Kapitola 34.

 

Undertaker:

Stvůry noci neměly konce, stejně jako temnota, jež nás obklopovala a jim dávala sílu. Bojovali jsme dlouho naprosto bez efektu. Pak Gadget něco napadlo. Přesunout se do jiného světa. Chytré. Ovšem tak jsme se rozdělili. Doufal jsem, že se jí nic nestane. Ale věřil jsem. Jí i sobě. Dostaneme se odsud.

Stvůry změnily svoji podobu. Z každé z nich se stalo beztvaré vznášející se cosi. Různě se přelévaly a kroutily a sem tam po mě vystřelila jejich podivná hmota. Jejich útok bolel nepopsatelným způsobem. Jakoby se rozprostíral do úplně nových a neznámých úrovní vnímání.

Co jsou zač? Ptal jsem se sám sebe a pozorně si je prohlížel. Všiml jsem si, že odrážejí mé myšlenky. Zajímavé.. Nechal jsem hlavou plynout všemožné vzpomínky. Každá ve mě náhle vzbuzovala tolik citů, jaké jsem si ani nedokázal představit, když se ty události skutečně děly. Po tváři mi začaly kanout slzy. Slyšel jsem svůj smích a skoro ho nepoznával. Moji mysl naplňovalo tolik strachu a bolesti, až jsem měl chuť utéct před sebou samým. Schovat se někde, kde mě toto všechno opustí. Raději necítit nic, než toto šílenství. Křičel jsem. Zoufale jsem se držel za hlavu. Bylo to, jako nejhorší noční můra.

Co se to děje? V jednu chvíli jsem byl tak neskutečně šťastný, poté naštvaný, smutný, vyděšený. A strach tomu celému dával korunu, neboť tento pocit ve mně teď kráčel společně se všemi ostatními a dělal z nich obludné karikatury, které snad ani nebyly možné.

Snažil jsem se posbírat zbytky své rozprášené vůle a zbavit se těch pekelných emocí dřív, než ony mne zbaví zdravého rozumu. Opětovně jsem pozvedl svůj meč a udeřil veškerou silou, která mi zbývala.

Tvorové temnoty se rozprskli a vše okolo se začalo tříštit na milióny střepů. Jakoby to celé byl jen přelud. Prázdný a plytký hologram. Zablesklo se a dál nevím.

Probral jsem se na zemi na tomtéž místě, kde jsem v tom podivném prostoru skončil. Byla noc, ale na nebi jasně zářily hvězdy. Gadget jsem viděl ležet asi dvacet arnů ode mne. Zkusil jsem se postavit. Nelšo to. Zkontroloval jsem veškeré senzory, abych zjistil, v čem je problém. Až jeden speciální mi oznamoval blížící se elektromagnetickou bouři. Tady?! Elektromagnetická bouře?! To bylo špatné a velmi.

První vlny mi nejspíš zablokovaly pohybový aparát. Zkusil jsem využít potenciál caelinárního elementu a napravit to. I když mé schopnosti využívat ho byly maximálně klasifikovatelné jako dobré, stačilo to. Vzpomněl jsem si na Arashiho, svého dávného přítele, který zemřel jako první. Byl to jeho element a on bouřky miloval. Nikdy mu nevadily, právě naopak, dávaly mu tolik sil. Pousmál jsem se. Snad nikdo mi tak nechyběl, jako on. Rozuměli jsme si dokonale.

Vytvořil jsem kolem sebe ochrannou clonu a pomalu se vydal ke Gadget. Byla mimo. Opatrně jsem ji zvednul a vydal se do staré pevnosti stojící nedaleko. Bouře se rychle blížila. Ke vchodu jsem to stihl tak tak. Přemýšel jsem, jak se dostanu dovnitř, bude-li zajištěný zámek.

Bránu už jsem měl na dohled, když v tom se sama od sebe otevřela. Zastavil jsem na místě a zíral před sebe jako omámený. Upřímě jsem si myslel, že opravdu omámený jsem, neboť jinak jsem si to nedokázal vysvětlit. Postava stojící ve dveřích nejspíš smýšlela dost obdobně.

Až zahřmění hromu mě vytrhlo z transu. Clona, která nás s Gadget chránila, už slábla. Musel jsem rychle dovnitř. "Ať jsi, či nejsi živý, prvně mě pusť. Řešit to můžeme v bezpečí uvnitř," řekl jsem směrem k postavě ve dveřích. Ta se na nic neptala a o pár kroků ustoupila, aby mi udělala místo.

Odnesl jsem Gadget do jedné z obývacích pokojů, kde jsem ji položil na pohovku. Teprve potom jsem se otočil na toho, jehož jsem považoval za mrtvého.

"Aengïru?" zašeptal, jakoby jakýkoli hlasitější zvuk mohl zničit možnou iluzi.

"Arashi.." odpověděl jsem stejně překvapeně a nejistě. "Jsi..?"

"Živý... Ale uvězněný tady v té dimenzi."

"Jak je to možné?"

"Vzpomínáš si, jak jsem zemřel?"

Ano, vzpomínal jsem si moc dobře, ovšem celé mi to došlo až nyní. Nedávalo to smysl.. Pokud tedy to nebyla zinscenováná časoprostorová manipulace. Provedená Ekherem, jak jinak. Vzpomínky na chvíle kolem Arashiho smrti nebyly skutečné. "Zabil jsem tě, protože tě Ekherįß posedl a ty jsi měl ukončit život jisté nové rekrutky. Rekrutky, která je ve skutečnosti pod mým učením. Ekherįß tuto vzpomínku nejpíš zinscenoval teprve nedávno. Tedy musí existovat nějaká pravdivá verze. Tam jsi zemřel." Jedna úvaha střídala druhou a vše mi do sebe zapadalo jako kousky skládačky.

"Ta smrt by snad byla bývala lepší. Ve skutečnosti mě uvěznil tady. Zřejmě nevadilo, že jste až do nedávna nevěděli, proč jsem zmizel. Jeho manipulace je schopná protknout cokoli.
Musím vědět tolik věcí. Co ostatní? Přežili?"

"Do nedávna jsem si myslel, že přežila společně se mnou jen Styx. Leč poslední dobou neustále zjišťuji, že tomu tak není. Mordo žije. Blizard nejspíš také. A mám pocit, že i další."

"To jsem rád." Arashi se odmlčel a zadíval se na Gadgetinu bezvládnou protoformu. "Jak se jmenuje?"

"Gadget. To mi připomíná; jsem Undertaker," představil jsem se svým "pravým" jménem a napřáhl jsem k mému příteli servo. Ten ho s úsměvem přijal. "Shadowstorm, ale říkej mi klidně dál Arashi."

Na moment nastalo ticho, kdy jsme se každý zaobíral svými myšlenkami. "Řekni mi, Undertakere, jak se má Stormia?" V jeho hlase byla znát nervozita.

"Věřím, že víc jak dobře," odpověděl jsem.

"Nevíš, zda si to pamatuje?"

"Netuším. Ovšem předtím, než vůbec budeme mít šanci to zjišťovat, se odsud musíme dostat."

"S tím ti moc nepomohu. Skoro netuším, kde jsme."

"Takže toto není místo, v němž jsme kdysi trénovali?" zeptal jsem se a v hlase se mi odráželo zmatení.

"Ne, nebo aspoň ne úplně. Kdo to tu stvořil, nevím. Možná taky Ekherįß. Každopádně některé věci jsou jiné. Do podoby tohoto světa rozhodně zasahovalo víc bytostí."

Gadget ležící na pohovce se pohnula. Otevřela optiky a trochu se natočila čelem k nám. "Á, naše šípková růženka se probrala," poznamenal Arashi. "Nekoukej na mě, jak kdybych vstal z mrtvých," ohradil se, avšak v hlase se mu odráželo pobavení.

"Co-cože?" Gadget vypadala, že vůbec netuší, co se stalo.

Raději jsem se ujal vysvětlování. "Gadget, to je Shadowstorm alias Arashi, můj domnělý mrtvý spolužák a kamarád."

"Stejně jako Mordo?" ujišťovala se, zda si dala věci do správných souvislostí.

"Přesně tak," kývl Arashi. "Těší mě, Gadget. Undertaker už tě stihl představit. Přijde mi ale zvláštní, že z tebe necítím žádné schopnosti. Takže buď tě někde náhodou zachránil, ať už jsi byla kdokoli, nebo se něco stalo."

"Co myslíš, že je pravděpodobnější s Ekherem neustále za zády?" nadhodila Gadget.

"Jak ho znám a už jsem se odnaučil podceňovat jeho schopnosti, je to ta druhá možnost."

"Správně. Nejspíš mé schopnosti uzamkl někde hodně hluboko."

"Takže je šance na jejich vrácení..." Arashi se zamyslel. "Jaký je tvůj element."

"Glaciár."

"Napadá mě zkusit slabé výboje téhož elementu, možná by se tak mohl zpětně prodrat na světlo světa."

"Zkoušel jsem, ovšem reakce protoformy byla ještě horší, než když útok zasáhne obyčejného Transformera," řekl jsem.

"Ale v tu dobu jsem byla ve stázi a polomrtvá.." nadhodila Gadget.

"Polomrtvá? Co se ti to přesně stalo?" zajímal se Arashi.

Vylíčili jsme mu celé naše setkání s Blizardovým bratrem Caniem. Náš souboj, Gadgetinu proměnu a následovné pátrání a aspoň částečně napravování škod. Zmínil jsem se rovněž o pevnosti, do níž mě Canius přenesl i o tom, že jsem tam konečně měl příležitost zjistit vše o svém předchozím životě. To Arashiho velice zaujalo, poznal jsem to z jeho pohledu. Zatím se na nic neptal, bylo mi však jasné, že později ho to bude velice zajímat.

"Tak to je fakt něco," vydechl konsternovaně. "To by mě zajímalo, co je Caniův mistr zač. Ten popis zní velice okatě, ale nemyslím si, že bych o něm někdy slyšel. Ovšem především mě zajímá, když víme o dalším mistru, kolik myslíte, že takových ještě je?"

"V celém vesmíru asi nekonečně mnoho," prohlásila Gadget. Její úvaha zněla logicky za předpokladu, že i vesmír a možné dimenze v něm, či v nich, by byly nekonečné.

"Dobře, dobře.. A tady, na Cybertronu?"

"Myslím, že alespoň bývaly další. I teď by jich mohlo být víc. Řekla bych, že je to jako s génii obecně, taky jich není zase tak málo, ale na celé velké planetě se ztratí.
Kde teď vlastně jsme?"

"Ve staré pevnosti," odvětil jsem. "Venku zuří bouře, ale tady bychom měli být v bezpečí."

"Měli bychom?" Gadget povytáhla obočí.

"Toto není původní dimenze, jen její upravená verze, nevíme, co vše může být jinak. Zdá se však, že energetická pole podél vnějších zdí a střech fungují."

Gadget kývla a otočila se na mého kamaráda. "Shadowstorm je obdobné jméno jako JetStorm či Stormia. Tvůj element je tedy Caelinus."

"Správně. Ta bouřka venku by mi nevadila. Undertakerovi vlastně nejspíš také ne, aspoň byl schopen vytvořit ochrannou clonu, ale tobě by to obzvláště v momentálním stavu nemuselo udělat dobře. Což mi připomíná, proč znova nezkusit obnovit tvé schopnosti." Arashi se zatvářil neobvykle mile. Ne že bych úplně věděl, jak se chová ve společnosti cizinců, ale co jsem si pamatoval, tak i když jsme se jako bývalí rekruti víc poznali, stále se choval odměřeně, a když už mile, byly v tom stopy neúmyslné povýšenosti a faleše. Jako by se tak z nějakého důvodu byl zvyklý chovat. Samozřejmě jsem se ho na to kdysi zeptal. "Památky minulosti," odpověděl mi tehdy. "Snažím se toho zbavit. Vím, že to nejsem já. Ale je to těžké."
Nikdy se mu to úplně nepodařilo. Až v oné Ekherově podstrčené vzpomínce, kdy se tam z ničeho objevila Stormia. S ní poprvé ho přetvářka opustila úplně. V duchu jsem se pousmál. Měl jsem z toho dobrý pocit, i když jsem si odpustil všechny nemístné představy možných scénářů a domněnek, které jsem opravdu neměl ve zvyku.

"Undertakere." Z úvah mě vytrhlo Arashiho volání. "Poslouchal jsi vůbec?"

"Omlouvám se, zamyslel jsem se. Ovšem bavili jste se o možných následcích pokusu.."

"Já fakt nikdy nepochopím, jak můžeš být duchem nepřítomen a zároveň všechno vnímat." Arashi bezradně zavrtěl hlavou.

Jen jsem se pousmál. Pohlédl jsem na Gadget. Ta přikývla, zlehka jsem se tedy dotkl jejího brnění v místech, kde pod ním bila jiskra. Vyslal jsem jí do těla co nejslabší paprsek nejdříve ledový, po chvilce ohnivý. Zprvu se nic nedělo. Pak se jen potvrdila prvotní hypotéza, že to Gadget dělá mnohem hůř, než by mělo. Po pár klicích sebou najednou prudce trhla, vyskočila na nohy a vyběhla z místnosti ven. Poté už jsme jen slyšeli, jak ze sebe dáví energon. Bodlo mě u jiskry. Spěšně jsem vstal a vyšel za ní. Cítil jsem na sobě upřený Arashiho pohled.

Došel jsem k femme. V mysli mi hlodal pocit vlastní vinny, nevšímal jsem si ho a aspoň jsem podržel stranou tu zářící krásu, kterou má milá femme nosila na hlavě. Nikdy předtím jsem nad tím nepřemýšlel, ovšem to, co se u organiků nazývá vlasy, mě vlastně uchvacovalo.

Gadget po několika desítkách nanokliků přestala. "Lepší?" zeptal jsem se soucitně. Kývla hlavou, leč nepodívala se na mě. Proč? Pustil jsem její vlasy a skenoval ji pohledem od hlavy k pedálům.

Ještě chvilku jsme tam stáli. Nakonec přeci jen vzhlédla. "Ano, lepší," posmála se. "Nedělejte si starosti. To přejde."

Takový projev vnitřní síly mě upřímně velice dojal. Vzpomínal jsem si, jak mi jednou říkala, jak ji děsí, nebo aspoň děsily různé nemoci.. zvracení obzvlášť. Vzal jsem ji kolem ramen, a tak jsme se vrátili do místnosti.

"Promiň. Byl to můj nápad. Snad budeš v pořádku," řekl Arashi s nešťastnou tváří.

"Neomlouvej se. Nemůžeš za to," pronesla polohlasně Gadget. Opřela se o mě. Chytil jsem ji pevněji. Nevypadala vůbec dobře, asi tak, že se každnou chvíli zhroutí. Nebyla v nejlepší kondici ani když ji Ekherįß přemístil poprvé, následoval další přesun, později onen nelítostný boj s nočními stvůrami a nyní toto.

"Jak se odsud dostaneme?" zašeptala.

"Pokud vás kus nechybí ani vás sem nic neváže, mělo by to nit po úspěšném lokalizování celkem snadno. Jen trocha soustředění. Myslím, že Undertaker zvládne přenést váš oba."

"A co ty?"

"Jak jsem řekl, pokud vám něco nechybí. Což mě ano. Ekherįß mi sebral polyaeární modulátor."

"Co to je?" chtěla vědět Gadget.

"Taková součástka díky které držím v převážně hmotných světech pohromadě."

"Takže toto není není hmotný svět?"

"Je, ale jen z části, možná tak ze čtvrtiny."

"Když modulátor dostaneš zpátky, budeš se moci vrátit?"

"Samozřejmě."

"Leč jak ho získat zpět, Ekherįß ho má buď u sebe, nebo ukrytý v některé ze svých strašlivých dimenzí."

"Ne a ne. Vlastně je to mnohem vtipnější, Undertakere. Podstrčil ho někomu ze tvých starých dobrých, ehm, chci říci špatných kápů."

"Neříkej mi, že je..." vydechl jsem, pomalu neschopen uvěřit tomu, kam Arashi směřuje.

"Ano. Je v Danaru."

"To se vlastně docela hodí. Mám novou motivaci," prohlásila Gadget. Oba jsme se na ni nechápavě podívali.

Mně během nanokliku svitlo. "Vlastně máš pravdu. Svým způsobem se to hodí."

"Co-o?" Arashi se dožadoval vysvětlení.

"Kvůli tomu, že nemám dál s čím bych trénovala a výcvik se zbraní je už téměř u konce, odcházím. Do Danaru. Ovšem čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi nechtělo. Nakonec to skončilo tím, že mě unesl Ekherįß, a pak tady. To on mi ten nápad nepochybně strčil do hlavy.
Ale vzhledem k tomu, že nyní mám skutečný cíl tam být, jeví se to hned lépe."

"Tak to ne. Nemohu připustit, abys ty kvůli mně tak riskovala. Jen z vyprávění mi stačilo, aybch věděl, jaká a je to tam hrůza." Arashi nasadil odmítavý výraz.

"Ale já tam musím. Musím se posunout dál. Představ si, co to je, mít před sebou cestu k ovládnutí takové síly, své síly, ovšem poté se ta cesta ztrácí. Potřebuji tedy novou a nic lepšího nemám."

"Undertakere, ty s tím souhlasíš?"

Přikývl jsem. "Za prvé, je to Gadgetina volba. Za druhé, plně důvěřuji jejím schopnostem."

"Rozumím. Chápu. Já jen.. Tolik vám na sobě záleží, přesto.."

"Nikoli, milý Arashi," napodobila Gadget můj schovívavý tón. "Právě proto. Slibuji, že ti lotři tam nakonec dostanou co si zaslouží. Za Vás. Za všechny. A slibuji, že získám ten tvůj modulátor."

"To vás Undertaker neučil, jak jsou sliby nebezpečné?"

"Nebezpečné možná, avšak já to myslím smrtelně vážně." Ve tváři se femme zračilo čiré odhodlání a síla beze špetky pochybností či strachu.

"Tak fajn, auri, věřím ti. Jste se Stormií kamarádky?"

"Ano... Proč..? Vy se znáte?" Gadget se zarazila, poté zalétla pohledem ke mně, následně zpět na Arashiho. Na tváři se jí rozlil potutelný úsměv. "No jistěže.." zamumala si sama pro sebe.

"Co?"

"Ale nic. Měli bychom se vrátit, Mistře," obrátila se na mě. "Máme práci."

Pousmál jsem se. "Jistě." Položil jsem Arashimu dlaň na rameno. "Dostaneme tě odsud."

"O tom nepochybuji. Jsem rád, že jsem tě poznal, Gadget, trochu mi připomínáš jednu femme, kterou jsem kdysi znával. I když jste spíš úplně jiné, v něčem přesto tolik podobné.
Hodně štěstí.
Pozdravujte Stormii."

"Jak si přeješ," usmál jsem se na svého kamaráda. Bolelo mě, že ho musím znova opustit. Ovšem ani zdaleka ne tolik, jako když jsem ho zabil. Tak báječné, že to nebyla pravda. "Sprimusem."

Gadget Arashimu zamávala a mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Najít náš svět kupodivu nebylo zase tak těžké, o to těžší bylo se na něj kompletně zaměřit. Jakoby mě neustále něco blokovalo. Nakonec se mi to přeci jen podařilo.

Ocitli jsme se v Aréně dokonce dva kliky předtím, než odsud Ekherįß unesl Gadget. "Je ti dobře?" zeptal jsem se jí. Naše čtení mysli tu, jako obvykle, opět nefungovalo.

"Docela ano. Kdy kknečně budou?" Věděl jsem, že má na mysli finlání zkoušky.

"Už brzy. Prvně je ovšem třeba se ujistit, že je zvládneš."

"Nic mi není. Jistěže je zvládnu."

*****

K onomu velkému dni bylo třeba nemálo příprav. Chtěl jsem pro své žáky něco speciálního, co dosud neměli. Něco silného, motivujicího, něco, díky čemu na sebe budou hrdí tak, jak si zaslouží, něco nezapomenutelného.

"Bude to hra, kde oni budou hlavními hvězdami a režiséry zároveň," představoval jsem jednoho slunného odpoledne Arrony svůj nápad.

"Nemohu se dočkat, až to uvidím. Vysvětli mi, prosím tě, jak že ten přístroj má fungovat?"

"Přenáší impulzy procesorů do zhmotňovače, kde se kombinuje temný energon s modifikovanou kyberhmotou a formuje se dle přenesených impulzů ve skutečnou noční můru."

"Takže se částečně dá ovlivnit, v co se ta vaše antihmota zformuje.."

"Ano, ovšem opravdu jen z velmi malé části, mluvíme tu o celém podvědomí."

"Jistě. Takže se klidně může stát, že skončí na rozkvetlé louce plné pestrobarevných květin a pobíhajicích zvířátek a místo noční můry bude sladký sen."

"Možné to je. Leč skutečně si myslíš, že jsou na tom psychicky tak dobře?"

"No rozhodně je k tomu celou dobu vedeš. Nebo je to snad někdo jiný, kdo neustále opakuje důležitost pozitivního myšlení?" Styx mě dloubla loktem do břišních plátů.

"Vždyť jsem říkal, že to bude jejich hra, jejich v každém možném významu."

"Že ti to nějak nevěřím," poznamenala femme skepticky.

"Víš co? Proč se o to tedy nepostaráš sama, aby z toho nebyly sladké sny?"

"Cože?"

"Pro každého z nich vymyslíš něco, po čem sladké sny budou jen vzdálenou hvězdou ztracenou v temnotě vesmíru."

"Cože?!" zopakovala femme důrazněji. "Ale.. to přece.. po mě nemůžeš chtít."

"Sama tady zpochybňuješ úplnost mého plánu. Navíc by mě velice zajímalo, jaká pod tou maskou upřímné starosti jsi, Arrony Styx Ëansis." Obařil jsem ji svým typickým tajemným úsměvem. To, co jsem řekl, jsem myslel naprosto vážně. Před pár dny jsem narazil na starý novinový článek o nebezpečné femme, který až podezřele odpovídal Arrony. Navíc to jméno.. Ynorra, královna nejtemnější víry. Zjišťovat si něco z minulosti svých drahých spolužáků mě napadlo díky Arashimu, díky tomu, že jsem konečně znal jeho skutečné jméno. Ovšem nic se mi zatím nepodařilo najít, tak jsem zkusil dalšího známého - Arrony. Onen novinový článek pojednával o samozvané královně fanatického náboženského spolku.

"Pověz mi něco o Ynorře Ëansis."

Styx se zasmála. "Bývala to má sestra."

"Nevěřím."

Optiky se jí zlovéstně zůžily a zaplál v nich nebezpečný oheň. "No dobrá, bývala jsem to já." Pozvedla pravé servo a od jiskry, přes paži a předloktí, mezi digity se jí začal vinout tenký proud vody.

*****

"Bývala jsem to já," zopakovala výhruzným šeptem. "A co? Hadám, že teď jsem u tebe poklesla do hlubin pekelných. Proč se vůbec hrabeš v mé minulosti?"

"Má milá Arrony, ujišťuji tě, že nepoklesla, spíš naopak. A proč po tobě chci, abys jim vytvořila nové noční můry, je z upřímného zájmu tě poznat. Nesnažím se si tě znepřátelit."

"Ne. Snažíš se ze mě udělat svého pokusného králíka," odsekla femme naštvaně. "Víš, občas jsi fakt strašně milý."

"Jsem jen zvědavý, co dokážeš. V tom článku to prezentovali opravdu monumentálně."

Femme chvíli setrvávala bez hnutí s útokem stále připraveným. "No dobře." Sklonila servo a vodní paprsek zmizel. "Udělám to. Sice jsem s tím přestala už dávno. Ale když si na to vzpomenu, byla to docela zábava."