Kapitola 26.

Hot Rod:

Gadget odešla z Arény a já měl sto chutí se jít někam zahrabat. To ale trvalo jen zlomek nanokliku. Pak se mi opět vrátilo nějaké sebeovládání a důstojnost. Podíval jsem se na Mistra. Jeho výraz byl jako obvykle naprosto nečitelný. Pokynul mi, ať začnu mluvit.

Tak jsem tedy začal. S veškerým vypětím své vůle, protože mi přišlo neskutečně trapné o tom mluvit.

A Mistr to věděl. Musel to na mně poznat okamžitě.

Prvně jsem okecával zjevné věci, jako třeba, jak to v průběhu několika posledních dekacyklů vypadalo.

Mistr mě trpělivě poslouchal a nevyrušoval. A onen okamžik potupy se nezadržitelně blížil.

Odmlčel jsem se a doufal, že Mistr už si domyslí, k čemu to celé směřuje. Primusžel, to bych mohl úpně stejně doufat, že se tu objeví nějaký Prime a zchrání mě.

"No.. A tak, teda.." koktal jsem pak a stále doufal. Hlavou mi najednou probleskla Mistrova věta, že když už něco dělám, tak trochu sebevědomě. Mistr se na mě mile usmál. "Ano, Hot Rode?"

"No, tak trochu žárlím," vyklopil jsem konečně a nepřipadal si o nic víc hůř ani líp, jako kdybych prohrál a vyhrál závod zároveň.

"A?"

"A?" Nechápal jsem.

"Co s tím holdáš dělat?"

Nadechoval jsem se k protestům, že by taky mohl ocenit, že jsem se vůbec vzchopil to vyslovit nahlas, a ne po mně hned chtít řešení. Naštěstí jsem v tu chvíli měl tolik rozumu, že jsem si všechny připravované poznámky odpustil. Vlastně vůbec nevím, jaké emoce v něm můj zájem o Gadget vyvolává, a nebylo by nejlepší ho teď rozčilovat, napadlo mě.

"Nevím," přiznal jsem po pravdě svoji bezradnost. "Myslím, že jsem to dnes trochu přehnal. To, co jsem řekl bylo špatné. Omlouvám se Vám. A půjdu se omluvit i Gad. Nechci ji nutit nebo tak něco, tím by to bylo jen horší. Hádám, že se s tím budu muset sám nějak poprat."

"Vím, jak ti je. Věř mi, že ať už se Gadget rozhodne jakkoli, nechám to plně na ní. Také ji nechci nutit."

"Já vím, že ne. Ale myslím, že už se rozhodla. Pro Vás."

Mistr se trochu pousmál. "Možná to vyzní v této situaci zvláštně, leč věz, že když tě to bude jakkoli trápit, můžeš přijít."

Povytáhl jsem obočí a přemýšlel, jestli si ze mě teď Mistr dělá legraci, nebo to mylsí vážně. Vlastně ani jedno, došlo mi.

"To má být další zkouška?"

"Když myslíš. V čem tedy spočívá?"

"Proč byste mi, u všech Primů, nabízel, abych se s Vámi najednou začal kamarádíčkovat?! Mohlo by to být pro Váš lepší pocit, abyste neměl výčitky svědomí.
Ale protože Vás už tady v tom znám, byla to jen další zkouška. K něčemu takovému byste se jinak neponížil, hlavně pro to, že do takových sfér Vaše myšlení vůbec nespadá."

Mistr mi možná podruhé co jsem tady věnoval upřímný úsměv. "Největší odměna učitele, když vidí své žáky, jak přeci jen něco z jeho výuky pochopili. Největší odměna pro mě, chápete většinu."

"Takže jsem měl pravdu?"

"Ano. Ovšem z části jsem to myslel vážně."

Spodní čelist jsem pomalu sbíral někde na zemi. "Vážně? Proč?"

Mistr se zadíval na modrou oblohu prozářenou zlatými paprsky Hadeanu. "Protože, co je život v samotě? Bez nikoho, na kom by ti záleželo. Bez přátel. Co je život bez životů jiných.."

Na chvilku jsem se zamyslel. Zvláštní to úvaha. "Asi nic moc," odpověděl jsem. "Vlastní zkušenost?"

"Ano. Teď mě prosím omluv, musím ješně něco dodělat." S těmi slovy Mistr odešel. Já jsem ještě zůstal v Aréně a procvičoval si pár pohybů, které mi poslední dobou nějak nešly. Pak jsem se vydal omluvit se své kamarádce.

S vyzváním jsem vstoupil do Gadgetina pokoje. Femme se zrovna usilovně věnovala kreslení jakési krajiny na svém datapadu.

"Ahoj," pozdravil jsem ji. "To vypadá hezky. Co je to?"

Gadget ke mě zvedla zrak. "Ahoj. Organická krajina z takových mých představ."

"Kreslíš taky moc krásně. Taková umělecká jiskra jsi."

"Děkuji." Dál mě pozorovala. Čekala, co řeknu.

"Dlužím ti omluvu. To, co jsem řekl, bylo nefér. Možná trochu chápu, co na Mistrovi vidíš. Takže promiň. Nechci tě k něčemu nutit. Rád bych..."

"Omluva se přijímá. Vím, že ne. A ano, já taky," skočila mi femme do řeči. Věnovala mi milý úsměv. Ten, který jsem si tolik oblíbil.

"To jsem rád." V duchu jsem si oddechl. Co jsem vlastně čekal? Že mě pošle pryč? Vážně, ona? Ale Hot Rode, tak o ní pochybovat..

Už jsem nevěděl, co bych ještě dodal, tak jsem se rozloučil a odešel do svého pokoje. Chtěl jsem být sám a přemýšlet.

Zavzpomínal jsem na svůj noční duel s Mistrem.

Byla tma, oba Cybertronské měsîce skeyté za mraky. Pořádně jsme na sebe neviděli. Mistr proto uprostřed Arény zažehl oheň. Tehdy to bylo poprvé, co jsem viděl Mistrovy schopnosti v akci.

Oheň působil docela děsivě. Po tribunách kolem tančily mihotavé odlesky a stíny. Připadal jsem si jako ubohý tvor chycený v pasti něčeho mnohem většího, než by mé chápání kdy dokázalo pojmout.

Boj započal. Vyměnili jsme si pár úderů pro zahřátí.

"Nuže, Hot Rode, vidím, že tě dnešní kulisy znervózňují," řekl Mistr. A měl pravdu. Cítil jsem, jak se mi meč v servech zlehka klepe a vlastně jak se klepu celý. "Proč?" zeptal se.

"Nevím," odvětil jsem automaticky a ani se tom nepokusil přemýšlet.

"Zamysli se tedy," přikázal mi Mistr ledově. Oheň a led.. jedna jiskra. Než jsem to ale stačil udělat, už se ke mně blížil s výpadem shora. Přesně mířeným na moji hlavu.

Uhnul jsem. "Jak mám asi přemýšlet, když mi k tomu nedáte příležitost?!" vyjel jsem.

"Těžko," pousmál se. Sklonil meč a čekal. Aspoň to tak vypadalo, jenže já se v Mistrově případě naučil být napozoru. Jeden u něj nikdy nevěděl. Jeho rychlost a reflexy byly ohromující. V boji s námi předváděl jen zlomek svých schopností. Nepochyboval jsem, že by nás byl schopen zabít dřív než bychom si vůbec všimli, že došlo k útoku.

Cítil jsem k Mistrovi velký obdiv, ale zároveň mě trochu děsil. Ten oheň plápolající mez námi. Mistrovo brnění ho dokonale odráželo a vypadalo, že i on celý plane.

"Znervózňuje mě to," řekl jsem a ukázal jsem na plameny.

"To?" Mistr nadzdvihl jedno obočí.

"No, ano, to."

"Skutečně?"

Chtěl jsem mu odpovědět, že to působí děsivě. Zarazil jsem se naštěstí dřív, než jsem stihl vůbec otevřít pusu. Napadlo mě, jaká otázka by po tom nejspíš následovala.

Proč to působí děsivě? Ptal jsem se sám sebe.

Odpověď, uvědomil jsem si, mi došla už před chvílí. Mistrovy schopnosti mě děsí. On mě děsí.

Postřehl jsem záchvěv úsměvu na Mistrově tváři ozářené zlatými a oranžovými odstíny plamenů. Poznal snad, nad čím jsem uvažoval?

"Vaše schopnosti jsou stašidelné," připustil jsem.

"Jak pro koho," podotkl.

"Pro mě teda ano."

"Neznáš jejich skutečný rozsah."

"No právě. A to mě na tom děsí nejvíc."

"Bojíš se.." začal Mistr a než to dořekl byl těsně u mě. Servo s mečem mi zkroutil za zadní pláty a postavil mě do takové pozice, že jsem druhým nezmohl vůbec nic. Svůj meč měl namířený pouhých pár desítek dunteků od mé jiskry. "..mě?" dokončil.

Připadal jsem si, jak kdyby se mě rozhodl potrestat sám nějaký Prime za moji opovážlivost. Sice vůbec nevím, jak mě něco takového napadalo, ale Mistr byl asi o dvě hlavy vyšší, než já, a primovsky působil dost. Temná noc, plameny, smrt...

"A..ano.." vykoktal jsem. Cítil jsem, jak mi jiskra buší jako splašená. Mistr mě ještě chvíli držel ve svém drtivém sevření. Pak se trpce zasmál a pustil mě.

"Proč?"

"Neznám Vaše skutečné síly. Jak jste sám právě předvedl a tím potvrdil moji domněnku, můžete mě klidně na místě zabít a já si toho ani nevšimnu."

"To je pravada. Leč to ještě nemusí být zavdáním ke strachu. Neříkal jsem snad, že vás zemřít nenechám," připomněl mi a vyznělo to trochu smutně.

"Říkal," přikývl jsem.

"Nevěříš mi snad? Pochybuješ o mě?" ptal se dál. Ublížený podtón se nedal přeslechnout.

"Já.. Omlouvám se. Nějak jsem si to nespojil." Snažil jsem se přijít na nějaké vhodné vysvětlení.

"A strach o život je silnější než slovo nějakého pochybného mistra, o kterém nic nevím, a který nám navíc jaksi nezmínil důležitou část pravdy.
..Pokud tedy něco takového, jako pravda, vůbec existuje." Mistr mi hleděl zpříma do tváře.

Chvíli jsem mlčel a ze samých rozpaků jsem nevěděl, kam koukat.

"Ehm, ano," připustil jsem nakonec, protože přesně tak to bylo.

"Vážně? Je to přesně tak? Nebo se ti z jistých důvodů nechce vymýšlet svoji vlastní příčinu."

Vyvalil jsem na něj optiky. Vážně jsem začínal mít pocit, že mi vidí až na dno jiskry. A nebyl to pocit zrovna příjemný.

"Asi obojí," zamumlal jsem sotva slyšitelně.

Mistr mě ještě chvíli, která mi přišla jako věčnost, propaloval svým pohledem. Potom se otočil a odkráčel na opačnou stranu Arény.

"Pokračujeme!" řekl a bylo to snad ještě děsivější, než kdyby to byl zařval.

Neotálel a hned na mě zaútočil. Přiměřenou silou. Čekal jsem víc. Poznal jsem, že jsem ho naštval tím, co jsem řekl.

Připomněl jsem si různá moudra, která nás učil. Při boji předvídat protivníkův záměr. Soustředil jsem se na Mistrovu tvář a hledal v ní onen záměr. Neviděl jsem v ní žádné emoce ani náznaky zloby. Byla jako obvykle kamenná a po předchozím záblesku aspoň nějakých pocitů nebylo ani památky.

Mistr si své nitro střežil opravdu urputně. Aspoň mě to tak přišlo. Nevím, jak to viděli ostatní. Ale jakýkoli projev emocí mi u něj přišel vlastně staršně nepatřičný.

Zasmál jsem se v duchu svému praštěnému nápadu. Zněl divně. Kdyby to tak bylo, znamenalo by to, že Mistr je pouhá schránka bez jiskry. Jenže on jiskru měl. Když jsem nad tím tak přemýšlel, byla to pěkná hloupost. Jak by mohl nemít jiskru?

Uvědomil jsem si, co všechno nás učil o vzájemném žití a koexistenci. To by rozhodně nemohl někdo bez jiskry.

Náhle jsem k Mistrovi pocítil novou vlnu obdivu. Musel si projít peklem, aby se dostal až sem. Sice o své minulosti nemluvil. Zřejmě právě proto. Taky bych o ní nemluvil, kdyby byla strašná a ještě horší. Ale Mistr si z ní vzal jen to nejdůležitější. Sám sebe.

Chápal jsem teď. Ne, už jsem se nebál. Nebylo čeho.

Boj mezi mými myšlenkami strachu a vítězství zatím pokračoval a já reflexivně odrážel všechny útoky a sem tam jsem sám nějaký podnikl.

"Vlastně," začal jsem. V tu chvíli jsem měl Mistrovi plnou pozornost.

"Ano?"

Řekl jsem celou tu úvahu. "Zachoval jsem se hloupě. Akorát jsem bezmyšlenkovitě sledovat své pocity, aniž bych vůbec zhodnotil jejich relevantnost.
To myslím pro mě bude celoživotní lekce. Mám mnohdy problémy s tím, nenechat se unést."

Mistr mi věnoval upřímný úsměv. A ne, nepůsobil nepatřičně. Vlastně naopak. "Jsem rád, že jsi na to sám přišel."

"Sám?" podivil jsem se. "Nebýt Vás, nikdy bych si ani neuvědomil, že je dobré si věci uvědomovat. Natož tohle."

"Začíná z tebe být skvělá osobnost, Hot Rode."

*****

Při vzpomínání na tu noc a dávání si jí dohromady s mojí dnešní konverzací s Mistrem, mě napadlo, že on se nám přeci jen otevírá. Je to jako odměna za náš duševní posun vpřed. Jen střípky, ale aspoň něco.

Usmál jsem se. Došlo mi, že mi nějak přirostl k jiskře. Stejně, jako celé toto místo. Mám to tu moc rád.