Heroes of the War - Kapitola 13.

Salve,

pár informací na začátek.

 

1. Trochu jsem přepsala 1. kapitolu, nic zásadního, jen aby se to lépe četlo a aby mi to trochu navazovalo s pozdějším dějem.

2. Mám v plánu příběh přejmenovat a změnit cover. Ano, zase. Ovšem zatím nemám ani mlhavou představu, jak. Takže v nejbližší době k tomu rozhodně nedojde.

-Eanylis

...

Nocí se ozývalo hlasité škrábání drápů ostrých jako čepele mečů, jež narušovalo okolní ticho. Ve skalách se něco pohybovalo. Něco nebezpečného, co zde nemělo své místo.

Plížil se temnotou neviděn a s překvapivou rychlostí a mrštností útočil na své oběti. Obětí se stával kdokoli, kdo se mu připletl do cesty.

Vlkoboti vypuštění na svobodu a nyní žijící volně ve skalách byli neklidní. Dostal už dva jejich druhy. Nyní je našli s rozsápanými hrdly se stopami po ostrých tesácích a drápech.

Skalami se rozlhehlo smutné vytí na počest padlých druhů.

*****

Otevřela jsem optiky a prudce se na lůžku posadila. Pohlédla jsem z okna, začínal rozbřesk. V hlavě mi rezonoval nepříjemný vysoký, táhlý zvuk.

Něco se dělo. Něco bylo špatně.

Odněkud z pevnosti jsem zaslechla nějaký hluk, a pak někde blízko hlasy.

Rozhodnutá zjistit, co se děje, jsem rychle vyběhla na chodbu a zamířila směrem, odkud se hlasy ozývaly.

"Aengïru, to nemůžeš. Je to příliš nebezpečné," zaslechla jsem naléhavý Arronin tón.

"Mistress má pravdu," uslyšela jsem neznámý hlas.

"Něco udělat musíme. Nemůžeme ho nechat jen tak volně běhat po celých skalách, je nebezpečný. Navíc se může vydat pryč. Najde nějaké město, kde hrozí ztráty na životech."

S Mistrovým posledním slovem jsem zabočila za roh chodby. Všichni tři přítomní se na mě překvapeně otočili. Undertaker, Arrony a ještě jeden mech, jehož jsem zde až do teď nepotkala.

"Gadget... něco se děje, že?" odtušil Undertaker se zachmuřeným výrazem.

Došla jsem k trojici a přikývla jsem. "Probralo mě vytí. Pak jsem slyšela vaše hlasy, tak jsem šla zjistit, o co jde," objasnila jsem jim svoji přítomnost.

"Vytí," zopakoval druhý mech. "Ale ne! Myslíte, že..." nedokončil, jen se se zděšením v optikách zahleděl na Mistra.

"Ano. Dostal vlkoboty.

Gadget, to je náš vědec - Whiteseeker," představil mi průměrně vypadajícího mecha s bílým a občasně šedým lakem.

Jen jsem pokynula hlavou na pozdrav. Whiteseeker učinil stejně.

"Kdo dostal?" zeptala jsem se rychle plná zájmu, ovšem i se špetkou obav.

"Můj nejnovější výtvor, který ovšem ještě nebyl zcela vyvinutý," ujal se slova vědec. "Někdy během včerejšího večera až noci se mu podařilo uniknout ze své cely. Já jsem to zjistil až před několika kliky, kdy jsem ho šel zkontrolovat."

"Výtvor?" nechápavě jsem se na vědce zadívala.

"Řekněme, že další vyšlechtěná nestvůra, podobná té, jež stráží vstup do hor, či té, před níž vás Undertaker zachránil, ovšem ta nebyla mé dílo," pokrčil Whiteseeker rameny.

Pomalu mi začínalo svítat. Ovšem význam vědcových slov se mi ani z daleka nezamlouval.

"Co se stalo s tou, která nás napadla?" pozastavila jsem se nad jeho užitím minulého času.

"Nepřežila, její geny byly příliš nestabilní."

"A nějaká taková podobná nestvůra se právě teď potuluje volně po skalách..." odtušila jsem a do hlasu se mi vkradl stín strachu.

"A nejspíš už stihla zabít několik vlkobotů," doplnila mě Arrony a s nepřítomným výrazem hleděla na roh chodby, odkud jsem před okamžikem přišla.

Tato myšlenka mě předtím nenapadla. Vlkoboti byli vypuštěni do skal před několika dekacykly. Na nestvůru strážící jejich hranice už byli zvyklí z dřívějších dob a navzájem si nepředstavovali nebezpečí, ovšem s naším uprchlíkem to zjevně bylo jiné.

"To ale nevíme jistě," namítla jsem. Ovšem naděje, že jsou všichni vlkoboti v pořádku, mi příliš nezbývalo.

Vědec nesouhlasně zavrtěl hlavou. "Pokud se některý z vlkobotů osamoceně toulal po horách a narazil na Texe, s největší pravděodobností po něm. Přeci jen Tex nebyl vycvičený a ani pořádně dovyvinutý, takže vpřed ho žene jen pud zabít cokoli, co se mu postaví do cesty."

"Tex?" udiveně jsem na vědce pohlédla.

"Od jeho označení T-X 034," vysvětlil mi Whiteseeker.

"Ach tak," zamumlala jsem na srozuměnou. "Co tedy budeme dělat?" zeptala jsem se poté a všechny tři přejela pohledem, který se zastavil na Mistrovi.

"Půjdeme si pro něj," odpověděl Undertaker odhodlaně.

 Arrony se už ani neobtěžovala protestovat, jako předtím.

"Kdo my?" zeptala se jen.

"Pokud dovolíte, mé drahé femme, velice bych ocenil vaši pomoc," Mistr nás obdařil zářivým úsměvem.

"Jak si přejete, Mistře," souhlasila jsem a neméně zářivý úsměv jsem mu oplatila.

"Dobrá," souhlasila s povzdechem Arrony.

Vědec se během naší domluvy kamsi vytratil. Neřešili jsme to. Vydali jsme se do zbrojnice pro potřebné vybavení. Já si vzala své dvě katany a luk, Arrony svůj meč a jakousi neobvyklou střelnou zbraň, jíž jsem nikdy předtím neviděla.

"Co je to?" zeptala jsem se se zájmem a prohlížela si něco mezi kuší, samopalem, laserovou pistolí a ještě něčím dalším.

"To, Gadget, je rewilum. Už vám Aengïru ukazoval nějaké triky s elementy.

"Ne," zavrtěla jsem hlavou.

"Tak to bych asi měla nechat na něm, ať vám to vysvětlí a předvede, až uzná za vhodné."

"Ale no tak," upřela jsem na Arrony zklamaný pohled, "vážně nechápu, proč kolem toho děláte takové tajnosti."

"Já přeci..."

"Vy možná ne přímo, ale rozhodně v tom Mistra podporujete a pomáháte," prohlásila jsem a lehce dotčeně ji pozorovala.

"Ach... Tak dobrá, vysvětlím ti, jak rewilum funguje."

Vítězně jsem se usmála.

"Je to vlastně taková pomůcka na přeformování volné energie do rychlého, přesného a drtivého útoku. 

Svoji nashromážděnou energii vpustíš do jádra zbraně, které ji co nejvíce naakumuluje. A když jí je dostatek, vystřelí.

Tato zbraň má výhodu, že nezáleží, kterou elementární energii použiješ. Některé jiné zbraně třeba fungují jen s určitým elementem," vysvětlila mi Arrony.

S jiskrami zájmu v optikách jsem si rewilum prohlížela. Byla to vskutku úchvatná zbraň.

"Síla útoku tedy závisí na energii střelce, že?"

"Přesně tak," zazněla za námi odpověď z Mistrových úst.

"Jste připraveny?" zeptal se potom a upravil si na zadních plátech pochvu s mečem do pohodlnější polohy.

"Ano," odpověděly jsme naráz.

Vyšli jsme ze zbrojnice a stanuli před hlavní branou

"Jaký je náš plán?" Arrony se otočila s tázavým výrazem na Undertakera.

"Nejdříve prohlédneme doupě vlkobotů. Případné zraněné ošetříme," Mistr poukázal na lékárničku v jeho levém servu. "Poté Texe budeme stopovat. Pokud si ovšem on nenajde dřív nás."

"Zabít či jen omráčit?" zeptala jsem se.

Odpovědi se mi dostalo od vědce, který se znenadání zjevil těsně u nás.

"Prosil bych jen omráčit. Toto by vám mohlo pomoct," Whiteseeker podával Mistrovi jakýsi paralyzér.

Undertaker si věc převzal, avšak skepticky na ni hleděl. "Je dostatečně silný?" zeptal se.

"Jistě," odsekl trochu dotčeně vědec. "Je to můj nejnovější prototyp. A toto je perfektní příležitost ho otestovat v terénu."

"Dobrá tedy."

Mistr se transformoval do svého jet-módu. Jeho alternativní mód jsem viděla poprvé. Jak by se dalo čekat, byla to působivá mimozemská stíhačka. Arrony následovala jeho příkladu - také stíhačka.

Já jsem na oba pohlédla, nejistá tím, co mám dělat. Ve svém alt-módu závodního auta bych se asi daleko nedostala.

"Gadget," oslovil mě Mistr. "Naskoč." Překvapeně jsem povytáhla obočí.

"To myslíte vážně?"

"Jistě."

Zdráhala jsem se.

"Gadget, věř mi, toto je to poslední, co by snad mohlo vadit."

"Dobře," zamumlala jsem a opatrně se usadila na střed jeho trupu.

"Drž se pevně." Ačkoli to nemohl vidět, přikývla jsem.

Oba nastartovali své motory a pomalu se vznesli. Mistr zamířil směrem k doupěti vlkobotů. Arrony ho následovala.

Letěli jsme poměrně vysoko. Mraky se kolem nás ve vysoké rychlosti jen míhaly jako neurčité šmouhy. Vítr narážel do mého brnění a já měla chvílemi co dělat, abych se na Undertakerovi udržela. 

Po pár uplynulých klicích jsme začali klesat. Několik arnů nad zemí jsem z Mistra seskočila. On se následně sám transformoval a dopadl vedle mě. Taktéž učinila Arrony.

Stanuli jsme před nízkým vchodem do jeskyně, v níž měli vlkoboti své útočiště. Undertaker zapískal melodii, na níž byli vlkoboti naučeni, že přicházejí přátelé, tedy jim nehrozí nebezpečí.

Z jeskyně vyšel vůdce smečky - říkala jsem mu Xeran. Všechny nás přejel zkoumavým pohledem a zavětřil, zda se někde v blízkosti neskrývá nepřítel. Jakmile se ujistil, že nic nehrozí, přišel ke mně a čumákem se otřel o mé nohy. Byl to onen vlkobot, jenž se můj první den zde, během prohlídky, nechal dobrovolně podrbat.

Pohladila jsem ho po hlavě. Pak jsme se po čtyřech v čele s Xeranem vydali malým otvorem dovnitř.

Jeskynní chodba se od vstupu zvětšovala a zanedlouho jsme se všichni tři mohli postavit do plné výšky. Z hlavní chodby vybíhalo mnoho postranních uliček, z nichž do tmy svítily jantarové optiky některých členů smečky. Skenovali nás podezřívavými pohledy a vypadali nervózně a vystrašeně. Rozhodně se něco muselo stát.

Po několika desítkách arnů jsme stanuli na pokraji centrální místnosti v samém středu skály. Svými reflektory jsme osvítili celý prostor. Pár kroků od nás na chladné zemi nehybně ležely dvě protoformy. Sotva jsem je spatřila do optik se mi nahrnuly slzy. Ošetřování nebylo třeba. Byli mrtví. Sice to byly vědecké experimenty, uměle vytvořené, ale já je tak vnímat nedokázala. Jednou to byli tvorové s tlukoucí jiskrou, byť možná změněnou, a měli právo na život stejně jako všichni ostatní.

Zatímco jsme já a Arrony jen zkroušeně zíraly na mrtvé vlkoboty, Mistr k nim pomalu došel. Pokleknul vedle nich a k jednomu natahoval servo. Z tlamy vůdce se ozvalo nesouhlasné zavrčení.

"Gadget, prosím..." oslovil mě Undertaker a já moc dobře věděla, co myslí.

Setřela jsem si slzy z tváří a pomalu se k vlkobotovi přibližovala.

"Xerane," oslovila jsem ho tichým klidným hlasem.

Natočil na mě hlavu, ovšem stále sledoval Mistra.

"Neboj se," pokračovala jsem a nabídla mu své servo. "Nic jim neuděláme. Jen nám dovol je prohlédnout."

Vlkobot párkrát pohodil hlavou a znova tiše zavrčel. Nakonec se přeci jen otočil, přišel ke mně a nechal se uchlácholit hlazením. Mistr mezitím prohlédl obě protoformy.

"Mnoho hlubokých škrábanců, a kousanců. Zeptám se Whiteseekera, zda je bude schopen opravit. Ovšem pochybuji o tom."

Svoji pozornost jsem soustředila na Xerana. Nyní jsem od něj zvedla hlavu a podívala se na Mistra. "Proč?" zeptala jsem se

"Protože nám docházejí zásoby látek potřebných k vytvoření technoorganika.
Tex měl být na nějakou dobu poslední."

"Hm," zamručela jsem a upřela svůj smutný pohled do Xeranových optik. Ten hned pochopil, že jeho padlým druhům už není pomoci a nešťastně zakňučel.

Undertaker vstal od mrtvých vlkobotů a vydal se k východu z centrální místnosti zpět do hlavní chodby. Já a Arrony jsme ho beze slova následovaly.

"Tedy, co teď?" zeptala se Arrony, když jsme se protáhli úzkým otvorem ven na skalní plošinu.

"Nebyl tu. Vlkoboty napadl někde jinde. Až když je našli ostatní, donesli je sem."

"A víme, kde je napadl?" zeptala jsem se.

"Možná ano. Ti dva mrtví nejspíš měli hlídku, vždy na určitém místě v blízkém okruhu okolo doupěte. Porozhlédneme se tam," odtušil Mistr a transormoval se. Jakmile jsem na něj nastoupila, i s Arrony se oba vznesli a vydali se k prvnímu hlídkovacímu postu vlkobotů.

Stopy po střetu technoorganiků jsme našli až napotřetí. Země i skalní stěny byly potřísněny velkou spoustou energonu. Při pohledu na bojiště mě jímala závrať a já málem z Undertakera spadla. Vypadalo to otřesně. Pevněji jsem sevřela jako křídla, kterých jsem se celou dobu přidržovala.

"Gadget, v pořádku?" zeptal se.

"Ale jo," vydechla jsem. Přistáli jsme a oba dva se transformovali zpět do svých robot-módů. 

"Myslíte, že je Tex taky aspoň zraněný?" zeptala jsem se, také proto, abych změnila téma. Mé pocity z této události byly to poslední, na čem nyní záleželo.

"Možná pár drobných škrábanců, ovšem naprosto bezvýznamných. Měl být naším nejdokonalejším výtvorem, jakmile by byl plně vyvinutý a dokončený. Schopen přežít podmínky i ve dvorech elementů."

"A jak daleko jste s vývojem byli?" Nebyla jsem si jiatá, zda na to skutečně chci znát odpověď. Ale aspoň jsem se dozvěděla, co od Texe mohu očekávat.

"Příliš daleko ne. Jeho vývoj probíhal stylem pokus omyl. Navíc na některé látky nereagoval tak, jak jsme očekávali. Takže Whiteseeker se v poslední době uchýlil zpět k výzkumu všemožných reakcí na pokusných subjektech. A vývoj Texe byl prozatím ponechán stranou."

"Má tedy nějaké slabiny?" vmísila se do hovoru Arrony.

"Ano. Například nesnese elektrický proud."

"To je fajn. Ovšem, jak ho najdeme?" pochybovačně jsem povytáhla obočí.

"Počkáme tu. Myslím, že on si najde nás," prohlásil Undertaker, usadil se na zem, zavřel optiky a začal meditovat.

S Arrony jsme si vyměnily udivené pohledy. Femme jen pokrčila rameny a obě jsme si také sedly.

Tex se skutečně za několik desítek kliků objevil. Ze skal pod námi se nejprve ozývaly jen neurčité vysoké tóny, které se zanedlouho vyjasnily v jakési skučení vycházející z technoorganikova hrdla a zvuky drápů škrabajících po kovové skále.

"Připravte se," zašeptal Mistr, "ale potichu. Ví, že jsme tu, leč nebylo by dobré ho podráždit." Sám se zvedl a pomalým pohybem vytahoval svůj meč z pochvy, poté do levého serva uchopil zkratovač. Já jsem uchopila své dvě katany a Arrony svůj meč. Všichni tři jsme v bojovém postoji připraveni k útoku vyčkávali.

Tex se k nám dostal během několika okamžiků. Jeho skučení ustalo, nyní na nás upíral pohled energonužíznivé bestie a cenil na nás své dlouhé ostré tesáky jako čepele smrtících dýk. Zahlédla jsem na nich matně zářící skvrnky energonu.

Tex se přikrčil a byl připraven po nás hned vystartovat.

"Plán?" zašeptala jsem sotva slyšitelně, přesto jsem si vysloužila podrážděné zavrčení. Nervózně jsem se ošila.

"Máš nějaký návr?" místo odpovědi se mi opět dostalo další otázky. Nikdy zkrátka není nevhodná doba si své rekruty otestovat, že ano?

Na moment jsem se zamyslela. "S Arrony ho odlákáme, a Vy ho potom nepřipravného omráčíte?" zkusila jsem nejistě.

"Ano, to by šlo.
Příště svůj návrh přednes s trochu větší sebedůvěrou a bude to perfektní." Jistě, to by ani nebyl Undertaker, aby si nenašel příležitost k poučování.

"Jistě," jen jsem rezignovaně souhlasila. Pokoušet se ho přesvědčit o tom, že by si to v některých situacích mohl odpustit, bylo stejné, jako třeba přesvědčovat Hot Roda a dvojčata, aby nedělali hlouposti. Naprosto beznadějné.

"Gadget." Otočila jsem se na druhou femme. "Já z prava, ty z leva," řekla Arrony a přehodila si meč do druhého serva. Přikývla jsem.

Vyrazily jsme každá z jedné strany proti Texovi. Ten na nic nečekal a vystartoval na Arrony. Za běhu se mírně natočil a ocasem zakončeným mnoha ostrými bodci se ohnal po Arrony. Ta se mu v posledním nanokliku stačila vyhnout. Tex změnil směr, nyní se řítil na mě. Přibližně deset arnů ode mě se prudce odrazil od země a vyskočil. Ve vzduchu Zeširoka otevřel tlamu plnou ostrých tesáků a připravil si drápy k útoku. Ztuhla jsem na místě. Řítila se na mě nestvůra s jediným úmyslem mě zabít a já náhle vůbec netušila, co si mám počít. Jako přikovaná jsem jen šokovaně stála a s optikami rozšířenými hrůzou na Texe zírala.

Když byl poslední pár arnů ode mě, zavřela jsem optiky a čekala konec. Konec, který nepřišel. Namísto drápů a tesáků drásajících moji protoformu jsem ucítila prudký poryv větru a uslyšela náraz. Rychle jsem otevřela optiky, abych zjistila, co děje. Tex se právě sbíral ze země a zlostně vrčel. Mistr k němu pomalým sebejistým krokem kráčel, v pravém servu připravený svůj meč a zkratovač připevněný k zadním plátům.

Zechránil mě, zase. Pomyslela jsem si a měla sto chutí si nafackovat. Mohla jsem uskočit, vykrýt se, odrazit Texův výpad. Ale ne, já musela ztuhnout. Připadala jsem si, že jsem zklamala. Neudělala jsem nic, akorát jsem překážela. K tomu rozhodně nic nepřidávalo vědomí, že vzhledem k tomu, že mám alt-mód pozemního vozidla, mě musel Underteker nést. Připadala jsem si strašně nemožně.

Dřív než k němu Mistr došel, Tex vstal. Přední tlapy pokrčil a prohnul trup, připravoval se k dalšímu skoku. Undertaker mu však nedal příležitost ho uskutečnit. Zaútočil rychleji než Tex očekával. Sevřel jílec meče oběma servy a bleskově udeřil z boku na Texovu hlavu. Ozvala se hlasitá rána, ovšem po úderu meče zůstalo jen drobné škrábnutí. Síla nárazu alespoň donutila tecnoorganika o několik kroků ustoupit. Undertaker na nic nečekal a zaútočil znova na stejné místo. Tentokrát se Tex vyhnul a ostří meče ho jen o pár rinteků minulo. Seknul po Mistrovi drápy. Undertaker jeho výpad snedno vykryl a znova udeřil na Texovu hlavu. Zasypával ho mnoha tvrdými, přesto rychlými údery. Technoorganik se pod jejich sílou začal pomalu stahovat a snažil se krýt hlavu tlapami. Sem tam se po Mistrovi ohnal ocasem, bylo to však zcela bezvýznamné.

Texův styl boje mi připadal zvláštní. Bylo to, jako by se pořádně nesnažol se Undertakerovi bránit. Do svých úderů dával jen zlomek síly, kterou byl schopen vyvinout.

Když Undertaker usoudil, že už má Tex dost, jediným rychlým a plynulým pohybem serva sňal ze zadních plátů zkratovač, zapnul ho a vtisknul technoorganikovi pod krk. Hlaveň zkratovače oslnivě zajiskřila pod průchodem vysokého napětí. Tex bolestně zařval, začal sebou házet a celý se třásl. 

Několikrát se z doteku zkratovače vysmekl, ale nikdy ne na víc než pár nanokliků. Za necelý jeden klik Tex v bezvědomí klesl k zemi.

Tedy to jsme si všichni tři na pouhý okamžik mysleli. Potom se stalo něco nanejvýš neočekávaného. Tex otevřel optiky, rychle vstal, zařval a bleskovým pohybem smetl Mistra ocasem.

Undertaker útok nečekal, a nestačil se mu tedy vyhnout. Padl k zemi, na níž chvíli zůstal ležet. Poté se s tichým zaúpěním začal pomalu zvedat, ale to už se Tex chystal k další ráně ocasem. Než nová rána stačila dopadnout na Mistrovo brnění, rychle jsem se před něj vrhla a pokusila se útok odvrátit stranou. To se mi částečně podařilo, leč rána byla tak silná, že mi meč vypadl ze serv a ostny na konci Textová ocasu mě ještě stačily poškrábat.

"Gadget..." vykřikl Undertaker, kterému se mezitím podařilo vstát, se zjevným strachem v hlase.

"Jsem v pořádku, ty rány nejsou hluboké," pokusila jsem se Mistra uklidnit náznakem úsměvu.

Jen přikývl. Dál už se zase věnoval Texovi. Arrony se k němu přidala. Několikrát po technoorganikovi vystřelila ze svého rewila. Vzduch proťaly paprsky energie, které se všechny strefily do Textových hrudních plátů. Arrony se potom rozeběhla s mečem ruce Mistrovi na pomoc v boji zblízka.

Já jsem odstoupila kus stranou a následující boj jsem pouze pozorovala. Pochyboval a jsem, že bych byla ještě k něčemu dobrá. Škrábance sice skutečně nebyly hluboké, ale vytékly z nich drobné potůčky energonu a začínalo to docela bolet.

Vzpomněla jsem si na lékarničku, jíž Mistr bral s sebou, a napadlo mě, že bych v ní mohla nalézt něco, čím bych si ošetřila svá zranění. Rozhlédla jsem se kolem, zda ji někde nespatřím položenou na zemi. Uviděla jsem ji u skalní stěny, kde jsme předtím seděli a meditovali.

Došla jsem k ní a začala se v ní přehrabovat. Nakonec jsem v ní našla obvaz, kterým jsem si následně převázala hrudní pláty. Snad aspoň na chvíli zabrání úniku energonu, pomyslela jsem si. Lékárničku jsem zavřela a svoji pozornost jsem opět věnovala boji.

Arrony právě Texovi zasazovala rozhodující úder mečem, načež Mistr opět zapnul zkratovač a přtisknul ho Texovi k hlavě. Arrony rychle uskočila, aby se elektrický proud nepřenesl i na ni. Tex se už ani nevzpouzel a pomalu klesal k zemi. Tentokrát byl už skutečně poražený.

Arrony zastrčila svůj meč zpět do pochvy a pomalu přicházela k Mistrovi. "Co teď?" zeptala se, když byla těsně u něj.

"Zavoláme odvoz," odvětil Undertaker a zamyšleně si nehybného technoorganika prohlížel.

"Zvláštní... Nečekal bych, že bude schopen něčeho, jako je lest. Myslel jsem, že jako nevyvinutý technoorganik nebude příliš inteligentní, ovšem toto bylo projevem myšlení na vysoké úrovni," zamumlal si spíš sám pro sebe. Potom zapnul komunikátor a zavolal Blastrayovi, aby přiletěl nás a technoorganika vyzvednout.

Během čtvrt cyklu se nad našimi hlavami s tichým hučením motorů objevila přepravní loď, jejíž konstrukce začala po prvním útoku neznámé nestvůry. Na plošině, kde jsme čekali, nebyl dostatek místa, aby mohla přistát. Zůstala tedy nehybně ve vzduchu nad koncem plošiny, kde dolů spadal strmý skalní sráz.

Odtáhli jsme paralyzovaného Texe na palubu a všichni jsme se vraceli zpět do Pevnosti. Přiletěli jsme akorát včas na začátek ranního tréninku. Ovšem Mistr trval na tom, že já dnes budu, kvůli svému zranění, z tréninku uvolněna.

Hned po příletu jsem tedy musela za Sparksaverem, aby mě pořádně ošetřil. A zbytek dne jsem strávila potloukáním se po pevnosti a nicneděláním.