Kapitola 21.

Arashi:

Sotva jsme vkročili na území pevnosti, kontaktoval mě mistr, že prý se mnou chce okamžitě mluvit. Omluvil jsem se tedy svým přátelům a vydal se do trůního sálu.

"Arashi," oslovil mě, jakmile jsem vstoupil. Stál zády ke mně naproti trůnu. Nyní se otočil a kráčel mým směrem. "Je tu něco, o čem bych s tebou chtěl mluvit."

"Ano, mistře?"

"Jedná se o Alquu. Všiml jsem si, že spolu vycházíte více než dobře. Ale, víš, ona ti neříká pravdu."

Nechápavě jsem se na mistra zadíval. Co tím myslel?

"Pravdou totiž je, že ona tu nemá být. Nepozval jsem ji. A nechci ji tu!

Takže, buď ji ty donutíš, aby odešla, nebo se jí já zbavím po svém."

V tu chvíli by se ve mně energonu nedořezal. Zkoprněl jsem na místě, v šoku, neschopen jediného pohybu nebo slova.

Alqua tu nemá být. Proč mi to, u Prajiskry, neřekla?! A mistr ji zabije pokud sama neodejde. A i když tak učiní, přinejlepším jí jen vymaže část paměti.

To nemůže být pravada...

"Primisžel, je to tak," odpověděl mistr na mé myšlenky. Sakra! Tak mě to vykolejilo, že jsem neudržel ani psychickou bariéru.

"Nerad bych tě nějak ranil, dávám ti tedy na vybranou. Buďto ji ty donutíš k odchodu, nebo zemře. Rozhodnutí je jen na tobě."

Rozhodnutí je jen na mě. Vůbec nevadí, že mě tu právě psychicky vydíral. Když nad tím teď zpětně uvažuji, říkám si, že kdyby byl na mém místě Aengïru, mohlo to dopadnout lépe. Přeci jen on byl z nás jediný, kdo se kdy odvážil mistrovi tváří v tvář postavit a odporoval mu.

"Jistě, mistře. Vyřeším to."

"Vím, že ano." Obdařil mě falešným úsměv, načež odkráčel zpět ke svému trůnu.

Audience skončila. Otočil jsem se a odešel.

Budu si s Alquou muset vážně promluvit.

*****

Alqua:

Ode dne našeho objevu v nedalekých ruinách jsem měla pocit, že se změnilo přinejmenším tisíc věcí. Aengïru byl ještě zadumanější, než obvykle. A Arashi se ke mě choval najednou tak odtažitě. Všechny mé pokusy, dozvědět se, co se stalo, zahrál do outu a jeho odpovědi byly úsečné, jako bych mu najednou byla na obtíž.

Nechápala jsem to. A upřímně, velice mě to ranilo. Pokud mě tu nechce, může mi to říci normálně a ne se tak nemožně chovat.

I ostatním neuniklo, jak se ke mě Arashi chová. Deziree se to dokonce pokusila vyřešit, nebo z něj aspoň dostat důvod, jenže s ním nehnula. Odmítal cokoli říci dokonce i Aengïrovi.

Můj pobyt v pevnosti byl cyklus od cyklu nesnesitelnější. Byla jsem z toho naprosto zoufalá. Už jsem přemýšlela, že někomu povím pravdu. Že tam tam nemám být, že pravděpodobně patřím do jiné reality, že toto je vlastně můj sen.

Sen... Sen...

Byl to jen sen! Stačilo, když se vzbudím a vše bude v pořádku! Jiskra mi poskočila radostí z nové naděje. Notak, Stormie, stačí se jen vzbudit a tomuto utrpení bude konec. Snažila jsem se, vážně jsem se snažila, ovšem ať už jsem zkusila cokoli, nedařilo se mi. Stále jsem byla v tomto snovém světě uvězněná.

Mé procitnutí ovšem mělo přijít brzy a cestou, jakou jsem rozhodně nečekala.

Už od rána toho skutečně osudového dne mi bylo mizerně, ale ve srovnání s tím, co přišlo, to bylo nic.

Šli jsme se s Arashim znova podívat do staré věže. Aengïru měl nějakou práci, a tak nemohl, jenže trval na tom, že je to neodkladné. Arashi byl jako obvykle zamlklý, vyhýbal se mi pohledem a já si vedle něj Primusvíproč připadala provinile.

Ve věži jsme nic nového nenašli. Asi Aengïrua zklameme, jenže ať jsme pátrali sebevíc, žádnou další stopu o původu těch archů jsme neobjevili. Vraceli jsme se s prázdnou.

Na zpáteční cestě jsem to už nevydržela a musela se svého společníka znova zkusit zeptat. "Arashi..." Byla jsem bleskově přerušena.

"Nic ti neřeknu, Alquo, neptej se mě už!" zavrčel.

Já se ovšem nehodlala jen tak vzdát. "Ale.."

"Ne! Nehodlám s tebou o tom mluvit."

"Já o tom ale chci mluvit! Vůbec nechápu, co se stalo. Vycházeli jsme spolu tak dobře. A najednou jak když přepne. Nepromluvíš se mnou jinak než odseknutím. A já nechápu, proč. Vždyť jsem ti snad nic neudělala?"

"No právě, nic jsi neudělala!" zavrčel.

"Co..?" Absolutně jsem nechápala.

"Nemáš tu co dělat," prohlásil ledově po pár nanoklicích ticha.

Musela jsem zastavit a opřít se o nejbližší strom.

"Ty to víš..." konstatovala jsem. Bylo mi najednou mdlo.

"Ano. Řekl mi to mistr. Nechápu, proč jsi to vlastně tajila." Arashimu se ve tváři zračilo pohrdání, které mě bodalo ujiskry.

"Nevím, co jsem měla dělat. Netuším, jak se odsud dostat."

"Mohlas nám to říct, pomohli bychom ti. Namísto toho jsi nám ale lhala.

 Aspoň mi řekni odkud tedy skutečně pocházíš."

"Ne! To nemohu," vyjekla jsem. Cítila jsem se jako ve svěráku. Drcena nějakou neviditelnou silou. "A kvůli tomu jsi vlastně se mnou celou tu dobu nemluvil? Mohli jsme to vyřešit hned, jak ses to dozvěděl. Proč, Arashi?"

Nepostřehnutelně rychle překonal tu malou vzdálenost mezi námi a jedním servem mě chytil pod krkem a přirazil ke stromu. "Nevyslovuj moje jméno! Už nikdy!" Jeho šepot byl snad ještě děsivější, než kdyby byl řval. Byla jsem tak vystrašená, že jsem se zmohla na to, jen mu bezmocně zírat do optik. Optik, jež pro mě předtím znamenaly bezpečí, útěchu, pochopení. Nyní ovšem byly studené, cizí a plné zloby.

Mou protoformou začaly procházet výboje energie, doprovázené nejdříve slabým štípáním, které se postupně měnilo v nesnesitelnou bolest.

"Je mi jedno jak, ale musíš odsud odejít. A to hned."

Cítila jsem tak neskutečnou bolest. Tolik jsem chtěla ztratit vědomí. Uniknout tomuto utrpení. Ale vesmír mi odmítal vyhovět.

Dál jsem byla nucena hledět do těch nyní až jasně bílých optik, které k sobě doslova přitahovaly moji pozornost.

Nevím, jak dlouho mě Arashi držel. Všechno mi splývalo do jedné věčnosti plné utrpení. Všechny mé smysly byly otupělé, takže jsem si toho nevšimla hned. Mnou proudící energie však začala slábnout.

Uslyšela jsem cizí hlas. Aengïrův hlas. "Pusť ji!"

Arashi ho k mému velkému překvapení a úlevě skutečně poslechl. Zhroutila jsem se k zemi, kde jsem zůstala bez hnutí ležet.

"Odejdi!" zazněl další příkaz ledovým tónem. Arashi se otočil na pedálu a odkráčel někam pryč dál do hloubi lesa.

"Alquo.." Nemohla jsem mu nijak odpovědět. Nějak jsem v sobě nenacházela slova. Naštěstí to Aengïru poznal a dál nic neříkal. Jen mě opatrně zvednul ze země a odnesl mě zpět do pevnosti. Tam mě společně s Deziree ošetřil a nařídil mi, ať odpočívám.

To bych skutecně moc ráda udělala, jenže hlavou mi výřily tisíce myšlenek. Co se mu to, u všech Primů, stalo...?

Seděla jsem zničeně na lůžku a zírala na podlahu. Po tvářích mi začaly stékat slzy a já měla nemalou chuť okamžitě ukončit svůj život.

Aengïru:

Nemohl jsem tomu uvěřit. Někdo tu manipuloval událostmi a opět se někoho pokusil zabít. Tušil jsem, že za tím stojí mistr, leč unikal mi jeho důvod. K tomu ještě ten spis o Solus Prime.

Nevím, proč byl zrovna na místě, jako je toto. Víc mě ovšem znepokojoval jeho obsah. Zažehl ve mě plamínek dalších záhad a nejistot. Něco mě na tom příběhu velmi znepokojovalo.

Právě proto jsem se vracel na místo, kde jsme ho společně s Arashim a Alquou objevili. Do sklepení věže ve zříceninách.

Arashi s Aalquou zde prý nic neobjevili, řekla mi to, když jsem ji ošteřoval. Ovšem já se tam musel ještě porozhlédnout.

Sestoupil jsem do podzemní místnosti. Rozsvítil jsem si a po několikáté jsem pročítal onen spis. Doufal jsem, že v něm najdu nějaké vodítko, jež mi pomůže při zjišťování dalších odpovědí. Opět bezúspěšně. Ať už jsem na papír svítil jakýmkoli světlem, nic dalšího jsem tam nenašel.

Ani na povrchu stěn místnosti, stolu, židle či podlahy nic nebylo. Dál jsem se v prozkoumávání nedostal, neboť mě přerušil nečekaný příchozí.

"Arashi," zašeptal jsem a zabodl do svého snad stále přítele pohled. "Doufám, že už jsi přišel k rozumu."

"To já také.

Víš vůbec, kdo Alqua ve skutečnosti je? Nemá tu co dělat!"

"Ano, já vím. To však neznamená, že ji musíš zabít. Myslel jsem, že to chtěl mistr, ne ty." Arashi sebou při těch slovech trhnul.

"Jak?" vydechl.

"Na tom nesejde." Říkat mu, že jsem měl dost podivný sen, v němž mi právě Solus Prime objasnila některé momentálně se udávající věci, mi nepřišlo jako vhodný nápad. "Alqua si nezaslouží zemřít, ať už je kdokoli a odkudkoli. Nechtěl jsi jí sám pomoci?"

"Ano. Ano, chtěl," Arashi to řekl téměř neslyšitelně. Sklonil hlavu. Zdálo se mi, že konečně zase přichází k rozumu.

Náhle se prudce narovnal a v pravém servu se mu objevil lesklý, ocelově modrý, nepravidelně zubatý meč. "A tys mi v tom zabránil!"

Vyrazil proti mně. Já jsem se tak tak stačil vyhnout.

"Já nechci, aby zemřela!" křičel Arashi, mezitím co se mě neúspěšně pokoušel zasáhnout.

"Nechtěl jsem jí ublížit. Nikdy jsem nechtěl. Ale mistr mi dal čas do dnešní půlnoci, potom ji zabije. Chtěl jsem ji jen paralyzovat natolik, že by se mohla vrátit."

"Ale ona nemohla omdlít. Mistr ji držel při vědomí. Zemřela by tak jako tak." Odhodil jsem Arshiho na jednu ze stěn a co nejrychleji jsem šplhal po žebříku zpět nahoru.

"Lžeš!"

"Vážně? Vážně si myslíš, že by toho mistr nebyl schopen?"

Odpovědi jsem se nedočkal. Rozeběhl jsem se ven na volné prostranství a snažil se Arashimu uniknout. Nechtěl jsem s ním bojovat. Bylo mi jasné, že z této bitvy by vzešel jen jeden přeživší. Mistr mu zatemnil procesory.

Vzedmula se ve mě vlna hněvu. Tentokrát zašel až příliš daleko. Usilovně jsem se snažil vymyslet, jak se vzepřít osudu.

Polevil jsem na ostražitosti. Arashi se na mně zleva vrhnul. Seknul mě do boku, z něhož mi okamžitě začal vytékat enrgon. Naštěstí rána nebyla hluboká.

Pronásledoval mě přes ruiny, po příkré skalní stěně, do lesa. Snažil jsem se mu uniknout a zmizet mezi stromy. Až pozdě jsem si uvědomil, kam mě Arashi nahnal.

Náhle se přede mnou namísto stromů tyčily vysoké, strmé skály z hladkého kluzkého kamene. Pokoušet se na ně vyšplhat by byla jasná sebevražda. Neměl jsem už na vybranou, musel jsem bojovat... Proti svému příteli na život a na smrt.

"Arashi, prosím," zkusil jsem to ještě, leč byl jsem bleskově přerušen elektrickým výbojem, jež mě zasáhl do břicha. Nebyl to silný útok, jen se mě jím snažil vyprovokovat.

Povzdechl jsem si a v servu se mi zhmotnil mohutný meč zářící plameny. Odrazil jsem Arashiho další útok.

Výpady nabývaly na síle a intenzitě. Takovou energii jsem u svého přítele ještě neviděl. Přestal jsem se jen krýt a přešel do protiútoků.

Byl to vyčerpávající souboj. Oba dva jsme do boje dávali všechnu svoji sílu. Celou dobu bylo skóre relativně vyrovnané. Od skal a z lesa jsme se přesunuli na volné prostranství okolních luk.

Meče se za hlasitých třesků bez ustání srážely. Poté přišlo nečekané vyrušení následované mým zaváháním. V dáli na nebi jsem spatřil stíhačku letět naším směrem. Podle barev Deziree. Jak se dokázala transformovat? Vypadl jsem z rytmu. Arashi využil mé nepozornosti a bleskovým pohybem mi prorazil hrudní pláty.

Čepel zajela hluboko. Kolem rány jsem cítil bolestivé výboje elektřiny. Síly mě opouštěly. Skácel jsem se k zemi. Brnění kolem rány zbarvil do modra unikající energon.

"Aengïru! Ne!" uslyšel jsem Dezireein výkřik. Arashi z rány vytáhnul svůj meč a napřahoval se k dalšímu útoku.

Pokusil jsem se ho vykrýt plochou svého meče. Čepel jen tak tak bezpečně slkouzla stranou.

Ztrácel jsem síly. Meč mi vyklouzl ze serv. V tu chvíli se vzduchem prohnala Deziree, nabrala Arashiho a odhodila ho několik arnů stranou.

"Deziree.." zaskuhral. Pokoušel se zvednout. I na něm už bylo patrné vyčerpání.

Femme se transformovala a dopadla do vysoké trávy. "Co to vyvádíte?!" vyjela na nás. V optikách jí zuřivě blýskalo.

"Něco řešíme a ty nám stojíš v cestě!" zašeptal výhružně Arashi. Rozmáchl se mečem a tupou stranou Deziree udeřil do hlavy. Ta se bezvládně skácela k zemi.

"Skončeme to." Mučivě pomalu kráčel ke mně.

"Nějaké poslední přání?" zeptal se mě falešně milým tónem.

Fyzicky mi bylo čím dál hůř a psychicky.... Vše se ve mně pralo. Měl jsem chuť umřít. Zároveň jsem ale odmítal připustit, aby mistr zvítězil.

Ten, kdo právě usiloval o můj život, nebyl Arashi. Mistr ovládl jeho mysl. Můj přítel byl pryč. Získal svého bojovníka. A pokud mě zabije, zemřou i ostatní.

Ne! To se nesmí stát!

Počkal jsem, až přijde co nejblíže. Posbíral jsem poslední zbytky energie. Zvednul jsem svůj meč, ležící v trávě vedle mě, a s obrovskými vlnami bolesti, jež mi to způsobovalo, jsem se zvednul.

Arashi se pobaveně usmál. "Máš vážně tuhý kořínek. Ale..." Víc už nestihl říct. Co největší silou jsem meč vrazil do jiskry protoformy mého přítele.

Namáhavě jsem ze sebe vypravil: "Ty nikdy nevyhraješ." Má vlastní slova mi připadala cizí. Jedna má část odmítala uvěřit činu, jež jsem právě páchal.

Ve tváři mého soupeře se zračilo překvapení a obrovská neskrývaná zloba. Nakonec mrtev padl k zemi.

A mě dostihla krutá realita. Jak budou reagovat ostatní? Právě jsem já zabil jednoho z nás. Uvěří mi, že Arashiho ovládal mistr? Jeho život za můj a Alquin.

Něco mi říkalo, že ona musí přežít. Záviselo na tom mnohem víc, než bychom si tehdy dokázali představit.

"Aengïru!" uslyšel jsem náhle. Otočil jsem se. Alqua běžela naším směrem, ve tváři zničený výraz.

"Co-co se stalo?" Pohledem těkala mezi Arashim a Deziree. Po tvářích jí začal stékat slzy.

"Aengïru?"

"Buď já a ty, nebo on. Je mi to líto, Alquo.. mistr ho ovládl.."

"Já.. už chápu. Jsem ráda, že žiješ. Musíš ochránit ostatní." Přikývl jsem, na víc jsem neměl síly.

"Asi.. asi už budu muset odejít. S Primusem, Aengïru. Bylo mi ctí tě poznat." usmalá se ještě, načež omdlela... a zmizela.

Nevím jak dlouho jsem zíral na místo, kde Alqua stála. Čas pro mě v tu chvíli ztratil význam. Energon ze mě stále trochu vytékal, ovšem nedbal jsem toho. Tolik myšlenek, tolik událostí, tolik změn..

Přišli ostatní a pomohli mně a Deziree, která se mezitím probrala, dostat se zpět do pevnosti. Mrtvého Arashiho nesli Mordo s Neraluem. Všechno mě bolelo, jiskra nejvíc. Přesto jsem jim cestou vyprávěl, co se stalo. Věřili mi. Byla to ale jen malá útěcha.

Tato katastrofa byl ovšem jen začátek dalších..