Kapitola 25.

Gadget:

Změnilo se mnoho věcí. Neustále se něco mění. Další a další situace, problémy. Mohu vše zvládnout, aniž bych se z toho zhroutila? Nevím.

Občas není víc než jen čiré zoufalství. Vztek. Zloba. Na svoji vlastní neschopnost. Kdy mysl upadne do strachu z něčeho. Strach se dál prohlubuje a prostupuje do dalších podnětů. Jím otupeni pak kazíme vše. Čím je to horší, tím je to horší.

Obavám se dalšího selhání. Zoufale se snažím vymanit se z toho smrtícího sevření. Ale nejde to. Nevím jak. Nevím jak dál. Kde najdu vysvobození.

Tak se snažím dál. Přeci jen se stále něco mění. Řešení se najde. Je to nějakou dobu dobré. Dojde k vyproštění z toho strnulého stavu nervozity, kdy tolik záleží na tom nic nepokazit. Aspoň chvíli se zase cítím svá. Jen svá, kdy na ničem jiném nezáleží.

Pak návrat do těch samých pout. A opět strach, jež jsem na začátku tak těžko překonala. Další chyby. Které jsem si nesměla dovolit. Je vše ztracené? Cítím bolest vlastního selhání. Zklamala jsem samu sebe.

Mohu vše ještě napravit? Či už je příliš pozdě?

Nechci si připustit, že na tom nezáleží. Sami si vybíráme, co je podstatné a co nikoli. Pro mě to znamená mnoho. Nechci prohrát. Nevzdám se. Nechci...

Když to dopadne špatně, budu muset pustit to. Nenechal se tím potopit. Ne. Začnu znova. Jinak. Lépe. Poučená ze svých chyb. Když dobře, tak také. Nechci trpět dvakrát stejně. Přijdou nové věci. Nové boje.

Ty prohrát mohu. Ale odmítám prohrát válku. Válku svého života a smrti. Sama si určím, kdy bude konec.

Nevzdám se. Nepřipustím pokoření. Mou zbraní je má mysl. Vůle jít dál za čímkoli, přes překonané překážky.

Neboť to zjevně je, co život obnáší.

Nyní jsem padla. Prozatím jsem chycená v síti. Ale zase se dostanu na vrchol. Budu zase o něco dál. A tak.. dál.

Jen být odvážná, čestná a svá.

(Vpravo originál, vlevo český překlad)



*****

Změnilo se tolik věcí za ty dva stelární cykly, co tu jsme. Dostali jsme se daleko. Půjdeme ještě dál. Stal se z nás tým. Poznali jsme přátele. Poznali jsme mnohé. Bolest a radost. Smutek a záři.

Byla jsem nervózní. Probrala jsem se teprve před pár cykly. Když se mnou byli ostatní, bylo mi fajn. Teď jsem byla sama. Trénovali a já nemohla. Ach co bych za to byla dala. Bylo mi smutno.

Utěšovala jsem se myšlenkami na to, co mi řekla Stormy. A taky tím, že byla v pořádku. Prý se o mě moc báli. Obzvláště Hot Rod jevil nevídaný zájem o mé zdraví, a když už to bylo nějak podezřele hodně, Undertaker se na to netvářil extra nadšeně.

Záleží jim na mě. Někomu na mě skutečně záleží. Tak uklidňující vědomí. Musela jsem se zasmát.

Náhle mi hlavou probleskla myšlenka na to, co se stalo. Co jsem se dozvěděla. Mistr o tom se mnou ještě nemluvil. Musím si počkat. Jenže právě tyto myšlenky a pocity byly to, co mě uvádělo do neklidu.

Undertaker prý někoho zabil, několikrát. Nevěřila jsem tomu. Byla to jen ubohá lež. Z jejich bývalého mistra sálala nenávist a touha po pomstě. Cítila jsem to tak intenzivně. Ovšem i když to není pravda a nepodařilo se mu mě zabít, on se nevzdá. Nebezpečí. A zoufalství.

Ach... Seděla jsem na lůžku, nohy překřížené přes sebe a aspoň jsem se pokusila o meditaci. Myslím, že jsem nakonec úplně usnula.

*****

Probudily mě něčí kroky. Zjistila jsem, že ležím na lůžku nakřivo s nohama spuštěnýma na zem.

"Gadget?" Tlumený sametový hlas mě pohladil na jiskře.

"Hmm..." poskládala jsem se do příhodnější polohy sedu, promnula jsem si optiky a protáhla ztuhlou hydrauliku.

"Jsem usnula při meditaci," vysvětlila jsem rychle, když jsem viděla Mistrovi povytažené obočí.

"Jak se cítíš?" Posadil se vedle mě na lůžko.

"Divně. Co Vy?"

"Nápodobně."

"Připadám si, jako kdybych byla zároveň na vrcholu, ale zároveň uvězněná v jámě strachu." Kolena jsem si přitáhla k hrudním plátům a položila si na ně bradu. "Je to zvláštní..."

"Bojuji s výčitkami svědomí, že jsem tě málem zabil. Mám radost z toho, že jen málem. Snažím se neobávat se toho, co se stane dál. Co Ekherovy lži už způsobily. Nepochybuji o tom, že toto je několikátý pokus v řadě.

Naději mi poskytují vzpomínky na moji minulost, jíž jsem si do opětovného setkání se Solus nepamatoval."

"Jste vlastně jeden z nejstarších Cybertroňanů vůbec."

"Ano, ale vůbec si tak nepřipadám.
Co chceš vědět?"

"Vše," odvětila jsem. "A zakončit to můžete tím, jak můžete stále působit a jednat psychicky na výši. To by mě zajímalo asi nejvíce.
Tedy z Vaší dávné minulosti můžete taky něco připojit."

Undertaker přikývl a spustil. Vylíčil mi vše podstatné i podrobnosti toho, co se událo i své domněnky.

Nad jednou informací jsem se musela pozastavit. "Ekherįß říkal něco o tom, že jsem to byl já, kdo zabil svého spolužáka první, což potom vyústilo i ve smrt dalších. Jenže já si na to ne... Vlastně možná ano. Kvůli nějaké femme, která se během výcviku záhadně objevila. Arashi ji měl velice rád. Což se překlopilo až do pozice, kdy mu mistr vyhrožoval, že pokud se on nepostará o to, aby odešla, zabije ji.

Jenomže ji téměř zabil Arashi sám, zmanipulovaný mistrem, asi jako jde byl teď já. Nezbylo nic jiného než souboj nás dvou na život a na smrt."

"A kdo byla ta femme?"

"Vůbec si nevybavuji, jak vypadala. Akorát vím, že měla základy boje se zbraní a říkalo se jí Alqua."

"Aha.."

Poté mi vylíčil své setkání se Solus Prime. Nic o své minulosti mi však neřekl. Zeptala jsem se ho tedy.

"To ti nemohu říci, má milá. Snad jednou, ale ne teď. Ještě ne..." No bezva a už je to tu zase, už zase nemohu nic vědět. Jeho výraz však vypovídal o tom, že skutečně musí mlčet.

"Počkám si," vydechla jsem rezignovaně. Usmál se pohladil mě po rameni.

"Ty optické kryty máte..?"

"Protože mi zůstala památka," odpověděl a kryty si sundal. Otočila jsem na něj hlavu.

Uchváceně jsem se dívala do páru dvou nejkrásnějších optik v celém vesmíru. Zmohla jsem se jen na: "Wow!" Chvíle ticha. "Tedy, ne že bych z Vašeho pohledu nebyla občas paf už předtím, ale tohle je mega!"

"Nemáš pocit, že ti tak vidím až úplně na konec jiskry?"

"Takový jsem mívala už předtím, ale zvykla jsem si na něj. A, popravdě, už mi to nevadí. Navíc když si občas čteme myšlenky.
Podle mě jsou nádherné." Věnovala jsem mu zářivý úsměv.

"To mne těší." K mé radosti si kryty nenasadil, ale odložil je stranou.

"Ke tvému dotazu jak zůstat psychicky na výši.
Jde hlavně o sebeovládání a ovládání svých pocitů, v čemž jste se všichni velice zlepšili."

"Jenže k tomu je potřeba hodně energie," namítla jsem. "A kde brát tu?"

Jeden tajemný úsměv, jež mi připadal věčný. "Odpověď máš přímo před sebou," řekl nakonec a napřáhl ke mně servo. Byla v něm ulomená část růže s květem. Ta, která byla němým důkazem toho okamžiku, kdy mě málem zabil. Původně černá, nyní opět temně rudá.

Vzala jsem si ji a pozorně prohlížela. V jednom okamžiku se mi zdálo, že se po ní mihl lesk zlatavých plamenů.

"Myslíte to konkrétně, nebo abstraktně?" Ptát se na přímou odpověď bylo jako obvykle zbytečné.

"Obojí."

"Achjo.. To abych zase usilovně přemýšlela, co mi tím drahý Mistr naznačit," povzdechla jsem si a snažila se nerozesmát.

"Zcela správně, drahá učednice," odpověděl mi hraně veledůležitým tónem.

"Tedy já ale nevím, zda to ve svém momentálním stavu únavy zvládnu."

"Pokud ano, tak se toho stavu únavy budeš moci rychle zbavit.
Leč vskutku pochybuji o pravdivosti tvých slov. Vypadáš různě, ale unaveně rozhodně ne." Na tom sice něco bylo, avšak tady ta debata se mi zalíbila.

"Že tak nevypadám, ještě neznamená, že se tak necítím."

"Říkáš-li, že se tak cítíš, ještě neznamená, že je to pravda."

"O pravdě svého tvrzení jsem nic neříkala."

"Já také ne. Je to jen jedna z předložených možností."

"Já vím, že ne. Tak mi tedy prosím povězte, jak se té možnosti, že je to pravda, zbavit."

"Svíráš odpověď v digitech a nosíš ji celý život v sobě."

"To jste mi moc nepomohl."

"To byl záměr." V optikách mu pobavením jen blýskalo a já už se vážně musela zasmát.

"Tak dobře, no. Ale mě teď vážně nic nenapadá. Aspoň malou nápovědu."

Mistr protočil optiky, ale vyhověl mi. "Co teď držíš?"

"Růži."

"Jakou? Hlavně neříkej, červenou.."

Blýskla jsem po Undertakerovy úsměvem. "Temně rudou. Krásnou. Od Vás. ..A jo.. děkuji za ni."

"No není zač," odtušil suše.

"Dobře, dobře.. Organickou."

"Řekl bych, že dnes máš obzvláště dobrou náladu."

"To bude na vyrovnání skóre."

"Takové vyrovnávaní beru." Mrknul na mě.

"Ano, organickou, takže..."

Najednou se mi konečně rozsvítilo. Asi jsem musela svítit i navenek, protože: "Vidím, že už ti to došlo," usoudil Mistr.

"Hmm.. To je geniální," vydechla jsem a převracela tu myšlenku ze všech možných úhlů.

"Ale nevím.." Nestihla jsem větu dokončit, jelikož jsem znenadání ucítil silnou energetickou vlnu. Věci kolem mě se změnily. Už jsem neseděla na lůžku u sebe v pokoji, nýbrž na louce porostlé tisíci druhy pestrobarevných květin.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Hvězda zářila vysoko uprostřed oblohy, bylo asi poledne, pokud jsem byla někde, kde se projevoval čas. O čemž jsem docela pochybovala. Nalevo ode mně se rozléhal les až kamsi k horizontu. Vedle lesa se do nebeských výšin tyčily stříbrně se lesknoucí hory.

Napravo louka přecházela jen v trávu, a ta pak v bělostnou písečnou pláž. Za ní nekonečný oceán. Vítr vodu zvedal v drobných vlnkách, čechral koruny stromů a pohrával si s květinami všude kolem.

Vzduch se sem tam zlatě třpytil a přiletěly jím zářivě barevní maličcí tvorové. Každý vypadal jinak.

Najednou se několik arnů ode mě po louce prohnalo stádo něčeho, co nápadně připomínalo equoboty. Koně. Překvapeně jsem si uvědomila, že znám názvy snad všeho, co se tu nacházelo. No páni!

Bylo to tu naprosto dokonalé! Teď už jsem věděla. Řešení bylo tak prosté.

Toto místo jsem si zamilovala na první pohled, pocit.

Zamilovala.. Zajímavé nové slovo.

Bylo mi již naprosto jasné tajemství Mistrovy vnitřní rovnováhy. To mi připomnělo, že bych se mohla vrátit.

Sotva mě to napadalo, okolní svět se změnil zpět na můj pokoj v Pevnosti.

Undertaker mě s očekáváním pozoroval. "Nuže?"

"Já dnes asi nevyjdu z úžasu.. To je naprostá dokonalost! To je ono!"

"Další tajemství odhaleno."

"Zato se jich objevilo dalších mnoho nových. Třeba Vaše minulost je teď ještě zamotanějsí, záhadnější a působivější, řekla bych."

"Jak to můžeš vědět?"

"Jako by to ve Vašem případě snad mohlo být něco jiného. Stvořila Vás Solus Prime, jakožto strážce nějaké spravedlnosti a slušnosti. Počítám, že okolo tohoto předurčení se Vaše minulost točí. Navíc Vám říká Anděli, to zní pomalu spasitelsky."

"Já tě..."

Ne, dnes jsem zkrátka nemohla mlčet. Dnes jsem se cítila snad nejlépe za celý svůj život. Žádný strach. Jen odvaha. "Naprosto milujete. Ano, já vím,"

Undertaker se zatvářil naoko nešťastně a tragicky pronesl: "Ach, to byl nápad hodný génia, tě zasvětit do organických pojmenovaní.

Přesně to jsem říci nechtěl, avšak když už víš, co to znamená, tedy dobrá." Pak se už taky konečně neudržel a pokojem se rozlehl jeho smích.

"Tedy, přemýšlel jsem ještě nad možností, že tě asi praštím, když už dnes vyrovnáváme skóre. Ale byla jsi rychlejší."

Zarazila jsem se, jak o tom může vědět. Asi jsem se dost tvářila, protože se rozesmál ještě víc.

"To víš, ono čtení myšlenek trochu fungovalo i úplně na začátku."

Achjo... No nic. Nakonec jsem se rozesmála taky.

"Jak je možné, že jste mě zase dostal?" Vypravila jsem ze sebe mezi záchvaty.

"Jsem přeci jen tvůj Mistr. Až dostaneš argumenty ty mě, budeš připravená." To je fakt.

"Na co?"

"Na nové změny a události."

Vzpomněla jsem si na další otázku. "Ještě jste mi neřekl, ten jazyk, kterým jste mluvil, před tím než jste mě napadl, je součást vašeho tajemství?"

"Myslíš mé minulosti?" Přikývla jsem.
"Ano, je."

"Máte snad i teď nějaká tajemství?" Zvláštně položená otázka, vím, ale svůj účel splnila.

"Samozřejmě. A jedno z nich se brzy dozvíte."

"Co znamená brzy?"

Undertaker chvíli předváděl, že usilovně přemýšlí. "Až se dostaneš zpět do formy."

Chystala jsem se k protestům, pak mi najednou došlo, že to už by bylo příliš za hranice, i mé. "Ano, Mistře," odpověděla jsem pokorně.
"A kdy budu moci začít trénovat?"

"Vzhledem k tomu, že jsem se právě přesvědčil o tvém více než dostačujícím elánu, tak smíš klidně nyní.
Hot Rod ti jistě velice rád bude dělat společnost. Beztak to dnes flákal.
Hlavně to prosím tě nepřeháněj."

"Dobře," zajásala jsem, zvedla se z lůžka a vyběhla na chodbu. Ve dveřích jsem se ještě otočila na Mistra.
"Nebudu. Děkuji moc," usmála jsem se a odběhla za Hot Rodem.

*****

S Ohnivákem jsme trénovali a vesele se bavili už nejspíš několik cyklů. Tedy převážně jsme se bavili. Ohnivák taky usoudil, že se musím šetřit a dával na to pozor. Nevím přesně, jak dlouhá doba uplynula. Nějak jsem ztratila pojem o čase. Cítila jsem se tak šťastně. Špatné myšlenky, které jsem měla předtím, mě docela opustily.

Se zájmem jsem poslouchala Hot Rodovo líčení toho, jak probíhal jeho život předtím než sem přišel. Vybíral jen zábavné či závažné historky. Nuda v nich rozhodně nebyla. Těch zábavných bylo podstatně víc.

"To jsme si tak jednou vyjeli s partou z týmu do terénu za Crystal City. Od rána nádherné počasí. Ale co se nestane. Sotva jsme se dostali za hranice tamějšího pásma, zatáhlo se a nevypadalo to zrovna nejlíp.
Říkali jsme si ale, že když už jsme tam vážili tu cestu, tak aspoň chvíli tam zůstaneme.
Asi půl cyklu jsme jezdili po bezva teréní dráze, když se najednou rozpršelo, že nebylo vidět na arn před sebe.
Tak co budeme dělat? Jet v tom lijáku zpátky by byl nesmysl. Nakonec kamarád našel aspoň trochu použitelný úkryt. Takový převis nad jednou zatáčkou.
Strávili jsme tam další čtyři cykly, než se ten déšť trochu zklidnil.
Domů jsme se vrátili pomalu polomrtví. Cesta byla dlouhá, mokrá, kola nám podkluzovala.. No hrůza. Trenér si z nás pak dělal legraci, že jsme se dali na DeathRaicing, který spočívá právě v ježdění v nemožmých podmínkách."

Pokývala jsem hlavou. "Podobně jsme s kamarádkou dopadly, když jsme jednou měli teréní výcvik. Byly jsme kus od Iaconu ve stanech a hlídaly severní hranice města. Tou dobou se v té oblasti potulovala skupina zlodějů a náš profesor, vysloužilý policista s mnoha kontakty, nám domluvil účast na tom případu.
Jsme si zrovna rozdělovaly hlídky, když najednou se zničeho nic spustila ta otřesná elektromagnetická bouře. Přesně ta, kterou zavinil Sparksaver a jeho kolegové.
Usmažilo nám to většinu přístrojů, které jsme měly s sebou. Nás naštěstí ne. Kamarádka měla generátor silových polí, pozornost od jistého známého.
Celou dobu co zuřila bouře, jsme byly schoulené pod pomalu se zmenšujícím štítem. Naprosto zoufalé, co vydrží déle. K naší neskonalé radosti to byl generátor, který ta bouře musela nějakým způsobem dobíjet.

Když jsme dorazili zpět do města, koukali na nás, jako bychom povstaly z mrtvých, což si i mysleli jak nám někteří neopomněli říct."

"Jak pátrání po zlodějích dopadlo?" zeptal se Hot Rod.

"Jak se to vezme. Mrtvá protoforma jednoho se našla nedaleko místa, kde jsme měli tábořiště. Druhá v jeskyni asi padesát cersí za městem. Nevíme, zda byli jen dva, ale krádeže od té bouře ustaly, takže asi ano."

"Perfektní vyřešení případu."

"To tedy."

"Jsem rád, že jsi to přežila," zamumlal Ohnivák a zahleděl se kamsi daleko.

"Předpokládám, že teď myslíš víc než jen tu bouři..."

"Musíš mluvit jako on?!" vyjel na mě nečekaně.

"Co?" Zprvu jsem nechápala.

"Vždyť tě málem zabil!" Aha, už mi svitlo.

"Nemůže za to," odvětila jsem klidně.

"Ale může. Může za to od samého začátku." Co mu na to jen říci? Vím asi s čím má problém..

"Ne."

"Ano!"

"Proč?" zašeptala jsem.

"Dělá, jak se o tebe děsně zajímá, a pak tě málem zabije. A tobě to vůbec nepřijde divné. Určitě tě zmanipuloval, stejně jako další. Víš, že už několikrát zabil?"

Já jsem nemohla uvěřit svým audireceptorům. Toto byl skutečně Hot Rod?

"To není pravda. Jsou to jen lži jeho bývalého mistra a ty jim slepě věříš."

"Vážně? To tě oblbnul natolik, že i tohle musíš říkat. Ach Gadget, kdyby ses jen slyšela."

Neschopná jediného slova jsem nevěřícně potřásla hlavou. Ne, Hot Rode, kdyby ses jen slyšel ty.

"Zníš už úplně jak on!" Potom pokračoval mírněji. "Tolik mě to mrzí. Nechci tě ztratit, víš? Ale i když žiješ, připadám si, jako bys byla dávno pryč."

To mě ranilo. Jeho obviňování Undertakera mě skutečně velice ranilo. Cítila jsem, jak mi po tváři opět stékají chladné čiré slzy. Už zase. Hlavou mi problesklo cosi o tom, že pláč je vlastně naprosto dokonalý způsob, jak se zbavit přebytečného napětí, kterého rozhodně nikdy nebylo málo.

V následujícím okamžiku se stalo několik věcí.

"Jak se jen opovažuješ něco takového říci," zašeptala jsem výhružně a svůj hlas jsem skoro nepoznávala. Na Hot Rodovi bylo vidět, jak mu pomalu tuhne energon v obvodech. Přesto si stále vedl svou.

"Aha. Tak vidím, že pro tebe asi nejsem dost dobrý, co? Nikdo není kromě něj.. A Stormy teda."

Chvíli jsem ho jen propalovala pohledem neskutečného vzteku a nenávisti. Cítila jsem tolik energie. Tak mnoho, že jsem se bála, zda ji vůbec zvládnu. Snažila jsem se ten ledový plamen v sobě zkrotit. Nějakým zázrakem se mi to nakonec i podařilo. Trvalo to pár nanokliků.. Pár kliků.. Nevím.

"To není pravda," řekla jsem nyní naprosto klidná. Upřeně jsem se Ohnivákovi zahleděla do optik. Četla jsem v nich tolik zuřivosti, smutku a.. závisti. "Ale ty to Primus žel nevidíš."

"Proč?" zeptal se trochu vystrašeně. Škoda, že jsem se předtím neviděla, asi to muselo stát za to.

Obě serva jsem Hot Rodovi položila na ramenní pláty. Svoji odpověď jsem si rozmýšlela. "Protože má něco, co naprosto nepostradatelně potřebuji, řekla bych. Protože on. Protože ho.."

Náhle se vstup do Arény otevřel a dovnitř nevkročil nikdo jiný než Undertaker. Musela jsem se držet, abych nevybuchla smíchy. Poněvadž přesně taková mi ta situace teď přišla. Vlastně strašně vtipná.

"Co se stalo?!" vyjel. Jeho obvyklý klid byl pryč.

"No prosím. A pak ještě dělá, jak se děsně stará," zamumlal Ohnivák nakvašeně.

"Celou Pevností projel rozhodně ne nepatrný výboj elementární energie. Samozřejmě, že se starám." odsekl mu Undertaker.

Vložila kde se do toho. "Ale nic moc se nestalo. Jen si asi budete muset dávat pozor, hoši, abyste mě moc neštvali," odvětila jsem příšerně falešným tónem. Hot Roda jsem spražila výhružným pohledem. To naštěstí pomohlo.

"Co..?!" zopakoval Mistr.

Hot Rod se vzpamatoval a vzchopil k víc říkající odpovědi. "No, něco jsem Gadget řekl. Jí se to vůbec nelíbilo. Najednou vypadala jak ledová královna. Optiky jí sálaly chladnou září. Obklopila ji taková namodralá třpytivá aura. A hlas měla jak tisíce rampouchů." To vážně lituji, že jsem se neviděla.

"Řekl co?" zeptal se už mírnějším tónem Undertaker, ujištěn, že se nic moc nestalo.

Ohnivák se tvářil rozpačitě a asi by se byl nejraději propadnul. 

"Hot Rodovi v procesorech vytanul takový závažný pocit a problém," řekla jsem a chystala se k odchodu. "Myslím, že byste si o tom měli vy dva promluvit." Obdařila jsem je zářivym úsměvem a odkráčela jsem z Arény. Měla jsem namířeno za Stormy. S někým jsem se o tady tu příhodu musela podělit. Přeci jen to pro mě nebylo zvykem, aby se kvůli mě někdo přinejmenším rozčiloval a žárlil. Achjo.. Undertakere, a za to můžeš ty.

"Já?" ozvalo se mi v hlavě překvapeně.

"No jistě, kdybys nejevil takový zájem o moji existenci, byla bych dál ta příšerně odtažitá, opovrhující ledová královna, jakou jsem bývala předtím.
Jak se zdá, ten titul mi zůstane, ale přesune se do lepších pozic."

"Já ale nemohu za to, jaká pod tím ledem jsi. Ani za to, že zrovna já jsem měl tu možnost se přes něj dostat. I když jsem za to velice rád."

"Nápodobně, tak to Hot Rodovi hezky vysvětli. ... A omlouvám se za tykání, nějak mi to nedošlo," poslala jsem mu ještě, načež se naše spojení přerušilo.

Stormii má nová historka velice pobavila. Ke konci se dívala kamsi daleko, kam jsem za ní nemohla. Přivřené optiky a mírný úsměv naznačovaly, že o tom asi ví své. Když jsem se jí však ptala, nechtěla mi nic říct a radost v její tvaři vystřídal smutek. To by mě zajímalo, co se jí stalo..