
Jakmile jsem se na ty skvosty dostatečně vynadíval, vydal jsem do dalšího patra. Vedly tam schody z levého zadního rohu sálu.
Na patře se nacházelo
šest pokojů v řadě, dva z nich měly na dveřích ignitální symbol, dva
caelinární, jeden naturální a jeden glaciární. Na proti každým dveřím
bylo na chodbě okno, též tvaru lomeného oblouku, s výhledem na sever, na
desítky vrcholků skal, blýskajících se v paprscích Hadeanu.
Došlo mi, že jak počet trůnů, tak počet pokojů mi napovídá, kolik rekrutů hledat, a s jakými předpoklady.
Postupně jsem si
prohlédl všechny pokoje. Byly luxusně zařízené se stylovými kousky
nábytku, každý z nich reprezentoval element svého majitele.. a možná i
jeho charakter.
Ve druhém a třetím patře
byly další pokoje, sice už ne zařízené ve stylu elementů, ale stále
vkusné. Na konci chodby posledního patra se nacházel pokoj asi dvakrát
větší než ostatní, rozdělen zástěnou ze stejné černé třpytivé horniny s
ozdobným průchodem do lomeného oblouku, stejně jako všechna okna zde, s
různými kroucenými ornamenty v horní části.
Tato pevnost se mi líbila čím dál víc a to jsem zdaleka ještě neviděl to nejlepší.
Projít všechny ostatní
části mi zabralo asi jeden a půl cyklu. Byly tu "sektory" s
nejmodernějším tréninkovým vybavením, únikvé pasti různých stupňů
nebezpečí, lebyrint a, jak už jsem říkal, i aréna. Ve věži navazující na
hlavní část byla přes několik pater laboratoř a na horních dvou
ošteřovna.
Byly tu i dvě zbrojnice s
mnoha rozmanitými zbraněmi, některé obyčejnější, jiné fungující pouze v
servech nositele elementu, a také několik skladišť.
Ostatních pět staveb na
okolních plošinách skrývalo všechna elementární prostředí. Živly si tu
řádily ve své nejčistší podobě. Když jsem vstoupil do první z těch pěti,
byl jsem tak unešen tím vším tady, nečekal jsem to. A málem bylo po
mně. V duchu jsem si vynadal za svou neopatrnost a nerozvážnost.
V okruhu do vzdálenosti až jedné cerse jsem zahlédl i poměrně mnoho strážních věží.
Vrátil jsem se zpět do
trůního sálu. Jakmile jsem se však přiblížil k bráně, měl jsem v plánu
vrátit se domů a vyřídit další spoustu záležitostí, hlava mi začala
nesnesitelně třeštit, jako by do ní byly zabodávány tisíce nožů. Po pár
nanoklicích jsem ztratil vědomí.
*****
Bolest hlavy jsem už
vůbec necítil. Odešla nejspíš stejně náhle, jako přišla. Pomalu jsem
otevřel optiky a nemohl uvěřit tomu, co vidím.
Místo malované klenby se
nade mnou nacházel obyčejný tmavě šedý kovový strop s pravidelně
rozmístěnými kruhovými světly. Vstal jsem a rozhlédl se po zbytku
místnosti.
Pryč byly i zdobené
podpůrné sloupy, černá lesklá podla, stěny z duhových krystalů a
vesmírné trůny. Namísto toho jsem stál na podlaze skládané z hrubě
opracovaných dlaždic, stěny byly stejně jako strop tmavě šedé sem tam v
nich kolmo k zemi vedly zářivě tyrkysové kabely rozvádějící energon.
Z místnosti vedly dvoje dveře, jedny na východ do spojnice mezi ní a věží a druhé na západ do společenské místnosti.
Vedle východních dveří
se nacházela vzdušná šachta a kolem ní se točilo relativně úzké
schodiště. Směrem nahoru začínalo od pohledu na šachtu zleva a do
dalšího patra ji obtočilo o sto osmdesát stupňů, tedy končilo vpravo.
V dalších třech patrech byly převážně pokoje a také několik skladišť.
V západní části jsem
spatřil zbrojnici a tři sektory. Jeden s nejmodernějším vybavením pro
výcvik, druhý plný únikovek a třetí.. to bylo pro mě překvapení,
rozdělen do pěti 'dvorů', v každém vládl jeden z elementů. Dvory sice
nebyly nějak extra velké, leč nebezpečné stejně jako samostatné sektory z
oné vize.
Ano, usoudil jsem, že to byla vize. Ovšem nedokázal jsem určit, zda z minulosti, budoucnosti, nebo něčeho úplně jiného.
Ve spojnici mezi
ubytovnou a věží s laboratorním a nemocničním vybavením se podél severní
stěny táhla po celé její délce překážková dráha, oddělená sklem.
Pod touto spojnicí jsem objevil skrytou místnost bez jakéhokoli vybavení.
Vedle, mírně jižněji od laboratorní věže se rozléhal dlaší úsek skalní plošiny a na jeho konci aréna, taktéž se zbrojnicí.
Po okolních skalách bylo rozmístěno několik strážních věží.
Sice to nevypadalo tak dokonale jako v mé vizi, avšak mým požadavkům to naprosto vyhovovalo.
Přestože mě kdesi v
podvědomí stále ona vize rozčilovala, byl jsem po dlouhé době zase
jednou spokojený s tím, jak se dnes věci vyvinuly.
S pocitem zadostiučinění jsem se vydal zpět domů.
Mám místo, nyní potřebuji pracovníky.
Až později mi došlo, co vše mi vize vlastně odhalila.
Žádné komentáře:
Okomentovat