Stormia:
"Alqua..." Jediné slovo. Jediné slovo po pouhých pár klicích naprostého ticha. Ani jeden z mého doprovodu se neodvažoval pohnout, zatímco si mě jejich mistr přeměřoval a skenoval pohledem.
Mě tyto kliky přisly jako zatím nejdelší v mém životě. Nervozita, strach, nejistota. Takové pocity v nepředstavitelném měřítku ve mně jeho poheld vzbuzoval.
Nebyla jsem schopna ničeho. Ani odvrácení pohledu. Jen jsem tam stála a jako v zajetí zírala do těch jeho temných rudých optik. Prázdných a přece jsem v nich viděla veliké poznání všeho.
Vůbec celé jeho vzezření působilo rozporuplně. I když seděl, bylo poznat, že je vysoký. Asi o dvě hlavy vyšší než oba mechové stojící po mém boku. A to už bylo co říct.
Měl mohutnou hruď a šikroká ramena s velkými, špičatými, zahnutými ostny. Kontrastem jim byl štíhlý pas a boky. Nohy měl silné, na lýtkách též s ostny, které se sbíhaly směrem dozadu. Přilbu mu zdobily dva mohutné rohy a mnoho různých výstupků s ostrými hranami.
Celý dojem rozporuplnosti ještě podtrhoval jeho černo bílý lak. A jeho hlas - hluboký, sametový, ale ani zdaleka jako Undertakerův. Zněl tak hrozně nepříjemně a.. asi podlézavě. Každé jeho slovo se vám zabodávalo do procesorů a svým obsahem měnilo vše. Sice jsem slyšela jen jedno jediné. I to bohatě stačilo.
Cítila jsem se zvláštně. To, kým jsem ještě před pár nanokliky byla, se měnilo. To jméno.. Alqua. Byl to závazek. Ať jsem chtěla, nebo ne. Od této chvíle byl můj osud řízen mistrem.
"Ukažte jí pokoj!" přikázal potom oběma mechům a mávnul přitom servem ke dveřím. Audience skončila.
Mí společníci se mírně uklonili, raděj jsem rychle následovala jejich příkladu. Už tak mi bylo jasné, že mé problémy v tomto světě teprve začnou.
Spěšně jsme opustili trůní sál. Následovala jsem Arashiho do jiné budovy. Undertaker šel pár dalších kroků za mnou a tvářil se, jak jsem u něj považovala za obvyklé, nepřístupně. Ovšem nyní jsem z něj vycítil i značnou nervozitu.
"Aengïru?" otočila jsem hlavu dozadu. Oslovený sebou téměř nepostřehnutelně trhnul.
"Něco je strašně špatně..." zamumlal s pohledem upřeným někam na azurové nebe daleko před námi. (...A bylo to ještě horší...)
Vešli jsme do ubytovny. Mechové mi ukázali volný pokoj. Byl skromně zařízený podobně jako v Železné pevnosti.
Pak mi vysvětlili, jak to tu chodí. Dozvěděla jsem se, že zde trénuje dalších sedm rekrutů a že všichni už začali s ovládnutím svých elementů.
Ostatní nyní odpočívali, protože, jak jsem pochopila, trénink to byl tak náročný, že se dalo cvičit jen maximálně pár cyklů, a to pouze v případě už zkušených jedinců.
Vzpomněla jsem si na souboj Arashiho a Undertakera. "Když jste bojovali, z tebe, Arashi, metaly blesky, a Aengïru vypadal jako v plamenech."
"Ano," přikývl Undertaker. "Procvičovali jsme ovládnutí elementu, aby on v zápalu boje neovládl nás," vysvětlil mi.
"Za dva cykly se máme sejít v Sálu," oznámil pak Arashi. "Až bude čas, přijdeme pro tebe. Teď si odpočiň, jistě jsi po cestě unavená." S tím oba odešli.
Odpočiň si... To byla poslední slova, Mistrova slova, jež jsem slyšela předtím, než jsem se ocitla tady. Co tu, u Prajiskry, vůbec dělám?! Musím na to přijít!
Šla bych se porozhlédnout, ale tušila jsem, že v této pevnosti se nehne nic bez mistrova vědomí. Sedla jsem si tedy na lůžko, zírala do zdi a zoufale se snažila vymyslet, co to má znamenat.
Nevím za jakou dobu, přestala jsem vnímat čas, se otevřely dveře a dovnitř si to vkráčel mistr.
"Alquo," začal tak ledovým a zároveň podlézavým tónem, až jsem myslela, že mi to přinejmenším zamotá obvody. "Kdo jsi? Nemáš tu co dělat, nepozval jsem tě sem. Nemáš o tomto místě ani vědět. A přesto.. jsi tady.
Jak je to jenom možné?"
"Sama nevím," přiznala jsem a snažila se znít co nejklidněji. Ale pravdou byl opak. Byla jsem z jeho přítomnosti tak vystrašená, až jsem cítila jiskru bít až v hlavě.
Byla jsem v jedné malé místnosti s jednou z nejděsivějších bytostí ve celém vesmíru (mně to tak aspoň přišlo), úplně sama. Ztracená v nějakém cizím časoprostoru. Neměla jsem nejmenší tušení, proč tu vůbec jsem. A dva mechové, jejichž přítomnost by mi mohla aspoň trochu pomoci, se mi nyní zdáli neskutečně daleko.
Mistr mě notnou chvíli znova propaloval pohledem. Pak se jeho tvář roztáhla v čemsi, co možná vzdáleně připomínalo pobavený úšklebek. Takhle to možná byl scraplet, rozradostněný kořistí a cenící na ni své ostré denty.
Věděl.. Cítil můj strach. A já ho měla tím větší.
Pak ho toto týrání naštěstí přestalo bavit. "Odkud jsi?"
"Ze Cybertronu."
"Z jaké doby?" No nazdar! Rychle, co mu odpovědět? Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou slyšlela Arrony zmiňovat něco o tom, že ona sem přišla asi v polovině dob největší kolonizace nových planet.
"Z dob kolonizace," řekla jsem a snažila se tvářit co nejvyrovnaněji.
"Hmm.." Mistr spojil serva za zády a zamyšleně se rozhlédl po pokoji. "Nuže, Alquo, nevím, proč jsi tu, ale nevadí. Ode dneška se budeš zapojovat do tréninku.
Domluv se s ostatními, ať ti pomůžou s výukou boje se zbraní. Cítím, že nějaké základy už máš, to je dobře. Potom se započne tvůj elementární trénink.
A nejdůležitější pravidla.
Moc nemluv o svém původu, nebo aspoň vynechávej konkrétní údaje.
Za jakékoli okolnosti používej jméno, jež jsi slyšela ode mně.
A nevyptávej se druhých na obě z uvedený věcí."
"Ano, mistře," pokorně jsem přikývla. Neodvažovala jsem se mu vzepřít. On si mě ale dál už nevšímal a odcházel.
"Doporučuji ti si s doháněním ostatních pospíšit," řekl ještě mezi dveřmi, anižby se otočil, a pak zmizel za zdí.
Tak to je vážně bezva... Posadila jsem se na lůžko a zoufale zírala na dveře.
*****
Jak mí dva noví přátelé (Brala jsem je tak, k mému údivu naprosto automaticky. Undertakera jsem už znala a Arashi mi byl sympatický.) řekli, tak též učinili. Ve správný čas mě přišli vyzvednout, načež naše kroky směřovaly do Sálu.
Nacházel se v budově těsně sousedící s mistrovým trůním sálem. Vypadal opravdu skvostně. Útlé sloupy lesklé krémové barvy se zdobným rýhováním podpíraly taktéž krémový klenutý strop. Dvě řady podél stěn a jedna uprostřed. Ze středů jednotlivých kleneb se táhly zlaté, stříbrné a měděné drátky tepané do složitých ornamentů a dolů byly spuštěny lustry splétané ze stejných kovů. Lustry se různě větvily a byly ověšené duhovými krystaly blískajícími se pod paprsky bíle zářících žárovek.
Podlaha poskládaná z nepravidelných perleťových kachliček s různými počty úhlů vám dávala pocit, že se pod vámi každou chvilku samou křehkostí rozpadne. Opak ovšem byl pravdou, jak jsem se později dozvěděla, byl tento materiál, nazývaný myllon, velice pevný a odolný.
Stěny přecházející z bílé do různých tónů stříbrné, podle toho z jakého úhlu jste se na danou část zrovna dívali, byly bez oken.
Jediný zdroj denního světla byly velké vstupní dveře, zhotovené z mléčného skla, které se pod proudící září slunce lehce třpytilo.
Nádherná místnost.
Naše trojice dorazila jako první. Pár kliků jsem tak měla čas tu krásu nerušeně obdivovat.
Pak se začali scházet i ostatní. Později se mi všichni představili, byla to pro mě zvláštní chvíle.
Ocelově šedý mech s tmavofialovými detaily. Mordo.
Tyrkysovo korálová femme.. Arrony, došlo mi už předtím, i když teď vypadala trochu jinak.
Bílá femme se zlatými a azurovými ozdobami. Chanè.
Černo zelený, rozložitý, docela nízký mech. Karys.
Bordo oranžovo zlatá femme, která na mě hned po vstupu hodila tak zářivý úsměv, že by se vedle ní styděla i supernova. Taniel.
Další mech - tmavo modrý téměř do černa s kontrastními bílými, stříbrnými a ledově modrými prvky. Neralu.
A poslední vešla drobná bílo bleděrůžová femme s jantarovými ve středech modrými až zelenými optikami. Deziree.
Jejich optiky mě, až na Taniel, ta se stále mile usmívala, propalovaly podezřívavými pohledy a já měla sto chutí propadnout se tou perleťovou podlahou do co největší hloubky, jen abych nemusel být zrovna tady.
Všichni vypadali tak dokonale. Připadala jsem si mezi nimi ošklivá a na nic. Neměla jsem na tom místě co pohledávat.
"Alqua.." pravila Deziree tichým jakoby zastíněným jemným dívčím hlasem. Zrovna ve chvíli kdy se černo zelený mech chystal na něco se jí zeptat.
Mě v tu chvíli div neupadla čelist. Rychle mě to slovo zbavilo mých předchozích myšlenek. Jak to může, u Prajiskry, vědět...?!!
"Umí číst v procesorech ostatních." zazněla mi v hlavě odpověď a femme se trochu pousmála.
Tak to abych si tu vážně dávala pozor, co si myslím.. Napadlo mě s hořkostí.
"To ano. Ale jak vidím, se dvěma z nás ses už seznámila. Jistě ti rádi pomohou se štítem." Nato se femme ode mě odvrátila.
Všech devět rekrutů si stouplo do řady. Já raději také zaujala místo po boku Undertakera, který stál v řadě jako první. V pozoru jsme pak přivítali mistra, který dorazil přesně v okamžiku, když jsem se také zařadila.
"Rekruti," promluvil a mě z něj zase bylo všelijak, ale rozhodně ne dobře. "Ode dneška je mezi vámi nová tvář, Alqua.
Nebudu zdržovat vzájemným představovaním, to jistě zvládnete potom.
A teď k našemu odpolednímu programu." Začal přecházet od jednoho konce naší řady k druhému se servy spojenými za zády. "Aengïru s Arashim už dnes stejně trénovali s elementy dost, takže budou s Alquou zdokonalovat její boj se zbraní. Nějaké základy už má.
Ostatní se uchýlí do svých elementárních působišť a tam procvičují beze zbraní, aby je jejich element poslouchal.
Jasné?" Přestal s pochodováním, nadzdvihl obě obočí a přejel nás svým pohledem stylu: 'Já jsem vládce celého vesmíru! Takže pokud se vám něco nezdá, víte co.. Máte přinejmenším smůlu.'
"Ano mistře," dostalo se mu jednohlasné odpovědi od všech.. i ode mne.
Mistr se potěšeně ušklíbl a odešel.
Ostatní se mi prvně představili, někteří s větším, jiní s menším nadšením. Pak se vydali do svých příslušných elementárních dómů. Já Arashi a Under.. Aengïru (Bude lepší, když o něm budu smýšlet pod tímto jménem. Ještě se před někým přeřeknu a to se mi pak bude vážně těžko vysvětlovat.) jsme se vydali do zdejší Arény.
*****
Nakonec z toho bylo příjemně strávené odpoledne. Prvotní nervozita a strach mě přešly s prvními údery zbraní.
Během přestávek jsme si povídali o všem možném. A já s údivem zjistila, že s oběma mechy je mi krásně. A to bylo co říct. Já abych se s někým takto bez problémů bavila to musel být anděl. Aengïru mě tak nazval, prý že jsem taková milá a klidná a, světe div se, krásná. No to sotva.. Pomyslela jsem si a asi se i zatvářila, protože mě v zápětí začal ubezpečovat o tom, že to myslel naprosto vážně. A Arashi s úsměvem přikyvoval na souhlas.
Tedy jsem s trochu rozpačitým úsměvem jejich chválu přijala a poděkovala.
Potom mi oba vysvětlili, co to přibližně ten anděl je. Arashi prohlásil, že si anděly představuje asi jako labutě. Ty jsem poznala zanedlouho. Mírumilovně si plovaly po malých vlnkách nedalekého jezera, kam mě oba hoši po tréninku vzali.
Kouzelná stvoření. Bílé a u některých jedinců černé peří se jim lesklo ve světle zapadajícího slunce a ony se nenechaly ničím rušit.
No já o své andělské identitě vážně pochybuji, ale moji dva drazí mechové anděly rozhodně jsou.
*****
Během několika následujících dnů se z nás stali opravdu dobří kamarádi. Celkem jsem se sblížila i s ostatními, s někým více, s někým naopak méně.
Rozuměla jsem si především s Deziree, která za mnou ještě první večer mého pobytu zde přišla s velmi podivnou prosbou.
Zrovna jsem se chystala uložit, když se ozvalo zaklepání na dveře mého pokoje a tiché: "Alquo?".
"Ano, pojď dál," odpověděla jsem.
Dovnitř vstoupila drobná zlatoočka, jak ji toho dne Arashi nazval.
"Mám problémy se spaním a u tebe se ještě svítilo, tak jsem se tě přisla zeptat, jak ses dnes měla," pousmála se na mě. Její výraz mě zaujal, tvářila se neustále smutně, optiky mírně přimhouřené. I ten mírný úsměv mi přišel plný smutku.
Neměla jsem teď ovšem čas nad tím bádat. V hlavě se mi ozvalo: "Mám na tebe moc důležitou prosbu.."
"Jo, též mám problémy se spaním," prohlásila jsem. "Měla jsem se skvěle. Aengïru a Arashi jsou moc fajn."
"Jakou?" Posadila se vedle mě na lůžko a oknem zírala na temnou oblohu. "To važně jsou," přikývla.
"Nesmíš se před mistrem zmínit o tom, že umím číst myšlenky. On se to nesmí dozvědět. Nikdy.
Sám to dovede, i když ne tak dobře, jako já. Avšak po celé pevnosti má asi odposlouchávací zařízení, nebo tak něco. Je nutné si tu dávat velký pozor na to, co říkáš a komu to říkáš.
Už dříve jsme se někteří kvůli našim neuváženým slovům a činům dostali do průšvihu. A vděčíme především Aengïrovi za to, že se to obešlo jen s malým trestem.
Já mu vděčím za svůj život. Jednou jsem měla vážně špatný den, nic se mi nedařilo. Odpoledne už jsem toho měla tak akorát dost a chtěla jsem vynechat večerní trénink. Mistr se kvůli tomu strašně rozzuřil. Že prý jsem líná a jak si něco takového vůbec mohu dovolit.
Schválně mě kvůli tomu nechal v naturálním - to je můj element - dómu.
Stalo se to začátkem našeho výcviku v dómech a neměli jsme tedy na to, tam vydržet nějak dlouho. Rychle mi ubývaly síly, jak jsem se snažila udržet element na uzdě. Aengïru si naštěstí všiml toho, že mě tam mistr zavřel, a dostal mě odtamtud.
Mistrovi pak před námi všemi řekl, co si o celé té situaci myslí. Jak to bylo nefér, nečestné a že by mě tam mistr klidně nechal zemřít. U toho posledního prohlášení jsme se všichni strašně vyděsili. Nikdy jsme si nedovolili vůči mistrovi jedinou byť jen sebemenší výtku a Aengïru ho teď obviňoval z takové závažné věci.
Zastal se mě, dovolil si s mistrem nesouhlasit a ještě toto.
Čekali jsme obrovský výbuch hněvu, jež ovšem nepřišel. Nebo aspoň ne v očekávané formě řevu. Namísto toho se mistr rozesmál až se lámal v pase.
Slyšela jsem Aengïrovu myšlenku, že na tom není nic vtipného. Nahlas si to naštěstí nedovolil říci. Moc dobře věděl, že i takto hodně překročil bezpečnou hranici, tak tedy s kamennou tváří a bez hnutí čekal, až se mistr uklidní.
Trvalo to dobrých pět kliků než ho ten záchvat docela přešel. Vážně se pak zahleděl Aengïrovi do optik, ale koutky mu ještě pocukávaly. Položil mu servo přes ramena a dobrácky mu řekl, že takovou odvahu tedy ještě neviděl a že si toho velmi cení. Poté mu ještě něco pošeptal do audioreceptoru.
Aengïru se na mistra mile usmál, prohlásil, že děkuje, a se spokojeným výrazem odešel. Za to jsem ho obdivovala snad ještě víc než před těmi pěti kliky. Mistr mu totiž pošeptal, ať vypadne, takovým tónem, že bych měla co dělat, abych mu jich pár neubalila, být na Aengïrově místě.
Mistr pak dlouho zuřil vzteky a létaly z něj blesky byť jen při každé narážce na toho, cituji: nevděčného, drzého, nevychovaného, arogantního, ubohého zrádce!
Nevím, zda z toho Aengïru vyváznul s fyzickým, či pschickým trestem, nebo s oběma. Nedává na sobě nic znát. Nutno ovšem uznat, že se k nám mistr od té doby chová lépe. Už si tak nedovoluje.
Dnes měl dokonce dobrou náladu, asi žes dorazila ty." Deziree se usmála. Při zmínce o tom, jak Aengïrua obdivuje, z její tváře na chvilku zmizela ta zachmuřenost a jejími optikami probleskla jiskra radosti. Teď na mě ale opět hleděly ty přimhouřené smutné optiky a já jsem si pomyslela, jak jí ta radost sluší víc.
"Já vím. Já ale nemohu...
Tak, slibuješ, že si dáš pozor na to, co děláš nebo co říkáš? Hlavně kvůli Aengïrovi. On z nás nejvíc trpí, protože se náš vždy zastane. Ale nevadí mu to. Má radost z toho, že my ostatní jsme v pořádku. Je tak hodný."
"Ano, samozřejmě slibuji.
Stačil mi jeden necelý den a Aengïrua i Arashiho jsem si stihla skutečně oblíbit.." řekla jsem už nahlas.
"A to je u tebe snad co říct?"
"Ano, to opravdu je," přikývla jsem.
"A přestaň se mi hrabat v hlavě, je to nepříjemné."
"No jo, pro takového introverta jako jsi ty... Promiň. Naučím tě se proti tomu zablokovat. Bude se ti to hodit i u mistra, kde je to, že o tobě ví vše, skutečně nebezpečné."
"Tak jo, díky."
Deziree přikývla. "Cítím, že s sebou přiášíš nějakou změnu.. snad k lepšímu," poslala mi ještě. Zvedla se přešla od lůžka ke dveřím, kde se ještě na okamžik ohlédla, a beze slova odešla.
Takže z dnešního odpočinku zase nic moc nebude... mám o čem přemýšlet.
Žádné komentáře:
Okomentovat