Kapitola 33.

 

 

 

Gadget:

Všude kolem vířily barvy. Vše se točilo, nebo jsem se točila já. Zdálo se mi, že někam padám, ovšem to co mě přitahovalo, nebyla síla gravitace. Ještě jsem se ani nevzpamatovala z podivného setkání s Ekherem a Bílým a už jsem zase mířila někam jinam. Připadala jsem si jako loutka v něčí kruté, však geniální hře. Vesmír mě nikdy nepřestane překvapovat.. Nekonečné zvraty a události tak komplexní, přesto na jejich dně mnohdy leží jediný prostý problém. Zajímalo by mě, co je Ekherův problém.

"To mě rovněž," ozvalo se mi v hlavě. V tu chvíli mi došlo, že tu nejsem sama. Trochu jsem se pootočila a spatřila Mistra letět kousek ode mě. "Jsi v pořádku, jak vidím."

"Ano, jsem. Teď už ano. Ale kam to letíme?" odpověděla jsem mu v mysli.

"Netuším. Možná na místo, kde si s tebou ten v bílé kápi chtěl hrát."

"Jsem ráda, že tu jste."

"Přeci jen je to má povinnost, být tu pro své žáky.
Podívej, zdá se, že náš přesun je u konce." Odvrátila jsem zrak od Undertakera a pohlédla na před nás. Měl pravdu, barevný tunel končil a místo něj tam byl jakýsi portál, kde se mihotal obraz mně neznámého světa.

"Vypadá to jako svět, kde jsem se kdysi učil," poznamenal Undertaker a cítila jsem, jak se v duchu mračí.

"Vskutku? Je moc krásný," Chtěla jsem říci, že mi připomíná dimenzi růže, ovšem došlo mi, že ta růže je vlastně odtamtud.

Přiblížili jsme se k portálu, který nás celou dobu přitahoval, a vpluli do něj. Na druhé straně jsme skončili v leže ve vysoké trávě na kraji lesa, jenž v dáli ustupoval monumentálním skalám. Vstali jsme. Zdejší hvězda byla vysoko na tyrkysové obloze. Zářila lehce oranžově.. zajímavá kombinace. Bylo něco kolem poledne.

"Co budeme dělat?" zeptala jsem se nahlas.

Mistr si přiložil digit k ústům. "Tiše a co nejobezřetněji pojď za mnou." Vyznělo to docela rozzlobeně, ale rozhodla jsem se si tím nelámat hlavu. Přeci jen byli jsme na místě, na které měl Undertaker řadu velice neblahých vzpomínek.

Vkročil do lesa a na svoji velikost obratně kličkoval mezi nahustěnými větvemi stromů a lesním podrostem. Musela jsem si pospíšit, abych ho Neztratila z dohledu. Mistr při pohybu mezi rostlinami nedělal téměř žádný hluk, zato já jsem si připadala, jak lavina. Mé škobrtání, lámání větví a šustění listí muselo být slyšet na cerse daleko. Les byl jinak naprosto tichý. Napadlo mě, že je to zvláštní. Lesy většinou bývají dost živé, plné zpěvu ptáků a šumění listí ve větru.

"Zvířata tu nežijí. Nevím, co s nimi Ekherįß udělal, leč nikdy tu žádná nebyla. Ne tady," odpověděl mi Mistr na moji poslední myšlenku.

"A kam jdeme?"

"Do zříceniny nedaleko naší dávné pevnosti."

"Co tam?"

"Mám pocit, že tam bylo něco důležitého, ovšem nemohu si vzpomenout, co."

Cesta ke zřícenině byla dlouhá a namáhavá. Většinu času vedla přes kopce a skrze les, který byl místy ještě propletenější. Aspoň Undertaker nebyl už jak na ostří meče a trochu se uvolnil. Přesto jsem stále cítila jeho zostřené smysly a podrážděnou jiskru. Nepochybně ho štvala má nemožnost tichého pohybu, neřekl k tomu však ani jedno slovo.

Jakoby však příroda byla zásadně proti, poslední úsek cesty, když jsme ucházeli z poměrně vysokého kopce po úzké cestě poseté kameny a štěrkem, začalo vydatně pršet. Cesta se rychle proměnila v koryto uzoučkého potoku, takže tam sice zůstávala část nezatopená, přesto snad ještě horší než chůze přímo ve vodě.

Museli jsme zpomalit, abychom se na kluzkých kamenech nepřerazili. Déšť byl čím dál tím prudší až přes proudy vody spadající k zemi mezi stromy nebylo chvílemi vůbec vidět.

Z jistého úhlu pohledu by se to dalo brát jako docela zábavná cesta, plná dobrodružství. Tak jsem ji tak zkusila brát. Šlo to.

Undertaker šel většinu cesty kousek přede mnou. Nohlížel se, ale cítila jsem jeho mysl upnutou k té mojí. Najednou jsem špatně došlápla na jeden vysoký kamenný schod, pak už jsem jen cítila jak letím vzduchem a očekávala tvrdé přistání. Mistr jako obvykle byl rychlejší než očekávání. Místo na zemi jsem skončila v jeho pevném sevření.

"Zdá se mi, že máš dnes špatný den. Pokud nikoli, pak bych se měl stydět jak mizerné reflexy na rovnováhu máš." Z části to myslel vážně, ovšem zaslechla jsem v tom i stopu humoru.

"Stydět bych se měla spíš já. Jsou to mé reflexy a má rovnováha. A můj špatný den asi také. Většinou to bývá lepší. I když většinou nejsem kdesi v neznámém terénu. Na to nějak nejsem zvyklá."

"To vidím."

"A vy máte špatnou náladu."

"To víš, když ti tvůj zapřisáhlý nepřítel přeplánuje nejméně půl dne, unese ti učně přímo před optikami a předtím s ním ještě děsně manipuluje. Ani jedno na náladě rozhodně nepřidá."

"Jistě. Manipulování se mnou si vyhrazujete výhradně pro sebe. Ovšem po kom to asi máte." Věděla jsem, že ať už řeknu cokoli, nebude to přes čáru. Poněkud tomu napovídalo i to, že mě Undertaker ještě nepustil.

V duchu jsem uslyšela jeho smích. "S tebou je opravdu zábava konverzovat, má milá Gadget."

Pokrčila jsem rameny. "Že mám špatný den, ještě neznamená, že i náladu. Tu vylepšuje už jen Vaše přítomnost. Navíc je to tu úchvatné. Dobrodružné. Boží!"

Věnoval mi jeden z těch svých stále docela vzácných upřímných, šťastných úsměvů. "Nebude ti doufám vadit, pokud tuto dobrodružnou cestu poněkud urychlíme?"

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a snažila se přijít na nápad, co by tím mohl myslet.

"Pevně se drž," řekl mi jen. Než jsem se stačila na cokoli zeptat, lehce mě vzal do náruče a svižným během společně se skoky přes kameny, kořeny a louže pokračoval v cestě dál. Nevěděla jsem, čeho se držet, abych Mistrovi neprekážela. Nakonec jsem se jen lehce přidržovala jeho pravého předloktí. Svíral mě dostatečně pevně, abych nespadla. Na druhou stranu dostatečně jemně, takže to nebylo ani zdaleka nepohodlné. Musela jsem ocenit sílu své hrdosti, kdejaká jiná femme na mém místě by se asi styděla až za hrob.. nebo se chtěla raději propadnout.. nebo obojí.

Když les ustoupil a před námi se konečně v dáli objevil náš cíl, hvězda už se značně nachýlila k západu.

"Proč jste se vlastně netransformoval?" zeptala jsem, jakmile Mistr zastavil.

"Protože transformaci tu Ekherįß důrazně zakazoval pod výhružkou kletby. A jak ho znám, nebudou to jen plané řeči," objasnil mi a postavil mě na zem.

"Děkuji za cestu," usmála jsem se.

"Rádo se stalo. Výhoda, že jsi drobná, s onou nějakou jinou - vyšší femme by se rozvodněný les překonával rozhodně obtížněji. A s tím hrobem ještě hůř." Bez hlasu jsem vyprskla smíchy a měla jsem co dělat, abych opravdu nevydala jedinou hlásku. Undertaker se usmíval a v optikách mu probleskovaly veselé jiskřičky.

Vydali jsme se dál po holé planině porostlé akorát různými druhy trávy. U skály, na níž se ruiny společně s překvapivě dobře zachovalou věží tyčily, jsme byli během chvilky. Vyšplhali jsme nahoru. Byl to asi nejhorší úsek cesty, pršet už sice téměř přestalo, jenže skála byla mokrá a kluzká a každou chvíli nám hrozilo zřícení. "Mám deja vu, jako kdybych tu už s tebou někdy byl," prohlásil Undertaker do absolutního ticha v mé hlavě.

"Zvláštní... Předpokládám, že jdeme do té věže."

"Správně."

Vstoupili jsme vysoké kruhové stavby. Undertaker se pozorně rozhlížel kolem. Já jsem stála stranou, abych nepřekážela. Undertaker si po chvilce na něco zjevně vzpomněl. Přešel ke zdi nad schody a začal po ní přejíždět digity. Nahmatal správný kamenný blok a stiskl. Otevřel se vchod v podlaze. Nacházela se tam podzemní místnost, do níž vedl žebřík.

Sestoupali jsme dolů. V místnosti se nacházel stůl a na něm na papíru jakási zpráva v jazyce Primů.

Co kdysi bylo
Je nyní ztraceno

Co je nyní
Nikdy nebylo

Hledej pravdu
Kterou dávno znáš

Stůj vždy s jasnou myslí
Strachům tváří v tvář

Těkala jsem pohledem z papíru na Mistra a zase zpátky. Byl to jasný vzkaz pro něj. Od koho však? A co tím autor myslel?

"..strachům tváří v tvář... Je to od Solus."

"Cože?"

"Říkávala mi to kdysi. Přesně tak, jak to tu napsala."

"Nemohl to napsat Ekherįß? Přeci jen zná vaši minulost."

"Nemyslím si. Sice ví, že Solus je má stvořitelka, a jistě se snažil, možná stále snaží přijít na další detaily. Leč když jsme tuto místnost objevili poprvé, jak jsem si konečně vzpomněl, našli jsme tu příběh z úplného začátku Cybertronu, o Primusovi a Třináctce. Byl to stejný rukopis. Solusin rukopis. Ekherįß by neměl jediný důvod, dávat sem něco takového."

"Dobrá. A víte, co tím chce Solus říct?"

"Myslím, že kdesi v hloubi vím, avšak nemohu si to vybavit.
Půjdeme do pevnosti. Třeba narazíme na něco dalšího tam."

Jen jsem kývla a začala stoupat po žebříku zpět na povrch. Undertaker schoval vzkaz pod brnění a následoval mne. Cesta nahoru po mokré skále byla možná obtížná, zato cesta dolů mi přišla naprosto katastrofální, každou chvíli mi ujely buď digity, nebo pedál. Mistr byl pochopitelně naprosto bez problémů a slézal dolů, jako by na tom nic nebylo.

"To jsou dlouhé eony cviku, Gadget. Nepochybuji, že toho také jednou dosáhneš."

Neodpověděla jsem. Jen jsem zatnula denty, odehnala vnitřní hlásek pochybností a lenosti, který mi v hlavě řval, že chci pomoct, a pokračovala jsem se sestupem.

"Dobrá práce," usmál se Mistr, jakmile jsem byla dole, o několik dlouhých kliků později než on.

Vydali jsme se ke staré pevnosti. "Mohou tam být pasti?" zeptala jsem se.

"Mohou stejně tak, jako nemusí. Nevím."

Cesta už byla mnohem snazší. Přestalo pršet. Žádné zdolávání kamenitých cest v kopcích. Žádné lezení po strmé, kluzké skále. Šli jsme rychle, tedy rychle v mém podání, kdyby Undertaker pořádně natáhl krok, musela bych za ním běžet. Přesto, než jsme dorazili na místo, byla už tma. Naštěstí na noční obloze zářily hvězdy, měsíc jsem nikde neviděla. "Žádný tu není," vysvětlil mi Mistr.

"Tam," ukázal na temnou siluetu rozlehlé pevnosti, která své temné ostré vrcholky zabodávala do hvězdného nebe. "Je to poprvé, co ji vidím v noci zvenčí. Měli jsme zákaz za tmy vycházet mimo ohraničený prostor."

"Proč?"

"Zjevně kvůli nim," odpověděl Mistr a digitem naznačil, ať se podívám dozadu. Z nedalekého lesa se k nám plížila skupinka jakýchsi bestiálních tvorů. Velcí, posetí mnoha špičatými ostny, s několika páry planoucích rudých očí a tesáky ostrými jak břitva.

"Co to je?"

"Nejspíš jediní obyvatelé tohoto místa." Undertaker vytvořil pár katan, přesně takových, s jakými jsem se učila. Podal mi je. Pak se mu v servech zhmotnil jeho vlastní meč.

Ještě než se k nám ty stvůry dostaly, zasáhl je ohnivý parsek a několik z nich poslal k zemi. Započal lítý boj. Stvůry se po nás oháněly svými pařáty a tesáky. Rudé oči jim ve tmě zlověstně blýskaly a okolní prostor naplňovalo zlověstné vrčení a zvuky našich čepelí. Stvůr byly kolem desítky a na místo každé padlé přicházely další a další. Bojovat s několika naráz bylo nevyhnutelné a pro mě poněkud obtížné.

Byť uplynulo teprve pár kliků, měla jsem pocit, že bojujeme už celou věčnost. Boj nás s Undertakerem rozdělil, byli jsme teď notný kus od sebe, každý plně zaměstnaný svojí hordou nepřátel. Mistr měl oproti mně však mnoho praktických výhod. Kdybych aspoň neměla své elementární schopnosti pohřbené kdesi hluboko v sobě, byla jsem si jistá, že bych je uměla využít.

Síly mi ubýbaly. Byla jsem neskonale unavená. Vše ve mě křičelo: už dost! Intenzita mých útoků klesala. V jednu chvíli mě obklíčilo snad devět stvůr zároveň. Podlomily se mi kolenní šrouby a já klesala k zemi. Zoufale jsem se snažila udržet katany a aspoň nepadnout sama. Cítila jsem, jak ve mě roste vlna nervozity a snad i strachu. Zarazila jsem své tragické pocity. S takovými tedy rozhodně nezemřu.

Nevěděla jsem, že Mistr v tutéž chvíli měl stejný problém.. Pomalu pohřbíván pod ještě větší hordou nočních dravců. Později jsem nabyla podezření, že se nechal pohřbívat schválně.

"Gadget!" ozvalo se mi v mysli a o kus dál se ozvala exploze. Hučení ohnivých proudů mým audioreceptorům bylo čím dál zřetelnější mezi vrčením.

"Rychle!" vyslala jsem myšlenku, neboť jsem věděla, že ještě chvilku a bude po mě. Ovšem něco mi blesklo hlavou. Měla jsem jediné fyzické zranění. Jen povrchní škrábanec na levém boku, když jsem při boji nedávala pozor a zakopla o kámen. Náhle mi došlo, že byť ty stvůry útočily tesáky a drápy, to, co ničily, nebyla fyzická schránka. Jejich útoky zasahovaly do něčeho nehmotného, co jsem přesně nedokázala určit, ale v tu chvíli bylo naprosto jasné jak moc nedílnou součástí života to je.

Každá rána, jež dopadla, fyzicky nebolela, ovšem na jiné rovině bytí mě trhala na kusy. Psychicky jsem rovněž cítila, že mi nic není. Bylo to něco jiného. Nepopsatelného, a přesto svým způsobem důvěrně známého.

Možná jsem celou dobu bojovala špatně. Možná jsem měla bojovat jinak.. jinde.. Snažila jsem se soustředit na to, odkud přicházela ta smrtící bolest. Mistr mé úvahy celou dobu sledoval, věděl, co dělám a zkusil to také.

Bolest, kterou jsem sledovala, byla čím dál zřetelnější. Přestávala být jen mlhavým čímsi, co vás zabíjí kdesi hluboko uvnitř. Otevřela jsem optiky. Ani jsem si předtím neuvědomila, že je mám zavřené. Na první pohled se mi naskytl výhled stejný jako předtím. Stvůry na mě stále útočily. Ovšem když jsem se zadívala pozorněji, namísto stvůr jsem spatřila jen beztvaré cosi, co by se s trochou představivosti dalo přirovnat k přerostlé amébě. Každá z nich se kolem mě mihotala a vlnila a každý jejich dotek pálil jak plameny pekel.

Přemýšlela jsem, jak s nimi mám bojovat. K tomu jsem však potřebovala vědět, co jsou zač. Zadívala jsem se do nich ještě hlouběji. Čím mohly být? Negativními emocemi? Pouhým strachem? Nebo byly skutečně jako měňavky.. odrážející protivníkovi nitro? Bingo! Byly jako filmová páska. Teď už jsem v nich viděla odrazy čehokoli, co mi vytanulo na mysli. Každý jejich zásah však bolel prázdnotou, jakoby mé představy neměly nejmenší význam. A taky že neměly, ne bez pocitů, které se z nich vytrácely.

Bylo to zvláštní. Veškerá bolest náhle ustala. Nejspíš proto, že vůbec neexistovala. Byla jen sugescí mé jiskry. Jen upozorněním, na něco špatného, neboť jsem vůbec nevěděla, co je špatně. Ovšem teď už ano. Všechny mé pocity byly pryč.. Pocity, kterých jsem jako živoucí bytost vážila nejvíce ze všeho, protože, čím je život bez pocitů? Ani myšlenka na smrt nikdy nebyla tak strašná, při ní jsem něco cítila. Teď byly jen prázdné rány nicoty a mně to bylo naprosto lhostejné. Vše ztratilo svůj význam. Absolutně vše. Nezemřu. Budu přežívat neschopná si užít jediného okamžiku.

Skutečně? Skutečně to tak bylo? Nebo za to mohla má mylná představa o neznámém prostoru. Je to vůbec možné? Být ke všemu lhostejný. Napadlo mě, že v hloubi jiskry vím přesně, jen se tam nemohu dostat. Co mi tedy zbývalo? Když jsem nemohla uchopit staré, asi to chtělo vytvořit něco nového. Novou sféru mysli. Nemohla jsem čekat, až to přejde. To já jsem byla strůjcem situace. Čekání znamenalo stagnaci a topení se v moři lhostejnosti. S překvapením jsem zjistila, že taková představa mě vlastně štve. Pousmála jsem se. Aspoň nějaký pocit. A vztek dával sílu.

Možná se ve mně v tu chvíli sbíraly síly, o jakých jsem vůbec nevěděla, že jsem schopná. Necítila jsem nic, ale mohla jsem udělat cokoli. Cokoli aniž by mě to stálo zbytečné dohady s ublíženeckým egem a vybičování vůle až kamsi k nebesům. Nemohla jsem je zavnímat. Byly pryč, či jsme byli jedním. Stav, který nám Mistr tolikrát popisoval. Být jedním se svou myslí i tělem.. Hádala jsem, že tato volba záležela jen na mně. Buď to tady vzdát, prostě proto, že se mi nic nechce. Nebo pokračovat, protože se mi vlastně chce celý vesmír.

Posbírala jsem v sobě všechny zbytky sil a v posledním pokusu jsem udeřila na své protivníky. Jiný prostor, kam jsem se po stopě bolesti dostala, se kolem mě začal tříštit jako zrcadlo, za sebou černo. Stvůry několikrát problikly mezi podobou améby a šelmy a zmizely. Třikrát se zablesklo. Potom jsem ztratila pojem o okolním dění. Vůbec nevím, co se dál dělo.

*****

"Takže toto není místo, v němž jsme kdysi trénovali?" uslyšlela jsem otázku a poznala Mistrův hlas.

"Ne, nebo aspoň ne úplně. Kdo to tu stvořil, nevím. Možná taky Ekherįß. Každopádně některé věci jsou jiné. Do podoby tohoto světa rozhodně zasahovalo víc bytostí." Hlas toho druhého jsem nepoznávala. Byl hluboký, trošičku chraplavý, přesto velice melodický. Bylo v něm slyšet tolik smutku.

Zkusila jsem se pohnout, nebo aspoň otevřít optiky. Překvapivě obojí šlo bez problému. Neznámý se smíchem zahlaholil: "Á, naše šípková růženka se vzbudila."