Heroes of the War - Kapitola 7.

Salve,

Rozhodla jsem se příběh přejmenovat, jelikož název War for Cybertron je neskutečně neoriginální a vlastně se mi pomalu přestával hodit k dějové linii. Nový název Heroes of the War odkazuje na konkrétní postavy a jejich hrdinské či zbabělé činy a další.

A taky jsem se rozhodla vytvořit nový cover.
Jsem s ním celkem spokojená, jen škoda, že se mi tam už nevešly ty Primovské klikyháky :D.

Co na něj říkáte vy?

~ Eanylis

........

Hadean se skláněl k západu. Skalní stěny pableskovaly v jaho posledních paprscích.

Stála jsem na terase, pozorovala okolí a čekala na Undertakera.

"Gadget," ozvalo se po chvíli za mými zády. 

Otočila jsem se za hlasem a zadíval se Mistrovi do optik.

Několik kliků jsme jen nehnutě stáli... Rozhodla jsem se to zvláštní ticho prolomit. "O čem jste se mnou chtěl mluvit?"

"O tobě," odpověděl prostě. "Jak je možné, že tě ta nestvůra nenapadla a technoorganici na tebe reagovali s takovým klidem?"

"Já nevím. Z nějakého důvodu pro ně nepředstavuji hrozbu nebo nepřítele," přemýšlela jsem nahlas.

"Ano. Ale z jakého důvodu..." Undertaker mě přejel pohledem od hlavy k padálům.

"Ty vlasy jsou sice neobvyklé. Leč nic, co by mělo technoorganiky nějak fascinovat."

"Ta nestvůra je taky technoorganik?"

Mistr přikývl, "vypadá trochu jako predacon. ...
Tedy když důvodem není nic zvenčí, musí to být něco uvnitř."

Zděšeně jsem rozšířila optiky, poněvadž jsem přesně věděla, kam tím míří. "Nechcete na mě snad dělat nějaké testy?"

"To samozřejmě bez tvého svolení nemohu. Ale nepopírám, že by mě to zajímalo."

"Upřímně řečeno si myslím, že jste schopný všeho. A tedy, že byste to bez mého svolení klidně udělal," řekla jsem vážně.

Undertaker se rozesmál. Ano, on se naprosto upřímně rozesmál. Měl nádherný smích. Ale nechápala jsem, co na tom bylo tak vtipného.

"Já to myslela vážně."

"Já vím, Gadget. Mě jen fascinuje tvoje upřímnost... které si nanejvýš vážím." Položil mi serva na ramena a pevně se mi zadíval do optik, "ale tento přístup si nemůžeš dovolit ke všem. Mohla bys na to tvrdě doplatit."

"Hm..." pomalu jsem přikývla, ale neuhnula jsem pohledem. "Pravdu a upřímnost snese jen málokdo," zašeptala jsem.

"Jsi velmi inteligentní, což je tvá výhoda.
Nebudu vás učit pouze boji, ale také cti, slušnosti a diplomacii.
A opravdu doufám, že se pokusíš vyřešit problém s Darkrose."

Hmm, to bych ráda ráda, jenže...

"Po tréninku jsem si s ní chtěla promluvit, avšak odbyla mě."

Mistr si povzdechl.

"Jak se mám domluvit s někým, kdo se zasedl na tom, že to prostě nejde?" zeptala jsem se bezradně.

"Snad to časem přijme. Nebo se změní, když bude muset zvládnout nějakou obtížnou situaci," pronesl polohlasně. Náhle mi přišel takový... skleslý.

"Stalo se něco?" zeptala jsem se opatrně. 

Undertaker pomalu přikývl.

"Posaďme se."

Sedli jsme si na kraj střechy na stejné místo, kde jsem si včerejší večer povídala s Hot Rodem.

Pohlédla jsem na Undertakera, optikami skenoval večerní oblohu, jíž zdobily miliony zářících hvězd.

"Vzpomínky na minulost," řekl po chvíli.

"Nešťastné?"

"Ano."

"Proč tedy nezapomenete?"

"Ach, Gadget. Ať už je situace jakkoli hrozná, nikdy se ji nesnaž zapomenout. Je to součást tvého života, spučást tebe. Z nešťastných vzpomínek plyne velké poučení. Co bys dělala, kdybys místo nich měla prázdná místa? Stejné chyby jako před tím? Či se znova nechala někým zmanipulovat? To by bylo strašné."

Souhlasně jsem pokývala hlavou... to by bylo strašné...

"Kdybych předtím neudělal chybu, nikdy bych se nedostal sem, nikdy bych se nestal tím, kým dnes jsem. Ale tady - s tebou a ostatními rekruty - jsem poprvé v životě opravdu šťastný."

Nedalo mi to a musela jsem zasmát. "Děkuji."

"Za co?" pohlédl na mě s údivem.

"Že mi důvěřujete a že jste mi dal příležitost pochopit Vaše chování k nám... jako bychom byli méněcenní."

"Nemáš zač," usmál se. "A já ti děkuji, že ti mohu důvěřovat a že se ti mohu svěřit."

To je bezva, známe se teprve pár orbitálních cyklů a já mám pocit, jako bych ho znala celé eony.

"Teď mě prosím omluv, musím si zavolat," poslední slovo pronesl poněkud naštvaně. Vstal.

"Komu?"

"Jednomu tupci, který celé odpoledne neměl čas. Tedy musíme jistou záležitost vyřešit nyní."

Mistr poodešel několik arnů, ale ne tak daleko, aby byl z doslechu. Zírala jsem do temné dáli a zároveň jsem poslouchala jeho hovor.

"Blastrayi, doufám, že nyní už máš čas," rěkl Undertaker ledovým tónem do komunikátoru. 

Nazpět se ozvalo: "Ano, pane. Mám, pane." 

...Napadlo mě, že Mistr ten hovor nechal schválně na hlasitý odposlech...

"Výborně. Tak se okamžitě dostav na střechu obytné části!"

"Rozkaz, pane."

Žáné další otázky ani poznámky. Musela jsem uznat, že Undertaker má své pracovníky skvěle vydrezurované. No ikdyž... tady to asi nebude pochavala...

Mistr stál jako socha a v zamyšlení mě upřeně pozoroval. Načež ho z úvah vytrhl nově příchozí - rozložitý černý mech. Blastray.

"Pane," zasalutoval na pozdrav. Mistr mu pkynul servem k pohovu a propaloval ho nepřívětivým pohledem. Se zájmem jsem čekala, co se bude dít.

"Gadget, pojď sem prosím," požádal mě, aniž by se ohlédl.

"Vstala jsem a pomalým krokem přešla k oběma mechům.

"Gadget je jedna z nových rekrutů," začal Mistr objasňovat Blastrayovi situaci. "A víš, co byla jejich první zkouška?" mluvil klidným hlasem, leč uvnitř něj dřímala zloba.

"Jistě, pane. Měli přežít útok nestvůry," zamumlal vyděšeně černý mech. Zřejmě věděl, kam tím Undertaker směřuje.

"Proč tedy ta nestvůra Gadget nenapadla?! A co víc, jak je možné, žes mě o tom neinformoval?!" zvýšil na něj hlas. Blastray na něj vyděšeně třeštil optiky a trochu se klepal. Vypadal jako drsňák, ovšem Undertaker byl zosobněním autority a jeho ledovému pohledu by uhnul snad každý.

"N-no, víte, p-pane. Já-já jsem Vás touto drobnou chybou n-nechtěl nijak obtěžovat..."

"Drobnou chybou?! Nestvůra se jí buď bála, nebo v ní neviděla hrozbu. Obojí je nanejvýš neobvyklé. A ty se opovažuješ nyzývat to drobnou chybou?! Navíc jsi neuposlechl rozkaz - jasně jsem ti snad nařídil, abys mi hlásil všechny neobvyklé věci!" Teď na něj Undertaker vážně řval. A já jsem nebyla vyděšená o nic méně než Blastray.

"J-já se m-moc omlouvám, pane. J-já Vás nechtěl naštvat, t-tak jsem Vám to neřekl."

Mistr chvíli mlčel a přemýšlel. "Porušil jsi rozkaz," odtušil už klidněji.

"J-já se vážně omlouvám."

Undertaker se s povzdechem otočil na mě. "Co s ním mám dělat?"

"To se ptáte mě?" podivila jsem se, stále trochu vystrašená.

"Hm."

"No, vzhledem k tomu, že nemám nejmenší ponětí o Vašich trestech, Mistře, tak opravdu nevím. Ale z Pevnosti ho nevyhošťujte."

"Proč ne?"

"Protože..." Pohlédla jsem na Blastraye. "...on Vám to poví sám." Povzbudivě jsem se na černého mecha usmála.

On horlivě přikývnul.  "Ano, ano... Pane, opravdu mě to velmi mrzí. A slibuji, že se to už nikdy nestane. Uznávám, že to byla chyba v mém úsudku, kvůli které k této malé nehodičce došlo... ale nikdo nemůže být stoprocentní, že..." nervózně se zasmál.

"Ne, to jistě nemůže..." Mistr to téměř zašeptal a dál přemýšlel, co má se svým nestoprocentním zaměstnancem dělat.

"Vlastně..." upoutala jsem pozornost obou mechů. "Nemůžete ho vyhostit už jen proto, že ho potřebujete. Pokud jsem tedy správně pochopila, že má na starost technoorganiky."

"Tos pochopiola správně. Ovšem nemyslím si, že by byl Blastray nenahraditelný." Undertaker se na moment odmlčel, pak se potěšeně ušklíbl. "Nuže dobrá. Nevyhostím tě. Vymyslel jsem totiž lepší trest. Dokud se Stormia plně nezotaví ze svých zranění, budeš namísto ní trénovat s ostatními rekruty ty."

"Ale kdo se postará o technoorganiky?"

"Taky ty."

"Jak si přejete, pane," Blastray se mírně uklonil.

"Můžeš jít."

Odešel.

"Proč zrovna takový trest?" zeptala jsem se, jakmile jsem si byla jistá, že nás už nemůže slyšet.

Undertaker se na mě s pobaveným výrazem zadíval. "Nevšimla sis?"

"Ne..."

"Protože, má milá, má Blastray poškozenou levou část protoformy. Pajdá a levým servem těžko hýbe. Je to čím dál tím horší a pohyb mu prospěje."

"Co se mu stalo?"

"Prý se jednou někde zranil..."

*****

"Mohu se Vás na něco zeptat?" pronesla jsem polohlasně do večerního ticha. Zatímco jsem s Undertakerem procházela tichými, fialově zářícími chodbami Pevnosti.

"Jistě."

"Dnes ráno, když jste mně a Darkrose vyčítal naše chovaní, potom co jste domluvil a zadíval se mi do optik měla jsem takovou... vizi. Jakmile skončila, já jsem opět stála v Aréně a Vy jste dokončoval větu, tu samou jako před tím. Jako bych se vrátila v čase."

"Vizi, že jsi uprostřed Vesmíru. Kolem miliardy hvězd, planet, mlhovin... kdy máš pocit, že chápeš samotnou podstatu vesmírné existence..."

Překvapeně jsem k němu otočila hlavu. "Ano."

"Také tu vizi mívám. A upřímně netuším, co znamená, přestože se na to snažím přijít již mnoho stelárních cyklů." Zastavil se a zahleděl se kamsi do dáli. Působil jako v transu. Též jsem zůstala stát a snažila jsem se srovnat si v hlavě myšlenky... Tak já mám stejnou vizi jako Undertaker...

"Možná... možná na to přijdeme společně," povzbudivě jsem se na něj usmála.

"Možná..." zašeptal, nepatrně potřásl hlavou, aby se vzpamatoval a opět se rozešel. Následovala jsem ho.

"Ještě bych měla jednu otázku..."

"Ano?"

Na nanoklik jsem se zarazila. Vlastně to byla dost praštěná otázka, ale já na ni přesto musela znát odpověd.

"Dokážete číst myšlenky?" vyklopila jsem ze sebe.

"Ne," usmál se. "Ikdyž, pravda, často to tak působí. Vyznám se v povahách a dokáži odhadnout, jak která bude na jistý podnět reagovat. Ovšem jsou i takové osobnosti, které se odhadují jen velmi obtížně."

"Kdo například?"

"Například jistý mech z mé minulosti. ... Nakonec špatně dopadl."

"A já se odhaduji dobře, nebo špatně?"

"Ty tak na druhý, třetí pohled, což je dle mého nejlepší. Ti, jenž vidíš poprvé v životě a je ti naprosto jasné, jací jsou, mohou mít v jistých případech nevýhodu."

"Ale také mohou udělat něco nepředvídaného..."

"Jistě, leč je to nepravděpodobné."

Došli jsme ke dveřím oddělující obytnou část a Chodbu.

"Chceš se vrátit do svého pokoje, nebo se mnou půjdeš navštívit Stormii?"

"Půjdu s Vámi," odpověděla jsem mu, přestože jsem byla neskutečně unavá.

"Tak pojďme."

Prošli jsme dveřmi do temné Chodby. Undertaker luskl digity a všechna světla zabudovaná do jižní zdi se rosvítila. Na cestu před námi dopadalo tlumené bílé světlo.

Šli jsme mlčky. Mistr promluvil až před dveřmi do Laboratoře. "Nechci rušit vědcův experiment, nebudu tedy rozsvěcet. Prosím, Gadget, našlapuj tiše a snaž se do ničeho nevrazit."

"Pokusím se," přikývla jsem.

Vešli jsme do Laboratoře. Bylo to, jako vejít do jiného světa. Zpoza zavřených dveří se ozývaly rozličné podivné zvuky. Zvláštně to tu páchlo chemikáliemi. Zkrz malá okýnka ve stěnách místností se linula do jinak temné chodby různě barevná záře, která ovšem chodbu neosvětlovala, jen prostě byla vidět.

Undertaker kráčel chodbou dál, jako by mu nic nestálo v cestě. Já jsem se snažila s ním udržet krok, ale zároveň jsem nechtěla narazit do všudypřítomných beden, takže jsem za chvilku byla celkem dost pozadu. Navíc mi z těch světýlek, zápachů a příšerných zvuků pomalu začínalo být zle.

Zastavila jsem se a snažila jsem se vzpamatovat. Neodvažovala jsem se na Mistra zavolat, aby počkal. Celá ta situace mě znervózňovala. Undertaker si už přece musel všimnout, že jsem pozadu.

Naštěstí se ohlédl, ve tmě jsem spatřila jeho zářící optiky. Když viděl, jak stojím na místě neschopná pohybu, vrátil se.

Jemně mě chytil za servo, čímž mě probral. "V pořádku, Gadget?"

Přikývla jsem.

"Tak pojď."

Šla jsem v těsném závěsu za ním, pevně svírajíc jaho levé servo tím svým.

Asi po pěti dalších klicích jsme po přežití rychlo-šachty stanuli v chodbě nemocniční části Laboratoře. V této chodbě se už naštěstí svítilo.

Z jedné místnosti právě vycházel žluto zelený mech. Když si všimnul Undertakera, okamžitě zasalutoval. Potom řekl něco, co mě překvapilo.

"Pane, víte, že nemusíte chodit tamtudy," máchl servem k místů, odkud jsme právě přišli. "Je přece spravený starý vchod."

"Jistěže vím, Sparksavere. Jen jsem si chtěl něco ověřit." Věnovala jsem Mistrovi naštvaný pohled.

"Můžeme jít za Stormií?" Sparksaver si mě všimnul, až když se Undertaker zeptal v množném čísle. Optikami mě přejel od hlavy k pedálům.

"To je ta, která málem zemřela na vyčerpání?" zeptal se místo odpovědi.

"Ano - Gadget."

"Jsem rád, žes to přežila bez stálých následků." Prohlásil to tak lhostejně, až jsem musela o pravdivosti jeho slov pochybovat.

"Za Stormií můžete, ale jen na chvilku. Je stabilizovaná a vypadá to, že přežije, ale je ještě velmi slabá."

Undertaker jen přikývl a už se chtěl rozejít k jedné z místností, v níž se Stormia zotavovala, avšak medik ho zarazil.

"Ještě bych měl jednu otázku... Co Hot Shotův T-cog?" 

"Funguje bezvadně. A je to Hot Rod," zdůraznil Undertaker druhou část jména. 

Sparksaver jen něco zamumlal a odešel.

"Pletou se mu jména," vysvětlil mi Mistr, když jsem otevírala ústa k položení několika otázek.

"To jsou všichni vaší pracovníci nějak postižení?"

"Vlastně ano," potvrdil mi.

"Kde jste je sehnal se ptát raději nebudu. Ale zeptám se - proč jsme u  Prajiskry nešli tím spraveným vchodem?! To je snad jednodušší, než abychom se plahočili temnou podivnou Laboratoří!"

Undertaker na mě hleděl zpod přivřených optik, mlčel.

"Vy jste to udělal schválně," došlo mi. "Neříkal jste náhodou, že bez mého souhlasu mě testovat nemůžete?!"

"Právě, říkal jsem, že nemohu, ne, že nebudu. Navíc jsi tou chodbou prošla naprosto dobrovolně."

"To jsem ale nevěděla, že je tu jiná cesta!"

"Mohla ses zeptat," odvětil s klidem. Zjevně si to užíval. A já měla zase chuť ho praštit.

"To mě nenapadlo."

"To je ovšem tvůj problém, má milá." A mám to, naprosto mě umlátil argumenty. Musela jsem uznat, že je vážně dobrý.

"Fajn. Vyhrál jste. Já se vzdávám," zvedla jsem poraženě serva. "Ale příště už tamtudy nejdu."

Undertaker se vítězně usmál.

Vešli jsme do Stormiina pokoje. Jeho stěny byly stejně jako stěny všech ostatních místností kovově šedé. Od lůžka napravo naproti dveřím bylo velké okno s výhledem na vrcholky skal, jež se ztrácely v temnotě. Od lůžka nalevo byly různé nemocniční přístroje, které pouze blikaly, ovšem byly naprogramovány tak, aby v případě změny pacientova stavu okamžitě vyslaly signál, jež pak zachytí doktorů přijímač naladěný na stejnou frekvenci. Pod oknem se nacházel malý kovový stolek, na něm byl položený datapad a nádobka s energonem.

Na lůžku ležela femme uvězněná ve stázi. Její bílý, stříbrný a ocelově modrý lak se v tlumeném světle lehce třpytil. Byla bez jediného škrábnutí či promáčkliny. Někdo už ji tedy po fyzické stránce musel spravit. Teď se jen čekalo, až se vzbudí.

Vypadala kouzelně a tak křehce a zranitelně. Skoro jsem se divila, jak mohl Mistr někoho takového vybrat.

"Tak... to je Stormia..." pronesla jsem šeptem.

"Ano," odpověděl mi Undertaker polohlasně. "Vím, na co myslíš. Že je snad příliš zranitelná..."

"Nezpochybňuji Vaše rozhodnutí, Mistře," přerušila jsem ho. "Pokud věříte, že je dost silná na bojový výcvik, tak já také."

"Myslíš, že mám ve všem pravdu?" zeptal se téměř neslyšně.

"Ne, jen jsem možná trochu naivní." mírně jsem se pousmála. ... "Vypadá to, že se její zdravotní stav zlepšuje."

"Vskutku... Vlastně nevím, co bych dělal, kdyby jedna z vás zemřela ještě před začátkem tréninku."

Pozvedla jsem obočí. Předtím jsem nepomyslela na to, jak velké břímě si na si na sebe tímto Undertaker připoutal. Každý z nás se může smrtelně zranit... Podle toho, co jsem viděla během prohlídky, trénink bude čím dál tím těžší. ... Primusi prosím, ať to všichni přežijeme. Nechci, aby se Mistr obviňovat že zapříčinění smrti někoho z nás...

"Je pozdě," vyrušil mě z přemýšlení Undertakerův hlas. "Pojďme si odpočinout, zítra nás opět čeká náročný den."