S tréninkem jsme najednou postupovali docela rychle. Během pár megacyklů jsme perfektně zvládli umění boje nablízko i nadálku. Naučili jsme se zacházet s různými druhy mečů, i když jsme nejčastěji bojovali s těmi, které jsme si sami vybrali, a také s různými střelnými zbraněmi.
Já osobně jsem si nejvíce oblíbila luk a šípy a samozřejmě své katany, tedy jsem nejčastěji trénovala s těmi. Ovšem Mistr zastával názor, že musíme umět zacházet nejlépe se vším, a tak jsme trénovali skutečně se vším, co zbrojnice poskytla. Samozřejmě až na, nám stále zakázaný, obsah zdobené skříně.
Tyto megacykly proběhly v pozoruhodně dobré náladě. Darkrose se sice chovala poněkud odtažitě, ovšem nebyla už protivná a dalo se s ní mluvit v klidu.
Také jsme konečně začali trénovat v západních sektorech 1 a 2, což bylo jednoduše boží.
Ve druhém sektoru jsem zdokonalovala své špionážní dovednosti. Učili jsme se tam spolupracovat jako tým, když jsme se měli společně dostat z různých nástrah a pastí.
Naší nejoblíbenější se stala Unicronova pomsta. Spočívala v tom, že jsme byli uvězněni na dně jámy hlubuké dvacet až šedesát arnů, což bylo nastavitelné, a široké v průměru šest arnů. Pouze za pomoci ostrých hrotů různých velikostí, které se náhodně vysouvaly a zasouvaly, některé až ke středu, jiné třeba jen do třetiny průměru, z jinak naprosto hladkých stěn, jsme se měli dostat nahoru.
To by ještě nebylo tak strašné, stačilo by se vyhýbat hrotům a vytipovat úsek a čas, kdy se jich bude postupně objevovat co nejvíc. Abyste nezůstali někde v půli cesty stát na jednom hrotu s tím, že v blízkosti žádný jiný není. V takovém případě následoval dlouhý pád s tvrdým nárazem. Transformovat do svých alt-módů jsme se samozřejmě nesměli.
Ale to nestačilo. Uprostřed dna jámy se čas od času objevila díra z níž vylézaly různé zmutované nemrtvé obludy. Nechápala jsem, kde Undertaker vzal temný energon - Unicronovu krev schopnou oživovat mrtvé, aby je mohl přivést pět do světla živých. Leč nějakým způsobem se mu to podařilo, a nyní z oněch nemrtvých byla vskutku dokonalá tréninková překážka.
Ano, dělat pokusy s temným energonem bylo nejspíš protizákonné. Za předpokladu, že zákony počítaly s možností, že by někdy někdo kus tmného energonu objevil. Ale v této Pevnosti bylo nezákonných tolik věcí, že už to bylo jedno.
Týmová práce v Unicronově pomstě spočívala v tom, že jsme vždy museli někoho z nás 'obětovat', aby zdržoval zástup nemrtvých co nejdéle, zatímco ostatní se mohli bezpečně dostat nahoru.
Byla to pravděpodobně nejobtížnější únikovka.
Byla to pravděpodobně nejobtížnější únikovka.
Ze začátku jsme měli za úkol poze vyskákat po hrotech nahoru. Ovšem později Mistr usoudil, že už nám to moc jde, a tedy je třeba trochu přitvrdit.
Když na nás poprvé vypustil nemrtvé obludy - samozřejmě jsme o tom nevěděli předem - nevěřili jsme vlastním senzorům. Nedaly se zabít, stále přibývaly další a další a my byli v šoku z toho, co vidíme, neschopní pořádně bojovat.
Takže nás Undertaker musel jít poprvé zachraňovat, neboť jinak bychom to bývali nepřežili. Možná jsme ho trochu zklamali, doufal, že si poradíme sami, ovšem zklamání nedával najevo.
Vysvětlil a předvedl nám, jak proti nemrtvým bojovat. Nejlepší strategií bylo rozsekat je na co nejmenší kousky, které se už nemohly hýbat. Pokud jste nemrtvému usekli třeba servo, stále se pak mohlo samostatně pohybovat. Vskutku perfektní past.
...
Mistrův stav se za těch několik megacyklů vrátil téměř do normálu. Zase se u mě hlásil onen pocit ztělesnění autority, působivost a respekt, které jsem pociťovala první den v Pevnosti. Ovšem bylo tam ještě něco, co jsem nedokázala nějakým způsobem uchopit.
Jeho hlas sice zněl stále jinak, ovšem já v něm slyšela tak nepatrný rozdíl, že se se mnou ostatní dohadovali, že už mluví úplně stejně jako před onou událostí.
Když jsem se ptala Mistra, zda slyším špatně já, nebo oni, odpověděl mi: "Záleží na tom v co věříš, že slyšíš ty, Gadget." A měla jsem další jeho výrok na rozklíčování.
Před dvěma stelárními cykly, zrovna po tom, kdy nás Mistr zachránil ze spárů nemrtvých oblud, medik konečně usoudil, že se plně zotavil, a smí se tedy opět neomezeně věnovat tréninku.
*****
Výhled na Hadean zakrývala temná mračna. Chladný vítr nesoucí kapky deště se proháněl mezi skalami a dělal takový hluk, že nebylo slyšet ani klapání kopyt equobotů.
Vraceli jsme se z další vyjížďky ke svatini elementů, kde jsme za tu dobu byli už mnohokrát.
Undertaker měl překvapivě dobrou náladu, ovšem my ostatní jsme na tom byli dost bídně. Nejen že jsme byli utahaní z náročné cesty, navíc se muselo tak zkazit počasí. Ráno bylo nádherně a nic nenasvědčovalo blížící se bouři.
Dokonce i Arrony, která obvykle bývala šťastná, s mírným úsměvem na rtech, dnes působila nanejvýš sklíčeně.
Když equoboti znaveně doklopýtali k Pevnosti, byl dávno večer. Bouře se utišila, už jen jemně poprchávalo a mračna se protrhávala. Skrze ně zářily hvězdy a, odrážejíc světlo, dva Cybertronské měsíce.
"Můžeme si jít lehnout, Mistře?" zeptal se Hot Rod unaveným tónem a vyadal, že ze svého equobota každou chvíli spadne.
Mistr se na něj na okamžik beze slov zahleděl. "Ne," řekl poté. "Ještě s vámi chci něco probrat."
Jen jsme si povzdechli, ale neodporovali mu. Znaveně jsme sesedli z eqobotů. Ustájili je, a potom jsme se shromáždili v přízemí obytovny.
"Nuže?" vyzvala Arrony Mistra naléhavým tónem. Nevypadala příšliš nadšeně z toho, že ji ještě někdo zdržuje od toho, aby se konečně mohla přepnout do úsporného režimu a odpočinout si.
"Jelikož mě Sparkasaver konečně oprávnil k tomu, abych se opět mohl plně věnovat výcviku a nemusel se neustále 'šetřit', mám návrh..." Mistr se odmlčel a všechny nás přejelel významným pohledem, kterému ještě dodával na intenzitě jeho záhadný úsměv.
"Každý se jistě obáváme nepřeberného množství věcí, leč většina těchto strachů je mnohdy neopodstatněná a vlastně naprosto zbytečná.
S těmito strachy by bylo užitečné se vypořádat. Tedy zavedeme noční soboje - duely, během nichž tyto strachy budeme rozebírat. Šerm, střelba, cokoli. Záleží jen na tom, abyste měli prostor vybít si případný hněv či agresi." Undertaker skončil s líčením svého nápadu a znova na nás významně pohlédl.
Sice to nazval 'návrhem k prodiskutování', ale pochybovala jsem, že by mu někdo z nás odporoval. Proč taky, byl to dobrý nápad a já s Mistrem souhlasila v každé větě, jíž teď pronesl. Jako obvykle měl pravdu.
"To není špatný návrh," odtušila jsem s mírným úsměvem. Zatímco ostatní se zmohli jen na unavené přikyvování. "Ale, prosím, proč jste ho nemohl přednést až zítra ráno."
"Protože začneme už dnes v noci," usmál se na mě Mistr, ovšem jeho úsměv nevěstil nic dobrého.
"Aha. A s kým?" povytáhla jsem udiveně obočí.
"S tebou, má milá Gadget." Vytřeštila jsem na něj šokovaně optiky. To jsem tedy vážně nečekala.
Ani jsem se nasnažila s ním hádat.
"V kolik?" vydechla jsem rezignovaně.
"Za čtyři cykly. Do té doby si můžeš odpočinout," odpověděl mi, zatímco kráčel k Chodbě. "Toť vše. Ostatním přeji dobrou noc," otočil se na nás jestě s úsměvem, načež zmizel za dveřmi.
Odšourali jsme se do svých pokojů. Já jsem co nejrychleji doplnila energon, již připravený na stolku. Potom jsem ulehla na lůžko a téměř okamžitě upadla do říše nevědomí.
*****
Po čtyřech cyklech úsporného režimu mě probraly mé senzory hlásící, že se mnou někdo lehce třese.
Neochotně jsem otevřela optiky a spatřila Undertakera, jak se nade mnou sklání.
"Nezapomněla sis nastavit budík?" zeptal se mě s dobře předstíranou vážností.
"Vy jste si vymyslel, že si ani po tak náročném dni nemohu pořádně odpočinout, tak jste si mě taky vzbudil," odskela jsem dotčeně. Přestože jsem si i docela odpočinula, mé procesory usoudily, že zkrátka Undertakerovi dají co pro to.
"Nerozčiluj se," snažil se mě uklidnit.
"Proč ne? Mám na to právo," přerušila jsem ho drze.
"Ach, ach. Čekal jsem, že s tebou bude lepší pořízení," povzdechl si Mistr a trochu zklamaně se na mě zahleděl.
Tento jeho jediný pohled stačil, aby se mé procesory okamžitě vzpamatovaly.
"Omlouvám se," hlesla jsem a posadila se na lůžku. "Už jsem při smyslech."
"Dobře," řekl odměřeně Mistr. Nebyla jsem si v tu chvíli jistá, zda jsem to vážně přehnala, či je to jen další zkouška. "Pojďme tedy."
Zamířili jsme do Arény. Celou cestu jsme mlčeli. Undertaker s kamenným výrazem kráčel dál a já za ním šla s několika krokovým odstupem a hlavou zahanbeně sklopenou k zemi.
Vešli jsme do zbrojnice, vybrali si zbraně - tréninkové meče a postavili se proti sobě v kruhovém prostoru Arény.
"Předpokládám, že víte, o čem se mnou chcete mluvit, když jste mě vybral už dnes," usoudila jsem a tázavě na Mistra pohlédla.
"Jistě," téměř neznatelně přikývl. "Chci mluvit o tvém chování." Upřeně se mi zadíval do optik a já měla co dělat, abych nesklopila zrak.
"Boj!" přikázal pak náhle a udeřil na mě přiměřeně silným výpadem z leva. S lehkostí jsem ho odrazila.
Mlčela jsem. Undertaker tedy pokračoval.
"Přemýšlela jsi o tom, co jsem ti řekl na tvou nedávnou otázku?"
"Ano..." Další výpad o něco silnější a ze shora.
"A? Přišla jsi na něco?"
Mírně jsem se zaklonila a opět Mistrův útok vykryla. Zavrtěla jsem hlavou. Sice jsem chápala, jak to myslel, ale nedokázala jsem si to vztáhnout na nic konkrétního.
"Něco tě zaslepuje, má milá," prohlásil s posmutnělým výrazem. S elegancí a lehkostí provedl parádu a sekl po mě zprava.
"A co?" nechápavě jsem naklonila hlavu na stranu. Znova jsem jeho útok odrazila.
"Já pořádně nevím. Nějaký tvůj vnitřní pocit, u něhož skutečně netuším, jak jsi k němu přišla." Tentokrát udeřil mocným seknutím ze spoda, které mířilo na nohy. Rychle jsem uskočila stranou.
"Napadlo tě, že chyba ve vnímání mého hlasu je na u tebe?" pokračoval mírným tónem. "Stále věříš, že mluvím jinak. Leč je to ještě pravda? Ostatní ti to vyvracejí. Doporučuji ti, Gadget, občas je poslechnout. Chápu, že asi reději posloucháš ty, které považuje s za inteligentnější. Ale sociální inteligence může být vysoká i u toho, kdo na to nevypadá."
Několik rychlých seků následujících bezprostředně po sobě. Všechny jsem vykryla.
"Máš přátele? Ano, ovšem jen pár. Pro ostatní jsi skutečně ta ledová královna.
Prosím. Klidně se k nim tak chovej, když ti nejsou dost dobří. Lehce jimi opovrhuješ a svým občasným přístupem to dáváš najevo. Tedy se sem tam někdo urazí či na tebe bude naštvaný, na to má samozřejmě právo.
Ale, znám i lepší způsob chování..."
Přímý úder proti mým hrudním plátům. Otočkou jsem se mu vyhnula. Najednou mi došlo, že neustále jen ustupuji, vůbec neůtočím. Nebyla jsem ale proti Mistrovi schopná jediného výpadu. Jen jsem ho konstrnovaně poslouchala a odrážela jeho útoky.
"Ovšem mě spíš zaráží, jak ses v poslední době začala chovat ke mně. Jako bych byl jeden z mnoha... Začala jsi být drzá, občas neuposlechneš - něco takového bych čekal spíš od Hot Roda, než od tebe. U něj je to jakousi přirozenou podstatou. U tebe je to.. až zraňující ...Ano, cítím v tobě lehké opovržení či možná odvržení vůči mně."
Odstoupil od mě několik arnů. Poté v piruetě tvrdě a rychle, sekem ze shora na hlavu, udeřil. Jen tak tak jsem se mu stačila kotoulem vyhnout. Věděla jsem, že pokoušet se vykrýt tento Mistrův útok je pomalu sebevražedné.
Už jednou se někomu z nás stalo, že se pokusil Mistrovu piruteu zablokovat naplocho podepřeným mečem. Skončilo to naštěstí jen několika škrábanci a čepelí roztříštěnou na střepy.
Undertaker nám potom vysvětloval, že se musíme naučit odhadnout sílu protivníkova útoku a také odolnost vlastní zbaraně. Jinak by to mohlo skončit hůř než jen odřeninami.
"Najednou jsi mě začala vnímat jinak," pokračoval ve své úvaze. "Něco se stalo a tvé procesory na onu událost zareagovaly tímto způsobem.
Pověz mi, jaký ti teď připadá můj hlas?" Sklonil meč a upřel na mě svůj spalující pohled, jako by se snažil číst mé myšlenky.
V hlavě mi to šrotovalo na plné obrátky. Měl pravdu. Ve všem, co řekl, měl naprostou pravdu. ... Hledala jsem nejvýstižnější slovo pro popsání pocitu z jeho hlasu.
"Ztracený..." hlesla jsem nakonec a nedokázala zabránit osamělé slze, aby mi stekla po tváři.
Špičku meče jsem opřela o kovovou zem a pomalu se podél něj zhroutila na kolena. Hlavu jsem měla skloněnou. Slzy nyní zalévaly mé optiky jako rozvodněná řeka, stékaly mi po tvářích v tenkých pramíncích a následně dopadaly k mým nohám.
Měl pravdu...
"Já... Omlouvám se," pronesla jsem mezi vzlyky. "Já měla strach, že.. že..." hlas se mi zadrhl někde v krku a já už nebyla schopna jediného slova.
"Gadget," zašeptal Undertaker něžně. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na něj. Mírně se usmíval.
"Měla jsi strach, že mě ztratíš?" usoudil a přistoupil k mně.
Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu. Ano, přesně toho jsem se bála. Bála jsem se, že Mistr už nebude takový jako předtím. A tento strach mě zaslepil. ... Proto jsem se chovala tak nemožně a strašně.
"Ano," řekla jsem, když se mi konečně vrátil ztracený hlas. Proudy slz se uklidnily. Přesto několik osamělých slz stále ještě po mývh tvářích stékalo.
Mistr ke mě vztáhl servo. Položila jsem meč, který jsem stále oběma servy svírala a jedním jsem to jeho chytila. Pomohl mi vstát.
"Odpustě mi to, prosím.." zašeptala jsem a měla jsem co dělat, abych se znovu naplno nerozplakala.
"Neboj se," řekl s úsměvem, přivinul si mě k sobě a lehce mě objal kolem ramen. Má hlava spočinula na jeho hrudních plátech. Zaposlouchala jsem do jeho pomalu tepající jiskry. Byl to uklidňující zvuk.
"Odpouštím ti, Gadget." S těmito posledními slovy jsem konečně uslyšela hlas, kterému můj strach zabraňoval, aby pronikl do mé mysli.
Ostatní měli pravdu, byl stejný jako předtím.
Žádné komentáře:
Okomentovat