Kapitola 27.

Gadget:

Vlny narážejí do skalních útesů z bělostného kamene, o něž se tříští v miliardy třpytivých kakapiček. Vane příjemný větřík přinášející s sebou barevné lístky květin a stromů. Vzduch je vlhký. Po obloze plují bělostná oblaka.

V dáli nad mořem se seskupují temná, ocelově šedá mračna. Slyším hřmění a vidím blesky křižující oblohu.

Blíží se bouře. Skvěle!

Přecházím z pláže vedle útesů na jejich nejvyšší vrchol. Usuzuji, že je dostatečně vysoko, aby ke mně nedosáhly rozbouřené vlny.

Zůstanu tu. Nebojím se bouřek. Obzvláště ne tady. Líbí se mi tu. Trávím zde hodně volného času. Je to tu tak krásné. Tolik nových a kouzelných míst k objevování a prozkoumávání.

Náhle se rozfoukává silněji. Temné mraky se rychle blíží. Zemi a moře začínají zkrápět první kapky.

Sedím jsem na nejvyšším útesu a užívám si ten neskutečný pocit svobody. Déšť bičuje do mého brnění. Každá kapka dopadá s hlasitou ránou. A já v tuto chvíli neznám nic krásnějšího. Snad jen se nechat unášet na divokých vlnách moře. Škoda, že nemám alt-mód ponorky.

Moře. Přitahovalo mě od samého počátku. Často se v něm jen tak brouzdám a cákám kolem sebe průzračnou vodu.

Viděla jsem mnoho tvorů žít pod hladinou, a jen tak si tam plavat. Musím se to taky naučit.

Nechávám se unášet svými myšlenkami a pocity. Napadá mě tolik věcí. Zvuky deště jsou v tu chvíli nejkrásnější hudbou.

*****

Z mé relaxace mě vyrušil JetStorm, který po druhém zaklepání vešel do mého pokoje. "Gad?" oslovil mě a chvíli čekal. Vypadala jsem že medituji. Mezi konečky digitů jsem zlehka svírala růži od Mistra.

Po JetStormově osloveníní jsem se vracela zpět do reality. Pomalu jsem otevřela optiky.

"Storme?"

"Mistr nás svolává dolů. Chce nám prý představit nějaké překvapení."

"Dobře." Následovala jsem modrého mecha do společenské místnosti. Ostatní už tam čekali s netrpělivými výrazy na tvářích. Byla jsem zvědavá úplně stejně. Podvědomě jsem očekával něco opravdu ohromujícího. Mé očekávání nebylo zklamáno.

"Rekruti," začal k nám promlouvat Mistr, jenž stál nejblíže velkému stolu ve druhé polovině místnosti. "Zítra se jede na výlet."

Po tomto prohlášení jsme všichni stáli jako omráčení a netušili, zda si dělá legraci, nebo to myslí vážně a co to má vůbec znamenat. Jistě, byla to naprosto jasná informace, ale tam v Železné pevnosti, za hranicemi ostatního světa se zdála tak vzdálená a neskutečná.

Undertaker si chvíli vychutnával náš šok, potom nám tento svůj nápad vyjasnil a my pochopili, že to myslí naprosto vážně.

"Usoudil jsem, že pro vás není dobré být tak dlouho odříznuti od okolního světa. Ve všech ohledech je to spíše destruktivní, tedy jsem se rozhodl. Je na čase zase se vrátit."

"To je skvělé!" jásala Darkrose. "Kam pojedeme? A hlavně mi prosím neříkejte, že je to překvapení."

Mistr jí věnoval všeříkající úsměv. "Do Crystal City."

"Super!" radoval se Hot Rod. "Myslíte, že bych se mohl stavit pozdravit své staré kamarády?"

"Co myslíš?" Klasická odověď otázkou.

"No.. Ano?" zkusil Ohnivák.

"Ne."

"Ne?"

"Ne," potvrdil Mistr.

"A proč?"

"Pokud jim nechceš lhát, tak ne."

"Lhát. Jako o tom, co teď dělám?"

"Ano. Platí pro všechny. Nikdo se od vás nesmí dozvědět cokoli o tomto místě nebo příčině vašich pobytů zde."

"Ano, Mistře," prohlásili jsme sborově.

"Já si to teda asi ještě rozmyslím," řekl Ohnivák a vypadal celý nešťastný. Nedivila jsem se mu. Těžká volba. Buď své kamarády vidět a lhát jim, nebo nic.

"Dobrá. Další záležitost prozatím ponechám v tajnosti.

Nyní bude rozcvička, potom labyrint. Ovšem nebudeme to dnes přehánět, abyste se na zítřek příliš nevyčerpali."

"Jó!!!" zařvali všichni tři mechové a z pocitu, že debata skončila se vyřítili ven a do Arény.

Ten den nám trénink skončil opravdu brzy. Uvítala jsem to s největší radostí. Neustálý trénink mě trochu zmáhal. Ve vyčerpání jsem si úspěšně sekundovala se Stormií. Undertaker naše dispozice naštěstí brzy poznal a dával nám o něco víc volna než mechům a Darkrose. Žádný z nich se nad tím kupodivu zatím nepozastavil. Tušila jsem, že Mistr jim to asi náležitě vysvětlil.

Jednou se mě na postižení ptal, že to prý vyčetl ve školní dokumentaci studentů.

"Pak jste jistě zjistil, že jsem ještě předtím podstoupila operaci, která šanci, že se to stane, snížila na deset procent," řekla jsem mu tehdy. Trochu mě vykolejilo, že se takhle bezostyšně hrabe v soukromých údajích nás všech. Bylo to pár megacyklů od příchodu sem. Teď už jsem si zvykla. Nic jiného se nedalo očekávat a nakonec jsem byla ráda, že se Mistr zeptal. Nebyla jsem si jistá, zda bych mu to sama řekla. A přeci jen byla deseti procentní šance, že se to pokazí. Čekat tedy na to, co se stane v takovém případě, zda by mi tu byli schopni pomoct (nejspíš ano, Sparksaver byl překvapivě schopný medik), by byla přinejmenším ztráta času.

Jistě vás zajímá, co že mi to bylo. Složité na vysvětlování... Zjednodušeně se mi "zasekávaly" obvody. Prostě nejednou přestaly táhnout energon, většinou jen na chviličku. Pak najednou povolily a jako by se nic nestalo. Bylo to dost omezující. Podstoupila jsem kvůli tomu operaci, abych měla vůbec šanci se dostat na policejní akademii. Od té doby se mi to nestalo. Byla jsem za to ráda. Když jsem s tím byla poprvé za doktorem, koukal na mě jako bych spadla z Hadeanu. Nakonec ale přišel na to, co s tím, aspoň částečně a provedl potřebný chirurgický zákrok.

Když jsem o tom vyprávěla Mistrovi, zeptal se mě, zda vím, v čem ten zákrok spočíval. Na to jsem byla svhopná říci pouze ne. V průběhu jsem byla ve stázi, a pak jsem se na nic neptala. Mistr na to jen pokýval hlavou a zatvářil se.. zvláštně.

Ovšem můj další problém - využívání energie co nejvíc naplno nemohlo zlepšit snad nic. Občas mi to dělalo starosti, ovšem brzy jsem zjistila, že Mistrovi snad ještě větší. Undertaker se vůbec zajímal o zdraví všech, ne nějak přehnaně či otravně. Tehdy jsem si myslela, že znám jeho důvody. O eony později jsem zjistila, že v mém případě to pravda byla jen částečná. To však prozatím bylo kdesi v budoucnu.

*****

Brzy ráno jsme místním soukromým letounem - nutno říci, že byl vážně úžasný, nejen dvojčata z něj a byla naprosto paf - vyrazili směr Crystal City. Letoun konstruoval celý tým pracovníků. Upřímě mě překvapilo, že byli všichni tak technicky schopní. Undertaker si vskutku uměl vybrat.

Interiér byl vkusně zařízený a decentně ozdobený malbami vyobrazení elementů. Bylo mi jasné, kdo je maloval. Undertaker, který mě k této činnosti zpětně přivedl. 

Kdysi jako sparkling jsem ráda malovala. Měla jsem k tomu speciální pad. Potom, nevím pořádně proč, jsem se vydala hudební cestou. Ovšem když jsem viděla ty úžasné malby v Mistrově pokoji a dimenzi růže, řekla jsem si, proč nedělat obojí.

Řídil Undertaker. Cesta probíhala v družném hovoru a smíchu a brzy jsme byli na místě. Zaparkovali jsme na aeroportu na kraji města.

"Doufám, že nikdo z vás nemá problém se svojí podobou," poznamenal Undertaker ještě než jsme vystoupili.

Někteří se po sobě nechápavě otočili.

"Za předpokladu, že na mě není vydán celoplanetární zatykač.." odtušila jsem.

"Ne, není."

"V tom případě je myslím vše v pořádku."

Vystoupili jsme a vykročili jednou z hlavních ulic, které se paprsčitě sbíhaly do centra města.

"Co máme vůbec v plánu?" zeptala se Darkrose na otázku, která ležela v hlavě nejspíš všem z nás.

"Cokoli budete chtít," odvětil Undertaker. "Jak ses rozhodl, Hot Rode?" Ptal se Ohniváka už několikrát během cesty, jenže mech pokaždé odpověděl "nevím".

"Co jim mám kdyžtak říct?"

"To je tvá zodpovědnost, můžeš si vymyslet cokoli. Přední je, aby tomu uvěřili."

Ohnivák zesmutněl ještě víc, než byl celou cestu. "Tak asi raděj nic." Mistr na to dál nereagoval.

Bylo mi Hot Roda líto. Cítila jsem moc dobře, jak mu je.

Všichni jsme se shodli na tom, že bude fajn zajít do nějakého obchodního centra. 

Kupodivu mezi námi nebyl nikdo, kdo by nakupování vyloženě nemusel, navíc každý z nás nikde nebyl už pár stelárních cyklů.

Jak jsme tak procházeli zaplněnými ulicemi Crystal City, měla jsem pocit, že sem částečně vůbec nepatřím. Byl to tak obrovský konterast oproti Pevnosti a všemu tam. Míjela jsem různé mechy a femme a uvažovala nad tím, já moc se změnil můj postoj k tomuto světu.

Byla jsem tak hluboko pohroužená do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla starší femme měděné a modré barvy jdoucí proti mně. Ona nejspíš také nedávala pozor. V dalším nanokliku jsme do sebe vrazily. Málem jsem spadla, Undertaker mě ale stačil chytit. Ani nevím, že šel za mnou. Předtím byl vpředu a já šla úplně poslední.

"Promiňte," omluvila jsem se. Pořádně jsem si femme prohlédla a zůstala jsem v úžasu. Znala jsem ji. No to snad ne, ze všech učitelů zrovna ji..

"Neumíš se dívat na cestu?!" rozčilovala se svým typickým povýšeným tónem. Potom se uráčila se na mě taky podívat a na její tváři se objevilo ještě větší překvapení než bylo na té mé. Já se snažila udržet si kamenný výraz, ale v jejím případě to bylo těžké. Potom věnovala jeden rychlý pohled Undertakerovi. Nakonec se zatvářila vcelku přátelsky. Dovoluji si tvrdit, že v jejím případě to bylo upřímné, protože ona se zastrašit vážně nedala. Domnívala jsem se, že ani Mistrovým působením prvního pohledu.

Ostatní zastavili pár arnů od nás a bedlivě sledovali, co se bude dít.

"Gadget? Jsi to ty? Nu, nic se nestalo. Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděla. Proč jsi odešla tak najednou?" Pousmála se.

"Dobře, paní profesorko," oplatila jsem jí úsměv. "To víte, objevila se příležitost, po zmizení mých opatrovníků jsem potřebovala začít znova. Trochu mě mrzí, že jsem nedostudovala, ale to čemu se věnuji teď za to stojí."

"Tak to byl důvod tvého odchodu." Po očku se podívala na Mistra. "Městem se roznesly různé drby, že jsi nějak spolčena s jejich zmizením. Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Ty, takové slušné děvče. Říkala jsem si, že tě to nejspíš naopak dost vzalo." Vděčně jsem pokyvovala hlavou, že má naprostou pravdu. "Jsem ráda, že se ti teď vede dobře."

"Děkuji. Jak se máte vy?"

"Dobře," pokrčila rameny. "Pořád učím. Je nedostatek odborníků na jazyk Primů a já přece nebudu sedět pořád doma."

"To chápu."

"Ráda jsem tě viděla, Gadget. Snad zase někdy," usmála se.

"Já také. Nashledanou." Má bývalá učitelka se rozešla dál ulicí. Protočila jsem optiky nad jejím profesionálním výstupem. Občas jsem ji měla ráda, občas mě nevýslovně štvala.

Ostatní se, hned jak byla dostatečně daleko, začali vyptávat, kdo to byl a co ten můj otrávený výraz.

"Jmenuje se Tesla. Na iaconské policejní akademii učí jazyk Primů."

Pak jsem jim dopodrobna vylíčila, jaká potvora to občas je - nakolik jsem si všimla, vůbec nic se nezměnilo. Strašně namyšlená a sebestředná, s manipulátorskými sklony. Mívala jsem s ní docela problémy, ovšem navenek se projevovaly jen špatným hodnocením z testů. Problém byl převážně můj vnitřní a ona o mé počáteční nenávisti k ní zjevně nikdy nevěděla.

Už od začátku její učitelské kariéry učila dost mizerně, většinu času spíš vyprávěla o svých známých a sparkling, kterou prvně měla v opatrovnictví ona. A ta, když pak vyrostla, se zase starala o další. Také vyprávěla historky ze svých sportovních akcí. Některé byly docela vtipné. Ovšem nenaučila nás prakticky nic. To mě na tom štvalo nejvíc. Když už jsem do té školy chodila, taky to mohlo být užitečnější než jen poslouchat její zbytečné řečnění.

Řešila jsem to v sobě mnohokrát. Nakonec jsem se i dostala k tomu, že ji mám vlastně svým způsobem ráda. Z psychologického a sociopatického hlediska byla vlastně docela zábava s ní tu její hru hrát. A mým cílem bylo ne vyhrát, ale nenechat se porazit. Časem jsem se naučila, co dělat a viděla jsem skrz její chování. Já ji znala, ona mě ne. Výhoda.

Když jsem to celé ostatním barvitě vylíčila, přišla trochu překvapující reakce, všichni se začali strašně smát. Já se nakonec začala smát taky. I tak se to dalo brát, k popukaní. Na Mistrově tváři jsem postřehla náznak úsměvu, ovšem ten byl asi z jiného důvodu, než že by mu to přišlo k smíchu, jistá jsem si tím ale nebyla.

*****

Do odpoledních hodin vše probíhalo v nejlepším pořádku. Někteří si koupili pár pěkných věcí, někteří jen obdivovali výlohy. Prošli jsme se nádherným Crystal Parkem, podle něhož neslo město svůj název. 

Energonové krystaly různých barev tyčící se ze země do výškek i několika arnů byly nádherné. Celé místo se třpytilo v paprscích Hadeanu. Atmosféra tu byla úžasná. Tady už jsem si tak nepatřičně nepřipadala. Právě naopak. Připomínalo mi to tu prostředí kolem Svatyně elementů. Možná ještě intenzivnější. Středem Parku rovněž prtékal energonový potok, z něhož sálalo tolik energie.

K večeru jsme se stavěli v místním vyhlášeném baru. Navrhl ho Hot Rod a Darkrose s JetStormem a JetFirem s ním nadšeně souhlasili. Svatosvatě slibovali, že to za žádných oklností nepřeženou. Undertaker svolil téměř okamžitě, vůbec se dnes celkově choval podezřele vstřícně. Co najednou taková změna, ríkala jsem si.

Bar byl narvaný k prasknutí. Našim čtyřem požitníkům to však za nic nevadilo a už se hrnuli k výčepnímu pultu. Já se Stormy jsme si vyměnily soucitné pohledy, že to bude katastrofa.

"Proč jste jim to dovolil?" zeptala se má kamarádka.

"Protože to tu vede můj známý," odvětil stručně Undertaker a následoval čtveřici k pultu. Narozdíl od nich se nemusel prodírat davy místních návštěvníků. Ustupovali mu z cesty sami. Pro mě absolutně nepochopitelné, já byla pro svět vždy neviditelná. Do mě naopak měli sem tam tendence všichni vrážet.

Rychle jsme šly se Stormy za ním. Mistr se zastavil u pultu kousek od našich přátel. Mech u výčepu ho ihned zaregistroval a zeširoka se usmál. Zavolal na drobného mecha leštícího jeden prázdný stůl, aby mu šel pomoct. Jeho hřmotný hlas přezvučil většinu hovorů v místnosti. Doslova vrazil pomocníkovi do serv pár pohárů a obešel pult. Mistr si s mechem vyměnil pár slov, pak kývl na nás. Přišly jsme blíž.

"Dámy, dvolte mi, abych vám představil Maccadama. Vedoucího baru Maccadamova stará olejárna a mého dávného přítele a pomocníka.
To jsou Stormia a Gadget."

"Těší mne," usmál se Maccadam. "Pojďte prosím za mnou. Ukážu vám volný salon a ty mi pak, Undertakere, musíš povědět, co je nového. Rád vidím, že si se svými rekruty vedeš dobře."

Za řeči nás Maccadam zavedl do útulného malého salonu se dvěma kulatými stoly v pravé straně místnosti. U zdi za nimi byla dlouhá lavice a směrem do prostoru čtyři židle.

"Prosím," vybídl Maccadam. Já, Stormia a Undertaker jsme se posadili, zdejší vedoucí zůstával stát. Aspoň jsem měla příležitost si ho pořádně prohlédnout. Rozložitý, průměrná výška. Měl jantarový a khaki šedý lak. Hrudní pláty mu zdobila skla altmódu. Zpoza širokých ramen a hrudi vykukovaly dva komíny, každý na jedné straně. Z hranaté veselé tváře nás pozoroval pár velkých kulatých tyrkysových optik, v nichž zářily jiskry upřímnosti a moudrosti. Maccadam celkově působil velice mile, inteligentně a sympaticky.

"Co ti čtyři další?" zeptal se.

"Nechám je. Slíbil jsem jim dnes volno. Mají tedy volno. Sami odpřísáhli, že to nepřeženou. Věřím, že mě znají dostatečně, aby věděli, že své slovo je třeba dodržet."

Maccadam se hřmotně zasmál. "Pořád stejný, Undertakere. A co tyhle dvě? Neříkej mi, že jsi v té své abstinenci našel rovnou dvě spřízněné jiskry?"

"Přesné to se stalo, milý příteli."

"To gratuluju. Je pravda, že se to nehodí ani k té zelené, ale což. Když občas vidím, jaké křehotinky sem chodí a jak to umí přehnat, vlastně tě v takových chvílích i chápu."

"O tom jsi však se mnou mluvit nechtěl," poznamenal Undertaker.

"Ne, to nechtěl. Někoho mám. Škoda, že jste si nenaplánovali výlet na zítra. Devátý a desátý orbitální cyklus tady totiž dělá na brigádě."

"Jak se jmenuje?" zeptala se Mistr, který na rozdíl ode mě věděl, kam tím Maccadam směřuje.

"Soltroops."