Kapitola 23.

Arrony:

Ode dne, kdy jsem dorazila do Železné pevnosti, uplynulo mnoho megacyklů. Událo se tolik věcí.

Jsem skutečně ráda, že jsem se rozhodla zůstat. Rekruty jsem si velice oblíbila. Každý z nich byl takvýjimečný a svůj.

Hot Roda pro jeho nezdolný optimismus, vytrvalost a snad nejlepší vtipy jaké jsem kdy slyšela. Dokázal rozesmát téměř v jakékoli situaci. Líbila se mi přezdívka, jíž mu Gadget dala, Ohnivák, skvěle ho vystihovala.

Dvojčata Jetstorma a Jetfira pro jejich soudržnost, veselí a obětavost. A vzájemnou důvěru. Nebylo nic, o čem by si neřekli, nic s čím by si nebyli ochotni pomoci. To pouto, které mezi sebou měli, mě fascinovalo.

Gadget pro její neskutečnou empatii, milá slova v těžkých chvílích a jakési povznášející kouzlo, které kolem sebe měla.
Upřímě mě překvapilo, když mi jednou Undertaker řekl, jaká uměla být. Ledová královna. Ale nebylo se čemu divit. Byla to ochrana, před světem, jež by ji díky její empatii zničil. Chápala jsem to. Byla jsem na tom vlastně podobně.

Stormii pro její schopnost naslouchaní sebehoršímu problému. Nikdy neřekla, že něco nemusí poslouchat, že jí to vadí. Na druhou stranu si ona sama zřídka kdy na něco zásadního stěžovala.
Byla hodná, poslušná a podle slov Gadget naprosto skvělá.

Darkrose pro její snahu chovat se přátelsky, mile. Jako bych v ní občas spatřovala záblesky někoho jiného. Pro její odhodlání nikdy se nevzdat bez boje.

Samozřejmě měli i své 'horší' stránky (bráno jak kým).

Hot Rod byl občas strašně paličatý, jednou měl takový záchvat vzteku, že nebude po jeho, že málem rozmlátil řídící místnost.

Dvojčata někdy umanutá. Jeden bránil toho druhého, i když bylo naprosto jasné, že to, co udělal bylo prostě špatně.

Gadget sem tam mívala tak intenzivní nenálady, že se pomalu všichni mohli přetrhnout, aby ji něčím potěšili. Primusžel to se podařilo málo kdy. Undertaker na to vymyslel efektivnější metodu. Když přišla nějaká taková nenálada, nebo když hrozilo, že se z toho všeho Gadget zhroutí, něčím jí rozplakal.

To pak vydržela zavřená u sebe v pokoji klidně několik cyklů, ale vždy jí to pomohlo.

Stormia občas už nedokázala udržet své démony uvězněné uvnitř. Špatná energie z ní sršela na všechny strany. A vzhledem k tomu, že jsem také až příliš empatická bytost, vysávalo to ze mě sílu a pozitivní myšlení až hrůza (z Gadget též). Naštěstí na Stormy platilo totéž, co na její kamarádku.

Darkrose se někdy nedokázala ovládnout a po poznámce někoho na její výraz či drzé prohlášení se urazila. V takových chvílích jsme ji také nějaký ten cyklus neviděli.

Korunu tomu všemu nasazoval Undertaker, jenž s oblibou kohokoli testoval, včetně mě. Občas si s někým tak drsně pohrával, až mi dotyčného bylo líto.

Undertakera jsem poznala ještě tehdy, kdy manipulace a podobné pohrávání si naprosto nesnášel, a aby sám něco takového dělal, to by snad šel raději spáchat sebevraždu (takto mi to sám jednou řekl). Ovšem nadcházející události ho změnily. Řekla bych, že tak nějak dospěl, přesto si stále zachovával mnoho z té své původní nevinnosti.
 

Hlavně ho opustila veškerá naivita, s níž ještě na začátku našeho výcviku zápasil. Ta vzala za své jako první, u nás všech. Rychle jsme pochopili, že pro ni tam nebylo místo.

Oceňovala jsem, že Undertaker se své žáky nesnaží zlomit tak krutým způsobem jako náš mistr. Bylo tomu vlastně právě naopak. Změnili se. Stále se mění. To ano. Ovšem nikoli v důsledku strachu, který my měli na denním pořádku.

Přesto měli výcvik poměrně náročný. Když se Undertaker přestal bát, aby to nedopadlo tragicky, usoudil, že aby vycvik k něčemu byl, náročnost začal postupně stupňovat.

Teď, po necelých dvou cyklech, rekruti téměř dospěli do hraničního bodu. Už brzy budou připraveni. Nejen na začátek své elementární cesty. Undertaker pro ně měl ještě jedno velké překvapení.

Abych vám trochu přiblížila průběh tréninků. Každé ráno bylo cvičení na protažení hydrauliky. Cykly strávené procvičováním výpadů, kopů a jiných útoků na zneškodnění nepřítele. Také překonávání překážek - většinou v Chodbě, která měla mnoho různých variací uspořádání.

Proklouzávání pod desetitunovými železnými bloky na poslední chvíli než dosedly na zem. Při případném čekání než se zase zvednou, kdy hrozilo, že je přepůlí obrovské čepele prolétávající vzduchem nebo ozubené kolo jezdící sem tam v zemi. Když se tedy úspěšně proklouzlo pod oním železným blokem, přišlo na řadu překonávání strmé stěny jen s několika pomocnými úchyty (nebo i bez úchytů jen s vybavením rekruta), přitom byla stěna neustále ostřelována ostrými šipkami v těžko předvídatelných intervalech a sledech. Po dosažení vrcholku stěny se těžko dalo oddechnout, neboť se ze všech sil museli snažit naspadnout z něj pod nápory silného větru dřív než k nim dojela plošina. Na ní se pak museli držet, abyste nespadli při té rychlosti, jakou uháněla vzduchem, a neskončili tak napíchnutí na ostrých dlouhých bodcích trčících v řadách ze země hluboko pod nimi. Místo plošiny mohlo také jako přeprava přes bodce sloužit kovové lano pro přehoupnutí se, občas naolejované a kluzké až hrůza.

O dalších překážkách bych se tu mohla rozepisovat ještě dlouho, bylo jich skutečně nepřeberné množství. Nutno podotknout, že takto složitá trať nebyla vždy, jen v poslední době. Předtím to byla jen překážková dráha, kterou by zvládlo i nezkušené Sparkling.

Následovala další pauza, po ní samostatný trénink se zbraněmi a boje. Vzduch protínaly všeliké čepele, dýky, nože, šípy a střely. Střely pocházely z energonových blasterů i z pušek, brokovnic, samopalů, pistolí, revolverů a kulometů.
Děla, minomety, granátomety a pár velkých blasterů se ve zbrojnici daly najít také, ovšem na ty byl přísný zákaz sahat.

Po předvedení svých schopností se zbraněmi byla další pauza. A poté nadcházel čas své dovednosti uplatnit v 'praxi'. Tedy v západních sektorech 1 a 2. Ty byly dokonalým propojením všeho.

Labyrint s nebezpečnými a ještě více nebezpečnými překážkami. Jedovatý plyn, zástupy nemrtvých, plameny, hádanky, pasti a další.

Únikovky na logické myšlení i na rychlou akci. Na logiku bylo třeba vymýšlet neustále nové a nutno přiznat Undertakerovi byl v tom vážně mistr. Svým nápadem mohl přispět kdokoli, pracovníci i rekruti, autoři se pak samozřejmě nemohli účastnit. Ovšem i když některé nápady byly skutečně dobré, na Undertakera stále neměly. Ale zlepšovaly se.. a Mistr taky, stále přitvrzoval.

Mezi takové logické patřila třeba Bomba. Z bytu vašeho souseda se ozývaly podivné zvuky. Když jste šli zjistit, co to je, soused nebyl doma, ovšem podivný zvuk neustával. Pak jste přišli na to, že se jedná o bombu a bylo třeba ji zlikvidovat. Z různých zápisků, dopisů a seznamů s případými komplici jste postupně odkrývali správné kódy, nejprve k otevření krabičky, v níž bomba byla, a poté k samotné deaktivaci. Této únikovky se postupně účastnily dvojice a měly na její splnění jeden cyklus.

Undertaker vymýšlel i komplexnější záhady, které se řešily klidně i pár megacyklů. Nejdelší nesl název Zabiják.

Jakožto detektivové museli rekruti vyřešit případ záhadného vraha, který beze stopy a velice podivným způsobem zabíjel ty nejhorší kriminálníky na planetě i mimo ni v odlehlých věznicích. Měli přístup k počítači a několik důkazů. Bylo dokonce i několik tipů totožnosti pachatele. Jedním z nich i ta, že pachatel je mezi nimi ve vyšetřujícím týmu. S tím museli posouvat dál.

Obětí přibývalo a detektivové měli čím dál více usvědčujících stop. Ovšem po tak dlouhé době, kterou už to řešili, to začali brát skutečně vážně.

Bádali nad tím dnem i nocí. Občas jsem si říkala, zda to už trochu nepřehánějí. Jejich psychické vypětí by poznal i slepý.

Nakonec bylo naprosto zjevné, že vrahem je jeden z nich. Ale někteří to odmítali připustit a hledali všechny možné skutečnosti proti. Tací však neuspěli a zabiják byl za své strašné činy potrestán.

Z rekrutů pak konečně spadl stín toho případu. A Undertaker, ještě tedy poté, kdy jim vyprávěl skutečný předobraz tohoto případu, který se dokonce neobešel bez obětí z řad detektivů, jim poté nechal dostatek času, aby to vstřebali.

Následovala pak jednodušší vyšetřování, která mnohdy Mistr jen zprostředkovaně vyprávěl, a na zakladě informací měli rekruti přijít na správnou odpověď.

Mezi únikovkami méně komplexními a více pohybovými byla například Věznice děsu.
Celé patro druhého sektoru bylo přetransformováno do poměrně velkého vězení, z něhož bylo třeba uniknout předtím, než si vás zaživa podal Dyrx. To byl hybrid mezi predaconem a dvounohým Cybertoňanem (Lituji, že jsem se na to jednou Undertakera zeptala, ale konkrétně to byl nepovedený Whiteseekrův pokus o predacona a polomrtvola nějakého policisty, kterého Mistr jednou, když to tu zprovozňoval, donesl. Chtěl policistovi pomoci, ale horní část protoformy byla ve značně nepoužitelném stavu. Ještě předtím než by byl zemřel, dostal Undertaker tento nápad hybridizace, protože policista chtěl zoufale moc žít. Takže s touto šílenosti souhlasil.).
 

Aby obě části Dyrxe fungovaly, byl modifikovaný temným energonem. A další dokonalá zabijácká zrůda byla na světě.

S pasem a nohama jak sloupy patřícími statnému policistovi a hrudníkem a servy přeskládanými z predacona do humanoidního vzhledu. Na zádech nefunkčí křídla. Nefunkcí k létání, jako zbraň ideální.
Korunu Derxovi dávala jeho predaconí hlava. Tesáky ostré jak břitvy, fialově zářící čtyři páry optik. Nejhorší na něm ale byla hlava policisty, kterou Dyrx nosil jako trofej okolo krku.

Nedivila jsem se rekrutům, že když Dyrxe poprvé viděli, málem vyletěli z brnění.

Tedy úkol byl, dostat se z věznice a nenechat se sežrat Dyrxem.. A nenechat ho utéct, což se jednou málem stalo.

Tato únikovka měla výhodu v tom, že se věznice dala poskládat pokaždé jinak, takže ji rekruti mohli absolvovat stále.

Občas jsem si říkala, že jestli jednou někdo na všechny tyto nelegální experimenty přijde, minimálně pro Undertakera z toho kouká poprava.

On si byl však tak jistý, že to nikdo nezjistí, až jsem se jeho slovy nechala uklidnit také.

Také jsem na Mistrovi obdivovala, že dočista překonal svůj strach z toho, že se něco stane. "Stát se může cokoli a kdykoli," řekl mi jednou. "Kdybych se měl bát nových událostí, musel bych se bát permanentně. A to skutečně nechci."

Na tom něco bylo. A když by se vážně něco stalo, bylo třeba si zachovat klid. A že se jednou vážně stalo, nebo spíš dělo.

*****

Seděla jsem na lůžku ve svém pokoji a za naprosté tmy jsem zírala do zdi. Nemohla jsem přepnout. Bylo mi mizerně od té chvíle, kdy se Gadget se Stormií ocitly na ošteřovně. Gadget kvůli tomu, že ji Stormia málem zabila, a Stormia, protože se složila poté, co při boji poprvé a nečekaně využila svoji moc.

Stormia nikoli, ovšem Gadget se naštěstí už probrala. Po pár orbitalních cyklech, kdy mě všechny pocity pomalu ale jistě ubíjely. Nyní byla s Undertakerem u něj, měla strach. Cítila jsem ho také.

Něco strašně špatného se dělo. A jako by se to stupňovalo.

Během snad setiny nanokliku mi hlavou probleskl podivný impulz.

Vyskočila jsem z lůžka, proběhla dveřmi a už jsem stála u těch do Undertakerova pokoje.

S klepáním jsem se neobtěžovala, tušila jsem, že by to bylo zbytečné. Vtrhla jsem dovnitř. V první místnosti nikdo. Na prahu druhé jsem se zastavila a šokovaně zírala na výjev přede mnou.

Gadget ležela na zemi, mírně nadzvednutá na loketních šroubech. K zemi ji tisknul Undertaker, tyčící se nad ní, kolenem zabodnutým v jejích hrudních plátech.

Pevným stiskem svíral femme pod krkem a pomalu ho drtil. Gadget měla ve tváři čirý děs a zoufalství. V nočním šeru se jí na tváři mdle leskly slzy.

Probrala jsem se a začala jednat. "Aengïru!" vykřikla jsem. Nic. Vůbec mě nevnímal. Nebo nechtěl vnímat. Zato Gadget se na mě se strachem v optikách otočila.

Tak jinak.. Napřáhla jsem směrem k němu servo a během nanokliku jsem do něj nasoustředila dostatek energie, jež jsem hned na to z konečků digitů vyslala v podobě namodralého paprsku, který ozářil celou místnost.

Energie mířila do nekrytých míst mezi Undertakerovým brnění, ovšem skončila pohlcená ve štítu, který on kolem sebe pohotově vytvořil.

Z úst mi uniklo tiché zavrčení. Gadget se pokusila vysmeknout se z jeho sevření, ale bez úspěchu. Vyslala jsem proti Mistrovi silnější paprsek a doufala v úspěch.

Opět byla má energie pohlcena jeho štítem. Náhle mi to došlo, jako blesk z čistého nebe. Já ho nemohla porazit. Nikdy se mi nepodařilo prolomit jeho štít. Obzvláště teď, když někdo naprosto očividně ovládal jeho mysl.

Musela jsem rychle vymyslet náhradní plán. Jak aspoň na chviličku upoutat jeho pozornost, aby se Gadget mohla osvobodit.

Něco mě přeci jen napadlo. "Věděla jsem, že ti na Gadget záleží. Ovšem že to bude až natolik, aby ses jí pokoušel vysvobodit z tohoto světa, to mě nenapadlo.
Až zabiješ ji, zabiješ i sebe?"

"Ano, Styx, sebe také.. Pomalu, bolestivě.." vyšla odpověď z Undertakerových úst, slova ale nebyla jeho.

Došlo mi to hned. Byl to.. Náš bývalý mistr. "Vy..!" zašeptala jsem. Všimla jsem si zlomeného květu růže na zemi vedle Gadget.

"Dlouho jsme se neviděli." Z pobaveného tónu v jeho hlase se mi dělalo zle.

"Proč to děláte?"

"Proč? Kvůli pomstě! Undertaker byl z vás nejlepší. Chtěl jsem, aby byl můj. Ale zradil mě a za to zaplatí!"

"Jak Vás zradil? To vy jste nechal všechny zemřít! On se nás akorát snažil chránit!" Jeho slova ve mě vyvolala vlnu vzteku.

"Já! Ó ne, drahá Styx, já ne. To jeho vinou to začalo. To on zabil první!"

"Co..cože?" vydechla jsem a hlas se mi zatřásl.

"To on zabil Arashiho. A teď zabije znova. Nejdřív ji, a pak tebe. Stejně jsi měla umřít už dávno.
Nezbude nikdo, kdo by ho měl rád. Celý svět bude proti němu. Bude sám, navždy. Opuštěný! Zlomený! Bloudit ve věčné temnotě! Nic jiného si nezaslouží!"

"Proč?" vzlykla jsem. Ani jsem si nevšimla, že mi po tvářích začaly stékat slzy.

Gadget pomalu ztrácela vědomí.

"Pohleďte," řekl tlumeně. Pochodně po obvodu místnosti vzplály zlatavým plamenem. Sevření Undertakerových digitů lehce povolilo. Femme se rozkašlala a na zem vyplivla trochu energonu. Zírala na tvář Mistra s optikami rozšířenými děsem.

"Víte vy o Undertakerovi vůbec něco?...
Jistěže ne." Děsivý smích. "Jak byste mohly, když to neví ani on sám." Nechápala jsem.

"Tak tedy poslouchejte a sledujte."