Kapitola 28.

Stormia:

Náš první výlet po stelárních cyklech strávených v Železné pevnosti dostal neočekávaný spád. Seděli jsme s Mistrem a Gadget v soukromém salonku ve vyhlášeném baru v Crystal City Maccadamova stará olejárna. A sám Maccadam nám právě sděloval naprosto zásadní informace.

Dozvěděly jsme se, že je Mistrovým informátorem a důležitým spojem s vnějším světem. Byl to například, kdo dopomohl k nalezení Hot Roda, který sem dříve s oblibou chodil. Protože i když Mistr věděl, koho jako své studenty hledat, nevěděl kde.

A teď našel dalšího. Soltroops.

"Pracuje tu na brigádě," oznamoval nám Maccadam. "Za své živobytí si zvolil tvorbu videoher, ale teprve začíná. Sám taky různé hraje. I se účastní různých soutěží."

"Já věděla, že je mi to jméno povědomé," zašeptala jsem si spíš sama pro sebe.

"Znáš ho?" otočil se na mě Mistr.

"Osobně ne. Ale sama jsem fanouškem her a on má docela jméno, i když je mladší než my. Viděla jsem ho naživo jednou na herním veletrhu. Je vážně dobrý. Prezentoval tam v té době nejnovější verzi Ligy zla. Jedné z nejpopulárnějších her vůbec."

"Hrála jsi onu hru též?"

"Ano, je má nejoblíbenější."

"Dobře. Za jakých okolností myslíš, že půjde s námi?" Otázka patřila Maccadamovi.

"Soltroops? Tak to opravdu netuším. V něčem mi hodně připomíná tebe, Undertakere. Myslím, že bude docela oříšek."

Mistrovi se v optikách zablesklo. Jeho výraz ale zůstal nečitelný, takže jsem vůbec netušila, co si o tom myslí.

*****

Další stelární cyklus jsme, k velké radosti Hot Roda, Darkrose a JetStorma s JetFirem, v Maccadamově staré olejárně byli zase. Vzhledem k tomu, že předchozí návštěvu dodrželi svůj slib a ani jeden to nepřehnal, Mistr asi usoudil, že není důvod je držet zavřené v Pevnosti.

Upřímě mě to překvapilo. Nečekala jsem, že bude Mistr tak vstřícný. Ne že bych si snad myslela, že nám nedovolí vůbec nic. Spíš jsem nad tím vůbec nepřemýšlela.

Přišli jsme dřív než včera už v odpoledních hodinách. Maccadam nám řekl, že Soltroops tam bývá od sedmnáctého cyklu. V tu dobu tam ještě nebývá tak narváno. To se nám hodilo.

Naši čtyři požitníci, jak je pěkně nazvala Gadget, se od nás hned po vstupu oddělili. Mistr jim řekl, proč tu jsme znova. Oni usoudili, že budou dění sledovat z povzdálí. Přeloženo, bylo jim to spíš jedno.

Maccadam si nás všiml hned, jak jsme vkročili dovnitř a vyšel nám vstříc. Nebyl jediný, partička mladých rozjařených femme u baru se po nás, tedy spíše po Mistrovi se zájmem ohlížela a jedna z nich dokonce udělala pár kroků směrem k nám. Pak si to ale, nejsem si jistá, proč, rozmyslela.

"Řekl jsem Soltroopsovi, že by dnes měl dorazit někdo, kdo se s ním bude chtít seznámit. Ptal se proč. Odpověděl jsem, že bude nejlepší, když mu to dotyčný poví sám," oznamoval nám Maccadam, ještě ani nebyl u nás. Mluvil tak nahlas, až jsem se obávala, že ho museli slyšet úplně všichni přítomní. Moc jich tu zatím nebylo a nedělali takový hluk jako včera. "Teď je vzadu ve skladu. Za chvíli by měl přijít. Jsem tedy upřímně zvědavý, jak mu to budeš vysvětlovat. Ale nebudu ti překážet."

Maccadam nás opět zavedl do salonu, stejného jako včera. "Pošlu vám ho sem. Hodně štěstí. I když mi asi bude chybět. Je ten typ, na který se nedá zapomenout." Maccadam ani Mistra nepustil ke slovu a oddusal zpět k výčepnímu pultu.

"Jsem na něj docela zvědavá," poznamenala Gadget.

"Máte nějaký plán?" zeptala jsem se.

"Obvyklý postup, začít nevinnou konverzaci a postupnou opatrnou volbou otázek a informací se dostat tam, kam chci."

"Co když to nevyjde?"

"Na tom teď nezáleží. Navíc neúspěch může mít mnoho podob. Takovou myšlenkou se na začátku vůbec nezabývejte. Ani v průběhu. Až přijde konec, hodnoťte konec. Nežijte co když, jen to rozptyluje pozornost a vyčerpává."

"Nemáme tedy žít v očekáváních?" zeptala se Gadget.

"Záleží na tom, jak moc jsou nebezpečná. Pokud je to něco relativně neškodného, zklamání pak bolí méně."

"A co když někdo permanentně očekává neúspěch? Když se to pak podaří, má z toho větší radost, a když ne, není zklamaný."

"Možná spíš myslíš uvědomování si šance neúspěchu, nikoli jeho očekávání. Víra v neúspěch ho téměř stoprocentně zaručuje."

"A proto je třeba zásadně věřit v úspěch," dodala jsem.

V tu chvíli se posouvací dveře do salónku otevřely a v nich stál Soltroops. Byl ještě vyšší, než jsem si ho pamatovala. Hubená postava dávala vyniknout jeho větší hlavě. Barvy brnění měl laděné do odstínů středně modré a světle modré až tyrkysové, zelené a bronzové. Z hezky tvarované tváře na nás hleděl pár temně azurových optik.

"Zdravím, prý jste se mnou chtěli mluvit." Měl příjemný melodický hlas a trochu neobvykle vyslovoval.

"Též. Ano chtěli," odvětil kldině Mistr bez sebemenšího náznaku zaujetí. Servem Soltroopsovi naznačil, ať si sedne.

"O čem?" ptal se mladý mech a usadil se na volnou židli.

"Jmenuji se Undertaker. Jsem Maccadamsův dlouhodobý přítel. Zrovna včera jsem se mu zmiňoval, že mám problémy s rebootováním centrálního počítače. Hlásí neplatné připojení k hardwaru. Maccadam mi tě doporučil, jako počítačového génia."

"Zkoušel jste restartovat systém?" zeptal se Soltroops se značným zaujetím.

Počítačový génius. Nevěděla jsem, že někoho takového potřebujeme. Nebo si to Mistr jen vymyslel a žádný problém neměl?

"Ano, několikrát, bezvýsledně."

"Hmm.. Co používáte za operační systém."

Mistr mu nadiktoval nějaký krkolomný název zakončený číselným údajem. Soltroops se na něj podíval, jako by nevěřil vlastním audioreceptorům.

"Nevěděl jsem, že se tady ten operační systém dostal do komerčního užívání."

"Nedostal. Náš počítač je druhý ze tří, na něž byl užit."

Mladý mech užasl. "Druhý ze tří... Já vím pouze o dvou a u druhého ani nevím, co to bylo. První prý byla nějaká vesmírná loď, název neznámý."

"Beta Zero," odtušil Mistr. "Měla být užívána pro autonomní prozkoumávání nových planet. Byla pro ni navržená speciální jednotka umělé inteligence. Tuším, že původní konstrukci navrhli Quintessoni. Plány se našly o mnoho eonů později od jejich porážky, s nimi i zmíněna AI jednotka.
Bylo třeba mnoho úprav a marných pokusů, leč nakonec se Betu podařilo zprovoznit.
Prvních několik průzkumných misí bylo úspěšných. Čím dál víc se však projevovala řekněme dokonalost její AI. Získávála osobnost. Začínala si dělat, co chtěla. Další mise skončila bojem mezi Betou a obyvateli prozkoumávané planety.

Strašně se potom pohádala s vedením organizace, jíž patřila. Odstavili ji mimo provoz. Až po delší době, kdy usoudili, že už se snad umoudřila, ji poslali na novou misi. Z té už se nevrátila."

"Proč ne?" zeptala se Gadget se Soltroopsem skoro jednohlasně. Vtipné.

"Neví se. Poté, co vstoupila do atmosféry, její signatura zmizela a už se neobjevila."

"Co je to třetí, kde byl použitý ten operační systém?" tázal se Soltroops.

"Nevím," pokrčil rameny Mistr.

"Škoda."

"Měl bys zájem se podívat, co s tím počítačem je? Za tvůj čas samozřejmě dostaneš zaplaceno."

"Víte, asi bych to vzal i bez toho zaplacení. Kde ho máte?" V optikách se mu smaým zaujetím jen třpytilo.

"Daleko. Mohl bys třeba zítra? Sešli bychom se u vstupu zdejšího druhého aeroportu."

"Můžu zítra ráno. Desátý cyklus."

"Skvěle, takže domluveno." Mistr vstal a nabídl Soltroopsovi servo. Mech ho s úsměvěm přijal. Rozloučili jsme se a opustili Maccadamův podnik.

Další stelární cyklus se do Crystal City vypravil Mistr sám. Ještě před odletem nám přednesl denní rozvrh s tím, že některé z nás možná bude potřebovat.

*****

Undertaker:

Soltroops se dostavil na smluvené místo na klik přesně. Dochvilný. Zamlouvá se mi čím dál víc. Zaujal mě už předevčírem, kdy jsem si o něm hledal nějaké informace. Díky tomu jsem přišel na jeho zálibu v počítačích. Osud mi ke štěstí přihrál onu podivnou poruchu. Zatím to vycházelo dobře.

"Kam letíme?" zeptal se mě zvědavě a nakukoval mi přes rameno skrz okno na venkovní scenérie.

"Uvidíš. Musím tě požádat, abys, až ono místo opustíš, nikde a nikdy nezmiňoval nic o něm."

"Berete mě na nějakou tajnou vojenskou základnu?"

Pousmál jsem se. "Ne tak úplně. Říkám, uvidíš."

"Máte tam taky napojenou nějakou AI jednotku?" tázal se hned nato.

"Ne."

"Nebyl ten systém ale vyvinutý právě proto? Pro bezproblémovou interakci?"

"Byl," přitakal jsem.

Blížili jsme se k Pevnosti. Soltroops už od přeletu hranic Skal působil trochu nervózně. Snažil jsem se odhadnout, proč. Vypadal, že si své pocity pořádně ani neuvědomuje. Pokud zrovna nemluvil, na jeho tváři se zračil nepřítomný výraz.

Mezi vrcholky skal začala probleskovat Pevnost. Soltroopsovi se v optikách objevil zájem, leč neřekl vůbec nic. Zajímavé...

Přistál jsem s lodí na rovném prostranství před hlavním vstupem do Pevnosti. "Jsme tu," oznámil jsem. Částečně jsem očekával, že Soltroops bude dál nepřítomně zírat z okna. Mech se však okamžitě zvedl a vystupoval.

"Docela pěkná pevnost," vypadlo z něj venku. "Klidně by to mohla být vojenská základna."

"Ovšem není."

Zamyslel se. "Tak třeba bojová umění. Ale teda existence takových míst je dost spektakulární."

"Tedy vítej v novém světě."

V optikách se mu zatřpytilo. "A Vy jste?"

"Zdejší Mistr," odvětil jsem.

"To není pouhá shoda náhod, že?" Vida. Že by přeci jen uměl pořádně vnímat.

"Ne. Spíš osud, či jak tomu říci. Vše ti vysvětlím. Nejdříve však potřebuji spravit počítač."

"Dobře."

Zavedl jsem Soltroopse do řídící místnosti. Představil jsem mu Corellu, která se starala o všechnu techniku v Pevnosti. To ona mi nahlásila poruchu, se kterou si nevěděla rady.

Soltroops ponořil do všemožných programů statistik a snažil se najít zdroj závady.

Nebudu vás nudit detaily. Vrtali jsme se v tom - obrazně i doslova - asi pět cyklů, než jsme našli, co jsme hledali. Když se Soltroopsovi nepodařilo nic najít v programech, akorát nějakou změnu v renderování, začali jsme počítač část po části rozebírat. Corella z toho nebyla příliš nadšená. Já též ne, leč co se dalo dělat.

Problém v přívodu energie. Jeden z kabelů byl těsně u panelu naprasklý. Navíc energii něco bránilo ve správném průchodu. Z poškozeného kabelu se nám, po odříznutí přísunu energie, podařilo vyprostit neurčitý kovový úlomek.

"Má to kolem sebe silné elektromagnetické pole," oznamoval mi Soltroops. "Nevíte, z čeho to může být?"

Vzal jsem si od něj úlomek a pečlivě si ho prohlížel. "Nemám tušení. Dám ho vědci, aby se ne něj podíval. Snad něco zjistí."

"Máte tu i vědce.." zamumlal Soltroops.

"Ano. Také mu řeknu, aby opravil ten prasklý kabel."

"Zrovna jsem se Vás chtěl zeptat, co s tím budeme dělat."

Věnoval jsem Soltroopsovi úsměv. Zavola jsem Whiteseekerovi, aby se přišel podívat, co se s tím bude dát dělat. Zatímco se vědec zaobýval poškozeným kabelem, vzal jsem si Soltroopse stranou. Jak jsem slíbil dal jsem se do vysvětlování prvotního důvodu, proč tu byl.

"Zajímavé," vypadlo ze Soltroopse nakonec. Když jsem mu pověděl snad ještě víc než věděli mí žáci. Nápodobně.. Zajímavá osobnost. Zdá se, že ho jen opravdu těžko něco vyvede z míry víc, než nepoznatelně.

"Jsi za určitých podmínek ochoten přijmout moji nabídku?" zeptal jsem se. Má domněnka byla, že ano. Ovšem opravdu jsem netušil, jaké podmínky by on mohl mít.

"Ano. Jaké podmínky myslíte?"

Nadzvedl jsem jedno obočí. "Řekni si je ty sám."

"Je mi to jedno," opáčil. V jeho optikách jsem hledal náznaky žertu, ovšem Soltroops to myslel naprosto vážně.

"Já tedy něco vymyslím," řekl jsem mu, přestože jsem nápad už měl. Nejdříve jsem se však chtěl zeptat té, kterou k jeho uskutečnění budu nezbytně potřebovat. Stormie.