IV. Z problému do ještě většího

Nightwish:

Bolest jak rychle přišla, tak zase odešla. Otevřela jsem optiky. Nevím, že bych je předtím zavírala. Ležela jsem na zemi. Trochu jsem se nadzvedla na loketních šroubech. Spatřila jsem dlouhou širokou cestu z bílého kamene obehnanou vysokým sloupořadím. Po obou stranách cesty nebylo nic. 

Respektive za hustou mlhou jesm spatřovala vesmír, stejný pohled jako když letíte lodí a vidíte všechny ty vzdálené hvězdy, roje meteoritů, planetární soustavy, mlhoviny a všechny možné další vesmírné objekty.

V zorném poli se mi objevilo rudé servo. Plná absolutního zmatku jsem se podívala nad sebe. Uviděla jsem Undertakera jak mě pozorně skenuje. Přijala jsem nabízené servo. Mech mi pomohl vstát.

"Co se stalo?" zeptla jsem se. Zdálo se mi, že mi spousta věcí uniká.

"Někdo nás přemístil do interdimenze. A.." Před optikami se mi podivně zablesklo.

"Počkej, kdo vůbec jsi?!" vyjekla jsem a odstoupila pár kroků od neznámého mecha. Ten se na mě shovívavě podíval.

"Jmenuji se Undertaker. Jsem tu v pasti, stejně jako ty."

"A proč tu jsme? ....... Tos byl ty! To tys ukradl ten disk." Poslední, co jsem si pamatovala bylo, jak ho pronásleduji, a pak jsem se nevím proč ocitla tady.

"Ach skvěle, maže ti vzpomínky," vzdychl Undertaker.

"Kdo?" zeptala jsem se pochybovačně.

"To bys mi stejně nevěřila. Důležíté teď je se odsud dostat. Jak vidíš žádný disk nemám a jsem úplně stejně bezradný, jako ty."

"A jak vím, žes ho nehodil někam do toho nekonečna tady?"

"Budeš mi muset věřit, že až na vzhled s pachatelem nemám nic společného." Odmítavě jsem si založila serva na hrudi v gestu, že to mu věřit rozhodně nehodlám. Undertaker si toho nevšímal.

"Pojď. Pokusíme se odsud dostat." Přešel k okraji cesty a asi něco hledal pod mlhou. Došla jsem k němu. Všimla jsem si, že vesmír nebyl všude. Některá místa byla zaplněna obrazy jiných světů.

"To se mě ani nezeptáš, kdo jsem já?"
 

Aniž by se na mě podíval a přecházel dál podél okraje. "A odpověděla bys mi?"

"Ne."

"Právě proto se nezeptám." Jen jsem nad tím protočila optiky. Chvíli jsem ho pozorovala.

"Jmenuji se Nightwish."

"To není tvé pravé jméno." Vyznělo to jako naprostá samozřejmost.

"U všech Primů, co s tím všichni máte. Tak to není mé pravé jméno, no a co?!"

"Všichni?"

"Ano. Ty. Můj dávný a ztracený přítel. Můj kamarád, který mimochodem zkonstruoval ten disk.. Já zásadně používám pseudonymy, abys věděl!"
 

Pohroužila jsem se do svých myšlenek. Undertaker mi Shadowstorma vlastě docela připomínal.

"Ztracený přítel?" zeptal se. Stál teď kousek ode mě. Ani jsem si nevšimla, že se ke mně kdy přiblížil. Což bylo u někoho mého výcviku ostudné.

Na okamžik jsem před sebou neviděla zlato stříbrno rudého mecha, ale ocelově šedého a fialového. Jediný Storm to dokázal taky. Nikdy jsem o něm nevěděla, pokud na sebe sám významně neupozorňoval.

Zatřepala jsem hlavou, abych se probrala. "To je dávná historie." odpověděla jsem.

"Dobře."

"Našel jsi něco? Co je to ta interdimenze vlastně zač?"

"Přechodná dimenze, ve které neplyne čas... a s níž se dá jednodušeji manipulovat." Undertaker nasadil zachmuřený výraz.

"Jak to myslíš?"

"Poslal nás sem můj bývalý mistr. V našem světě jsme pro něj byli až příliš nebezpeční."

Absolutně jsem netušila, o čem to mluví. Odpověděl mi ještě dřív, než jsem se stačila zeptat.

"Whiteseeker ti volal, že někdo ukradl onen disk. Tys už dotyčného pronásledovala. Já jsem byl členem ochranky, která hlídala transportér a jakmile byl disk ukraden, vydal jsem se ho najít také.
Netrvalo mi dlouho tebe a zloděje najít. Já vím, že vypadal jako já. To byl účel. Chce svést vinu na mě.  

Uznej, Nightwish, proč by se jinak promenádoval po celém městě.

Věděl o tobě celou dobu. Nakonec ho to přestalo bavit. Ve slepé uličce tě překvapil a chytil. Nevím, co s tebou zamýšlel. Vyrušil jsem ho. Začal boj, při němž několikrát změnil podobu.
Podařilo se ti ho zranit, leč sama jsi na tom byla mnohokrát hůř.
Chvilku jsem doufal, že jsem ho chytil do pasti. Avšak jak se ukázalo, stále nemám nejmenší představu o pravé velikosti jeho moci.
Poslal nás sem, kde se nám, nebo aspoň tobě, pokusil vymazat část paměti. Primusžel se mu to podařilo."

Trochu moc informací na mé zmatené procesory. Urovnala jsem si pár věcí. To, co mi teď Undertaker řekl, znělo pravdivě. Co je tohle za mecha? Tendence spíš nedůvěřovat v jeho případě naprosto selhávala. A to jsem znala sotva deset kliků.

Mohlo to být proto, že říkal pravdu. Pokud se to skutečně událo tak, jak říkal, mé podvědomí to vědělo. Mé vzpomínky nebyly vymazány, jen uzamčeny.

"Dobrá, řekněme, že ti věřím. Takže poč by chtěl ten tvůj.. bývalý mistr?" Undertaker přikývl. "Svést vinu na tebe?"

"To je taky dávná historie. Nenávidí mě. Tvrdí, že jsem ho zradil. A chce mě zničit."

"To by mě docela zajímalo, cos mu provedl."

"Postavil jsem se mu. Neboť se ke mně ostatním svým žákům choval neskutečně hrozně."

"A proto jsi zrádce?"

Undertaker pokrčil rameny. "To víš, některé myšlenkové pochody prostě nepochpíš." Stejnou větu říkával Shadowstorm. Deja vu. Asi budu muset přijmout to, že tenhle mech je na mé straně a já sama k němu cítím sympatie.

Pousmála jsem se. "Ne, skutečně nepochopím."

"Ke tvé otázce, zda jsem něco našel. Ano. Pojď za mnou. Snad se někam dostaneme." Undertaker udělal pár kroků k okraji cesty, a pak k mému šoku skočil. A zmizel.

"Neboj se," ozvalo se mi v hlavě.

"Umíš telepaticky komunikovat?"

"Ano, tady ano. Interdimenze mají jiná pravidla a některé posilují psycho schopnosti. Stačí, když si větu jen pomyslíš, nemusíš ji vyslovovat nahlas. Přečtu si ji."

"Působivé. A nebojím se, jen mě to překvapilo." Udělala jsem totéž, co předtím Undertaker. Skočila jsem, pokud možno do stejného místa, kam mech.

Pohltila mě hustá mlha. Nevěděla jsem, zda padám, či stoupám. Tady asi neplatily fyzikální zákony. Nebo aspoň ne takové, které jsem znala.

Má cesta bílým nekonečnem náhle skončila. Stála jsem v jakési chodbě osvětlované loučemi zasazenými v držácích na podpěrách rozmístěných naproti sobě, každé dva arny po obou stranách chodby. Podlaha byla dlážděná do černo bílého vzoru a zdi tvořily omítnuté kameny. Omítka byla místy oprýskaná, dlaždice omlácené a některé pochodně chyběly.

"Kde jsme teď?" zeptala jsem se Undertakera postávajícího vedle. Ten si přitiskl digit ke rtům, v gestu, že mám být potichu.

"V nebezpečí. Musíme být opatrní a co nejrychleji se odsud dostat."

"V jakém nebezpečí?"

"Ty nic necítíš?"

"Ne."

"Někdo tu je. Někdo velmi mocný. Vytvořil jsem kolem nás štít, ale netvrdím, že je dostatečnou ochranou. V našem světě se tyto schopnosti u mě projevují ještě méně, nemám pořádné zkušenosti."

"Bude to muset stačit. Co na tom dotyčném dokážeš rozpoznat?" Měla jsem jeden nápad, kdo by to mohl být, který se mi vzápětí potvrdil.

"Vykazuje signaturu podobnou mistrově. Víc nevím."

"To je on! Undertakere, po tady tom se svým Pánem pátrám už řadu stelárních cyklů!"

"Kdo je tvůj Pán?"

"Nevím přesně. Vím určitě, že je to Cybertroňan, jinak nic.
Po tadytom pátráme, protože je nebezpečný. Hodně nebezpečný. Má na svědomí zničení několika světů. Rozvraty v politice, války a tak."

"Tvůj pán tedy jistě musí být co k čemu, že si na někoho takového troufá."

"Souhlasím." Založila jsem si digity na bradě a skládala si všechny informace. "Myslíš, že má mistr s tímhle něco společného?"

"Podobná signatura může značit společný původ. Víc bych s určitostí netvrdil."

Chodbou se rozlehla rána ne příliš vysoké frekvence, jako když něco těžkého, ale relativně pružného a nekovového dopadlo na kamennou podlahu.

"Musíme jít." Undertaker vpředu, já v těsném závěsu za ním jsme vyrazili chodbou dál.

"Víš aspoň, co je tohle za místo?" zeptala jsem se ani nevím proč.

"Vypadá to na chrám, katedrálu či něco takového."

V bludišti nesčetných chodeb, které vypadaly všechny úplně stejně, jsme bloudili snad věčnost. Tento pocit jsem měla právě z důvodu, že tu neplyne čas.

K mé velké úlevě a ještě většímu zmatku, se za jednou zatáčkou objevily dveře. To byla ta úleva. Dveře byly pootevřené a škvírou pronikalo značné množství světla, jež rozhodně nebylo pouze z pochodní.

Zmatek přišel ve chvíli, kdy jsme škvírou nahlédli dál. Ohromná mnohoúhelníková místnost s mnoha vyskoými okny, oltářem uprostřed a levicemi a stoly okolo. Na druhé straně od nás naproti sobě seděl někdo zahalený v bílém plášti a nějaký Transformer. Nebyla jsem si jistá, zda je to Cybertroňan, nebo zda je z některé kolonizované planety. Vypadal jinak.

Pohlédla jsem na Undertakera. Měl zavřené optiky a usilovmě se soustředil. Posiloval náš štít, napadlo mě.

"To je Liege Maximo," oznámil mi, když byl se štítem hotov.

"Ten vyvrhel?" Liege Maximo patříval mezi původní Třináctku. Jeho jiskra však skrývala tolik zla, že byl nakonec svými bratry vykázán. Nikdo neví, co přesně Liege provedl, ale prý má částečný podíl na Megatronusově zradě.

"Ano. Největší manipulátor, jaký z naší rasy kdy vzešel. Myslel jsem, že je mrtvý."

"Vždyť byl jen vyhnán," namítla jsem.

"Ovšem mnoho eonů po tom se někdo rozhodl, že chce jeho hlavu na zlatém podnose. Dostalo to na starost jedno z největších společenství asasinů ve vesmíru." Společenství asasinů, to mi připomnělo moji minulost, i když my byli pouze v rámci planety. Velká společenství sdružují nejschopnější nerk'gamy - jak se slangově takoví zabijáci, agenti, špehové, stalkeři a tak dále nazývají - ze všech koutů a dimenzí. Jak o něčem takovém ale mohl Undertaker vědět. Že by sám byl...

Tok mých myšlenek byl přerušen hlasem. "Jak se vůbec má tvůj mazlík?" ptal se neznámý v bílé. Taková ta naprosto neurčitá, umělá barva hlasu, kdy zároveň dotyčný zní jak mech i femme.

"Skvěle," zasmál se Liege. "Je skutečně velice zábavná, pořád se snaží odporovat. To se mi na ní líbí, nevzdává se a je silná. Představ si, milý příteli, že už několikrát se dostala z hypnózy."

"Utekla ti?"

"Ano, ale moc daleko se nedostala. Bez energonu by stejně dlouho nepřežila, držím jí hezky zkrátka. Což už dávno sama pochopila. Teď spolu hrajeme hru na schovávanou. Hypnózu už tak často nepoužívám.
Utíká stále, ale vždy se mi schová někde v zahradách. Já ji pak hledám. Ona si doplňuje síly a udržuje zdravý rozum. Schvaluji jí to, i když tam nesmí být moc dlouho. Neví o tom, ale zahrady by ji klidně mohly rychle zradit."

"Fajn, že se aspoň ty bavíš. Po mně někdo pase, nevím kdo. Má dobré krytí. Musím se mít na pozoru, což zpomaluje mé plány.
Nemohu dělat nic velkého, jinak bych byl snadný terč. Z malých věcí je ale bídná obživa.
Potřeboval bych se ho zbavit. Ale jak, když ho ani přibližně nejsem schopný lokalizovat."

"Zeptej se Ekha. Má hodně kontaktů a s největší pravděpodobností po tobě jde někdo z té zpropadené rasy, ke které jsem taky kdysi patřil."

"Víš, že nesnáší, když mu tak říkáš." V hlase Bílého byl znát podtón pohrdavého pobavení.

"Vím, to je ale jeho jeho problém," odpověděl lhostejně Liege. "Teď mě omluv, příteli, musím domů, ujistit se, že má drahá Supernova zase něco nevyvedla."

"Cybertroňany pohrdáš, ale ji máš očividně rád."

Děsivý ďábelský úsměv. "No samozřejmě. Ona je můj prostředek pomsty. Klidně bude trpět za celý Cybertron, když budu byť jen trošičku chtít." Liege se zvedl a kráčel si to přímo ke dveřím, za nimiž jsem byla já s Undertakerem. No bezva!

Rudý mech rychle naznačil pohybem serva, abychom se ukryli na stropě. Nic jiného nám asi nezbývalo. Zapřáhli jsme se mezi vydorovné trámy. Modlila jsem se k Primusovi, ať se Liege nepodívá nahoru.

Bývalý Prime otevřel dveře a na chviličku se v nich zastavil. Mně ta chvilička ovšem připadala jako další věčnost. Liege se rozhlédl na obě strany. Cítila jsem sílu jeho mysli, jak se snaží zjistit případné vetřelce. Vážně jsem doufala, že je Undertaker ve tvoření štítů lepší, než říkal.

Liege nakonec jen pokrčil rameny a vydal se chodbou dál, opačným směrem, než kudy jsme my přišli.

S neslyšným dopadem jsme seskočili dolů. Naštěstí dál ode dveří, poněvdž je Liege nechal otevřené. Opatrně jsem nakoukla do svatyně. Bílý už tam nebyl.

"Je pryč," odtušil Undertaker. Kývla jsem.

"Co to mělo znamenat?" ptala jsem se. Takové šoky strašně zpomalují chápání.

"Mnoho věcí. Jak to musí být krásné, žít v blahé nevědomosti.
Teď mě ovšem nejvíce trápí 'Liegův mazlík'. Vybíjet si vztek na celou rasu na jediné femme." Undertaker vypadal docela naštvaně, nedivila jsem se mu.

"Supernova.. Myslíš na to samé na co myslím já?" I kdyby na to nemyslel, přečetl by si to v mé hlavě.

"Taky bych ji šel zachránit, Nightwish. Ovšem problém je v tom, že netušíme, kde je Liegův domov."

"Kde jsme teď?"

"V nějaké jiné interdimenzi, daleko temnější než byla ta předchozí. Hádám, že tuto si sami vytvořili."

"Je to složité. A děsivé. A vůbec bych nejraději byla zpátky na základně. Všude tu jsou tak nepříjemné pocity. Ale ne, chci zjistit, kde Liege Supernovu drží. Říkal něco o nějakých zahradách. Když jsi předtím studoval to nekonečno kolem cesty, neviděl jsi nějaké?"

"Říkám ti, že nejsem odborník. Ikdybch viděl zahrady, nevím, jak se tam odsud dostat."

"Ale štít jsi zvládl, navíc dostatečně silný," snažila jsem se Undertakera povzbudit.

Povzdechl si. "Zkusím nás tam přenést zpět. K tom však potřebuji energii, jíž mi už příliš nezbývá."  Nakoukl otevřenými dveřmi a usmál se. "Ale tady se jí zdá býti dost."

Vstoupil do svatyně a naznačil mi, ať jdu za ním. Došel až k oltáři sestávajícího ze zdobeného kovového načervenalého podstavce a obsidiánového hranolu o výšce tři arny a šířce asi čtyřicet dunteků. Přitiskl k hranolu dlaně. Zavřel optiky a několikrát zopakoval mě nesrozumitelnou větu.

Když se nic nedělo, zeptala jsem se: "Není v tom temná energie, kterou ty jakožto příslušník dobra neumíš zpracovat."

"Je v tom energie. Záleží jen na tom, jakým způsobem jí užiješ."

"Ale třeba takový temný energon.."

"Tady je čistá. Temný energon pochází z živé bytosti, je tedy ovlivněn jejími mechanismy."

"Dobře, dobře. Ale proč se nic neděje?"

V tu ránu se dít začalo. Hranol se rozzářil bílým světlem a paprsky proudily Undertakerovi skrz dlaně do celé protoformy. Když otevřel optiky, byly až nesnesitelně jasné.

"Chyť se mě," přikázal mi. Hned jsem ho uposlechla, načež se kolem nás rozprostřela zase ta bílá mlha.

Pak jsme opět stáli na cestě se sloupořadím a nekonečnými výjevy vesmíru.

"Říkala jsem ti, že to zvládneš," otočila jsem se na Undertakera s úsměvem, který v mžiku vystřídala starost. Tiskl si dlaň k ústům zíral kamsi do nepřítomna.

"Jsi v pohodě?" zeptala jsem se. Mech pouze stačil zavrtět hlavou. Pak se rychle sehnul a dávil ze sebe notnou dávku energonu.

Tak nějak automaticky jsem k němu přistoupila a jemně ho pohladila po rameni. Pomyslela jsem si, že ta energie přeci jen byla špatná, nahlas jsem ale neřekla nic.

Když Undertakera ten záchvat přešel, prohlásil: "Za to nemůže "špatnost" té energie, spíš jako její intenzita a působení těchto dimenzí vůbec. Zjevně mám na tak silné podněty přecitlivělé systémy."

"Fajn. Je to lepší?"

"Trochu. Na tom ale nesejde. Pojďme hledat."

Musela jsem ho obdivovat. Samotné mi z těch dimenzí přecházely senzory. Kdybych se ještě měla pozvracet, asi se následně na místě složím.

Hledali jsme dlouho. Viděli jsme mnoho zahrad, ale žádná neodpovídala pocitu představy.

"Co tato?" ptala jsem se už asi po sté. Undertaker se přišel podívat.

"Ne, ta též ne."

Povzdechla jsem si. "Zprvu se mi myšlenka na záchranu docela líbila. Ale teď už mě to tady vážně štve."

"Já vím, Nightwish, ale nic jiného, než hledat, bychom tu stejně nemohli."

"To sice ano, ale i když se dostaneme do Liegových zahrad. Jak potom zpátky? Pochybuji, že se ti bude chtít dál vyčerpávat své síly." Sklopila jsem zrak, aby mi neviděl do tváře. Přesně v to jsem doufala.

Undertaker mi zlehka nadzvedl bradu, čímž mě přinutil se na něj podívat. "Nezůstaneme tu. Udělám cokoli, abycom se odsud dostali." Zněl tak rozhodně, tak přesvědčivě. Zdálo se mi, že by mu podlehl naprosto kdokoli. Nemusel vůbec mluvit nahlas ani šeptat, aby se jeho slova neminula účinkem. Usmál se na mě.

Zavřela jsem optiky a s jejich otevřením jsem prohlásila: "Ano.. Já taky!"

Undertaker se podíval nalevo a přimhouřil optiky. "Myslím, že jsme je našli. Samozřejmě to nevypadá ani trochu dobře."

Podívala jsem se stejným směrem. Za extra hustou mlhou, asi že byla i v nich, se jevil obraz pochmurných zahrad.

"Jaký je náš plán?"

"Nenechat se zabít a nezešílet," odvětil Undertaker a rozešel se vpřed. Spěšně jsem ho chytila za servo. Zastavil a otočil se na mě.

"Společně," zašeptala jsem.

Přikývl. "Společně."

Tedy jsme, stále se držíce, skočili. Cesta pro mě nebyla už tak hrozná. Věděla jsem, co čekat. Zato dopad nemohl být horší.

Undertakerovi jen část nohy, ale já celá skončila v odporné smrduté bažině.

"Zatraceně!" zavrčela jsem a pokusila se z té podivné nechutné hmoty dostat. Účinek to mělo spíš opačný.

"Nehýbej se!" přikázal mi Undertaker. Vyprostil z bažiny svoji nohu. A následně vytáhl i mě. Že jsem si chvíli myslela, že mě přetrhne vejpůl nebylo podstatné. "Díky," zamumlala jsem.

Podstatné bylo, že jsme byli na místě. "Tedy pokud se tady dají načerpávat nové síly, tak vážně nechci vědět, jak vypadá místo, kde Supernovu drží.
Na mě to tu působí spíš vysávajícím účinkem."

"Souhlasím.
Sice nikoho necítím, ale raději zase takto.
Asi tu budeme muset opět bloudit. Tento prostor je opět dobře skrytý za závojem ani nevím čeho. Chaosu a nicoty zároveň."

"OK. Pokud už nebudu trčet v žádné břečce, bloudění přežiju." Jenže neuplynulo ani třicet kliků a já v břečce byla zase.

Když jsme procházeli, respektive se prodírali jednou velice zarostlou částí zahrady s vysokými stromy, které měly kmeny o obvodu i několika arnů a tlusté kořeny brázdily měkkou zem kdekoli, kam se dostaly. Všude navíc překážely větve stromů a jiné roští s trny, jak hroty šípů.

Nezakopnout v takových podmínkách bylo vážně umění. Neustále mě něco škrábalo, bodalo. Nohy se mi zamozávaly mezi spletené větve. Celá zahrada byla zktrátka proti mně.

Když jsme se opět zasekla v té vražedné pasti, měkká a mazlavá půda se pod mým druhým pedálem svezla a propadla. Snažila jsem se udržet rovnováhu, ale marně. Roští najednou pustilo moji nohu a já se skácela do louže vedle.

Jenže jako louže to pouze vypadalo. Při pádu se mi naštěstí podařilo udržet hlavu nahoře, takže jsem se probořovala nohama napřed. Undertaker si mého problému všiml hned, i když byl o dost napřed.

Vrátil se a bolestné tahání opět započalo. "Asi se z tady toho místa zblázním," pomyslela jsem si, když jsem byla způlky venku.

"Už tu nebudeme dlouho. Za těmito stromy je mýtina zjevně s Liegovým panstvím."

Skutečně. Vyšli jsme ze zabijácké džungle a před námi se rozprostíralo ohromné sídlo Liege Maxima s mnoha věžemi a špicemi. Proti nebi zataženému bílým baldachýnem mraků se jevilo jako temný šperk.

Zafoukal prudký vítr. Mezi stromy to strašidelně zahučelo a zavrzalo. Někde něco bouchlo. Nebudu lhát, trochu mě to polekalo. Má mysl byla tak vyexcitovaná, že mě stálo značné množství sil, abych se udržela aspoň v relativním stavu povrchního klidu.

Podívala jsem se na Undertakera. S ledovým výrazem hleděl na monumentální stavbu.

"Čeká nás peklo."