Tf: Tajemství minulosti - Kapitola 18.

Stormia:

Cítila jsem se strašně. Nejen, že jsem sama byla v naprosto otřesném stavu, ale, jako by už mé problémy nestačily, ještě jsem vážně zranila Gadget.

Ať už si Mistr říkal, co chtěl o tom, že to není má chyba, já stejně cítila, že za to aspoň z části můžu. Přeci jen jsem to byla já, kdo potřeboval pomoc na prvním místě, kvůli svým problémům.

A mé sebeobviňování ještě vzrostlo, když jsem viděla s jakým strachem se Mistr na Gadget díval. Měl o ni vážně starost.. A já také.

Před chvílí jsem se probrala. Mistr mi vše vysvětlil. Dozvěděla jsem se, že Gadget už byla vzhůru též.

Ovšem pak se něco pokazilo a ona se úplně vypnula, její protoforma nevykazovala jediné známky života. Jen její jiskra stále tloukla. Bylo to skutečně podivné.

Nikdy předtím jsem v Mistrově tváři nespatřila takové zoufalství. Ovšem on měl Gadget velice rád, toho by si musel všimnout i slepý.

Mluvili spolu úplně jinak než s ostatními a mě z jejich konverzací zůstával stát rozum. Bylo to, jakoby se spolu předem domluvili a bavili se podle naučených scénářů, nebo ještě líp, jakoby si navzájem viděli do hlavy.

Navíc Gadget se o Mistrovi jako jediná dokázala zmiňovat jako o Undertakerovi. Občas jí v tom sekundovala Darkrose, ale to jen když měla jednu ze svých nálad a chovala se jako paní celého vesmíru

Až se probere, budu se jí muset zeptat, co to mezi nimi vlastně je za vztah. Byla jsem z toho lehce zmatená, ale především uchvácená.

I já jsem měla o Gadget veliký strach, Mistr mi o jejím stavu původně vůbec nechtěl říct, aby se ten můj víc nezhoršil. Ale mě už z jeho jediného pohledu, když jsem se ho zeptala, jak na tom má kamarádka je, bylo jasné, že špatně.

Mistr mi ale důrazně nakázal, abych se teď těmi chmurnými myšlenkami nezabývala a pořádně si odpočinula.

Měla bych tedy přestat meditovat nad tou záhadnou dvojicí a přepnout do úsporného režimu. Problém byl, že já s tím odjakživa měla potíže. Vždy mi dlouho trvalo, než jsem se přepnula, a pak mě zase kde co hned probudilo.

Zmínila jsem se o tom Mistrovi.

"Jsi pro mě samá záhada, Stormie," prohlásil s tím svým obvyklým tajemným úsměvem. "Budu o tom přemýšlet, třeba ti dokáži pomoci.

Ovšem tvé problémy jsou zjevně propojeny, spleteny do těžko proniknutelné sítě.. Snad jednou najdeme její začátek." A s těmito slovy Mistr odešel.

Ano, snad...

Mé úvahy pokračovaly myšlenkou na Gadgetin návrh, že bychom Pevnost trošičku předělali. Nebo, nakolik jsem svoji kamarádku znala, pomalu překopali od základů. Ten nápad se mi čím dál tím víc líbil. Mohlo by to tu vypadat vážně dobře. Teď jsem si tu připadala jak v nemocnici, možná i tam by to vypadalo líp. Ale útulné to tu, i přes veškerou praktičnost bylo. Sice i děsivé, ale Mistr kolem sebe šířil též takový příjemný pocit bezpečí.

Přestože to tak nevypadalo, když jsem se tady, na tom samém lůžku před mnoha megacykly probrala. Tehdy jsem měla z Mistra vážně strach, ten pak ale pomalu mizel, i když se neztratil úplně, a na jeho místu začala klíčit důvěra. Ta se pořádně projevila teprve včera ráno, když jsem Mistrovi dovolila, aby mi pomohl.

Ach, ach.. kdybych mu to nedovolila, nemuseli bychom teď být v takové situaci.

S pocitem mírného zoufalství se mi konečně podařilo přepnout.

*****

Záblesk jasného bílého světla. Tma. Hvězdy. Jedna po druhé se začaly objevovat. A přibývaly stále další a další, až závratnou rychlostí. Za okamžik kolem mě zářily miliony drobných duhových teček.

Volně jsem se vznášela ve vakuu. Jen tak jsem si proplovala vzduchoprázdnem a užívala si ten pohled. Byl to krásný pocit.

Ta volnost.. Ta svoboda..

Náhle se kolem mě utvořil vír. Zastavila jsem a polekaně se rozhlížela.

Vše se točilo čím dál tím rychleji. Netušila jsem, co se to děje.

Pak, stejně nečekaně, jako vír začal, zase ustal.

Naskytl se mi úpně nový pohled. Přede mnou se nacházela nádherná zeleno modrá planeta.

Nevím jak, ale s naprostou jistotou jsem věděla, že je organická. A dokonce jsem znala jména všech, mě dříve neznámých věcí, rostoucích a žijících v organických světech.

Opět se zablesklo, a pak byla tma.

*****

Stála jsem na mýtině, ve vysoké zeleno žluté trávě dosahující mi až po kolenní šrouby. Kolem mýtiny byl hustý modro zelený les. Stromy zde byly obrovské, mnohonásobně přesahující moji výšku.

Veškeré rostliny zářily a vzduch místy až oslnivě jiskřil. Na mírných poryvech větru byly unášeny růžové, fialové a rudé okvětní lístky nějakých květin. Omamně to tu vonělo. Kolem mě poletovaly drobné pestrobarrvné vážky, motýli a včely. Nebe bylo jasně modré až azurové a sem tam po něm pluly bílé mraky. Odkudsi z vnitra lesa se ozýval zpěv ptáků. Bylo to kouzelné místo...

A já chtěla vidět víc.

Vydala jsem se mezi stromy, lesem dál a dál.

Cestou jsem potkávala nejrůznější stvoření. Srnky s velkýma roztomilýma očima, ježky podupávající v opadaném stříbřitém jehličí stromů, vlky, jejichž srst se dokonale kovově leskla od zlaté až po ocelově modrou, veverky s na první pohled planoucím ocasem, a další.

Byla jsem z tohoto místa naprosto unešena.

Po asi třech cersích chůze na západ jsem mezi ptačím zpěvem a šuměním lesa rozpoznala i další zvuk. Zvuk, který bych na místě, jako je toto, rozhodně nečekala.

Třeskot zbraní. Nejprve jen velice tiše na hranicích slyšitelnosti, ovšem jak jsem šla dál stejným směrem, zvuk zesiloval.

Zanedlouho bylo slyšet pouze zbraně, jež do sebe nepřetržitě v pravidelných sledech téměř bezprostředně za sebou nepřestávaly narážet. Zvířata v této části lesa nebyla, nejspíš ze strachu.

Mezi stromy začalo být více světla a já za okamžik došla na konec lesa. Přede mnou se rozprostírala nádherná louka a o několik desítek arnů dál se tyčila hora s ohromnou pevností. Její jednotlivé budovy byly rozmístěny různě po úbočích a na vrcholku, kolem a mezi nimi se různě proplétaly vysoké hradby. Po jejich stěnách se vinuly a proplétaly větve nějaké rostliny, s temně i světle zelenými trojúhelníkovými listy.

Pevnost do okolního prostředí zároveň dokonale zapadala, ale zároveň působila trochu nepatřičně. Tento dojem mi medával smysl, ale dál jsem se tím nezabývala.

Třeskot zbraní byl slyšet zpoza mně nejbližší části hradeb. Byla jsem zvědavá, kdo tam bojuje. Vykročila jsem tedy tím směrem, za účelem zjistit to.

Přemýšlela jsem, jak se dostanu na hradby a zda je to vůbec dobrý nápad, na ně lézt. Co když mají poplašný systém, nebo si mě prostě někdo všimne? Transformovat jsem se nemohla, hučení mých turbín by bylo slyšet na cerse daleko. Možná bych mohla vyšplhat po té rostlině..?

Došla jsem k části hradeb, kde se větve táhly až k jejich vrcholku. Zkusila jsem jejich pevnost. I když byly poměrně hubené, držely opravdu pevně. Usmála jsem se, zřícení mi, jak se zdálo, nehrozilo.

Začala jsem šplhat nahoru. Díky mé lehké konstrukci a výcviku to šlo snadno. Za pár desítek nanokliků jsem byla nahoře.

Opatrně jsem vykoukla zpoza horní hrany a pozorně se rozhlédla. Boj probíhal za sklaním výčnělkem, kam jsem ze své pozice neviděla, ale podle hlasitosti zvuků jsem byla blízko.

Jinak jsem nikde nic nebezpečného neviděla. Alarm tu snad též neměli. Jedno nohu jsem přehoupla přes vrchol hradeb, popolezla jsem pár arnů dál k rostlině pnoucí se po vnitřní stěně a slezla jsem zase dolů.

Poslední kus cesty jsem seskočila a dopadla do měkké zářivě zelené trávy, z níž na to vyskočilo hejno zelených a zlatavých kobylek. Vyděšeně odhopsaly někam jinam. Usmála jsem se, toto místo bylo skutečně nádherné a tak klidné a mírumilovné.

Opatrně a co nejtišeji jsem se připlížila ke skalnímu výčnělku. Vyšplhala jsem na něj. Hlavu jsem vystrčila jen tak, abych viděla dolů pod sebe.

V tu chvíli jsem doslova ztuhla úžasem. Ti dva bojovníci... Jeden z nich byl můj Mistr. Undertaker - vypadal úplně stejně, přesto jinak.

Chvíli jsem na něj jen zírala a přemýšlela o tom rozdílu. Pak mi to přece jen došlo. V jeho výrazu chyběla ta tajemnost a nepřístupnost. Došlo mi, že jsem se musela ocitnout někdy v minulosti, za dob Mistrova výcviku.

Tato poznání mě velice zaujalo. Co se mu asi stalo, že se tak změnil. Kdybych jen byla věděla, jaká odpověď mě čeká, raději bych na to ani nepomyslela.

Undertakerův soupeř, stříbrno tmavě šedý a fialový lak se mu oslnivě blýskal. Všimla jsem si pak, že Mistrův rudý a zlato stříbrný lak září jakýmsi vnitřním plamenem. Druhý mech vypadal také tak dokonale jako Undertaker, možná ještě o něco lépe.

Oba dva mechové urostlí a silné postavy proti sobě stáli na malém palouku. V servech oba třímali stejný, ostrý, tmavě šedý až černý meč. Vyměňovali si mnoho úderů které by mě v životě nenapadly, že vůbec existují, tak komplikovaných a náročných. Působivá to podívaná.

Byla jsem tak mimo a učarována jejich soubojem, že jsem si ani nevšimla, že jejich útoky začaly ztrácet na intenzitě a četnosti.

"Arashi, jak myslíš, že se dá někdo upozornit, když si nevšímá?" promluvil Undertaker a já leknutím nadskočila.

"Zřejmě pouze tou nejpřímnější cestou, Aengïru," odpověděl mu druhý mech. Arashi...

"Také možnost. Leč i když nevidí, zdá se, že aspoň slyší."

"Vskutku," zasmál se Arashi. "No tak, nás se nemusíš bát. Vylez." Ačkoli byl ke mně celou dobu zády, otočil se přesně mým směrem. Svůj jistý pohled zabodl přímo do mých optik. A já se v tu chvíli v těch jeho málem ztratila. Přestože je měl tmavo modro fialové, zářily jasným bílým světlem. Dokonce bych příshala, že mu z nich na namoklik šlehaly blesky, doslova.

Primus ví proč jsem ho bez rozmýšlení poslechla. Pravda, že jsem se v půli cesty k nim na moment zarazila, co to vyvádím. Ale přívětivé úsměvy obou mechů mě ubezpečily o tom, že mi aspoň prozatím nic nehrozí.

Tedy.. nutno uznat, že pokud se Mistr takto stále občas usměje na Gadget, naprosto ji pak chápu.

A Arashi, Unertakerovi říkal Aengïru, takže to také muselo být nové jméno od jejich mistra. Zajímalo by mě, jaké je jeho skutečné jméno, pokud to tak mohu říct. Možná záleželo na tom, v jaké dimenzi jste byli, od toho se odvozovalo, jak vám říkali. Protože zatím všechna tři jména daná jejich mistrem, která jsem zatím slyšela, působila naprosto přirozeně.

"Vítáme tě v naší skromné pevnosti, milá femme," zazubil se na mě, "já jsem Arashi a toto je můj dobrý přítel Aengïru."

"Těší mne," pousmál se jmenovaný.

Já byla zase naprosto mimo. "Jmenuji se Stormia," taktéž jsem se představila. "Je mi ctí," zamumlala jsem ještě, a pak se utápěla v takovém nepopsatelném pocitu okouzlení a šoku.

Co to se mnou je?! Jsem Primusvíkde. Kdysi v minulosti. Nemám ponětí, jak jsem se zde ocitla, ani, jak se dostanu zpátky (že je to sen mi došlo, až když jsem se znova probudila). A i když jsem se v cestování časem nevyznala, napadlo mě, že není asi úplně v pořádku, že tu momentálně mluvím s mechem, jehož jsem měla poznat za mnoho dalších eonů. Ale veškeré takové starosti šly stranou. Jejich místo zaujal úžas a zvědavost.

Chtěla jsem se o Undertekrově minulosti dozvědět už dávno. A toto byla neobvyklá příležitost.

"Hej, jsi v pohodě?!" Arashi mi mával servem před obličejem. Oba mechové se tvářili trochu vylekaně.

"Jo, jsem. Jen jsem se zamyslela."

"Hmm.. Koho mi to jen připomíná?" s škodolibým úšklebkem se důležité zahleděl na Undertakera. Ten si založil serva na hrudi a s kamenným výrazem, mně tak dobře známým, čelil popichování svého přítele.

"No jo, no jo. Promiň, Aengïru. Vím, jak tě ty vize trápí." Omluvil se pak Arashi.

"To je v pořádku," usmál se trochu smutně Undertaker. "Stormie, co tu vlastně děláš?"

"Asi je to naše nová spolurekrutka. Že?" otočil se na mě Arashi. Přikývla jsem. Vysvětlovat jim, že jsem z budoucnosti a že tu nemám vůbec být, by asi nebyl nejlepší nápad.

"Vždyť víš," pokračoval, "že mistr nám nikdy neřekl o nových učních."

"Pravda," přikývl Undertaker. "Vždy to bylo velké překvapení a šok... hlavně pro nováčka."

Arashi pokrčil rameny. "Náš mistr je holt náročný. Ale neboj, Stormie, pomůžeme ti, jak nejlépe budeme umět," usmál se na mě.

"Ovšem nemyslím si, že je úplně v pořádku, když jsi se prvně setkala s námi dvěma.

Měla bys jít za mistrem, on už ti vše vysvětlí a představí.. Svým způsobem."

Cože?! Já, mám jít sama k jejich mistrovi, o kterém jsem slyšela ne úplně milé věci. Například to, že většinu svých rekrutů nechal zemřít.
Tak to ani náhodou!

Asi jsem se musela tvářit dost vyděšeně, protože mě Arashi chytil za servo a řekl: "Neboj se. Jestli chceš, půjdeme s tebou. Mistrovi to nějak vysvětlíme." Poslední věta patřila Undertakerovi.

Ten si jen rezignovaně povzdechl a přikývl. Já jsem Arashiho nabídku přijala s povděkem. A tak mě oba mechové doprovodili do centrálního dómu, kde měl jejich mistr svůj trůní sál.

Prošli jsme cestou přes různé paloučky mezi hradbami, až jsme se nakonec ocitli u cíle. Vstoupili jsme do sálu.

Mistr na nás už čekal. Zmocnil se mě nepříjemný pocit. Z něj. Seděl s nohama u sebe, serva položená na opěrkách a tvářil se, že mu patří přinejmenším celý tento svět.

Veledůležitě na mě shlédnul ze svého naleštěného trůnu, jež se skvěkl na sedmi stupíncích. Pod jeho pohledem mi bylo jako pod tisíci rentgeny.

Stačil okamžik a mě bylo naprosto jasné, že o mě ví úplně všechno, možná i něco víc.