Heroes of the War - Kapitola 10.

Následujících několik orbitálních cyklů jsme všichni prožili v podivném transu. Mistr se stále neprobral a na nás padal stín obav a nervozity. Přesto jsme trénovali dál. Stormii jsme naučili to, co už jsme uměli a občas jsme si zkusili některé chvaty i s železnými tyčemi.

Vlastně by se našla jedna pozitivní věc na celé této nešťastné situaci a to, že kvůli Mistrově nepřítomnosti jsme si museli vystačit pokud možno sami, což nás ještě více sblížilo.

A pak, zrovna na Den Prajiskry - cybertronský svátek slavený na počest Primuse a jeho oběti, z níž vzešli všichni Transformeři - nás někdy po poledni od příprav na oslavu vyrušil Skyree.

"Máte se okamžitě dostavit na operační sál. Všichni," vzkázal a opět zmizel.

Překvapeně jsme se po sobě podívali.

"Myslíte..." zašeptala Stormia.

"Nemyslet. Jít to zjistit," přikázal Jetfire a rozběhl se ven, s Jetstormem po boku. My ostatní je v těsném závěsu následovali.

Za pár kliků jsme stáli před dveřmi operačního sálu. Zpoza nich se ozývaly hlasy, leč nebylo jim rozumět. Jeden rozhodně patřil Sparksaverovi, ale ten druhý jsem nebyla schopna k nikomu přiřadit.

Stormy lehce zaklepala.

"Dále," ozvalo se, načež se dveře otevřely. Vstoupili jsme.

Zraky všech okamžitě spočinuly na Undertakerovi, který už se skutečně probral.

"Mistře..." zašeptala jsem se značnou úlevou. Jemně se usmál a lehce přikývnul, jako by chtěl naznačit, že už je vše v pořádku.

"Vy jste v pořádku!" vyjekla nadšeně dvojčata.

Mistrů v úsměv poněkud povadl. "Téměř," zamumlal. Jeho hlas zněl ale jinak, tak nějak rozbitě a zvláštně.

Překvakeně jsem nadzvedla obočí. "Váš hlas..."

"Jed mu poškodil hlasový modul," vysvětlil medik. "Je vůbec zázrak, že žije, natož že může mluvit..."

Měla jsem radost, že je Mistr v pořádku, ale jeho krásného hlasu mi bylo líto.

"Je tu nějaká šance, že se to časem spraví?" zeptala jsem se a neubránil a se zklamanému tónu.

"Šance tu jistě je, ale vážně nevím, jak velká," odpověděl mi medik.

"Gadget, ty snad nemáš radost, že Mistr vůbec žije?" podívala se na mě udiveně Darkrose.

"Jistě že mám... Já jen, ech... Omlouvám se..." nevěděla jsem, co na to říct. Připadala jsem si... podivně, v takové smutné nenáladě. "Omlouvám se," vyhrkla jsem znova a rozeběhla se pryč.

Doběhla jsem na střechu ubytovny - ideální místo, kde se dají srovnat myšlenky. Posadila jsem se ke kraji, přitáhla si nohy k sobě a bradu jsem si položila na kolenní klouby.

Vzpomněla jsem si na sen, jež se mi zdál druhou noc od toho útoku.

*****

Byla jsem s Undertakerem v nějakém mě neznámém městě. Procházeli jsme rušnou hlavní třídou a o něčem se bavili.

Náhle se ulicí prohnal houf řvoucích mechů, který mě na neštěstí strhl s sebou.

Když se mi konečně povedlo se z něj vymotat do nějaké postranní uličky, došlo mi, že jsem se ztratila.

Snažila jsem se dostat zpět na místo, kde jsem se od Mistra oddělila. Ovšem spíš to vypadalo, že se od něj čím dál tím víc oddaluji. Po necelém cyklu neúspěšného bloudění se mě pomalu začalo zmocňovat zoufalství. Byl už večer, ulice se tišily, jak se obyvatelé vraceli do svých domovů, a na město padal soumrak.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Kdyby se mi podařilo vrátit se na hlavní třídu, tam by mě snad Undertaker našel. Jenže, jak jsem později zjistila, nacházela jsem se na opačném konci města. A navíc se mi do mysli vkradl nepříjemný pocit, že mě někdo sleduje. Rychlým krokem jsem zamířila směrem, odkud se ještě ozýval provoz.

Pak mě napadlo Mistrovi zavolat. Primus ví proč mi nepřišlo jako dobrý nápad ho oslovovat Mistře, nebo Undertakere, ne na tomto místě. Tak jsem do komunikátoru zamumlala první věc, která mě napadla.

"Undy?... Undy?!"

Nic.

Začínala jsem se bát. Pronásledovatelé se už nesnažili skrývat ve stínech a rychle se blížili.

"Undy..." zkusila jsem to znova. Tentokrát se z komunikátoru ozvalo nějaké zaskřípění, leč jinak opět nic.

Teď už jsem běžela, abych pronasledovatelům unikla. Jenže jsem nedávala pozor, kam, a omylem jsem odbočila do slepé uličky. Což jsem zjistila na jejím samém konci, z něhož už nebylo úniku.

Pronásledovatelé se ke mě pomalu přibližovali. Sílící temnota jako by se snažila skrýt to, co se právě chystali udělat. Rozeznala jsem jen pět siluet a ve tmě zářící optiky, které v sobě měly tolik krutosti.

"Tak co, kde je ten tvůj Undy, kočičko?
...Zvláštní, že mi to jméno přijde povědomé, ale nějak si nemůžu vybavit, odkud bych ho znal," řekl nejspíš vůdce té skupiny.

Znechuceně jsem přimhouřila optiky. Z toho mecha se mi dělalo zle.

Všech pět se zastavilo asi čtyři arny ode mě. Nevěděla jsem, co se mnou hodlají udělat, ale rozhodně jsem se jim nehodlala vzdát bez boje. Z pouzdra u pasu jsem vytáhla úzkou, dlouhou dýku a připravila si ji k případné obraně.

"Nechte ji být!" ozvalo se výhružně za zády mechů. Okamžitě jsem pozanala Undertakerův hlas.

"Nebo co?" zeptal se pohrdavě vůdce. "Počkej. ...Ty seš te její Undy, že?... Tebe odněkud znám," chvíli mlčel a přemýšlel.

"To bys měl, po tom všem..." zašeptal výhružně Mistr. V jeho hlase se mísila zloba, nenávist a pohrdání.

"Underteker," vydechl konsternovaně vůdce. "Dlouho ses tu neukázal. Myslel jsem, že už někde rezivíš.
No, nevadí. Přišel sis pro další výprask."

"Uvidíme, kdo ho dostane," procedil Undertker pohrdavě.

"Na něj!" vykřikl vůdce.

Všech pět se na Mistra vrhlo. Byl to nefér boj, přesto dlouho vyrovnaný.

"Vypadá to, žes na sobě zapracoval. Dokonce se mi zdá, žes nějak vyrostl," zamumla vztekle vůdce. V jeho halse byl znát strach.

Undertaker ho několikrát udeřil pěstí do tváře, až se vůdce skácel omráčený k zemi. Jakmile ostatní uviděli, že je jejich velitel poražen, dali se na zbabělý útěk.

Já celý boj jen z povzdálí pozorovala, jelikož mi začalo být trochu zle.

"Jsi v pořádku, Gadget?" zeptal se mě Mistr, poté co se ujistil, že se omráčený mech jen tak neprovede.

"Ano. Díky Vám," usmála jsem se. "Kdo jsou?"

"Gang, jež terorizuje toto město a jeho obyvatele už hodně dlouho."

"Hm... Tohle je Vaše první město (rodné město)?"

"Ano. Mnohokrát jsem byl jejich obětí. Naštěstí se naskytla příležitost a já mohl odejít."

"Máte smutnou minulost," poznamenala jsem.

"O to šťastnější je budoucnost," usmál se a zahleděl se na temnou noční oblohu. ... "Undy..." zašeptal.

"Ehm, no... Omlouvám se. Já..." Přoložil mi digit k ústům, čímž mě umlčel.

"To je v pořádku, má milá. Líbí se mi to.
Jen by mě zajímalo, proč jsi mě tak nazvala?"

"Já vlastně pořádně nevím. ... Nepřišlo mi..." Náhle se mi zatmělo před optikami a cítila, že padám. Poslední, co jsem vnímala, byla dvě silná serva, která mě zachránila před nárazem.

*****

Byl to zvláštní sen... spíš další vidina, v níž se mi odkryla část Mistrovy minulosti, kterou on sám odmítal komukoli odhalit.

Měla jsem se nutkání se rozbrečet, ale snažila jsem se ho potlačit, přestože to nemělo smysl. S nepřítomným výrazem jsem zírala do dáli a snažila se uklidnit svoji rozbouřenou mysl.

...

"Gadget," ozval se za mnou Mistrův rozbitý hlas. Pomalu jsem se otočila a zahleděla se mu zpříma do optik.

"Opravdu ti můj nynější hlas tolik vadí?"

Otevřela jsem ústa k odpovědi, avšak nebyla jsem schopná promluvit. Místo toho mi optiky zalily olejové slzy, které mi hned na to začaly stékat po tvářích. Odvrátila jsem hlavu a tiše vzlykala.

"Ach tak... Už chápu. ... Odpusť..." zašeptal Underteker. "Mám tě nechat o samotě?" V té otázce zaznívalo pochopení, ale také... nejistota. Poprvé za celou tu dobu... Ovšem Mistr se probral teprve před několika desítkami kliků po dekacyklu uvěznění ve stázi. Navíc ještě potrvá, než se plně zotaví... jestli se tak vůbec stane. Takže nejistota byla pochopitelná.

Zvedla jsem hlavou a s rozpolcenou jiskrou štěstím a smutkem jsem se na něj přes slzy usmála.

"Ne. Prosím, zůstaňte. Já..."

"Já už vím, Gadget. Příliš mnoho... . Ale to přejde," povzbudivě se na mě usmál.

Ušklíbla jsem se. "Jo... A pak přijde znova," zašeptala jsem. "A tak pořád, dál a dál.
Ale nevadí mi to. Smířila jsem se s tím."

Undertaker s úsměvem přikývl.

"Vadí a nevadí zároveň," odpověděla jsem na jeho předchozí otázku. "Je to škoda, velká škoda, avšak... Je mi to líto, toť vše.

A není co odpouštět."

"Pořád je tu šance, že se můj hlasový modul spraví."

Chvíli jsme mlčeli.

"Zdálo se mi o Vás."

"Já vím. Zjevně jsme měli stejný sen..."

"A byl to vůbec sen?"

"Nevím," vydechl.

"Nestalo se to. Ale to místo... ti mechové byli až příliš skuteční."

"Ano.

Nemáš v plánu mi říkat Undy, že ne?" zeptal se na oko vážně.

Pobaveně jsem se na něj podívala. "Ne," zasmála jsem se.

"Myslel jste vážně, že se Vám ta zkrácenina líbí?"

"Naprosto. Jinak bych to neřekl," taktéž se zasmál.

"Víš, proč jsi omdlela?" zeptal se pak vážným hlasem.

"Ne. Vím, že mi začalo být zle. Ale proč, to nevím."

"Hm."

...

"Darkrose říkala něco o tom, že se s tebou pokusila usmířit."

"Ano, pokusila. Ovšem já nevím, zda jí mohu věřit."

"Snažily jste se nějak domluvit?"

"Ne."

"Takto to ovšem nikam nepovede. Měly byste se dohodnout na kompromisu. A pořádně si spolu promluvit."

"Já vím, Mistře. Když já... z ní mám špatný pocit."

"V jakém smyslu?"

"Že se jí nedá věřit..." zamumlala jsem.

"Dobrá..."

*****

Za našimi zády se ozvalo odkašlání. Otočila jsem se a střetla se s pohledem zelené femme.

"Ano, Darkrose?" zeptal se Mistr, aniž by se na nově příchozí podíval.

"Máte se vrátit na ošetřovnu," odpověděla mu. "Sparksaver Vás zatím chce mít pod dozorem."

"A co budete dělat vy?" zeptal se, načež jsme oba vstali.

"Pokračovat v přípravách na oslavu, odvětila Rose.

"Oslavu..." zašeptal Mistr.

"Ano. Dnes přeci je..."

"Já vím," přerušil ji. "... Přijede návštěva."

"Cože?! A jaká?" vyhrkly jsme s Rose jednohlasně.

"Uvidíte," usmál se, otočil se na pedálu a zmizel.

Chvíli jsme na sebe s Darkrose v šoku zíraly, než jsme se vydaly pomoci ostatním.

*****

Asi čtyři cykly po poledni jsme měli vše na chystané a rozehřívali jsme se v Aréně. Mistr nás s občasnými připomínkami toho, kdo co dělá špatně, jen pozoroval. Vůbec bylo s podivem, že mu medik, ač nerad, dovolil opustit ošetřovnu.

"Mistře, kdy už začneme trénovat v některém ze Západních sektorů?" zeptal se Hot Rod, když si zrovna dával pauzu od výkopů.

"Až budete připraveni," odvětil Undertaker.

"A to bude kdy?"

Mistr se na Ohniváka výstražně podíval. Ten zvedl serva v obranném gestu a pokračoval ve cvičení.

Trénovali jsme dva cykly, potom jsme se vydali do společenské místnosti, nacházející se v přízemí obytovny. Místnost jsme vyzdobili zářícími energonovými krystaly.

Ostatní se rozhodli pozvat Sparksavera, Blastraye... a vůbec všechny, které z personálu znali. Mě to nepřišlo jako dobrý nápad vzhledem k tomu, že o tom Mistr nevěděl, leč to jsem byla jediná.

Mistr se skutečně netvářil příliš nadšeně, když tam spatřil Skyreeho, Blastraye a Sparksavera, ale přešel to bez komentáře.

"Tak... můžeme začít," zazubil se Blastray a zvedl ze stolu podnos se sklenicemi až po okraj naplněnými engexem (pozn. autora: alkohol na cybertronský způsob). Každému jednu podal.

Undertaker s lehce znechuceným výrazem odmítl. "Kde se to tu vůbec vzalo?"

"Corella přivezla."

Corella, to musela být ta femme, jež dělá dle medikových slov tak nějak všechno, co je zrovna potřeba.

Undertaker si jen povzdechl.

"Mistře, kdy dorazí ta návštěva?" zeptala jsem se.

"Nejpozději zítra v poledne," odpověděl mi.

"Cože?! Ona zase přijede tamta?" zděsil se medik a popadl sklenici, kterou Undertaker odmítnul. "Abych to přežil," pokrčil rameny, když zaregistroval naše nechápavé pohledy.

...

"Šťastný Den Prajiskry," pronesl významně Hot Rod, přičemž pozvedl svou sklenici.

"Šťastný Den Prajiskry," pronesli jsme sborově a taktéž ty své pozvedli, nečež se ostatní napili.

Já svou sklenici zůstala držet několik dunteků od úst a nerozhodně pozorovala tekutinu v ní.

"Copak? Nechutná?" zeptala se mě Rose s pohrdavým úšklebkem.

"Kolikátka to je?" namísto odpovědi jsem položila jinou otázku.

"Čtyřicet procent," odvětil Blastray.

Stormia se zakuckala a málem vyprskla to, co už měla v ústech. Obě jsme odložily sklenice zpět na podnos.

"Femme... Vy taky nic nevydržíte," prohlásil uštěpačně medik.

"Mě z toho vynech," Darkrose po něm hodila uražený pohled a zabavila si původně moji sklenici.

Nastala poněkud trapná situace, kdy jsme já a Stormy jen stály a nevěděly, co máme dělat. Zatímco ostatní dál popíjeli a už poněkud rozjařeně se o něčem dohadovali.

"Gadget, Stormie, pojďte ven," řekl Undertaker a rychle odcházel. Následovaly jsme ho.

...

"Nevíte, kolik engexu mají?" zeptal se Mistr, když jsme stáli před hlavním vstupem do ubytovny.

"Myslím, že ještě jeden barel," odpověděla Stormia.

"Ach... To snad ne," vydechl nešťastně Underteker. "Kde?"

"Stál... stál hned vedle dveří," odvětila jsem.

Mistr přikývnul. "Počkejte tu. Dojdu pro něj, než to bude ještě horší."

Vrátil se tedy zpět do společenské místnosti, v níž to za nedlouho mělo vypadat, jako po výbuchu granátu.

Za pár kliků byl Mistr zpět i s velkým barelem plným čtyřiceti procentního engexu. Nějak mi nešlo na rozum, proč Corella nesehnal a něco slabšího.

"Jak jste jim to sebral?" udiveně jsem povytáhla obočí.

"Snadno... nedávali příliš pozor." Mistr postavil barel vedle zdi a s nepřítomným výrazem se zahleděl na tmavnoucí večerní nebe.

"Děje se něco?"

"Kdybych nebyl raněný a ve stázi, oni by se nyní nemuseli opíjet tak silným engexem..."

"Není to Vaše chyba. A třeba to nepřeženou - i když Rose a Sparksaver na to moc nevypadali."

"Je to obojí zbytečné zdržení. Rád bych s vámi již začal trénovat také v Západních sektorech, ale..." Odmlčel se.

"Pozvali jste ještě někoho?"

"Ještě Joyera," přiznala Stormy.

"Ach ne... Ve stázi vlastně bylo docela krásně."

Bylo mi naprosto jasné, jak se teď Mistr cítí. "To zvládnete," usmála jsem se, "zase naberet síly."

"Děkuji, Gadget," oplatil mi úsměv.

"Ehm... Vy vůbec nepijete?" zeptala se nejistě Stormy.

Mistr na ni s mírným úsměvem pohlédl. "Ne. Odmítám pít něco, po čem nad sebou ztrácím kontrolu."

"To je logické," odtušila jsem.

"Ale malá dávka přece nevadí..." oponovala bílá femme.

"Stormie," zašeptal Mistr výhružně.

"Omlouvám se. Je to samozřejmě Vaše věc," vyjekla rozpačitě.

"Co s tím uděláme?" ukázala jsem servem na barel.

"Dáme ho vědci. Třeba ho nějak využije."

"Hlavně aby nedopadl jako tamti," zamumlala Stormy.

"Ujišťuji tě, má milá, že to se nestane. On také nepije."

Odnesli jsme barel s engexem vědci. ... Spíše Undertaker odnesl, já a Stormy jsme na něj čekaly před Laboratoří, protože tam přeci nesmíme, a navíc se mi tam, při vzpomínce na její první návštěvu, vůbec nechtělo.

"Co budeme dělat?" zeptala se bílá femme, jakmile byl Mistr zpět.

"Co navrhujete..."

Stormia se na okamžik zamyslela. "My se budeme ptát a Vy nám budete odpovídat," prohlásila potom a tvářila se jako nevinnost sama.

Následoval můj výbuch smíchu a neuniklo mi, že i Mistrovy zacukaly koutky úst.

"Co...?" nechápala femme.

"Víš, Stormy. Mistr zjevně velice nerad zodpovídá něčí dotazy úzce se týkající jeho osoby," pronesla jsem s úsměvm.

Stormiin výraz prozrazoval, že nechápe jak si mohu něco takového dovolit říct.

"Víš, Stormie. Gadget má zjevně pravdu. Ovšem abych vám nějak vynahradil dnešní den, učiním výjimku a..."

Bílé femme zazářily optiky nadšením. "To je skvělé."

"Tak se ptejte," vybídnul nás Undertaker.

"Proč nemluvíte o své minulosti?" tak jsem se ptalala.

"Co myslíš?" oplatil mi otázkou opět s tím svým záhadným úsměvem.

"Nedomluvili jsme se náhodou, že my se budeme ptát a Vy nám budete odpovídat? A ne, že my se zeptáme a odpovíme si samy," vyjela jsem.

Mistr ovšem zůstával klidný. "Stormia mě nenechala domluvit. Chtěl jsem navrhnout, zda nebude zajímavější, když se k odpovědi dopracujete samy. Přeci jen vás mám něco naučit a toto mi přijde jako užitečná dovednost."

"Já se z Vás zblázním," vydechla jsem a rezignovaně svěsila ramena.

Na chvíli jsem se odmlčela a přemýšlela. "Tak dobrá... Myslím, myslím, že o své minulosti nemluvíte proto, že chcete působit tajemně. Nebo proto, že Vás baví pozorovat ostatní, kteří se užírají tím, že o Vás nic neví.

Nepředpokládám, že by byl důvodem stud za svou minulost či tak něco. Spíš jste si z toho 'nikdo o mě nic neví' vytvořil masku."

Stormia na mě zírala pomalu s ústy dokořán, zatímco Undertaker si mě fascinovaně prohlížel.

"Geniální..." zašeptal. "Máš pravdu, Gadget."

Potěšeně jde se usmála.

"Já se obávám, že mi takové psychologické dedukce moc nejdou," zamumlala bílá femme.

"Nevadí. Jen to zkus," Mistr jí položil servo na rameno a povzbudivě se usmál.

"Fajn. Hmm... Proč byste se měl za svou minulost stydět?"

"...Gagdet část mé minulosti viděla, tady ví, a proto jí to napadlo."

"Viděla?"

Přikývla jsem. "Ve snu."

"Napadá tě nějaký důvod?"

"Napadá mě... Měl jste nějakou podřadnou práci?"

Mistr nesouhlasně zakroutil hlavou.

"Tak jste někdy něco hodně zvoral?"

"Ne. Pomohu ti - vlastně jsem za to příliš nemohl."

"Tak.. tak.. Já nevím. Někdo Vás morálně shazoval, nebo Vám někdo ubližoval."

"Správně."

"A není to také důvod, proč o své minulosti nemluvíte? Nechcete zapomenout?"

"Ne, Stormie. Jak je již jednou říkal Gadget. Nikdy se nesnaž zapomenout to špatné, neboť právě z toho plyne poučení. A když zapomeneš své chyby, uděláš je znova."

"Hm, na tom něco bude. Každopádně Vaší minulosti je mi líto..."

"Proč? Kdyby se to tak nestalo, nikdy bych se nestal tím, kým jsem dnes. Nikdy bych neměl důvod zachraňovat ty, jež nyní jsou mými pracovníky. A pravděpodobně nikdy bych nepotkal vás."

"Tak jo. Vzdávám se. Máte pravdu."

"Mistře, jak se jmenuje to město?" Na tuto otázku si snad nebudu muset odpovídat sama.

"Danar. Leží severozápadně od Iaconu."

"Chápu správně, že jste po nějaké době toho týrání odtamtud odešel?"

"Ano. Při první možné příležitosti jsem Danar opustil. Pracoval jsem tam v továrně na výrobu počítačů a kontrolních systémů. Otřesné podmínky.

Naštěstí si mě společně s několika dalšími Transformery vybral jistý mistr bojových umění, abychom se stali jeho učni. To byla má záchrana, poněvadž jsme neměl peníze ani zásoby energonu k odchodu kamkoli jinam."

"Takže Vy teď pokračujete v tradici," usmála se Stormia.

"Ano," přikývl.

"Jak se jmenoval Váš mistr?" zeptala jsem se.

"Nevím. Nikdy nám své jméno neprozradil. Vlastně o něm nevím téměř nic."

"A ti další Transformeři?"

"Ona návštěva, která by během několika následujích cyklů měla dorazit." Undertaker se zahleděl na temnou oblohu. "Ze všech devíti rekrutů jsme zybli jen my dva. Náš mistr měl až přehnaně náročný výcvik, chtěl po nás příliš, přestože věděl, že to někteří nezvládnou."

Stormia překvapeně zamrkala. "Nedopadneme stejně?" zděsila se.

"Ne. Věřte mi. Poznám, když už na to nebudete mít, a nenechám vás zemřít v utrpení, jež některým výcvik přináší. Slibuji... Já ne."

Chvíli jsme všichni tři mlčeli a urovnávali si v hlavě myšlenky.

"Gadget," promluvil Mistr po několika klicích ticha. "Prosím, zazpívej nám něco."

Takovou prosbu jsem nečekala, ale tak proč ne. "Jak si přejete," usmála jsem se a spustila.