Kapitola 30.

Gadget:

Od Stormie znáte začátek. Nový začátek věcí, které nám všem mnohdy přerůstaly přes hlavu. Ale prozatím se vraťme k situaci, které některé málem stála život.

Canius. Z nějakého důvodu mé pocity z něj byly velmi rozporuplné. Chtěl se pomstít Undertakerovi za smrt svého bratra. Stáli tu teď proti sobě. Všude kolem řádila sněhová bouře, že nebylo vidět na krok. Byl tak chladný, i ten plamen pomsty v něm.

Mé myšlenky se zatoulaly k dimenzi růže, jíž mi Undertaker daroval. Představila jsem si ten nádherný svět plný života ničený Caniovou bouří. Chlad, mráz, zima, sníh a led. Vše umíralo pod tou krutou dokonalostí.

Vrátila jsem se zpět do reality. Mistr nám přikázal, abychom šli zpět do Soltroopsova bytu. Ostatní ho uposlechli. Já však nikoli. Nemohla jsem. Nešlo to. Cosi mě tu drželo.

Ta jiskra v Caniových optikách, když na mě pohlédl.. byla tak zvláštní. Přišlo mi, že se v ní odrazilo něco, hluboko skrytého a zatracovaného v nejzazším koutu jeho mysli.

Obklopoval nás čím dál větší chlad. Přes závoj sněhových vloček nebylo vidět nic. Já však cítila úplně vše. Ta energie. Tato její forma měla být i mou. Nesálalo z ní nebezpečí. Mou mysl nenaplňoval strach. Mně nechtěla ublížit. Vločky jako by mi našeptávaly, co se děje.

Neviděla jsem nic, ovšem věděla jsem vše.

Mistr následoval Caniova příkladu a v servu se mu taktéž zhmotnil meč. Velký, že proti němu Caniův vypadal jako špejle, i tak mu nechyběla elegance. To bude zajímavý souboj, pomyslela jsem si.

Nechtěla jsem zasahovat. Vrátila bych se zpátky dovnitř s ostatními, jen kdybych mohla. Na druhou stranu, pokud nebude zbytí... Vlastně jsem nehodlala dopustit smrt ani jednoho z nich. Věděla jsem, že Undertaker Cania nezabije. Měl na to očividně velice cenné informace. Co by tak mohlo být, co si Mistr nepamatuje? Ale Cania zastavím, jestliže budu muset.

Meče se s hlasitým řinčením srážely. Mechové bojovali bez jediného slova.
Bylo vidět, že i Canius je velice zkušený bojovník. Zajímalo by mě, kdo je jeho mentorem. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela, ale teď vím, že Undertaker není jediný.

Jejich síly byly poměrně vyrovnané. Když meče nestačily, přešli na živelnou moc. Teď jsem v té vánici aspoň viděla ohnivou auru Undertakera prozařující skrz. Mezi okolním chladem sem tam probleskla vlna tepla. Sníh spadaný na silnici roztával a místy proudily potůčky vody. Boj vyvrcholoval v tak obrovské síly energie srážející se v ničivých explozích. Bylo čím dál nepříjemnější tam být. Cítila jsem obě ty ohromující síly vůle, až jsem chvílemi myslela, že mě ten tlak rozdrtí.

Canius přecházel z jednoho útoku na jiný. Měl jich vskutku rozmanitou řadu. Undertaker se držel jen několika, což mi přišlo zvláštní. Přeci jich také musel mít v zásobě mnohem více, ne?

V jednom okamžiku se výhled začal vyjasňovat, i jsem dokonce viděla probleskovat oblohu. Podívala jsem se na oba protivníky. Ani jeden neušel škrábancům, ale jen povrchovým, neviděla jsem žádné hluboké zranění.

Canius se připravoval k novému útoku. Stál mírně rozkročen, serva spuštěná podél těla a digity doširoka rozevřené. Optiky mu zářily oslnivě bílým světlem, skrz hrudní pláty v místě, kde skrývaly jiskru, probleskovaly energetické výboje, které se pak soustřeďovaly v Caniových dlaních.

Z nebe začaly zemi bombardovat ledové paprsky. V neurčitém a těžko předvídatelném sledu. Jejich cílem bylo zasáhnout Mistra, jenž se jim nějakým zázrakem stíhal obratně vyhýbat. Některé paprsky však udeřily dále od cíle, než ostatní. A parávě takový zasáhl mě.

Protoformou mi projela příšerná bolest, jež se hned na to změnila v pocit tak podivný. Zároveň opojný a děsivý. Nevěděla jsem, co s tím dělat. Jak s ním naložit. Probouzelo se ve mně ... cosi. Cosi, co nade mnou přebíralo kontrolu.

Canius věděl, že mě jeden z jeho paprsků zasáhl. Undertaker si toho všiml, až když jeho protivník přestal bojovat a jako zhypnotizovaný na mě zíral.

Že tedy bylo na co zírat. Uvědomovala jsem si každou změnu v mé protoformě i na brnění. Cítila jsem tu nespoutanou energii prorůstat vším zanechávajíc za sebou třpytivé obrazce. Štípalo to, ale nijak strašně. Části brnění se transformovaly do nové podoby. Dokonce jsem vyrostla, stejně jako Stormia, když mě posedlá živlem málem zabila. To mě docela potěšilo.
Napadlo mě, že by bylo fajn, kdyby mi aspoň ta nová výška zůstala. Předtím jsem byla docela malá. Překvapovala mě Darkrose, která byla ještě menší.

Transformace byla u konce. Mé nové já se jen tak z ničeho vzneslo do vzduchu a tentokrát jsem to byla já, kdo se připravoval k útoku. Ať jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem nad sebou získat zpět kontrolu. Mohla jsem jen netečně přihlížet.

Zaujala jsem obdobnou polohu jako předtím Canius. Oba mechové si museli zaclonit optiky, jak silně jsem zářila. Vlasy mi vířily kolem hlavy jako koruna moci. Obklopily mě ledové krystaly ostré jako břitva, které se špičkami natočily asi padesát stupňů k zemi. Mířily na oba mechy.

Ti se v mezičase relativně vzpamatovali a už jen nezírali.
"Myslel jsem, žes chtěl pomstu," poznamenal uštěpačně Undertaker, "ne konec světa."

"Neboj se. V našem souboji můžeme pokračovat hned, jak se jí zbavíme," odvětil ledově vážně Canius.

"Zbláznil ses?! Myslíš, že ji jen tak zabiji?!!"

"Máme snad jinou možnost? Je sice silná, ale neví jak svůj element používat, to je naše výhoda. Slibuji, že její konec bude rychlý..."

Nevěřila jsem vlastním audiroeceptrům. Já možná byla elementem momentálně posedlá, ale ten mech měl místo jiskry ledový šutr. Undertaker ho měl naštěstí taky dost, což mu důkladně ilustroval pár ranami pěstí. No tedy..

"NE! Ne! Do obličeje ne!" ječel Canius, kterého Mistrova reakce vyvedla z míry a upadl. Dobře mu tak. Očividně se ve mně probudila nějaká škodolibá a pomstychtivá stránka.

Undertaker ho přestal mlátit, chytil ho pod krkem, přitáhl si ho k sobě a těsně u jeho obličeje tiše, ovšem výhržně zavrčel: "Abys věděl, tak nezemře ani omylem. Jak bys ty sám mohl něco takového dopustit?! Jsi sobecký, to je strašné. Teď laskavě vstaň a pomoz mi ji vrátit zpět z té posedlosti."

Undertakerův výhružný tón se neminul účinkem. Canius vypadal ještě stále vyděšeně a oddadě přikyvoval. "Dobře, dobře. Jak to ale provedeme?"

Mému posedlému já se ty řeči o vracení do normálu ani trochu nelíbily. Oba mechové schytali nepochybně velice bolestivou spršku oněch ledových krystalů. Undertakera jeden z nich škrábl do pravé tváře a Caniovi se jeden zabodl do levého předloktí. Ozvalo se překvapené a bolestné heknutí.

Byla to pouze slabá dávka, aby si vzpomněli, že je já dobře slyším. Už se kolem mě zhmotňovaly nové, které rozhodně měly větší potenciál, než pár škrábaců. Obávala jsem se, zda nebudou schopné prošpikovat transformera skrz na skrz. Vzpomínala jsem si, jak Mistr jednou říkal, že vládci elementů mají odolnější brnění a celkově toho fyzicky víc snesou. Tak snad ne.

Nová dávka krystalů vypálila vzduchem tak rychle, až ji optiky zaznamenaly jen jako šmouhu. Se zvukem tříštícího se skla všechny narazily do Undertakerova štítu. Canius někam zmizel. Že bys ti dva na něčem domluvili? Cítila jsem, jak se mé tělo rozhlíží kolem a hledá ho. Hlupáku, pomyslela jsem si výčitku mířenou na své alter já, zapomenout pro jedno protivníka na toho druhého, který stojí přímo před tebou.

Cania nebylo nikdy vidět. Cítila jsem jak mé alter já znervóznělo. Pokusila jsem se toho využít a získat zpět nad sebou kontrolu, ovšem opět marně. Už možná chápu, proč se někteří mocipáni chovají tak, jak se chovají. To už snad ani není opojný pocit moci, jenž má nad nimi kontrolu, to je ta moc samotná. Moc, která sebou samou chce obsáhnku vše. Já si totiž připadala leda tak bezradně a trochu zoufale.

Undertaker mezitím také někam zmizel. Kolem mě se vytvořil štít právě v okamžiku, kdy se na mě vyřítil tenký paprsek energie. Musela jsem uznat, že ta proměna skýtala velice působivé reflexy.

Byla jsem ráda, že v ulicích díky Caniově epickému příchodu nikdo nebyl, asi by to s nim dopadlo špatně. Také mě napadlo, jak to má Mistr opět těžké. Zase se něco nepovedlo, zase musí někoho zachraňovat. Obdivudná, jeho psychická výdrž.

Nevěděla jsem, kde Undertaker s Caniem jsou. Alter já pálilo útoky na všechny možné skrýše a i jen tak nazdařprimus. Některé budovy to nevydržely a zůstaly v nich pěné díry. Ti dva na mě na oplátku z úkrytů posílali omračující paprsky, štít kolem mě však byl vždy rychleji.

Mé alter já nakonec přestalo bavit ty dva hledat. Rozletěla jsem se pryč.. jen tak bez alt módu, protože jsem to najednou uměla, neskutečné..

Senzory hlásily, že směřuji ven z Crystal City. Do míst, kde byla za městem továrna na zpracování energonu a hned vedle hlavní ústředna rozvodny energie. Co tam chce dělat? ptala jsem se sama sebe.

Zajímalo mě, zda mě Undertaker a Canius pronásledují, či nikoli. Jako by mě alter já poslouchalo, hlava se mi otočila dozadu a mně se naskytl výhled na hustou mlhu, která se z mé cesty roztahovala do všech stran, jako rez požírající starý kov. V tom by asi jen těžko bylo možné někoho pronásledovat. Nepochybovala jsem, že ta mlha rušila všechny možné frekvence a senzory.

Letěla jsem dál. Cíl se přibližoval a mé naděje se tenčily. Co tam chceš dělat? zkusila jsem zeptat. Odpovědí mi bylo zformování modelu města s pidi postavičkami Cybertronianů z kusu ledu nad mou dlaní. Potom se má dlaň sevřela a město i postavičky se roztříštily v drobné střepy, třpytící se ve světle západu Hadeanu.

Chceš je zmrazit a zničit? ujišťovala jsem se, zda jsem správně pochopila. Ucítila jsem pokývání hlavou.

Proč? Přímo z jiskry mi vyšlehl takový výboj energie. Vzduch přede mnou ozářila tyrkysová aurora, pod níž se mihotal obraz ledové krajiny - pustiny.

Asi jsem chápala. Každý element je sámotný tak dominantní. Nedá se říct, že by chtěl ovládnout celý svět. To není o moci nad něčím. Je to v základu pouze energie, která se chová víceméně srovnatelně s černou dírou. To, že mě uchvátila a komunikovala se mnou, nepramenilo z ní, ale ze mě. Asi jsem na tom nebyla psychicky tak strašně. Necítila jsem žádnou touhu té moci využít, někomu se pomstít, já za sebe zničit celý svět. Byly jsme dvě oddělené energetické sféry.

Doletěla jsem na místo. Snesla jsem se dolů. Z různých dveří továrního komplexu vyběhlo mnoho členů ochranky s pistolemi, jeden z nich měl dokonce i paralyzér. To dopadne špatně... Pro ně.

Všechni do jedno byli smeteni silným poryvem větru. Vstoupila jsem dovnitř jedné místnosti. Obrátilo se na mě mnoho párů optik s naprostým děsem. Dřív než se někdo stačil vzpamatovat skončili všichni jako ledové sochy. Stejně to pokračovalo i v několika dalších místnostech než jsem se dostala ke svému cíli.

Zásobník energonu. Ovládací panel byl opuštěný. Alter já na něm něco přeprogramovalo. Pak jsem se vydala do skladiště, odkud se všechen nezpracovaný energon bral. Tyrkysové krystaly lehce zářily. Velice mě zajímalo, co s tím enrgonem chce dělat. Pocítila jsem máchnutí serva vzduchem a celou silou se energie ze mě přenesla na krystaly. Ty na okamžik zazářily jasným bílým světlem, pak pohasly a vypadaly stejně jako předtím.

Když jsem procházela zpět kolem všech strojů na zpracování energonu, všimla jsem si, ze pracují mnohem rychleji. Dokonce tak rychle, že s přísunem normálního energonu by nejspíš explodovaly.

Venku jsem se zase vznesla do vzduchu. V paměti mi naskočily souřadnice města a největší těžební oblasti na Cybertronu, Kaonu. To je můj další cíl?! Odtamtud ten změněný energon zamoří nejvíc oblastí.

Mému zjevení předcházela sněhová bouře a za sebou jsem stále zanechávala mlhu. Pohled na moc, která mě uhranula fyzicky, ale ne psychicky, musel být fascinující. Byla jsem vážně zvědavá, jak se z toho dostanu. Starosti, že mě někdo pozná, nebo že alter já prohraje, jsem si nedělala. Vypadala jsem jinak a měla jsem pocit, že nikdo nemůže stát v cestě čiré moci.

Připadalo mi, že cesta do Kaonu trvá věčnost. Vzdala jsem beztak marné pokusy získat nad sebou kontrolu. Nevěděla jsem, co by se poté mohlo stát, zda bych se pak proměnila úplně zpět a ztratila všechny schopnoati. Neměla jsem žádnou jistotu, jestli mě někdo nesleduje a při první vhodné příležitosti se mě nepokusí zlikvidovat. Nechala jsem tedy své alter já, ať si dělá, co chce. Přestože se mi to ani trochu nelíbilo, neměla jsem jinou možnost.

Že to, co alter já dělalo bylo vražedné, o tom jsme se už přesvědčili. Nepochybovala jsem o tom, že to někteří z pracovníků ve zpracovně energonu v důsledku zmražení, či spíš bezmezného podmražení, nepřežijí. Ovšem to, kam se alter já chystalo a co se tam chystalo udělat teď, to byl už vážně vrchol planetárních rozměrů. Začala jsem doufat, aby mě někdo konečně zastavil, neboť jinak se ta ledová zkáza rozvine do rozměrů vesmírných.

Během cesty následovala další transformace. Náhle do mě začalo vstupovat obrovské množství energie, jíž má jiskra přeměňovala v pevnou hmotu transformia. V důsledku toho se mi na zádech vytvořila křídla. Ale ne od stíhačky nebo jiného běžného letounu. Vypada spíš jako křídla některých predaconů. Vytanula mi vzpomínka na moji dimenzi růže.. Ano! To je ono. Jako křídla ptáků. Musela jsem se zasmát. Aspoň teď už schopnost létat dávala větší smysl, než se jen tak, protože najednou můžu, vznášet ve vzduchu. Překvapení! Hlasový modul poslechl a já uslyšela svůj smích.

Máchala jsem ohromnými křídly, každé bylo při rozpětí stejně dlouhé jako má momentální výška. I upozaděná mocí jsem cítila to uchvácení. Byl to fascinující pocit. Kdyby mě mé vlastní tělo poslouchalo, myslím, že by mi bylo nejlíp za celý můj život.

Když jsem se blížila k hranicím Kaonu i přes sněhovou bouři jsem slyšela snad stovky poplašných sirén, dupání nohou vojáků a obranných složek a pokřiky jejich vůdců. Zjevně už byla alarmovaná celá planeta. Zastavia jsem na dostřel od prvních obranných linií. Bouře postupně ustala. Přede mnou svítily světlomety do jinak naprosté tmy. Během cesty sem nastala noc. Ani jeden z měsíců neoderážel světlo na povrch planety. Obloha byla kompletně zatažená.

"VZDEJ SE!" doléhal ke mě něčí hlas zesílený přes reproduktor. "POKUD TOHO NECHÁŠ TEĎ, JE MOŽNÉ, ŽE TĚ NESTIHNE TREST." Vážně? Tak o tom opravdu pochybuji, když vezmu úvahu ty zmrzlé pracovníky tam... Navíc jsem se vzdát nemohla, i když bych já sama možná chtěla.

Stačilo pár máchnutí křídly a přední linie skončila v ledových hrobech. Toto se mi ale vážně příčilo! Achjo.. To jsem skutečně tak slabá, že nedokáži pořádně ovládnout vlastní tělo? Aspoň trochu víc snahy!

V tu chvíli pozornost mého alter já upoutala skupinka zanedbaných mechů, popáhaněná neustávajícím bičováním vpřed asi jako pomoc vojákům. Obzvláště jeden z nich.

Byl přinejmenším stejně vysoký jako Undertaker. Celý šedý s mnoha mohutnými špicemi a ostny na brnění. Na rozdíl od zbylých mechů ve skupince se na jeho tváři odážel převážně obrovský vztek, ne strach.

Zrovna vzhlédl k nebi. Naše pohledy se střetly a já najednou věděla. Byl také vládcem elementu. Nevím, zda trénovaným, ovšem přinejmenším měl potenciál.

On se zatvářil, jako by uviděl ne jednoho, ale armádu duchů. Takový výraz překvapení a šoku jsem snad ještě neviděla. Bylo to, jako by si vzpomněl na dávno ztracenou pravdu. Za jeho pohledem se skrývalo mnohem víc.

Alter já usoudilo, že původní účel mise počká. Že bych na sebe měla konečně přeci jen větší vliv? Bleskově jsem se snesla dolů, popadla toho podezřelého mecha - se svou nynější sílou jsem si to mohla dovolit, byť nést ho bylo docela neohrabané - a odplachtila jsem s ním pryč.

Kaon měl výhodu v tom, že tu byla spousta starých důlních šachet bez přístupu signálu, kde se dalo schovat.

Právě do jedné takové šachty jsem se i i s neznámým mechem dostala.

"Pusť mě!!" vrčel on a snažil se mi vysmeknout. Měl smůlu, já teď byla silnější. Pustila jsem ho až v našem úkrytu. Ještě za letu, takže se díky odstředivosti zastavil až o konečnou stěnu. Přistála jsem a obrovska křídla složila za zády. Vypadala teď jako plášť s vlekčou.

Mech vstal a vyjel na mě: "Co si myslíš, že děláš?! Ses snad zbláznila?!! Nebo.." zarazil se.

"Jsi snad posedlá.. Tady ten výraz moc dobře znám, vídal jsem ho u svých přátel kdysi. A ty jsi navíc poznala, kdo jsem."

"Kdo.. Kdo byli tví přátelé? Kdo jsi?" podařilo se mi zeptat se.

Mech se na mě podíval s povytažným obočím. "Vida, takže s tím zvládáš bojovat. Utekla jsi svému mistrovi? Hledá tě někdo?"

Přikývla jsem. Nepochybovala jsem, že ano.

"Kdo je tvůj mistr?"

S vypětím vůle jsem ukázala na něj. Nejdřív odpověz ty.

"Kdo jsem já, není důležité. O přátelích ti možná něco povím, ale obávám se, že neznám jejich skutečná jména. Nikdy jsem je neznal.
Jak jsem jen mohl zapomenout? Ale ta aura, kterou kolem sebe šíříš, mi dovolila vybavit si vše.
Tak takhle jsem nakonec skončil. Ne mrtvý, avšak odepsaný pro celý svět. Pouhý dělník s číslem."

Nemohla jsem uvěřit vlastním audireceptorům. Neznám jejich pravá jména... Nejsem mrtvý... "Můj.. Mistr.. ach... Undertaker....... Aengïru," vypravila jsem ze sebe s pocitem, že pokud budu dál odporovat moci, asi omdlím.

Ovšem další jeho výraz mě vrátil do reality. Naprosto to potvrzoval. On byl jedním z Undertakerovým bývalých spolužáků.

"Aengïru.. žije?"

"Styx.. Ech.... Styx též."

(Pozn. autora: představujte si ho prosím zatím s modrými optikami)



"Mordo. Náš bývalý mistr mi říkal Mordo," prohlásil po chvilce. "Ten lotr! Nechat nás věřit, že ostatní zemřeli!"
Počkat. To je vlastně fakt. A pokud žije Mordo, je tu šance, že i ostatní jsou ve skutečnosti na živu.
"To snad...." Co chtěl Mordo říci, jsem se už ovšem nedozvěděla. Strop nad námi se otřásl. Na zem spadla sprška kamínků a prachu. Překvapeně jsme vzhlédli. V tu chvíli jsem se skroutila pod náporem neskutečné slabosti. Něco, nebo někdo ze mě vysával veškerou energii.

"Jsi v pořádku?" Mordo ke mně udělal jeden krok. Víc nestihl. Tentokrát se zatřásla se stropem i podlaha. Pod námi musely být další šachty. Ještě pár otřesů, načež se vše zřítilo. Během pádu jsem cítila, jak se měním zpět na svou původní podobu. Pak mě něco velkého a těžkého udeřilo do hlavy a já ztratila vědomí.