Kapitola 29.

Stormia:

Něco mi říkalo, že přemluvit Soltroopse, aby nechal prozatím svých snů a cílů a přidal se k nám, bude neskutečně obtížný úkol. Ta myšlenka mi hlodala v mysli od včerjšího večera, a i když jsem se všemožně přesvědčovala, že to není má starost, ten pocit neustával. Ba naopak měl dokonce vyvrcholení.

Odpoledne ke konci dnešního tréninku za námi přišel do Arény Mistr, že prý se mnou potřebuje nutně mluvit.

"Ptal jsem se Soltroopse, zda by byl ochoten zde za určitých podmínek začít trénovat. Odpověl ano. A ty podmínky, že mám vymyslet sám." Oznámil mi Mistr. "Napadl mě jistý způsob, který by snad Soltroops mohl uvítat, leč k tomu potřebuji nejprve tvůj souhlas. 

Jsi ochotná proti němu hrát? Třeba Ligu zla, nebo cokoli jiného, kde se spolu můžete utkat.."

Vyvalila jsem na Mistra optiky a chvíli přemýšlela, jestli to myslí vážně. Primusžel, jeho naléhavý výraz mě o tom naprosto ujistil.

"Když vyhraju, tak se k nám přidá, a když prohraju, tak ne?"

"Pokud s tím takto bude souhlasit," přikývnul Mistr.

A Soltroops souhlasil. Domluvili jsme se, že budeme hrát u něj doma za jeden dekacyklus. Ligu zla, předposlední verzi. Pamatovala jsem si způsob ovládání i princip hry samotné. Ale stejně jsem byla nervózní. Potřebovala jsem si vše osvěžit. Jen tak z ničeho to nedám.

Ještě téhož dne večer za mnou přišel Blastray s tím, že všechno ví od Mistra a že má ve svém pokoji konzoli, kde bych mohla trénovat. Skvělé!

Šla jsem hned. Hráli jsme s Blastrayem několik zápasů a soutěží. Kupodivu mi to docela šlo. Čekala jsem horší výsledky. Ale pochybovala jsem, že budu mít proti Soltroopsovi i za ten dekacyklus vůbec nějakou šanci.

*****

Dekacyklus uplynul neobvykle rychle a já, společně s Mistrem, Gadget, která prohlásila, že si něco takového nemůže nechat ujít, a ostatními, kteří to cítili stejně, stála před hlavním vchodem na aeroport.

Soltroops nás vyzvedl až za pár kliků. My přiletěli moc brzy, on byl na domluvený čas přesně.

"Zdravím. Koukám, máme to i s obecenstvem," pousmál se mladý mech.

Mistr kývnul na pozdrav. "Nedali si říct," odpověděl s úsměvem. Ten úsměv však postrádal typickou dávkou tajemnosti. Až mě to překvapovalo. Setkal se se Soltroopsem teprve potřetí a i tak se zdálo, že ho svým způsobem uznává. Ale možná to byl jen způsob, jak ho získat. V tom případě raději věřím, že to je to první. Takovou nechutnou přetvářku nesnáším.

"Tak pojďte. Nebydlím daleko."

Kdybych řekla, že nejsem nervózní, lhala bych. Myslela jsem si, že to museli poznat úplně všichni. Jediný, kdo se mě však snažil povzbudit, byla Gad.

"Víš, co minulý dekacyklus říkal Mistr. Pokud věříš, že to nyvyjde, tak to nevyjde."

"Ale já ani neznám jeho skutečné schopnosti, jak pak nemám pochybovat," namítla jsem.

"Právě proto, že je neznáš, nemá snad vůbec smysl, se tím zatěžovat.
Soustřeď se na sebe. Na svůj výkon. To zvládneš. Já ti věřím."

Mistr se naklonil těsně k mému audioreceptoru. Leknutím jsem sebou trhla. Vůbec jsem nevěděla, že jde za námi. "Gadget má pravdu, Stormie. Též ti věřím. Věř i ty sama sobě. Prosím."

No jo. Měli pravdu. Připomněla jsem si, proč to všechno. To mi dodalo novou sílu a nervozita ze mě částečně opadla.

Dorazili jsme k Soltroopsovi domů. Všichni jsme se usadili v naštěstí dostatečně prostorném obývacím pokoji. Soltroops zapnul herní konzoli, nastavil mód pro dva, vybral úkol o deseti úrovních a hra mohla začít.

První kolo se mi docela vedlo. A každým dalším jsem nabývala víc a víc jistoty. S herní radostí jsem si uvědomila, že zaprvé - mě to neskutečně baví, zadruhé - máme skoro stejné skóre! V jednom kole vyhrál Soltroops, v dalším zase já.

Samozřejmě kola byla čím dál tím těžší. Tam už byl znát můj nedostatek tréninku. Já se ale nevzdám! Je to jako boj. Mysl, tělo a zbraň jedním, jak nám s oblibou opakoval Mistr. V tomto případě tedy mysl, digity a ovladač.

Kola ubíhala. Hráli jsme bez přestávky. K tomu se má výdrž a silnější vůle získané megacykly výcviku hodily.

Předposlední kolo, stejně jako osmé, vyhrál Soltroops. Stále jsem měla šanci porazit ho v posledním. Za to bylo nejvyšší skóre a k tomu se dalo ještě navýšit získáváním speciálních skrytých bonusů.

Ze začátku se mi dařilo lépe, než mému soupeři. Pak jsem zazmatkovala na jedné překážce. Soltroops se dostal do vedení. Tak to ani náhodou! Já tady neprohraju!

Střídali jsme se o první místo. Finální kolo se blížilo ke konci. Zatím jsem měla nasbíráno víc bonusů já. Začínalo to vypadat slibně. Když najednou...

Rána. A. Tma. Obrazovka konzole zhasla světla na stropě taky. Všechny nás obklopila neprostupná temnota. Z venku k nám dolehlo dunivé zahřmění a skrz škvíry v roletě na okně problesklo jasné bleděžluté až bílé světlo. Na to začaly okno pokoje a stěny domu bičovat kroupy s kapkami deště. Ventilací se ozývala kvílící meluzína. Chvílemi bylo slyšet i něco jako... Ďábelksý smích?

Hot Rod, Gadget a Soltroops rozsvítili své altmódové reflektory. Rozhlédla jsem se. Na obličejích všech bylo znát absolutní zmatek. I na tom Mistrově.

"Jak je možné, že tu začne jen tak z ničeho nic bouřka?! Vždyť hlásili slunenčo až do západu Hadeanu!" rozčiloval se Soltroops.

"To není jen tak nějaká bouřka," pípla k smrti vyděšená Darkrose. Takto jsem ji ještě neviděla.

"Ne, to není," přitalkal Mistr. "Ty vibrace mi běkoho přopomínají. Nejspíš máme problém."

"Cože? Koho?" zeptali jsme se až na Soltroopse jednohlasně.

"Vládce elementu. Připomíná mi Blizarda. Leč to není možné. Je mrtvý." Blizard, to jméno mi něco říkalo. Měla jsem pocit, jako bych ho měla znát. Podivné. Dál jsem však neměla čas nad tím přemýšlet.

Soltroops odtáhnul okno. Kapky deště se v okamžiku proměnily ve miniaturní krystalky ledu, které utvářely pozoruhodné tvary šesti a osmiúhelníků.

Na ulici nebyla ani noha. Asi už se všichni stihli někam schovat. V tu chvíli jsem opět uslyšela ten smích. Vzduchem zazářila modrá, tyrkysová až zelená aurora. Soltroops řekl něco o tom, že půjde nahodit pojistky. Hot Rod se hned přidal, prý aby se Solovi nic nestalo.

Sotva oba mechové odešli, kolem okna se mihla stříbřitá šmouha. Na to se ozvala strašná rána, jako tříštění skla.

"Zůstaňte tu!" přikázal nám Mistr způsovem, kterému se nedalo odporaovt, a zmizel za dveřmi. Za pár kliků jsme ho viděli oknem na ulici. JetFire pootevřel okno. Několik ledových krystalků vletělo do místnosti.

"Kdo jsi?" slyšeli jsme Mistrovu otázku.

Z vánice se zjevil oslovený mech.
Nevím, koho jsem čekala, ale on předčil asi vše, co bych si kdy dokázala představit, že může být Transformer, stejně jako kdysi Mistr.

Byli s Mistrem skoro stejně vysocí. Brnění neznámého mělo bílý, tmavozlatý a světle modrý lak, světlounce modře zářilo, vypadlo jako poskládané z ledových hranolů a místy ho zdobily krásné ornamenty. Zpod lehce staženého obočí na Mistra ze světle stříbrné tváře upíral pár dvou ledově modrých optik. Už jen z toho pohledu mrazilo. Nemluvě o té bouři všude kolem. Sálalo z něj sebevědomí a dokonalost vybroušeného diamantu, tak chladná a neosobní.
Celkový dojem jen podtrohoval hluboký hlas a chladný nadřazený tón, jakým odpovídal na Mistrovu otázku.

"Myslím, že ti to mohu říci. Jsem strůjcem tvého konce, Undertakere. Za to, co se stalo mému bratrovi."

"Blizard," zašeptal Mistr, až to bylo sotva slyšitelné.

"Ano. A kvůli tobě je mrtvý!"

"Máš pravdu..." připustil s naprostým klidem a upřímností.Mistr.

"Jmenuji se Canius," představil se Blizardův bratr. "Jestli si mylsíš, že tou falešnou upřímností něco získáš, tak se opravdu plateš. V takovém případě jsem o tobě měl lepší mínění."

"V tom tě nezklamu, Canie, nemyslím."

"Proč jsi to potom řekl?"

"Byl to pouze pokus. Nečekal jsem, že se tak vyhnul svému osudu. Leč mohl jsem to aspoň zkusit."

"Jsi příšerný manipulátor, Undertakere. Upřímně je mi líto tvých žáků. Kde je teď vůbec máš?"

Soltroopsovi s Hot Rodem se v mezičase podařilo nahodit vypadlé pojistky. Teď už byli zpátky a spolu s námi napjatě sledovali dění venku.

Hot Rod se po náš všech významně podíval. Darkrose, která už byla zpět ve své běžné velmi asertivní náladě, kývla. Jdeme.

"Tady," promluvil Hot Rod, když jsme vyšli ven.

Canius si nás přeměřoval od hlavy až k pedálům. My na oplátku jeho.  Na Gadget se Caniův pohled zastavil jako poslední a setrval o chviličku déle. Optikami mu proběhla podivná jiskra, pak se zase věnoval Mistrovi.

"Tohle jsou žáci toho slavného Undertakera? Čekal jsem upřímně něco víc." Z Caniova hlasu pohrdání jen čišelo.

"Jsou teprve ve fázi hledání svých možností, jak sis jistě všiml. Proto si odpusť ten nemístný výsměch," odtušil Mistr stále s klidem.

"Teď máš pravdu ty. Přeci jen, přišel jsem jen a jen kvůli tobě."

"Myslíš, jen a jen kvůli sobě či svému pomstychtivému egu."

"Ať tak nebo tak. Týká se se to tebe. A věz, že tentokrát se z toho nevymluvíš."

"Tentokrát?"

"Ach... Můj mentor mi říkal něco o tom, že jsi zapomněl. Nevěřil jsem, ale nyní vidím, že je to pravda.
Neboj se. Za chvíli na tom stejně nebude záležet." Canius si vyčaroval meč. Tenký a dlouhý, zakončený bodcem se zpětnými háčky.

Bouře zesílila. "Vraťte se!" přikázal nám Mistr. Sotva jsem ho přes hučení větru slyšela. Poslechli jsme hned. Než jsme se dostali zpět ke dveřím, neviděli jsme na krok před sebe. Nějakým zázrakem jsme se tam neušlapali. Vrátili jsme se zpět do obývacího pokoje a snažili se něco pozorovat přes teď už zavřené okno. Nutno říct, snaha to byla převážně marná.

Neviděli jsme skoro nic. Slyšet bylo jen rány mečů. A já sama pořádně nevím, co se to vůbec přesnélě stalo. Vyprávění těch událostí tedy nechám na někom jiném. Jen podotknu, že touto chvílí se naše životy ocitly ve spádu událostí tak šokujících, šílených, nebezpečných, zamotaných, až vražedných, ale na druhou stranu jsme poznali mnoho nových dobrých věcí.

Nadešel čas. Teď teprve jsme poznali začátek, na který nás Mistr po ty dva stelárání cykly připravoval. Mnohokrát potom jsem vzpomínala na všechny ty cykly učení, meditací a Mistrovy rady, na své přátele. Víra v to všechno mi dávala víru ve mě samotnou.