středa 20. března 2024
neděle 29. ledna 2023
2. Broken heart is easy to kill
Lyrics:
Crying coldly I'm staring at the moon
I'm closing the book of this foolish time
The rough song on the black and white keyboard
What kind of a heart will it make drift away?
It's dystopia this fresh and tempting forbidden fruit
Eat greedily devouring it like a monster baring its fangs
Even in this crazy and filled with poison world
Beauty is the only innocence
I felt god's warmth in this mercy
Guilty cross with the pure and beloved star
Guilty blood lost in washing the blood away with the blood
Guilty tears I beg, if I would have one with granted
Would you just end my suffering?
One-winged angel sang: give me my wings again
But the hell gave him the cross, nailing it to the music
Guilty cross
I trace this chest that lost the heartbeat
Asking why am I living here
Surprised and relieved by my blooming
Am I allowed to grow for another day?
It's nightmare in this cruelty called living
Sad birthday forgetting both crime and punishment
Glorious song is just a dream I can't have
I clearly felt
The wings with wind that shouldn't have existed
The sky ready for us to fly in it
Guilty cross even in the crying out of the songs
Guilty cry can even reap out my throat
Guilty dream at least cover it with a beautiful lie
Just thinking about human's loneliness
Ah... If you say that love exist give atonement to this voice
Ah... If you say that love exist let this voice rest in peace
Please let me deliver... even this sadness I carried alone
Is there a meaning for existence? Even if I cry
With this unchanging song... this unchanging form until the last day dawns upon us
Let's promise to travel together
Guilty cross with the pure and beloved star
Guilty blood lost in washing the blood away with the blood
Guilty tears I beg, if I would have one with granted
Would you just end my suffering?
One-winged angel sang: give me my wings again
But the hell gave him the cross, nailing it to the music
That's why I keep showing my still struggling self to you
Waiting for the miracle of meeting you that must occur
Guilty Cross
Crying coldly I'm staring at the moon
I'm closing the book of this foolish time
2. Chapter
POV - Undertaker/Tania
So that's how it is when something breaks your heart.
You think you have everything. However it takes just a finger snap and your whole perfect life is absolutely ruined.
Under the gravestone of manipulations and false promises in which you so naively believed. Just as a little child believes in fairytale miracles.
Every star has its darkness. Yet what if the star turns into a black hole and the surrounding space is consumed. As it has never even existed.
And you with it. Standing there in a shock. Staring. And not being able to get what has just happened. How does it come that your whole life so suddenly turned into dust and ruins.
You find yourselves on the edge of collapsing. Your entire life seems so foreign. The reverse side of the black hole. You have got the feeling you should recognize what you see. Yet still everything seems so distant. The whole world seems like poured into impenetrable glass. You walk on it not being able to touch familiar things. You feel that you should actually be someone else. That everything should be somewhat different. Because this. This is just not right.
You are forcing your way through thoughts about the meaning of life. You are tangling yourselves within intricate webs. Until in the end, the last star in this new space also disappears.
You are becoming puppets in someone's twisted game. And you are falling. Loosing yourselves. Into an unknown darkness. Even not knowing anymore who was the first one to betray you.
The nonexistent truth is - it has been you yourselves - like the ones you are no longer. You dream of heavenly palaces made of gold, while undermining your own ground.
And the world. So selfish. So cruel. Just like that, it let's you die in the grave which you dug each other yourselves.
Such is the last goodbye. Now way to heaven. Just hell.
Hell into which is my/his duty to lead you. For in heaven are traitors and Angels are long lost.
The only Angel you can rely on is me/he. Angel of death. Undertaker.
1. To have everything - a mere emptiness in disguise
POV - Anelys:
You surely know the feeling. The whole world seems just like an empty shell. You alone have everything you need. Although all of that.. You have nothing.
So you live, if it can be called living. Day by day. Week by week. Months. Years. Forever. Until death.
How is the chance that a day will come and you will finally feel, realize the meaning of your life?
Fading.
And a chance that you will see life as it is?
Twisted. Nor black. Nor white. Desperate in its beauty and beautiful in its desperation.
There is no need to chase perfection. Perfect are things long gone. In the past there had also been life. And then death had always come. End had come regardless of life being or not being perfect.
You don't have to try to save this world. It lives. Saving it means just suffocating it. Killing it - you are killing yourselves.
What is the life worth then...
The meaning of life dwells in the lives of others.
If you don't understand than carry on with reading. And maybe, you will grasp the destiny of the poor soul whose own mother reproached him this very book.
Prologue Astra Vitae et Mortis: Forgotten Promises
"These stories will once kill you!" you hear behind your mother's desperate, nearly hysterical yell.
Mad you shut the door of your bedroom and with tears of anger or sorrow in your eyes you hopelessly fall into the bed.
It's sheets are tender and lure you to sit comfortably and indulge into the world which your mother warned you so strongly against.
You take a glimpse of your bedside table. A few volumes of your favourite series is lying there. You grab the book right on the top. Open it on the marked page and in a second you dive into the world of darkness and light, which is so much more dear to you than this fainting reality.
Ah, yes. This world. ... Has it ever got the chance to understand you?
Your soul is lost.
You despise it just as it despises you. All the people. So blind and ignorant to their own deeds.
Falling into ruins. Everyone cursed. By their own blames.
You resent thy own mother. Father. And every predecessor.
The land burned and buried by war. Ah, where had it's long forgotten heroes fell. Where died those who had stood up for their own ideals. Who had known what is truly right. Who had shaped this world into a dream which it deserved to be.
Furious you punch the pillow. Than again. Again. And again.
Suddenly as if some higher power has stopped you, with your hand outstretched in the air and your teeth clenched, you let out a growl.
A thought sparks in your head: Am I better than the others... Shouldn't I resent myself just as I resent them.
You look at the book series lying on the bedside table for the last time. And then, another thought suddenly born in your mind is the clearest decision.
You jump out of the bed, put on a winter coat and boots. And just as a pray trying to escape its prayer you ran out of your late home's door. Hearing your mother's voice behind, but ignoring it nevertheless.
Everything in your body screams: Run! Run!
And you are running. Across the snowy land. Through a forest. Crossing a frozen river. You scramble uphill. You're slipping on the snow. But desperately continuing forward. Feeling of the gates of hell opening everywhere around you. You continue to the point where hills change into high rocks. Steep abbysal slopes are starting to open uo in front of you. Even though, you still run despite the danger.
With your sensations clouded you don't pay any attention to your surroundings. You have a feeling that the whole world has turned into one enormous black hole which devours everything. Everything!
You are running furthermore. Then you are fallin or maybe flying. You cannot tell the difference. You are surrounded by blinding white nothingness. It seems liberating. Perhaps you are escaping the curse after all...
pondělí 7. února 2022
pondělí 10. ledna 2022
neděle 15. srpna 2021
neděle 30. května 2021
neděle 4. dubna 2021
sobota 27. března 2021
neděle 21. března 2021
sobota 20. března 2021
neděle 28. února 2021
Kapitola 1.
Sféra Caelle - hlavní město
Solaris pomalu mizela za obzorem. Svět se ukládal ke spánku. Byl to dokonalý obraz časů míru. Až příliš dokonalý.
S přicházející nocí na scénu vstupoval dosud nepoznaný predátor. Jeho úmysly byly nejasné. Ovšem cíl jediný. Hlavní město sféry Caelle, kde sídlili tamější vůdcové.
Noc byla zatažená a temná, foukal silný vítr a zdálo se, že každou chvíli přijde uragán. Jako by se živel samotný snažil zabránit plánované tragédii. Ovšem Predátor, za své schopnosti si vysloužil toto přízvisko, měl jasný cíl a nervy z ocele. Jen stěží ho něco mohlo rozhodit.
S ledovou přesností pokračoval dál. Nepoznán, nezaregistrován. Běsnící element ho sice měl zastavit, avšak efekt byl přesně opačný. Obyvatelé města se museli zabezpečit před možnou bouří a cizinci tak nikdo nevěnoval sebemenší pozornost. Ani hlídky neměly proti Predátorovým schopnostem moc šancí.
Přes město se dostal rychle, ovšem dál už musel být opatrnější. Byl zkušeným lovcem, a proto věděl, že obezřetnost je nejpodstatnějším faktorem úspěchu. Do kamerového systému podél hradeb a na nádvoří se naboural a přeprogramoval ho už dříve.
Predátor se těsně u hradební zdi zastavil a kontroloval souřadnice. Měl jasný plán, který nedovoloval chyby. Nyní dospěl k jeho nejjednodušší části - infiltrace sídla. Nasadil si rukavice s elektrickými přísavkami a začal šplhat po strmé kovové stěně. Vítr foukající každou chvíli z jiné strany měl jasné tendence nezvaného vetřelce shodit. Predátor si jen pomyslel něco o ubohé snaze a ještě ubožejším obranném systému a pokračoval dál.
Byl na vrcholku hradeb. I přes svištění větru k němu doléhly hlasy.
"Je to tu jak boží dopuštění! Vážně nechápu, proč i teď musíme držet hlídky," stěžoval si jeden.
Odpovědí mu bylo souhlasné zabručení, které v mžiku uťal někdo třetí. "Hlupáci!" rozkřikl se na ně. "Každé malé dítě ví, že v takovýchto chvílích je hlídkování nejdůležitější. Ten vichr je jasná výstraha."
Predátor zašklebil. S radostí, která překvapila jeho samého, shledával, že ve společnosti se stále najde někdo, koho neopustil zdravý rozum. Neměl však čas dál se tím zaobírat. Hlasy strážných k němu přivanul severovýchodní vítr, vydal se tedy po hradbách směrem na západ, dokud nenarazil na úzký poklop vedoucí do vnitřku hradebních zdí. Co nejtišeji ho otevřel a vklouzl dovnitř.
Chodby byly osvětleny mdlým světlem z podlouhlých trubicových zářivek připevněných těsně u nízkého stropu. Být o kousek vyšší, musel by se Predátor sklánět. Jeho drobnější šlachovité tělo mu už tolikrát v podobných situacích poskytlo obrovskou výhodu. A oni se mu dříve smáli... Zatřepáním hlavy vypudil vtíravé myšlenky pryč. Musel se soustředit, i když mu toto místo tolik připomínalo, co se stalo v den začátku jeho nového života jako lovce. Právě z toho důvodu nesměl selhat. Zloba a odhodlání změnit svět jakýmikoli možnými prostředky byly tím, co ho celé ty roky hnalo dál.
Za dalším zákrutem chodby byly dveře. Přesně podle plánku, který sehnal u nějaké pochybné existence na černém trhu. Zprvu jí moc nevěřil, ale doposud použité údaje byly pravdivé. Za dveřmi se nacházelo skladiště na rozdíl od chodeb ponořené do naprosté tmy. Predátor si zapnul infračervené vidění a pokračoval v cestě.
Ze skladiště vedly tajné tunely, o kterých vědělo mimo královskou rodinu jen pár jedinců. Sloužily jako bezpečná cesta pryč nebo skrýš v případech nouze. Nyní se ale staly nepřítelovou výhodou. Tunely vedly rovnou do obytných prostor královského sídla. A nebyla v nich jediná kamera či poplašné zařízení.
Hlupáci, pomyslel si Predátor, myslí si, jak jsou v bezpečí. Neví vůbec nic. A zaplatí za to. Nejde to jinak.
Několikrát zkontroloval mapu, zda jde správným směrem. Scházelo mu už jen pár zatáček a byl v cíli. Predátor stanul před hladkou kamennou stěnou. Zdála se být z leštěného mramoru. Prsty přejížděl po dokonale rovném chkadivém povrchu a hledal jakoukoli nerovnost, která by značila tlačítko na spuštění otevíracího mechanismu.
Přece se to musí dát otevřít i odsud, tak kde to je?! Běželo Predátorovi netrpělivě hlavou. Když na mramorové stěně buc nenašel, zkusil okolní kovové zdi. Rovněž bezúspěšně.
Tak dost. Takhle by to nešlo. Možná tu žijí hlupáci, ale toto sídlo rozhodně postavil génius. A géniové z principu věci vždy směřujík nebesům. Predátor zdvednul oči je stropu. Ty hned potkaly to, co už dobrých patnáct minut hledal. Strop v tunelech rovněž nebyl příliš vysoký, a Predátor tak neměl problém dotknout se drobného čidla.
Mramorová stěna se v tu chvíli dala do pohybu a během pár vteřin se mezi tunelem a obytnou částí sídla vytvořila škvíra dostatečně velka na průchod. Predátor se ocitl v malém salonku. Dál následoval ohromný obývací pokoj a hala, ze které se rozbíhaly čtyři paprsky chodeb.
Princeznin pokoj ležel na konci chodby úpně napravo. Predátor zkontroloval datektory na svém minipočítači. V hale byli dvě stráže. Další formy života poblikávaly na obrazovce téměř vevšech pokojích, všechny v klidovém režimu. Pousmál se. Ty dva zvládne snadno.
Vyplížil se ze salonku, přes obývací pokoj do haly. Jeden ze strážných držel v ruce svítilnu, druhá ležela vypnuta na stolku poblíž. Predátor si vzal z pouzder na předloktích prstýnky - dvě řady pěti kroužků spojených dohromady. Padly dokonale na Predátorovu zaťatou pěst. Na vnější úderné straně měly širší plošky vytvořené z jedné z nejtvrdších známých slitin. Zbytek byl z izolaćniho polymeru. Do plošek se tak dal pustit elektrický proud, to kdyby rána do hlavy nebyla dostatečně omračující.
Predátor chvíli vyčkával ve stínu a vyhodnocoval situaci. Nejdříve sejme toho strážníka, jenž byl blíže. Snad nebude dělat přehnaný rámus. Začal se plížit vpřed. Strážník k němu byl otočený zády a než vůbec stačil zaregistrovat přítomnost vetřelce, ležel v bezvědomí na huňatém koberci.
Druhý strážník se tak snadno nedal. Omračujicí rána na něj překvapivě nezabírala. Predátor v duchu zaklel. To poslední, co potřeboval, byl přímy boj. Navíc ho poněkud vyvedli z míry, že jeho úder se strážníkem ani nehnul.
Strážník o mnoho vyšší a silnější jedinec se na Predátora pomalu otočil. Jeho výraz neznal většího údivu. "Já vím, kdo jsi," zašeptal co nejtiššeji.
"Opravdu?" opáčil se vetřelec pochybovačně a připravoval se k dalšímu úderu.
Strážník kývl. V mdlém světle svítilny obě jejich postavy vypadal takřka přízračně. "Predátor. Mistr svého oboru. Mnoho jsem o tobě slyšel."
Predátorovi v tu chvíli div nespadla čelist. Jak je možné, že to ten muž zná? Je snad poskokem nějakého z šéfů, vládnoucím místnímu podsvětí. Ne. Když se ho teď prohlédl pozorněji, jasné viděl, že tento muž je buďto sám takovým šéfem, nebo někým úplně novým. Každopádně byl nebezpečný, vyzařovala z něj podivná silná aura, ktera jasně říkala, že není radno si s ním zahrávat. Jak je možné, že si toho Predátor předtím nevšiml?
"Myslím, že vím, proč tu jsi," pokračoval muž. "Tvůj cíl je někdo z královské rodiny, že.. Co s ním chceš? Zabít? To nejspíš ne. Tamtoho jsi jen omráčil. Tak unést?"
Predárorův výraz hráče pokru byl už nenávratně tentam. Jeho překvapení bylo neskonalé. Jak to ten strážník mohl, pro všechno na světě, vědět?!
"Kdo jsi?" Predátor získal zpět ztracenou rovnováhu a zvažoval svoji situaci.
"Někdo, kdo ti nebude ve splnění tvého úkolu bránit. Prosím, můžeš pokračovat. Jen pamatuj, skutečnost se různí. Nic nemusí být takové, jaké to je." S těmi slovy strážník odkráčel k druhému, popadl ho jako pytel brambor a odkráčel s ním někam pryč.
Predátor se chvíli nezmohl vůbec na nic. V hlavě mu stále zněla slova neznámého. Něco mu však říkalo, že mu může věřit. Aspoň prozatím.
Před dveřmibprinceznina okoje chvíli váhal. ..nic nemusí být takové, jaké to je. Co to má znamenat? Nakonec ty otázky zahnal. Bude mít dost času o nich přemýšlet cestu zpátky.
A tak naproso zautomatizivanými činnostmi vtrhl do princeznina pokoje. Omráčil ji speciálním jedem, který sice blokoval vědomí, ale tělo plně fungovalo a odpovídalo na příkazy zvenčí. A se zmanipulivanou princeznou po boku se vydal pryč.
Nepociťoval obvyklou radost z úspěšnèho splnění mise. Cíl byl sice dosažen, ale celé to Predátorovi přišo nějaké příliš snadné a podezřelé. Nová hra měla brzy začít.
































